Dopředu musím avizovat, že nehodlám propagovat podobu pravicové, konzervativní strany, kterou nám dvacet let předvádí ODS a její nepovedené dvojče TOP 09. Zvláště se musím distancovat od slovního spojení liberálně-konzervativní, které se asi běžnému diváku televize vybaví při vyslovení pojmu pravicová politika. Že jde o protimluv, nám před pár dny názorně předvedli dva zástupci obou táborů, pánové Hájek a Pajonk. Zatímco prvně jmenovaný pojmenoval věcně a fundamentálně rodinu jako společenství muže a ženy, druhý trval na tom, že do soukromých vztahů nikomu nic není, a že tedy nechť klidně spolu žijí dva homosexuálové. Pravdu, nijak nezasahující do práv jiných, měli v podstatě oba. Nebýt ovšem státních garancí ve věcech zákonných práv a povinností rodiny. Jelikož je v poslední době rodinné právo zevrubně redefinováno, i neškodný a v zásadě správný liberální názor na soužití dvou lidí je tím znehodnocen do té míry, v jakém stádiu je destrukce posvátného svazku manželského.

Konzervativní paternalismus jako slepá ulička

Po roce 1989 se nám, žel Bohu, rozvinula správa věcí veřejných jen a pouze levicovým směrem. Z důvodů, dodnes nevyjasněných, nebyl učiněn rázný soud nad komunistickými zločinci; soudruzi v KSČ i ti bývalí ve stranách ostatních měli nadále možnost ovlivňovat chod společnosti. V ekonomické sféře to bylo ještě markantnější. Vzpomínám na nesmyslná výběrová řízení z roku 1990, ve kterých se hledalo spousta nových ředitelů do podniků. Hlavní podmínkou v nich byla manažerská praxe minimálně pět let.

Jakoby se zde, relativně velmi rychle, vysublimoval demokratický systém, ve kterém se střídají u moci pravice a levice. Mám na mysli strany ODS a ČSSD. Že šlo ve skutečnosti o dvě varianty téhož dokládají nespočetné koalice na komunální úrovni a též, jako vejce vejci si podobny, mnohé finanční skandály. Na celostátní úrovni to dokonce někdy zašlo tak dalece, že levice byla pravicovější než pravice. Vzpomeňme kupříkladu rychlou privatizaci bank, do které se vládám Václava Klause vůbec nechtělo, a jež zmákla, s nezbytnou a mediálně vděčnou vojenskou přepadovkou v IPB, vláda Miloše Zemana.

Mezitím a přitom se v České republice vytvořil nepsaný, ale o to striktněji prosazovaný veřejný úzus, že pravice musí být sociálně vstřícná. Doplatila na něj jedna z vlád Klause, kterou položilo sto ticíc odborářů na Staroměstském náměstí a jeden, vcelku smířlivý, projev táty pracujícícho lidu, Richarda Falbra. Takzvané středopravicové vlády šly ale ještě dál. Naprosto rezignovaly na definování, natož pak na prosazování národního a státního zájmu. Z poctivě pracujících občanů pak udělaly blbce, protože každý bývalý vekslák či nepracující cikán se měli a mají lépe než oni.

Z dob občanské nauky si dobře pamatuji jednu poučku. Socialismus = každý /nechť pracuje/ podle svých schopností, každému podle jeho zásluh. Komunismus = každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Hledě na současný stav věcí, žijeme v téměř ideálním  komunismu. S jednou, zanedbatelnou, výjimkou. Dávno už neplatí, že každý má pracovat podle svých schopností. Nebereme-li za prospěšné (společnosti) schopnosti krást, lhát, dovedně simulovat invalidní stav a jiné, pak jsme se, za přispění sociálních inženýrů a pseudohumanistů, dostali do situace, ve které požadovat po zdravých jedincích práci je projevem fašismu a rasismu.

A to vše je důsledek takzvané pravicové, sociálně citlivé, politiky.

Stále platný žebříček hodnot

Pseudopravice pokřivila vnímání smysluplné a odpovědné politické práce takovým způsobem, že znechutila valnou část nekomunistické společnosti. V prvé řadě tak učinila totálním odmítnutím morálních zásad. Prospěchářství, zlodějny a protřelost staly se u nás synonymem kapitalismu. České podnikání samo o sobě se opticky jeví dnes na stejné úrovni, jako sicilská mafie. A to přesto, že většina podnikatelů jsou slušní a pracovití lidé. Mohou za to hlavně strany, doposud se hlásící ke konzervativismu.

Autentická pravicová politika musí být postavena na solidních základech. Naprosto neoddiskutovatelné je, že ke křesťanství není alternativy. Netřeba si to ale představovat  jako klerikální stranu, byť by se v ní duchovní aktivně vyskytovali. Tento směr je u nás, už od vzniku Československa, zastoupen lidovci, politickými chameleony par excellence. Konzervativci oproti nim mají býti proslulí neměnností svých postojů, zásad, programu. To je něco z oblasti science-fiction, alespoň tak se to může jevit běžnému konzumentu mediálních manipulátorů. Není možné, aby o míře konzervativismu té či oné strany rozhodovali televizní, všeznalí politologové a komentátoři, a politici se jim, v bláhové důvěře v sociologické průzkumy, přizpůsobovali.

Ne každý člověk, hlásící se veřejně ke konzervativním hodnotám, je skutečným pravičákem. V české politické kotlině je v současnosti spolehlivým lakmusovým papírkem  postoj k církevním restitucím. Velmi zřetelně se nám díky tomu rýsují politici, údajně vyznávající hodnoty předchozích generací, kteří se, bez uzardění, vyjadřují hanlivě o církevní historii našeho národa a křesťanských hodnotách obecně, způsobem, jenž by jim mohl mnohdy záviděl i Vladimír Iljič Lenin.

Morálka politiků jako soulad názorů a činů

Každý kandidát do veřejné funkce, tedy alespoň z tábora pravého, měl by žít tak, jak velí jeho stranická příslušnost. Tedy jestliže před voliči vystupuje, například, jako zastánce rodiny, měl by mít svou vlastní v takovém stavu, aby se za ni nemusel stydět. Těžko by pomáhal svým spolustraníkům bojovat za trvalejší hodnoty, když by přitom sám žil v homosexuálním partnerství. Nebo kdyby brojil proti tajným spolkům a sám v takovém uskupení pracoval.

Je zároveň velmi potřeba dívat se na politiky prismatem normální společnosti. Je nepřípustné podvolovat se mediálnímu nátlaku, který zcela určitě přijde, a jenž bude založen na amorálním špiclování, odposlouchávání, sledování internetové pošty atd. Dnes se, alespoň nám to média podsouvají, jeví takové praktiky jako zcela běžné a v normě. Nikdo přitom nedovidí do zrůdných konsekvencí.

Ještě před několika desítkami let bylo běžné, že čtení cizí pošty bývalo porušením listovního tajemství, a tudíž šlo o zneuctení jednoho ze základních lidských práv, práva na soukromí. Soudy v demokratických zemích nepřihlížely k takovým důkazům, pokud byl někdo obviněn a lidské soukromí bylo respektováno i u politiků. Ne vše přeci jen bylo tak růžové; vzpomeňme aféru, ve které na počátku figurovaly neumětelsky nainstalované odposlechy do budovy Watergate. I přesto, že Nixona v posledku položily právě ony, zdá se pro dnešní dobu signifikantní, že za mnohem flagrantnější zásahy do soukromí milionů lidí na celém světě, včetně politiků a státníků, při kterých americká Národní agentura pro bezpečnost (NSA) sleduje internetovou komunikaci a telefonní hovory, nejenže Obama nerezignuje, ale dokonce dělá, jako by to bylo úplně normální.

Bylo-li by fízlování dříve tak běžnou věcí, jakou se jeví dnešní, mohu se domnívat, že by, minimálně v posledních dvěstě letech, vypadala historie naprosto jinak. Měli bychom jiné císaře, prezidenty, premiéry – protože na ty, nám známé, by bulvár, nemající novinářskou etiku, vyštrachal tolik špíny, že by si ani neškrtli. A dovolím si jít až do extrému. Kdyby v době raného křesťanství existovali dnešní bezskrupulózní novináři, jistý Saul z Tarzu by se nikdy nestal apoštolem národů, známým jako Pavel, protože by mu byla neustále připomínána jeho protikřesťanská minulost.

Tím se dostávám k nejzásadnější části morálky politikovy. Neexistuje na světě člověk, jenž by byl bez hříchu. Jinak řečeno, na každého mohou média, která si v posledních letech dala (nebo dostala?) za úkol ničit základy naší společnosti, něco vytáhnout z jeho minulosti. To opravdu jen a pouze média vytvořila ve společnosti pověstnou blbou náladu. Na nehodící se nakydala špínu, aby vyvýšila údajně nadpozemskou a nadčasovou morálku lidí, jimž ve skutečnosti jde o konečné zlikvidování samy podstaty fungování našeho civilizačního prostoru. Tím samozřejmě myslím všechny slouhy v cizích žoldech, Havlem počínaje.

Vakuum pro vznik a vývoj skutečně pravicového subjektu

Z výše uvedeného vyplývá, že je na české politické scéně dlouho uvolněné místo pro vznik právě takového subjektu, který by dovedl nabídnout veřejnosti zásady, na které málem zapomněla, ale jež po stovky let formovaly, bránily a zachovávaly náš evropský prostor.

Nebylo mým úkolem suplovat práci případné politické strany. Dal jsem si za cíl definovat některé premisy, jež by měly býti stěžejní pro zdárný vznik konzervativního subjektu, jeho udržení se na politickém kolbišti, obhájení fundamentálních pozic a možný budoucí přínos naší společnosti.

František Karel Ladislav

S autorovým laskavým svolením převzato z Ostrava OnLine.