Sv. Ambrož zakazuje císaři Theodosiovi vstup do katedrály.

„Císař má moc nad hradbami, ale nad svatyněmi právo nemá, to jsou domy Boží! Kdyby žádal, co je moje, dal bych mu vše, ačkoliv co mám, patří chudým. Jsem připraven podstoupit žalář i smrt, ale chrám Páně nevydám!“ – sv. Ambrož z Milána

Dnes, v den výročí jeho biskupského svěcení, si připomínáme sv. Ambrože z Milána († 397), biskupa a učitele Církve, jednoho z nejvlivnějších teologů 4. století a nejlepších biskupů, jaké kdy Církev měla. Je to opravdu mimořádná postava, která nám má dodnes co říci nejen o teologii, ale i o odvaze a povinnosti.

Začínal jako politik a jeho volba biskupem v císařské městě Miláně byla naprosto nečekaným šokem. Nově zvolený cca pětatřicetiletý biskup totiž nejenže nebyl duchovní, ale dokonce nebyl ani pokřtěn, teprve prodělával katechumenát. On sám si ožehavosti této situace byl velice dobře vědom a volbu nejprve odmítal, teprve později se nechal přesvědčit, možná i protože císař si přál, aby volbu přijal, a protože jeho odmítnutí mohlo znamenat krvavé nepokoje (místní obec byla rozštěpena na pravověrné katolíky a přívržence arianismu a nebyla schopna se na volbě shodnout, Ambrož byl zvolen jako „neutrální“ osoba).

Urychleně byl pokřtěn a vysvěcen nejprve na kněze a následně na biskupa (nutno dodat, že on osobně požadoval, aby křest i svěcení byly oddáleny, protože chtěl více času na to, aby se mohl připravit). Vrhl se na studium teologie, aby mohl zodpovědně řešit teologické spory, a nutno říci, že to byl pilný a velmi nadaný student. Jeho kázání a teologická díla patří dodnes k největším pokladům katolické teologie. Mimo jiné velice rychle odmítl arianismus a stal se jeho tvrdým odpůrcem, stejně jako všech dalších herezí…

Jako správný biskup vždy podporoval chudé a nekompromisně hájil práva Církve a věřících proti zvůli státní moci. Ačkoliv byl nesmírně váženou osobou a vlivným rádcem císařů, mnohokráte se dostal s císařskou rodinou do ostrých sporů, kdy šlo až o život, a člověk si musí říkat, že fakt, že se nestal mučedníkem, je stejně zázračný, jako způsob, kterým Bůh tohoto svatého biskupa Církvi daroval…

Citát z úvodu článku je reakce sv. Ambrože na požadavek císařské rodiny, aby vydal jeden z milánských kostelů ariánskému biskupovi Merkurínovi. Nevydal jej, ani když císař k jeho převzetí vyslal vojsko. Ambrož ale dokázal zajít mnohem dál, bylo-li to třeba. Samotnému císaři Theodosiovi pohrozil exkomunikací a zakázal vstup do katedrály, dokud nevykoná veřejné pokání za své zločiny (nešlo o nic menšího než masovou vraždu několika tisíc rukojmí). Nutno dodat, že Theodosius nakonec přes počáteční zdráhání pokání vykonal a na adresu Ambrože dokonce poznamenal, že je jediným člověkem, který mu do očí říká pravdu. Témuž císaři se  neváhal postavit, když tento chtěl, aby bylo z peněz Církve a křesťanů financováno obnovení synagogy rozbořené křesťanským davem. Císaři tehdy napsal, že nemá právo vydat takové rozhodnutí, neboť tím postižené křesťany staví do pozice, kdy si musí vybrat mezi zradou víry (kterou by uposlechnutí nutně bylo) a mučednictvím.

Ignác Pospíšil