Sexuální a reprodukční práva
Stoupenci potratů a volného sexu užívají termín „sexuální a reprodukční práva“ k obhajobě svých nemorálních postojů a snaží se vnutit své pojetí společnosti. Jejich pojetí uvádí dokument „Charta sexuálnych a reprodukčných práv IPPF“[1], jenž v některých bodech překračuje tuto tématiku, což je ale nepodstatné pro další text tohoto článku. Dokument sice hovoří o právu na život, ale omezuje ho na všechny lidské bytosti, které se narodily, tedy ještě nenarozeným nepřiznává toto právo. Stojí v něm: „Každý má právo svobodně využívat a kontrolovat svůj sexuální a reprodukční život“ (s přiměřeným ohledem na práva druhých) a „Každý má právo na ochranu před vynuceným těhotenstvím, sterilizaci nebo potratem.“ Jinými slovy Společnosti pro plánované rodičovství jde o právo na sex bez omezení a potrat, což je výslovně uvedeno i ve větě: „Všechny ženy mají právo samostatně se rozhodovat o reprodukčních možnostech, včetně možnosti bezpečného potratu.“ Dále pak „Každý má právo na svobodu myšleni a projevu v souvislosti so svým sexuálním a reprodukčním životem;“ jinak řečeno každý může volně šířit uznávání jakýchkoli zvrhlostí, jako jsou sodomie, antikoncepce, potraty, umělé oplodnění. Z „Každý má právo na ochranu před restriktivním výkladem náboženských textů“ vyplývá, že je tu právo na to nebýt obtěžován od druhých např. odkazem na přikázání „Nesesmilníš“ či „Nepožádáš manželsky bližního svého“, neboť to jsou přece restriktivní (tj. omezující) texty. Dokument dále uvádí právo „na přístup k bezpečným, účinným a přijatelným metodám kontroly porodnosti,“ neboli právo na to, je-li nemajetný, obdržet zdarma antikoncepční prostředky. Dokument dále uvádí právo každého „se rozhodnout, zda využije služby a které metody antikoncepce využije.“
I když ne všichni, kdo horují o tato údajná práva, nemusí být takto radikální ve svých požadavcích, lze přesto hovořit o právech člověka týkajících se jeho sexuality a rozmnožování. S ohledem na matoucí používání termínu „sexuální a reprodukční práva“ je tak třeba tento termín (výjimečně) užívat tak, aby nemohlo dojít k záměně s jeho pojetím odporujícím katolické morálce a mnohdy i přirozenému mravnímu řádu. V dalším se ukazuje, jak tento stejnými slovy označený pojem je různě vykládán. Doporučuji spíše hovořit o „lidských právech týkajících se sexuality a plození“ či nějak podobně.
Mezi taková positivní práva lze zařadit[2]:
Právo na uzavření manželství nebo na rozhodnutí k celibátnímu způsobu života na základě svobodného rozhodnutí bez nějakého nucení. Právo na uzavření manželství se netýká těch, kdo učinili slib čistoty (od něhož nebyla z vážných důvodů udělena dispense), kdo jsou impotentní, kdo nechápou povahu manželského vztahu či slibu čistoty.
Právo na uzavření manželství s konkrétní osobou, která přichází v úvahu, bez nucení k sňatku s ní. V této věci je možné radit nebo i případně i v rozumné omezit práva toho, kdo uzavírá manželství proti něčí vůli. Musí však jít o sankce, které závažně nepoškozují životní potřeby dotyčného. Jde tu např. o vyloučení prince z nástupnictví i jiné postihy z důvodu morganatického sňatku nebo poskytnutí dědictví tomu, kdo uzavřel manželství proti vůli rodičů, jen v míře, kterou vynucuje zákon. Pro katolíka obvykle nepřichází v úvahu sňatek s příslušníkem jiného křesťanského vyznání nebo dokonce s nepokřtěným.
Právo na pohlavní styk výhradně v rámci manželství. Manželka či manžel jej smějí druhému odpírat jen z vážných důvodů, jako jsou zdravotní stav, nevěra či nepřiměřeně častý požadavek na něj.
Právo na to, aby manželský partner zachovával věrnost.
Právo usilovat o počet dětí odpovídající finančním možnostem rodiny a jejím podmínkám pomocí vzájemně dohodnuté zdrženlivosti i využívání neplodných resp. plodných období. Vyloučeno je tedy nejen užívání antikoncepce, potrat, sterilisace, ale i úsilí nemít (další) děti ze sobeckých důvodů.
Právo na poučení rodiči (či pěstounem) ohledně manželství v mravním i sexuálním ohledu, a to postupně v přiměřeném věku a v souladu s Božím zákonem.
Právo na to, nebýt obtěžován nebo dokonce pokoušen necudnými obrazy, písněmi, veřejnými sexuálními projevy, chlípnými pohledy apod.
Právo (především) manželů na léčení v případě nějaké sexuální dysfunkce (včetně homosexuálních sklonů), ať už je způsobena fysiologickými nebo psychologickými příčinami, a na léčení neplodnosti.
Je jasné, že takové pojetí práv člověka týkajících se jeho sexuality a rození dětí je v příkrém rozporu se současnými trendy. Považuji za žádoucí buď vůbec o sexuálních a reprodukčních právech nehovořit, nebo je tímto způsobem jasně vymezit bez ohledu na to, zda to bude vzbuzovat něčí nevoli.
Poznamenávám, že kromě positivních práv existují i práva negativně vymezená, jako je třeba právo ochrany před znásilněním, nucením k potratu, nemorálním sexuálním poučováním, sexuálním obtěžováním, jakož i právo se nepodílet na zákonem sice povolených věcech, které jsou však v rozporu se svědomím. Dále ještě poznamenávám, že morálka týkající se sexuality a plození se nevyčerpává dodržováním práv; ta z ní a lidské přirozenosti totiž vyplývají.
Michal Kretschmer
[1] http://www.rodicovstvo.sk/ippf_charta.htm
[2] Nechci tvrdit, že mnou uváděný seznam takových práv je vyčerpávající.
Otázkou je, které z práv v autorově seznamu uvedených by měla být určena lidem katolického vyznání (či křesťanům obecně) a které by měla být určena všem občanům. Třeba to, aby neuzavírali manželství jedinci se složeným slibem čistoty by si měla zjevně hlídat u svých členů příslušná církev, ne úředník při občanském sňatku či představitel jiné církve. Naopak třeba otázka restrikce interrupcí je zjevně celospolečenský zájem.
Jsou věci vyplývající z přirozeného zákona. Např. právo na život od početí po přirozenou smrt.I otázka antikoncepce je např. věcí přirozeného zákona, takže je nesprávné říkat: muslimové nesmějí jíst vepřové, židé pracovat v sobotu a katolíci mají zakázanou antikoncepci.:). To by se pak otázka snížila na pouhé dodržování náboženských či rituálních předpisů určité komunity. Církev v oblasti plánování rodiny učí o přirozeném řádu, zákoně. Pokud je zákonodárství státu neovlivněno nábožensky, těžko může někdo zjišťovat slib čistoty. Katolíci ovšem uzavírají sňatek v kostele a kněz nemůže oddat, resp být při svatbě někoho, kdo tento slib složil..
Pax
Jan
ad „… právu na život, ale omezuje ho na všechny lidské bytosti, které se narodily“: Kuriózní je, jak IPPF toto omezení odůvodňuje – odvolává se na čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv. Jak ale lze z věty „Všichni lidé rodí se svobodní …“ odvodit, že „človekom sa podľa medzinárodného práva rozumejú všetky ľudské bytosti, ktoré sa narodili“, mi zůstává záhadou.
„Každý má právo svobodně využívat a kontrolovat svůj sexuální a reprodukční život“
To je otřesná věta „orwellovského“ charakteru.
Tak co inženýre, jak vnímáš ve svědomí podporu vstupu do EU rudým koutkem v kostelích vygumovanými nomáky? Jistě si ještě všichni pamatujeme na propagační brožurku v kostelích.
Prirodzené metódy plánovania rodičovstva sú rovnakou novinkou ako Novus ordo missae. Obe zaviedol pápež Pavol VI. Jedno je správne a druhé nesprávne podľa vás? Netreba sa zamyslieť aj nad touto formou regulácie počatia? Úmysel je tiež dôležitý a ten je rovnaký ako pri tzv. umelých metódach (myslím neabortívne). Tým ich samozrejme neobhajujem. Skôr poukazujem na to, že či z tradičného katolíckeho hľadiska nie sú tiež metódy PPR morálne problematické.
Lituji, ale píšete nesmysly. Metody PPR Pavel VI. rozhodně nikterak nezavedl… Jako dovolené je za určitých (týchž) podmínek jasně deklaruje již encyklika Casti connubii a myslím, že ani ta není první..,. Metody PPR nejsou problematické, pokud jsou používány ze spravedlivého důvodu. Už se tu o tom někde diskutovalo…
Nemyslím si, že píšem nezmysly. Encyklika Casti connubii nepíše priamo o PPR, jedine ak implicitne. Explicitne sa o PPR píše až v encyklike Humanae vitae. O tom, že moralisti píšu v 19. storočí o jednoduchých metódach, tak to bude asi tak max. kalendárna metóda, keďže Billingsova metóda bola objavená až v druhej polovici 20 st. a Symptotermálna ešte neskôr. Nikto nemôže tvrdiť, že aj PPR za určitých okolností môžu byť smrteľným hriechom, napr. keď nemám dostatočné rozumné a spravodlivé dôvody na to, aby som nemal deti, prípadne ďalšie dieťa. Okrem toho je to veľmi subjektívne, tie dostatočné dôvody. Potom je to asi skôr záležitosť svedomia. Probabilizmus môže napomôcť.
ad Gorazd: Svatý stolec se k otázce využívání neplodných dnů opakovaně vyjadřoval už od poloviny 19. stol (viz zde) a není podstatné, jaká konkrétní metoda byla v té které době známa.
Otázku spravedlivého důvodu také považuji za dnes velmi opomíjenou a v moderní pastoraci zapomenutou, diskuse na toto téma už na D&H před časem probíhala pod článkem Ke lživé reklamě Dr. Uzla.
Jednotlivé zneužití těchto metod je per se materia levis, protože není proti Cíli, ale pouze mimo Cíl.
Ad MichalD: Vďaka za link na dobrú stránku. V tomto prípade http://teologietela.paulinky.cz/dokumenty/dokument/Moralni-pripustnost-vyuzivani-neplodnych-dnu-1.html sa pod onaniou myslí coitus interruptus, však?
ad Gorazd: myslím, že z textu přímo nevyplývá, že by to mělo být omezeno jen na „coitus interruptus“, ale že bylo myšleno sebeukájení obecně
Hmm, toto je ten problém, že pod onaniou sa v dnešnej dobe rozumie masturbácia, avšak v biblickom zmysle ide o Onanov hriech, čo je de facto coitus interruptus. Preto je ten zmätok.
Ad Contras: Nemyslím, že využití neplodných dnů je ve všech případech buďto dovolené (příp. žádoucí) nebo jen lehkým hříchem.
Jestliže budeme mít mladé zdravé manžele, finančně dobře zajištěné, kteří se rozhodnou pokud možno nikdy nemít děti a proto stále využívat neplodné dny je to jiný případ než když třeba manželé-studenti se rozhodnou pokud možno nemít děti během studií. Zdá se mi, že v prvém případě je naplněna materie těžkého hříchu, i když dotyční si mohou myslet, že jejich jednání hříšné není.
Pán Michal Kretschmer: V morálnej teológii nevedomosť ospravedlňuje, pokiaľ nie je úmyselná, teda keď sa dotyčné osoby/manželia zámerne vyhýbajú poznať pravdu na určitú vec. Preto si nemyslím, že to je ťažký hriech, pokiaľ oni nevedia, že je to ťažký hriech hoci nevedomky využívajú PPR prevažne z egoistických dôvodov. Pokiaľ vám budú predstavitelia Cirkvi len hovoriť, že PPR sú dovolené, avšak nepovedia, že za určitých okolností to môže byť i ťažký hriech, tak nemôžu mať len tak jednoducho tento hriech. No je to veľmi delikátna záležitosť. Osobne si tiež myslím, že za určitých okolností to môže byť i ťažký hriech. Ale napr. keď má niekto 2-3 deti, má hypotéku, žijú z jedného platu atď, myslím, že dôvody na PPR sú plne oprávnené. Avšak zakaždým treba prehodnocovať aktuálnu situáciu. Nie je to záležitosť, ktorú vyriešim raz a navždy.
Pro pana Kretschmera: Psal jsem JEDNOTLIVÉ ZNEUŽITÍ, ne trvalé za účelem, úplného zamezení potomstva, to by vylučovalo podstatný cíl manželství a bylo by těžkým hříchem.
Ad Gorazd: Psal jsem o „materii těžkého hříchu“, nikoliv o tom, zda dotyční jsou nebo nejsou v tom zaviněně v nevědomosti.
Gorazde, plácáš, o jednoduchých PPR metodách píší už moralisté v 19: stol. a pak je taky třeba si přečíst Casti connubii a ne její ideologické výklady některých echttradicionalistů.
Samozřejmě, že pro užití přirozených metod je třeba mít rozumný důvod (doporučuji probabilismus), aby jejich užit nebylo hříšné, zpravidla jen lehce, protože to není přimo proti přirozenonosti.
Pozor, Contrasi, nikoliv rozumný, ale spravedlivý důvod. A ty spravedlivé důvody jasně vyložil Pius XII. ve svém projevu ke zdravotnickým pracovníkům…
Jaký je rozdíl mezi „rozumným“ a „spravedlivým“ důvodem? Je-li něco rozumné, pak to nemůže být proti spravedlnosti, neboť pak by to bylo nerozumné.
Možná, že se tu jedná o terminus technicus; ale to já nevím.
Teoreticky by neměl být žádný, ale raději bych je nezaměňoval, protože v běžné moderní populaci se jejich chápání může dost zásadně lišit a protože ten druhý zdůrazňuje právě to slovo „spravedlnost“, což je lepší a srozumitelnější…
Rozumný důvod je spravedlivý důvod. Probabilismus vychází z toho, že zákon je obecná rozumová norma. Je-li zde a nyní platná kontradiktorní opozice, která je rozumně pravděpodobná (získá souhlas rozumného muže), je možno se jí držet a to i když důvody pro zákon jsou pravděpodobnější. Nový mnou neoblibovaný katechismus mluví o pádných důvodech, což je v podstatě totéž a v zásadě to jsou ty důvody, které uvádí Pius XII. Plodnou diskusi na toto téma najdeš na +Traditio+.
Nevím zda to patří sem, nicmkdyby chtěl někdo reagovat:
http://argumentace.blogspot.cz/2014/02/sobecke-okenko-potraty-antikoncepce.html