To nejdůležitější v roce 2014
Jiří Dienstbier ml.
Stojíme na začátku nového roku a přihlížíme formování nové vlády. Vyhlídky jsou neradostné – navrhovaná podoba vlády vypadá příšerně, nás katolíky v ní (a vlastně ani v Parlamentu) fakticky nikdo nezastupuje a ty nejdůležitější posty obsazují ti nejhorší možní lidé…
Má-li tento rok přinést vůbec něco dobrého, je zapotřebí, aby křesťanští voliči konečně začali věnovat pozornost tomu, co politici dělají (a především ti, co se tváří, že zastupují křesťanské hodnoty). Aby si ujasnili, co je důležité, aby aktivně tlačili politiky a média, aby v těch důležitých věcech podporovali a prosazovali ta správná rozhodnutí. A aby už nikdy a za žádných okolností nevolili ty zákonodárce, co je zklamou.
Vím, že spousta lidí prostě nemá čas podrobně sledovat politiku, i proto jsem si dovolil sestavit zde takový malý přehled klíčových témat i s krátkým a stručným uvedením do situace. Snad to někomu pomůže.
1. Výchova a vzdělávání
První důležitou oblastí (vlastně nejdůležitější, protože v dlouhodobém hledisku ovlivňuje všechny ostatní) je oblast výchovy a vzdělávání. V ní se dnes bojují nejdůležitější boje kulturní války, které jsou ve výsledku mnohem důležitější než nějaké spory o směřování ekonomiky (byť i ty jsou důležité).
Právě školství je oblast, kde se snaží kulturní levice indoktrinací mládeže ovládnout naši budoucnost skrze amorální sexuální výchovu a výchovu ke genderové a politické korektnosti, kde se snaží obrat rodinu o její výchovnou funkci. Právě zde se rozhoduje, jak bude stát výchovně působit na naše děti, a kdo nemá klapky na očích, již dávno pochopil, že výchova prosazovaná státem je čím dál více nepřátelská nejen ke křesťanským hodnotám, ale vlastně ke všem hodnotám a jakékoliv morálně smysluplné výchově vůbec.
Kdo ze čtenářů považuje KDU-ČSL za křesťanskou stranu, měl by si odpovědět na otázku, jak to jde dohromady s faktem, že KDU-ČSL jevila o ministerstvo školství jen minimální zájem. Ano, zmiňovali je občas v přehledech ministerstev, o které mají zájem, ovšem jen na samém konci rozšířenějších seznamů. Podle aktuálně prezentovaných dohod a návrhů koalice tak má ministerstvo školství bez boje připadnout socialistickému senátorovi Marcelu Chládkovi, který coby expert ČSSD pro školství proslul svou podporou uzlovské verze sexuální výchovy a kritikou ministra Dobeše už jen za to, že se vůbec baví se zástupci Výboru na obranu rodičovských práv.
Nepoučitelní křesťanští příznivci KDU-ČSL mi teď jistě sdělí své upřímné přesvědčení, že lidovci ve vládě na Chládka dohlédnou a zajistí, aby na školství příliš neškodil. Nevěřím tomu, byť bych byl velice šťastný, kdybych se mýlil.
2. Právo na život
Oblast práva na život náleží a vždy bude náležet k těm nejdůležitějším tématům, protože tu jde o životy. Těžko, přetěžko může doufat v Boží požehnání země, kde je každoročně se souhlasem státu povražděno okolo dvaceti tisíc nenarozených dětí. Před tím nikdo z nás nemůže zavírat oči.
Ani v této oblasti nemůžeme čekat nic dobrého. Zdravotnictví má rovněž padnout do rukou socialistů, kteří představují skutečnou a nefalšovanou „stranu smrti“. Pokud jde o lidovce, ti o toto ministerstvo zájem opravdu neměli a žádné pozitivní aktivity ve věci umělých potratů se od nich ani nedají čekat. Samozřejmě, před pro-life voliči budou mávat jako zásluhou faktem, že prosadili v koaliční smlouvě závazek o nezavedení euthanasie. To ovšem nebylo zas až tak těžké, neboť zavedení euthanasie neplánovala žádná z vládních stran.
3. Rodina a její práva
Otázka rodiny a jejích práv (a zejména rodičovských práv) je klíčová. Pevně souvisí s otázkou vzdělávání a výchovy a tím pádem i se všemi ostatními. Hraje se zde o samu podstatu rodiny, o právo rodičů rozhodovat o vzdělávání a výchově svých dětí, o „sňatky“ sodomitů, o „právo“ sodomitských párů na adopce, o ideologii genderu.
Rodina (skutečná rodina) je základ společnosti a čím je slabší, tím je slabší i sama společnost. Rodina je i hlavním přenašečem víry a křesťanských hodnot napříč generacemi. Bohužel ani zde není situace dobrá. Klíčová bude pozice ministra pro lidská práva. Tu má bohužel získat socialista Jiří Dienstbier, který zastupuje „moderní“ směr sociální demokracie (tak se říká tomu proudu, který je ještě zvrácenější a více protirodinný, než je socialismus klasický).
4. Antidiskriminační a ostatní lidskoprávní politika
I zde bude hrát hlavní (a nepochybně vysoce zápornou) roli socialista Jiří Dienstbier. Nejde o nic menšího než o pojetí lidských práv, o právo na výhradu svědomí, o svobodu projevu, o právo hlásat křesťanské hodnoty bez rizika uvěznění či ztráty zaměstnání (o tento luxus mnozí křesťané na západ od nás, např. ve Spojeném království, již přišli).
5. Pronásledování křesťanů
I tato otázka je klíčová. A nejde jen o to, že jsme morálně povinni našim pronásledovaným bratrům a sestrám pomoci. Jde třeba i o to, že díky kvótám EU budeme muset přijmout veliké množství imigrantů a je v našem zájmu přijímat křesťanské uprchlíky a ne muslimy, s nimiž mají v Německu, Francii a Skandinávii tak prachšpatné zkušenosti. K tomu jistě bude mít co říci ministr zahraničí, kterým se má stát Lubomír Zaorálek. Představa, že by se tento zuřivý antiklerikál, který s takovým nadšením hrál roli hlavní tváře volební antikatolické kampaně ČSSD, která zneužívala téma „církevních restitucí“, nějak bral o pronásledované křesťany, je vyloženě naivní.
Závěr
Čili to shrňme. Posty nejdůležitější z hlediska křesťanské politiky získali (za nezájmu lidovců) ti nejhorší lidé, co je získat mohli. Přidejme k tomu další smutné zátěže této vlády, jako jsou vážné konflikty zájmů (ministrem financí má být superpodnikatel, ministrem životního prostředí dlouholetý vrcholný manažer v chemickém průmyslu) a velké skvrny na pověsti („bývalý“ kněz s kontakty na teroristy coby ministr kultury) – vzniká zde opravdu už od pohledu příšerná až absurdní vláda, která neslibuje nic dobrého.
Všechny problematické oblasti, o které má mít křesťanská politika zájem, slibují v nejlepším případě stagnaci, v tom horším zhoršení. Proto je zapotřebí, abychom je sledovali a dávali jasně a hlasitě najevo naše požadavky. A abychom v příštích volbách volili podle toho, co se teď bude dít. Abychom volili lépe.
Ignáci, mám jiný recept na tu diagnózu, co jste předložil:
p o k á n í
Jak chcete jinak léčit to zmatení?
V podstatě se nedalo nic jiného čekat, což bylo evidentní už před volbami. Stačí se podívat, jak jsou lidi zmanipulovaní… Já sám jsem si také od KDU-ČSL sliboval více. Ale jde více o politiku, jak o záchranu společnosti… 🙁 A ČSSD je prohnilejší jak všichni kmotři ODS.
A co byste chtěli, když jste jim dali tak málo hlasů!!
A lobovali jste tady úplně pro někoho jiného, nepamatujete se?
Dokud se katolíci nesjednotí, tak to půjde, jak to jde… tak to šlape už 20 let! Tisíce diskuzí a desetitisíce diskutérů a všichni vědí… a znechucují a rozdělují!
Katolíci jsou ve všech stranách a nikde nemají vliv… tak se to „zavedlo“ po převratu. Co byste chtěli? Rozdělili a panují, vlastně rozdělil a panuje.
Co děláte pro jednotu katolíků, pro jednotu víry?
A když se objeví nějaká důvěryhodná osoba, tak ji pošpiní a odstaví! Diverzní akce se dělají skrytě, dokonce nevědomky, ruku na srdce.
a napište nám co dělal Bělobrádek na stáži v USA
Účastnil se Eisenhowerova programu „International Visitors“, jako mnoho jiných politiků (včetně mne za mého poslancování). Organizuje ho informační centrum US ministerstva zahraničí; komunisté ho zavřeli hned v roce 1948.
Michaela Freiová
Hmm … koukám, že absolventi IVLP jsou zajímaví lidé a jejich klub pořádá a podporuje zajímavé akce (viz třeba http://www.aic.cz/ivlp/?p=258)
Nestacim se divit, jak je vsechno propojene a provazane 🙁
Vašemu komentáři nerozumím: chcete říct, že když křesťanská strana dostane málo hlasů, tak je přirozené, že začne dělat nekřesťanskou politiku?
Myslím, že každý z těch, kdo tady podle vás „lobovali“, by dal nevím co za to, kdyby měl možnost použít svůj hlas pro stranu, která má program v souladu s učením Církve a poskytuje dostatečnou záruku, že od něj v podstatných věcech neuhne.
To, že katolíci a ti, co se za katolíky označují jsou rozděleni v politice není nijak překvapivé a není to výsledek žádných diverzních akcí. Jak se můžeme sjednotit na politickém programu, když se dnes už nemůžeme sjednotit ani na tak fundamentálních věcech, jako je chápání mše sv., způsobu sv. přijímání, mravouce, věrouce, eklesiologii, … Jak se mohou ovce sjednotit, když ohrada je stržena?
S podobnou zvrácenou argumentací se u lidovců občas bohužel setkávám. Jen mne to utvrzuje v rozhodnutí hlas jim nedat. Oni mají dělat křesťanskou politiku. Pokud by ji dělali, pak by měli dobrou naději na můj hlas. Nesnaží-li pořád (bez ohledu na to, kolik hlasů dostali), pak si hlas křesťana nezaslouží, i kdyby snad tu svoji tezi (že křesťanskou politiku mohou pořádně dělat, až když dostanou víc hlasů) mysleli vážně – čemuž samozřejmě nevěřím, protože lidé, kterým o křesťanskou politiku opravdu jde, takto neuvažují.
Přesně tak. Dobrou ukázkou je postoj předsedy KDU Bělobrádka, který obhajoval svoje mlžení v ČT slovy: „Až díky osvětě 40–50 % obyvatel bude v potratech spatřovat etický problém, lze je zvednout jako téma a navrhovat zákony. Nebo musíme zavrhnout demokracii a jít cestou diktatury.“ (viz RCM 5/2012).
No, když si přečtu toto: http://www.mapovani.cz/ , mám pocit, že o nějakou společnost nebo o stát vůbec nejde. Vždyť se vše točí jen okolo stále stejných lidí, kteří ovládají naše životy.
A koukám, že ČT v tom vydatně pomáhá: http://aktualne.centrum.cz/domaci/grafika/2013/10/31/viroza-i-lez-o-knizeti-jak-se-v-ct-meni-zpravy/?cid=799097
Hmm co čekat od vlády ve které jsou socani.
Obávám se, že to bylo vždy jasné.
Ono nejde jen o to, jaké postoje zastává ta nyní nejkřesťanštější strana v koalici.
Jde hodně o to, jaké postoje zastává ta nesjsilnější strana v koalici.
A tady je vždy před náma ta upozaděná volba mezi pravicí a levicí, kdy levidce bude (skoro) vždy v našich zájmech horší – strašnější než pravice a to i tehdy, kdyby jí po boku stála nějaká (pro tu dobu zrovna) autentická křesťanská strana (hypoteticky alespoň).
Něco, co se mi zdálo, že jsi Ignáci bohužel před volbami vždy alespoň trošku upozadil.
Poslední měsíce ani nemám sílu politiku sledovat. Zeal mne opustil.
.. tryzna
Díky za zajímavý a cenný přehled. Musím ale říci, že opravdu nechápu Vaše neustálé a zcela zbytečné rýpání do laicizace pana Hermana. Laicizace je přece normální proces církevního práva, jakou má cenu se v tom pitvat? Čím je laicizovaný kněz horší než jakýkoli jiný katolík?
Laicizace není normální proces církevního práva. Je to církevní trest. Její zneužívání k tomu, aby se ten, kdo se posvátnými sliby zaslíbil Bohu, zbavil svých kněžských povinností, je velice ostudné. Možná existují nějaké extrémní případy, kdy by něco takového bylo omluvitelné, ale není mi známo, že by případ pana Hermana vykazoval takové znaky…
Neměli bychom být vděčni, že člověk, jehož motivací vždy byl a je jen jeden motiv – ambice – opustil řady služebníků a chce být platný v řadách těch, kdo nesou moc tohoto světa? Tam je přece více doma …
Z hlediska zodpovědného voliče je člověk, který má jen jeden motiv – ambice, jednou z nejhorších možností…
Malé upřesnění, pane Ignáci. Nutno rozlišovat laicizaci podle církevního práva, což není církevní trest, nýbrž dispens, jímž se umožňuje dotyčnému knězi, jenž se oženil (nebo míní oženit), přechod do laického stavu. Může chodit ke svátostem jako kterýkoliv jiný laik, pouze nesmí vykonávat kněžské funkce s výjimkou udělení rozhřešení v případě nebezpečí smrti. Studoval jsem za komunismu v ilegalitě teologii včetně církevního práva, tudíž to vím. Před koncilem ovšem tyto případy bývaly velice vzácné, tato laicizace byla možná snad pouze v případech, kdy dotyčný byl prokazatelně vysvěcen na kněze proti své vůli, dnes naopak je to extrémně časté.
Od toho je ovšem třeba odlišit případy (a těch je většina), kdy kněz jednoduše svou službu opustí, ožení se na úřadě (případně u protestantů) a na žádnou laicizaci nečeká (nebo mu tato nebyla umožněna). To potom podléhá církevnímu trestu exkomunikace a diecézní Acta curiae o těchto případech zpravidla informují. Jenom nechápu, proč dnes se objevuje u těchto případů poznámka „suspenze“ a nikoli exkomunikace, jak tomu bývalo dřív. Opět jeden nebezpečný modernistický posun.
Nevím, jak je to s naším ministrem kultury, jestli z kněžství utekl bez laicizace (což by znamenalo exkomunikaci) nebo jestli byl oficiálně laicizován. Nicméně buď jak buď, po koncilu se této laicizace kněží z důvodu nedodržování celibátu zneužívalo, probíhalo to jak na běžícím pásu. Na počátku pontifikátu Jana Pavla II. sice byly podmínky laicizace kněží zpřísněny, nicméně po pár letech se to vrátilo opět do starých kolejí.
Nechal si ji zařídit (bez relelvantního důvodu) kardinálem Vlkem. Řekl bych – klasické zneužití…
To je tak trochu s křížkem po funuse.. Ta alternetiva – relativně silná a dokonce i přijatelná existovala – jenže vy máte holt ‚svojí objektivní‘ pravdu co se týček šéfky hnutí hlavu vzhůru. Spíš je to k smíchu, než abych se nad tím rozčiloval.. Vyznívá to trochu trapně, teď to takovýmto způsobem komentovat, když jedinou alternativu jste v očích tradičních katolíků dehonestovali takovým způsobem, jaký by Vám mohli závidět leckteří pomluvači z mainstreamových médií. Po předvolební debatě jsem byl hluboce znechucen. Je mi to osobně upřímně líto, protože duše a hvězdy čtu rád a nejen díky nim jsem se dostal k tradiční liturgii.
ad Benjamin a „pomluvači“: pomluva je nepravdivé tvrzení, které škodí dobré pověsti druhých. Pokud si vzpomínám, nikdo zatím neprokázal, že to, co tehdy řadu lidí nadzvedlo ze židle, nebyla pravda.
Přesně vzato: kněz, který se (světsky) ožení, je automaticky suspendován a nemůže udělovat svátosti vyjma mimořádných situací (např. nebezpečí smrti). Pokud se včas nevzpamatuje a nedá věci do pořádku (nerozejde se s církevně nelegitimní manželkou), nastupuje propuštění z duchovenského stavu. To je trest.
Takzvaná laicizace není přesně vzato trest, ale dispens od závazků vyplývajících ze svěcení. Je to tedy spíše milost, která může být dána danému knězi poté, co už byl propuštěn z duchovenského stavu, a poté, co rozumně o danou dispens požádal. Dotyčný kněz (knězem přesně vzato zůstává, protože svátost svěcení vtiskuje nezrušitelné znamení) má samozřejmě i nadále zákaz úkonů vyplývajících z moci svěcení. Opět vyjma nebezpečí smrti.
To jen pro přesnost – obvykle se laicizací nemyslí propuštění z duchovenského stavu, ale onen dispens od závazků.
Nutno doplnit, že propuštění z duchovenského stavu je trest trvalý a nezbavuje závazku celibátu.
Obávám se, že toto už dávno neplatí. Podle článku Kněží odcházejí, kněží se vracejí (RV) mezi léty 1964 až 2006 opustilo kněžství 69.063 kněží a 11.213 se do kněžské služby později vrátilo zpět. Dále se tam píše: „Kromě toho existují i případy dispensovaných kněží, kteří se po rozpadu svých manželství chtějí vrátit zpět do služby, což je za určitých okolností také možné.“
Pardon, vidím, že už mne pan Benedikt se svým vysvětlením laicizace předběhl, zaregistroval jsem to až teď. V podstatě říká totéž, co já, což je dobře. Dříve ale za to, že se kněz na úřadě oženil (ještě podle Kodexu z r. 1917), býval ukládán trest exkomunikace, to, že dnes jde pouze o suspenzi, považuji za ústup duchu tohoto světa.
[…] a nepřítelkyně rodinných hodnot. Situace je tedy nakonec ještě horší, než jsem tu psal již dříve (dle některých příliš pesimisticky). A nominant za ČSSD na post ministra pro lidská práva […]