Své tři školou povinné děti odhlásili ze základní školy v Bietingheim-Bissingenu v roce 2006 a Hannelore coby žena v domácnosti začala své děti sama vyučovat.

Romeikovým se nelíbilo, jakým způsobem stát jejich děti vzdělává. Zkrátka, že německé školy již nevyznávají křesťanské hodnoty, na nichž oni zakládají výchovu svých dětí; nejstarší syn Daniel se učil z učebnice, jež obsahovala explicitní až vulgární popisy sexu, jiné učebnice vedly dle názoru Romeikových děti k neúctě vůči autoritám v rodině, nebo obsahovaly okultní praktiky.

Nelíbila se jim ale ani úroveň výuky, její způsob a vedení. Uwe Romeike, povoláním učitel hudby, uvedl: „Situace ve veřejném školství se od doby, kdy jsem sám navštěvoval základní školu, velmi změnila. Stát věří, že děti musí být socializovány, vyrůstat a jednat stejným způsobem, jinak by nezapadly do společnosti.”

Že náboženské přesvědčení v prudkém nesouladu se sekularizovaným školstvím nemusí být jediným důvodem k domácí výuce, lze ilustrovat na případu rodiny Beckerových. Opět vysokoškolsky vzdělaní manželé, přírodovědci a cestovatelé po návratu z mnohaletého pobytu v Mikronésii, kde své děti vyučovali doma, zjistili, že jejich děti nejsou schopny se přizpůsobit německému školnímu systému.

„Škola nenabízela možnosti, v něž jsme doufali, zejména v oblasti vědy a jazyků,“ vyjádřila se matka dětí Dorothee Becker. Za domácí edukaci svých dětí se kromě bezpočtu pokut Beckerovi už jednou dostali až k soudu. Jiní rodiče zase odmítli své dítě nechat ve škole, kde dle jejich názoru snižují úroveň výuky děti tureckých přistěhovalců.

Ale zpět do Bissingenu, kde Romeikovi žili před svým útěkem do Spojených států. Po několika měsících domácího vzdělávání započala reakce státních orgánů, které se všemi silami snažily manžele přinutit své děti opět přihlásit do školy. Manželé opakovaně platili vysoké pokuty. Přetahování s úřady vyvrcholilo násilným odvedením plačících dětí do školy, a to za více než dramatických okolností: „Policisté stáli na zápraží a hrozili, že vyrazí dveře,“ uvedl Uwe Romeike.

Poslední kapkou bylo, když v roce 2007 federální svrchovaný soud rozhodl, že rodičům může dokonce být odňata správa dětí, pokud se nepodřídí nařízením. Na naplnění hrozby Romeikovi však nečekali. Na začátku roku 2008 rozprodali v Německu všechen majetek a odešli do USA.

Jako cíl své emigrace si vybrali Tennessee, převážně republikánský stát ležící v tzv. Biblickém pásu, jak se nazývá většinově republikánská oblast USA s vysokým podílem sociálně-konzervativních protestantů. Biblický pás se nachází na jihu USA a pokrývá státy Florida, Alabama, Tennessee, Kentucky, Georgia, Severní Karolína, Jižní Karolína, Virginie, Texas, Arkansas, Louisiana, Oklahoma, Missouri, Kansas a Mississippi.

V Tennessee, kde protestanté tvoří téměř 80% populace, je postoj vůči homeschoolingu relativně přátelský, podobně jako ve většině republikánských států. Rodiče mají právo na domácí vzdělávání svých dětí ve stupních K-12, tudíž od mateřské školy až po poslední, seniorský ročník střední školy, tj. do sedmnácti až osmnácti let věku dítěte.

V USA je domácí vzdělávání legální ve všech státech, s různě upravenými podmínkami. V roce 2013 bylo doma vzděláváno 1,8 milionu amerických studentů, což je o 300 tisíc více, než v roce 2007 a rovnou o celý milion více, než v roce 1999. Většina rodičů volících domácí vzdělávání jsou vysokoškolsky vzdělaní běloši, vyznáním křesťané (což však není nijak překvapující ani určující, jelikož naprostá většina Američanů deklaruje příslušnost k nějaké z křesťanské církví).

V anketě pro společnost NCES 91 % rodičů odpovědělo, že domácí vzdělávání volili kvůli obavám z prostředí na školách, 77 % rodičů odpovědělo, že touží dětem poskytnout náležitou mravní a náboženskou výchovu, které by se jim ve školách nedostalo, a 74 % rodičů uvedlo, že děti vzdělávají doma, protože nejsou spokojeni s akademickou úrovní na školách.

V Tennessee si Romeikovi zakoupili farmu, na kterou se na začátku roku 2008 přestěhovali spolu se svými pěti dětmi: Danielem, Joshuou, Christianem, Lydií a Damaris. V USA se jim roku 2013 narodilo jejich zatím poslední, šesté dítě. Své děti nadále vyučují doma, chovají domácí zvířata a Uwe Romeike opět vyučuje hře na klavír.

Nejprve byl Romeikovým imigračním soudem v Tennessee udělen politický azyl. Předtím, než soudce Lawrence O. Burman vydal rozsudek, nazval zacházení Německa s rodinou Romeikových „porušováním lidským práv“ a „činem odporujícím všemu, čemu jako Amerika věříme.“

Příběh by tedy zdánlivě skončil happyendem. To však nebyla tak úplně pravda. Šťastná událost to sice pro Romeikovi byla, ale rozhodně ne konec. Krátce poté, co imigrační soud udělil azyl, podal generální prokurátor, významný člen Obamovy administrativy a politik Demokratické strany Eric Holder stížnost proti udělení azylu s tím, že rodina žádnému pronásledování ve své vlasti nečelí.

Bylo to téměř groteskní vzhledem k jinak velmi uvolněným postojům Demokratů vůči ilegální a značně problematické imigraci z různých oblastí Jižní Ameriky, zejména z Mexika. „Romeikovi by měli jet do Mexika a pak ilegálně přelézt hranice,“ komentoval situaci ironicky jeden z diskutérů na Fox News.

Soud vyšší instance dal Holderovi za pravdu a Romeikovým byl azyl odňat. Čelili tak hrozbě deportace. Rodině se dostalo významné podpory od Home School Legal Defense Association (HSLDA) a republikánský kongresman Randy Hultgren dokonce jejich případ podrobně představil Kongresu.

Dne 4. března 2014 Department of Homeland Security udělil Romeikovým zvláštní status neomezeného odložení případu. Odloženo na neomezenou dobu v tomto případě znamená, že Romeikovi nebudou z USA deportováni, pokud nespáchají trestný čin, i když v dohledné době nebudou moci získat americké občanství.

Po osmi letech je tedy dobojováno. „Jsme rádi, že tady můžeme v klidu žít, jsme rádi, vždy jsme byli připraveni jít tam, kam nás Pán vede,“ vyjádřil vděk otec rodiny Uwe Romeike. Prezident HSLDA Michael Farris oznámil, že se Romeikovi nebudou už nikdy muset vrátit do Německa.

Jak to je (a bylo) u nás

V České republice je domácí vzdělávání narozdíl od Německa legální, avšak v daleko osekanější podobě, než v Americe. Také jeho historie je poznamenána jednak obdobím Protektorátu a hlavně potom čtyřicetiletou komunistickou totalitou. O tom, že nacisté a komunisté domácímu vzdělávání nefandili, později.

Domácí vzdělávání u nás započalo v období Rakouska-Uherska. Doma se vzdělávaly obvykle děti z vyšších vrstev společnosti, často aristokraté, a to z různých příčin, ať už zdravotních potíží dítěte, cestování, nebo prostě přesvědčení rodičů, že domácí vzdělávání jejich dítěti poskytne lepší a širší vědomosti v bezpečném prostředí. Tyto děti měly obvykle svého vlastního domácího učitele, výuka jedním z rodičů byla výjimkou.

První republika neměla potíže s tímto přístupem, a tak se v podstatě nic nezměnilo. Domácí vzdělávání bylo legální, nadále jej volili zejména bohatí a aristokracie (domácí výuku měl ještě například náš dobře známý Karel Schwarzenberg a jeho sourozenci), nejspíše se příliš nezměnily ani příčiny, pro které rodiče své děti neposílali do škol. Snad někomu mohla vadit postupná sekularizace školství, ale takové případy se nejspíše vyskytovaly spíše výjimečně zvláště proto, že v tomto období sekularizace nenabírala nijak drasticky na obrátkách (byť byl její výskyt patrný). Navíc byla k dispozici síť kvalitních církevních škol.

První změny přišly s nástupem fašismu a smrtelnou ránu homeschoolingu v Československu zasadil nástup komunistického režimu. Práva rodičů na rozhodování o vzdělávání svých dětí byla vcelku pochopitelně osekána na minimum, církevní a soukromé školství bylo zničeno a homeschooling zakázán.

Po revoluci téma domácí výuky dlouho nebylo na pořadu dne, až roku 1998 bylo spuštěno domácí vzdělávání pro 1. stupeň v rámci experimentu. Experiment se osvědčil, od roku 2005 je umožněno domácí vzdělávání pro 1. stupeň a od roku 2007 běží experimentálně i pro 2. stupeň ZŠ.

Jiné možnosti

Pokud zní v našich podmínkách domácí vzdělávání přinejmenším exoticky, nápad založit si vlastní školu se jeví ještě o několik tříd šíleněji, nejste-li tedy Petr Kellner. Přesto i to je jedna z možností, ačkoliv značně osekaná možnostmi jednotlivce či skupiny a zákony jednotlivých států.

V Polsku si například skupina tradicionalistických katolíků okolo Kněžského bratrstva svatého Pia X. (dále jen FSSPX) založila vlastní Gymnázium a lyceum sv. Tomáše Akvinského v Józefowě. Důvodem byla nespokojenost s úrovní státního i církevního školství v Polsku.

Polské zákony jsou však v tomto ohledu poměrně liberální. Ředitel zmíněné školy Ryszard Mozgol se v rozhovoru pro český katolický časopis Te Deum vyjádřil, že „stačí mít vhodné prostory a přinést balík patřičných formulářů na školní inspektorát. To může udělat každý. Problém začíná ve chvíli, když chcete, aby škola měla právo vydávat státní vysvědčení. Pak je nutné splnit velmi přísné zákonné podmínky. Škola musí být zapsána v rejstříku škol, což znamená dodržovat osnovy stanovené ministerstvem pro daný druh školy, a od učitelů se vyžaduje plná kvalifikace k výuce na této úrovni vzdělávání.“

V Józefowě začínali nadšenci se třemi žáky. Po pěti letech jich mají padesát sedm a dosahují dobrých výsledků. Rodiče školu volí právě pro celou řadu specifických aspektů, například děvčata a chlapci se učí odděleně, kromě „typických“ předmětů mají šerm, katechismus, latinu, řečtinu, filosofii nebo divadelní činnost, škola používá vlastní učebnice, klade větší důraz na katolickou morálku, než je typické i na církevních školách, na disciplínu a přípravu dětí pro manželství, nebo kněžskou službu.

Proč jsem pro homeschooling

Tato otázka má dvě roviny, a sice, proč jsem já osobně příznivcem domácího vzdělávání a proč se domnívám, že na to mají rodiče právo. Respektive, že stát nemá právo je v tomto ohledu omezovat, nebo proč je špatné, pokud stát domácí vzdělání sankcionuje.

V prvním případě jsou to bezesporu mé vlastní zkušenosti s výukou na ZŠ, můj světonázor, mé přesvědčení, což vlastně nepovažuji v tomto článku za úplně zásadní, takže jen náčrt. Nejčastějším argumentem proti domácímu vzdělávání je, že dítě bude ochuzeno o běžnou socializaci.

S tím nesouhlasím, nedomnívám se totiž, že socializace v běžných školách je socializací přirozenou a potřebnou.  Na základě svých zkušeností si nemyslím, že děti se učí v dostatečné míře spolupracovat, diskutovat, hájit svůj názor, být iniciativní. Domnívám se, že jde o socializaci spíše značně nepřirozenou, naprosto umělou a později spíše nevyužitelnou.

Většinu sociálních kontaktů ze školy jsem vždycky považovala za naprosto zbytečnou, zvláště proto jsem měla bytostný odpor vůči nejrůznějším (mimo)školním akcím s třídním kolektivem. Nesdružují se v běžném životě lidé dobrovolně také spíše na základě vzdělání (respektive intelektu), okruhu zájmů, přesvědčení?

Za výhodu osobně považuji, že se dítě může učit svým vlastním tempem a nepodřizovat se zbytku třídy. Asi to částečně plyne z mých zkušeností se třídou s několika dětmi z vrstvy takzvaně nepřizpůsobivých, částečně z mých věčných bojů s matematikou, kdy jsem to byla právě já, kdo se nedokázal přizpůsobit tempu okolo.

V neposlední řadě na dítě není přenášena žádná hodnotová, náboženská (či nenáboženská), politická (i když hodiny multikulturní nalejvárny bývaly zábavné, zvláště proto, že je za hloupé považovala i sama učitelka) či jiná orientace učitele, která je v rozporu s orientací rodičů. To plyne z mého postoje, že dítě nepatří státu.

A dostávám se k tomu, proč si myslím, že rodiče by měli mít právo rozhodnout o tom, jak a kde bude vzděláváno jejich dítě.

V Německu skončila éra domácího vzdělávání s nástupem nacismu. U nás s nástupem komunismu.

Víc asi není třeba dodávat.

Lucie Amálie Sulovská

Příspěvek vyšel i na autorčině blogu, kde je možno jej podpořit kliknutím nebo v diskusi.