Sv. Řehoř I. Veliký

Jsouť i nejedni, kteří o předpisech duchovních přemítají s náležitou pečlivostí, avšak čeho postihli rozumem, po tom šlapou svým životem. Učí ve spěchu, čemu se nenaučili plněním, nýbrž rozjímáním; co však káží slovy, tomu se příčí svými mravy. Odtud to, že chodí-li pastýř po srázech, stádo za ním padá do propasti. Proto stěžuje si Pán u proroka do této politování hodné vědy pastýřů, řka: Když jste čistou vodu pili, ostatní nohama svýma zkalili jste; a ovce mé těmi věcmi, kteréž nohama vašima byly pošlapány, pásly se; a což nohy vaše zkalily, to pily. (Ezech. 34, 18-19)

Pastýři totiž pijí vodu nejčistčí, když nabírají ze studnic pravdy a správně ji pochopují. Tutéž však vodu nohama kaliti znamená, uváděti výsledky svatého rozjímání ve zmar špatným životem. Vodu pak jejich nohama zkalenou pijí ovce, když podřízení neplní toho, co slyšeli, nýbrž vesměs jen napodobují špatné příklady, které vidí. Poněvadž pak, když skutky ty je vedou k převrácenosti, po slovech žízní, pitím lokají bláto, jak z porušených studnic. Proto také psáno je u proroka: Osidlem ku pádu lidu mého jsou kněží špatní. (Os 5,1 a 9,8 dle smyslu) A opět o kněžích dí Pán u proroka: Učiněni jsou domu israelskému v úraz nepravosti. (Ezech. 44,12)

Nikdo zajisté není v církvi škodlivější nad takového, jenž si počíná převráceně a má jméno neb hodnost svatosti. Neboť provinilce takového neodvažuje se nikdo napomínati a prokazuje-li se čest hříšníku z úcty před jeho hodností, stává se hřích jeho příkladem, který se rychle šíří. Než všickni tito nehodní ušli by břemenu tak veliké viny, kdyby v srdci svém dbale uvažovali o výroku Pravdy, jež dí: Kdo by pohoršil jednoho z maličkých těchto, již ve mne věří, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho a on pohřížen byl do hlubokosti mořské.  (Mat. 18,6) Žernovem osličím vyznačuje se totiž běh a práce života světského, hlubokostí mořskou pak se naznačuje odsouzení k smrti. Kdo tedy dodělav se jen zdánlivé svatosti, jiné buď slovem neb příkladem zkazí, tomu by jistě lépe bylo, kdyby v světském stavu jsa, pro pozemské skutky propadl smrti, než aby se při svatém úřadu ukázal býti ve hříchu, v němž by ho jiní následovali, a to proto, poněvadž kdyby padl sám, všelijak snesitelnějším trestem pekelným by se trápil.

Sv. Řehoř I. Veliký

(Kniha o správě pastýřské, č. I., hl. 2)

Dnes si připomínáme sv. Řehoře I. Velikého († 604), papeže a učitele Církve, který zemřel před 1410 lety. Necítím se na to, abych zde psal o jednom z největších světců v historii Církve a velikém vzoru pro ty, kdož po něm usedli na papežský trůn. Rozhodl jsem se tedy nechat promluvit jeho samého – skrze jednu krátkou (a přesto cennou a nadčasovou) kapitolku z Knihy o správě pastýřské (překl. R. D. Klementa Kuffnera (1857-1938) ). Čtěte a pokud Vás zaujme – klidně neváhejte přidat i zbytek knihy…