Když objevíte příčinu celé obrovské skupiny poruch a nemocí a založíte nový lékařský obor, když dáte světu nové lékařské procedury a postupy, se kterými se bude ještě dvacet let po vaší smrti setkávat prakticky každý člověk civilizovaného světa,  je nanejvýš logické očekávat, že vám to vynese Nobelovu cenu za medicínu. A většinou to tak i funguje.

Nicméně dnes bych vám rád připomněl muže, který se z toho pravidla vymyká. Který tohle všechno dokázal, nicméně Nobelovu cenu nikdy nedostal z důvodu, který je tak obskurní, že by byl k smíchu, kdyby nebyl k pláči. Ten geniální lékař, který zemřel přesně před 20 lety, nedostal Nobelovu cenu, protože byl lepším člověkem než jeho kolegové. Byl prostě příliš slušný, příliš čestný a pouštěl si moc pusu a pero na špacír.

Profesor Lejeune přišel o svoji Nobelovu cenu za medicínu v roce 1969, když za své objevy přebíral Cenu Williama Allena (William Allen Memorial Award), která představuje to nejvyšší a nejprestižnější ocenění, jakého se ve svém oboru může genetik dočkat. Jeden z největších lékařů 20. století, zakladatel genetiky člověka a lékařské genetiky, tehdy totiž na ceremoniálu vystoupil s projevem, v němž příkře odsoudil fakt, že se jeho kolegové rozhodli zneužít jeho objevy k identifikaci a eugenickému vyvražďování postižených plodů.

V jediném okamžiku se tak stal z váženého kolegy smrtelným nepřítelem pro velkou část lékařů, které v boji proti němu ochotně podpořili i další potratáři a příznivci eugeniky. Velký objevitel a otec oboru byl najednou pro své kolegy a žáky nepřítelem pokroku, jehož reputaci a kariéru bylo nutno zastavit a zničit. Stal se terčem nenávisti, jejíž rozměry si většina z nás nedokáže ani představit. Útočili jednak na něj osobně, jednak sabotovali jeho výzkum a práci tím, že se mu snažili svým vlivem a nátlakem uzavřít finanční zdroje. Nutno říci, že mu způsobili mnoho problémů a připravili ho o mnoho zasloužených poct a patrně i objevů. Nicméně nic z toho mu nezabránilo být přes všechny potíže po zbytek života nejen skvělým vědcem, ale i jedním z nejvýznamnějších vůdců hnutí pro-life. Tak skvělým, že ještě tři roky po Lejeunově smrti stačila pouhá soukromá návštěva papeže Jana Pavla II. u jeho hrobu k vyvolání tak zuřivých protestů a demonstrací potratářů, že o nich bylo referováno v médiích napříč celým světem.

Dnes patrně boj proti Lejeunovi dostoupil do poslední fáze, když se mu pokouší ukrást i jeho nejvýznamnější objev. Jeho bývalá kolegyně a spolupracovnice Marthe Gautier přišla s tvrzením, že příčinu Downova syndromu objevila ona sama a Lejeune jí její práci ukradl. Se svým vystoupením si příhodně počkala, až zemře Lejeune i všichni klíčoví spolupracovníci, což střízlivému pozorovateli musí připadat minimálně „podezřele praktické“. Gautierová se pochopitelně těší podpoře potratářských kruhů, které by jen uvítaly, kdyby se objev přesunul na jinou osobu, neboť pro ně bylo vždy mimořádně trapnou okolností, že objevitel základních metod prenatální diagnostiky, které hrají klíčovou roli v oblasti eugenických potratů, je jedním z jejich nejnebezpečnějších a nejotravnějších nepřátel.

Lejeune, jehož svatořečení Církev zvažuje, je pro mne vzorem dobrého vědce. Člověka, který ví, že účel nesvětí prostředky a že dobrá věda je vždy podřízena katolické morálce. A je pro mne i vzorem člověka, který plně chápal, že člověk nemá jen práva, ale i povinnosti. Který tváří v tvář zneužití svých výzkumů, jejichž jediným účelem byla pomoc postiženým dětem, pochopil co je jeho úkolem a chopil se ho bez ohledu na to, co všechno ho to stálo. Kéž by takových bylo více.

Ignác Pospíšil