V dalším uvádím řadu citátů ve zhruba chronologickém pořadí ze spisů církevních otců týkajících se přímo nebo nepřímo tradice. Nejvýznamnější z nich pocházejí od sv. Vincence Lerinského z jeho Commonitoria.

Eusebius ve svém spise Historie církevní (3, 3, 9) zmiňuje Papiáše, který ve svém dnes již nezachovaném spise „vyznává, že známosti apoštolského učení od těch získal, kteří je svýma ušima slýchali: Aristióna a pak Jana presbytera, že sám slýchával, a pročež také častou zmínku o nich čině, jejich učení do svého výkladu vložil.“ Eusebius dále uvádí, že „Papiáš v tom svém výkladu i jiné věci poznamenal, jakoby je od starých lidí byl slýchal“.

V 3, 36, 4 zmiňuje, jak sv. Ignác, když byl s vojáky na cestě do Říma, církve v každém městě napomínal, aby se vystříhaly kacířství a „podání apoštolského stále se přidrželi“.

V 4, 8 píše o Hegesippovi, který „výklady upřímného a neporušeného učení apoštolského ve svých paterých knihách velmi prostě sepsané poznamenal“.

Na jiném místě (4, 21) zmiňuje slovutné muže v církvi, zvláště „Irenea, kteří byli těch časů živi, jejichž prací a bedlivostí zdravý smysl pravé víry a čistého učení apoštolského, v knihách jejich poznamenaný, až do tohoto dne zachován jest.“ V 5,23 líčí, jaká byla kolem roku 190 rozepře ohledně slavení velikonoc, kdy se lišila praxe církve v malé Asii od praxe ostatních církví ve zbytku světa, které „dle obyčeje a ustanovení apoštolského tím způsobem, který až posavad ustavičně trvá, ten svátek světily“.

Didaché neboli Učení dvanácti apoštolů sepsané kolem roku 90 v kap. 4 obsahuje příkaz: „Neopomíjej přikázání Páně. Ochraňuj, cos přijal, a k tomu ani nic nepřidávej ani nic neubírej.“

List Diognétovi (bod 11): „Nemluvím o věcech cizích, aniž nerozumně jich nevyhledávám, ale byv učedníkem apoštolů, stávám se učitelem pohanů: posluhuji tím, co mi bylo podáno, těm, jež učedníky jsou pravdy hodnými.“

I. List sv. Klementa (kap. 7 bod 2): „Zanechme však zbytečných a pošetilých starostí, žijme podle slavného a vznešeného kánonu, který nám byl předán.“

List sv. Polykarpa k Filippanům (kap. 7):  „Protož opustivše marnost mnoha a falešné učení, obraťme se k slovu, které nám bylo od počátku předáno.”

Sv. Irenej v Proti kacířstvím (konec 2. stol.), poté co uvedl vyznání víry církve, pokračuje: „Toto učení, jež obdržela, a tuto víru, jak jsme řekli, chrání církev pečlivě, ačkoli po veškerém světě rozšířena jsouc, jakoby v jednom domě bydlela; a podobně těm věcem věří, jakoby měla jednu duši a totéž srdce; a souhlasně je káže a jim učí a je podává, jakoby jedna ústa měla. Ačkoli zajisté jsou po světě řeči různé, jest však nicméně obsah podání jeden a tentýž.“ (I, 10, 2)

V II, 9, 1 píše o stvoření světa a o tom, že tvorstvo samo ukazuje toho, který je stvořil a poté dodává: „Církev pak veškera po celém světě toto podání od apoštolů přijala.“

„Neboť my nepřišli jsme k poznání ústavy spasení svého skrze jiné, leč skrze ty, jimiž k nám evangelium přišlo, které oni druhdy hlásali, potom pak z vůle Boží nám v písmech podali, aby nám bylo základem a sloupem víry naší.“ (III, 1, 1)

„Když pak je (tj. bludaře) opět voláme k podání apoštolskému, které se chová v církvích posloupností představených, odporují tomu podání, pravíce, že oni sami čirou pravdu vyzkoumali, moudřejšími jsouce nejenom nad představené, ale i nad apoštoly.“ (III, 2, 1)

„Podání apoštolů, v celém světě zjevné, lze tedy v každé církvi seznati všem, kdo chtějí vidět pravdu; a nám lze vypočísti biskupy ustanovené od apoštolů, i jejich nástupce až po nás, kteří ničemu takovému neučili, aniž cosi takového znali, jakož oni (tj. bludaři) blouzní. Neboť kdyby byli apoštolové znali nějaká skrytá tajemství, kterým by byli soukromě a tajně vyučovali dokonalé, byli by je odevzdali hlavně těm, kterým i církve samy svěřili. … Připomeneme podání církve největší a nejstarší a všem známé, od nejslavnějších svou apoštolů Petra a Pavla v Římě založené, kteréž od apoštolů přijala, a víru lidem zvěstovanou, která posloupností biskupů až k nám se dostala. … S tou církví zajisté zapotřebí jest, aby souhlasila pro její vynikající přednostenství každá církev, tj. věřící odevšad, poněvadž v ní povždy od těch, kteří jsou odevšad, zachovalo se podání pocházející od apoštolů[i].“ (III, 3, 1-2) Na dalších místech této kapitoly zmiňuje posloupnost biskupů, kterou „dostoupilo v církvi apoštolské podání a hlásání pravdy až k nám“. Tak i Polykarp vyučoval „čemu se od apoštolů naučil a co též církev podává“. I církev v Efesu „svědkyní jest pravdivou podání apoštolského“.

„Není potřebí, abychom po pravdě u jiných pátrali, kterou snadno v církvi lze obdržeti, poněvadž apoštolové jako v bohatou pokladnici co nejúplněji v ní uložili všechno, co k pravdě náleží, aby každý, kdo chce, z ní vážil nápoj života. … Kdyby rozepře nastala, a i kdyby o některou skromnou otázku, zdali by se neslušelo se utéci k nejstarším církvím, ve kterých apoštolové obcovali, a od nich v té otázce vzíti, co jisté a opravdu je zřejmé? A kdyby nám apoštolové nebyli zanechali žádná písma, zdali bychom nebyli přinuceni se držet řádu podání, které odevzdali těm, jímž svěřili církve?“ (III, 4, 1)

V III, 4, 2 chválí ty z cizích národů, kteří bez Písma svatého, zachovávali podání správně věříce. „Ti pak pro ono apoštolského podání ani k mysli si nepřipustí nic ze všeho obludného žvástu heretiků.“

V III, 24, 1 uvádí, že zachováváme víru přijatou od církve a že „tento církvi svěřený poklad jest darem Božím“.

V IV, 33, 8: „Pravé poznání jest: učení apoštolské a prvotní ustanovení církevní po celém světě a význačné znamení těla Kristova dle následnictví biskupů, jimž apoštolové církev na tom kterém místě založenou odevzdali, a úplné podání písem, která bez klamu nás došla, bez přidání, bez újmy; i nezfalšované jejich čtení a řádný výklad dle písem samých, bedlivý, bez nebezpečí a bez rouhání.“

V V, 20, 1 píše, že církvi bylo svěřeno světlo Boží a že „stezka těch, kteří se drží církve, objímá celý svět, protože má pevné podání od apoštolů“.

Tertullian ve svém spise De praescriptionibus haereticorum (z roku 204) uvádí, že Písmo samotné jako soudce ve věcech víry nestačí. „Neboť tam, kde se zřetelně ukáže, že se nachází pravá nauka a pravá křesťanská víra, tam také bude pravda Písem, správný jejich výklad a všechny pravé křesťanské tradice.“[ii] (kap. 19)

„Co totiž kázali (tj. apoštolové), je to, co jim Kristus zjevil, to nesmí být dokazováno žádným jiným způsobem než právě skrze ty samé církve, které apoštolové osobně založili, tím že oni sami jim kázali, jak živoucím slovem, tak poté skrze dopisy. Když je tomu tak, tak tedy platí, že každé nauka, která je ve shodě s apoštolskými církvemi, matkami a původci víry, má být považována za pravdu, neboť bezpochyby to má ve svém vlastnictví, co církve od apoštolů přijaly, apoštolové od Krista a Kristus od Boha; že naproti tomu každou nauku je třeba považovat za lživou, která je v rozporu s pravou naukou církví, s apoštoly a s Kristem a s Bohem. Musí tedy jen ještě podat důkaz, zda tato naše nauka, jejíž pravidlo jsme výše uvedli, pochází z apoštolské tradice a, co z toho již samo plyne, zda ostatní nauky povstaly ze lži. Jsme ve společenství s apoštolskými církvemi, což neplatí pro žádný nám odporující nauku: to je svědectvím pravdy.“[iii] (kap. 21)

Tertulian správně připisuje Duchu svatému, který byl poslán, aby uváděl věřící do veškeré pravdy, neomylnost církve. „Co se u mnohých nalézá jako jedno, není zbloudilé, ale předané.“[iv] (kap. 28)

Napřed je pravda a teprve potom blud, jak lze odůvodnit z podobenství o rozsévači, které nejprve mluví o dobrém semeni vysetém od Pána, a teprve potom o semeni zasetém ďáblem. To podobenství znázorňuje rozdílnost nauk, neboť srovnává Boží slovo se semenem. „Tak ze samého řádu se ukazuje, že to je od Pána a pravdivé, co bylo napřed předáno, to totiž je cizí a falešné, co později bylo vneseno. Toto tvrzení zůstává v platnosti vůči všem pozdějším herezím, které nemají žádnou stálost stanoviska, aby pro sebe uhájily pravdu.“[v] (kap. 31) Tento argument posteriority heresí vůči učení evangelií se nachází též v jeho spise Adversus Praxean (kap. 2).

Pro rozpoznání pravé tradice je kompetentní církev, především pak církev římská, neboť přece „ta církev je šťastná, ve které apoštolové plnost své nauky se svou krví vylili, kde Petr způsobem svého utrpení se podobal Pánu, kde Pavel byl korunován po způsobu smrti Jana, kde apoštol Jan byl poslán do vyhnanství na ostrov poté, co byv ponořen do vroucího oleje nic neutrpěl“.[vi] (kap. 36) Tertullian ovšem ví (kap. 20), že ač mnoho církví je původních a apoštolského původu, přece dohromady tvoří jen jednu církev.[vii]

V kap. 37 píše, že „kráčíme v tom pravidlu víry, které přijala církev od apoštolů, apoštolové od Krista a Kristus od Boha.[viii]“ … Na rozdíl od vyděděných bludařů „Jsem dědic apoštolů. Jak stanovili ve své závěti, jak víru svěřili, jak přísahali, tak se jí držím.“[ix]

O tomto pravidlu víry v De virginibus velandis píše, že je „zajisté docela jediné, samo nehybné a nereformovatelné“[x].

V pojednání De corona militis (kap. 3 a 4) píše o zvycích pocházejících z tradice (křestní ritus, oběť za zemřelé, postní praxe, činění znamení kříže na své čelo) a uvádí: „Jestliže vyžaduješ pro tyto a jiné body disciplíny příkaz v Písmu svatém, nenajdeš ho. Bude ti předestřena tradice jako původce, obyčej jako stvrditel a víra jako jejich následovatel. Důvod pro tuto tradici, obyčej a víru buď sám nalezneš, nebo seznáš od někoho, který ho poznal. Mezitím budeš věřit, že existuje takový, kterému dlužíš poslušnost.“[xi]

V Adversus Marcionem (IV, 5) píše: „Úhrnem platí, že to je pravdivější, co je dřívější; to je dřívější, co je od počátku; to je od počátku, co je od apoštolů, stejně tak dokonce bude jisté, že to je předané apoštoly, co v apoštolských církvích bylo nedotknutelné.“[xii]

V De carne Christi (kap. 2) píše: „Jsi-li křesťan, věř, co bylo předáno. … Co bylo předáno, je pravdivé, neboť to bylo předáno těmi, jejichž povinností bylo to předat“.[xiii]

Origenes kolem roku 230 v Peri archon píše (předmluva bod 2): „… učení církve předané řádnou posloupností od apoštolů a zůstávající v církvích až do současnosti je stále zachováváno, ono samo je přijímáno jako pravda, která se v žádném ohledu neliší od církevní a apoštolské tradice.“

Sv. Cyprián v Listu 75 (bod 3), píše o Novatianovi, že pohrdl evangelickou a apoštolskou tradicí.

Sv. Athanáš v Listu 2 (bod 7) píše o zachovávání apoštolských tradic. V De synodis (cap. 5) píše, že otcové na niceském sněmu, když stanovili jednotné slavení velikonoc, formulovali své rozhodnutí jako dekret, tedy jako něco, co se jim zdálo dobré, když se jednalo o víru, formulovali svůj postoj slovy „tak věří katolická církev“ a „pak vyznali, jak věří, aby ukázali, že nejde o něco nového, ale o něco apoštolského původu, a že to, co sepsali, není jejich výmysl, ale je to totéž, co apoštolové učili“.

Sv. Phoebadius v roce 358 v Liber contra Arianos (cap. 22) poté, co vyznal katolickou víru v Trojici, píše: „Tak věříme, toho se držíme, neboť to přijímáme od proroků, to nám hlásají evangelia, to apoštolové předali, to mučedníci utrpením vyznali; v tomto smýšlení víry také setrváme, a jestliže by anděl s nebe proti tomu něco hlásal, buď proklet (Gal 1,8)“.[xiv]

Sv. Basil v O Duchu svatém, kap. 29 bod 71: „V odpovědi na námitku, že slova doxologie ´s Duchem svatým´ nejsou podepřena žádnou psanou autoritou, tvrdíme následující. Pokud zde není žádné jiné instance, která nebyla napsána, pak toto nemůže být přijímáno (jako autoritativní). Ale pokud je nám velká část toho, v co věříme, zprostředkována jinak než psanou autoritou (Písmem), pak přijměme, společně s ostatními, i tuto víru. A proto říkám, že je apoštolské trvat i na nepsané tradici. ´Musím vás pochválit, ´ říká Pavel (1 Kor 11,2), ´že na mě ve všem pamatujete a pevně se držíte naučení, jak jsem vám je odevzdal´ a ´Stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem´ (2 Sol 2,15). Jednou z těchto tradic je také praxe, která je právě před námi a která byla svými prvotními zakladateli pevně zakořeněna do církve a předávána jejich následovníky z generace na generaci, a její užívání jako dávný obyčej drží krok s časem.“

V kap. 10 bod 25 píše o nepřátelích církve: „Předmětem jejich útoku je víra. Cílem celé té bandy oponentů a nepřátel zdravého učení je otřást základy víry v Krista srovnáním apoštolské tradice se zemí a dočista ji zničit. … Tak podobně jako viníci volají po písemném důkazu a odmítají jako bezcennou nezapsanou tradici otců.“

V kap. 27 body 66 a 67: „Víra a praxe, ať již obecně přijatá nebo přikázaná, tak jak je uchovávána církví, pochází jednak z psaného učení, jednak nám z části byla zprostředkována jako mystéria apoštolskou tradicí. Oba tyto zdroje mají ve vztahu k pravé zbožnosti stejnou sílu. … Kdo nás písemně učil označovat znamením kříže ty, kteří důvěřují ve jméno našeho Pána Ježíše Krista? Kdo v písemné formě nás učil obracet se k východu při modlitbě?  Který ze svatých nám zanechal zapsána slova vzývání, když je ukazován chléb díkůčinění a kalich požehnání? Neboť nespokojujeme se, jak je dobře známo, s tím, co je zaznamenáno v listu apoštola nebo v evangeliu, ale jak v úvodu, tak na závěr přidáváme slova mající velký význam pro platnost této služby a ta pochází z nezapsaného učení. …

Navíc žehnáme křestní vodu a křižmo a kromě toho katechumena, který je křtěn. Na základě jakého napsaného pověření tak činíme? Není naše pověření mlčenlivá a mystická tradice? A na základě jakého napsaného slova je určeno pomazání samotným olejem? A co jiné obyčeje křtu, z jakého Písma odvozujeme odřeknutí se satana a jeho andělů? Nepochází to z nezveřejněného a tajného učení, které naši otcové uchovávali v mlčení mimo dosah všetečného zabývání se tím a zvědavého zkoumání? Naučili se, že strašlivá vznešenost tajemství je nejlépe zachována mlčením. … Bude se mi nedostávat času, jestliže se pokusím vyprávět nepsaná tajemství církve. O ostatním nic neříkám, ale právě ohledně vyznání naší víry v Otce, Syna a Ducha svatého, kde je písemný zdroj? … Jestliže naši odpůrci odmítají naši doxologii na základě toho, že postrádá zapsané svědectví, ať nám dají napsaný důkaz pro vyznání naší víry a další věci, které jsme vypočítávali. Zatímco nepsaných tradic je tak mnoho a jejich vliv na tajemství zbožnosti je tak významný, mohou odmítat nám dovolit jedno jediné slovo, které sestoupilo k nám od otců, které jsme nalezli odvozené od neprobádaného obyčeje zůstávající v nezkažených církvích, slovo, pro které důvody jsou silné a které nemalou měrou přispívá k plnosti síly tajemství?“

V dopisu 140 (bod 2): „Já nepřijímám nyní novější vyznání víry napsané pro mne jinými lidmi, ani se neodvažuji předkládat výsledek mého vlastního pochopení, abych neučinil slova pravého náboženství pouhými lidskými slovy; ale co jsem byl vyučen svatými otci, to ohlašuji všem, kteří se mě táží. V mé církvi je v užívání vyznání víry sepsané svatými otci na sněmu v Nicei.“

Sv. Řehoř Naziánský v Oratio 33 (bod 15): „Mé ovce slyší mé slovo, které jsem slyšel od zvěstovatelů Boha, kterému jsem byl učen svatými otci, které jsem stejně tak učil při všech příležitostech … a které nikdy nepřestanu učit, ve kterém jsem byl zrozen a ve kterém odejdu.” 

Sv. Řehoř z Nyssy v Contra Eunomium (kap. 4) píše, že to, co věříme, není nutné dokazovat rozumem a argumenty, ale že stačí dokázat, že máme tradici od otců k nám přicházející jakoby jakési dědictví přenesené skrze posloupnost od apoštolů.

Sv. Epifanius ve svém spise proti herezím Panarium (61,6) píše, že „z Písem nelze všechno získat a tudíž svatí apoštolové jiné věci zůstavili Písmech, jiné v tradici“.

Sv. Jan Zlatoústný ve své čtvrté Homilii na 2. list k Soluňským komentuje verš 2 Sol 2,15: „Je tedy zjevné, že ne vše bylo předáno listem, ale mnohé také nezapsaně a obojí je hodno víry. Pročež mějme tradici církve také za hodnou víry. Je-li něco tradicí, nehledej dále.“

V první homilii na List Římanům (bod 3) píše: „Vždyť apoštolé proto byli posláni, aby to, co slyšeli, říkali, ne aby něco ze svého přidali.“

Sv. Jeronym v Dialogus contra Luciferus (kap. 8) píše: „Nevíte, že vkládání rukou po křtu a vzývání Ducha svatého je obyčej církví? Žádáte důkaz z Písma? Můžete jej nalézt ve Skutcích apoštolů. A dokonce, i kdyby nespočíval na autoritě Písma, souhlas celého světa v tomto ohledu by měl sílu příkazu. Neboť mnoho jiných pravidel církví, které je nutné přičíst tradici, získalo autoritu psaného zákona, například praxe třikrát ponoření hlavy … a existuje mnoho jiných nepsaných praktik, které získaly svou účinnost z rozumu a obyčeje.“

V listu 71 k Luciniovi píše: „Církevní tradice, zvláště ta, která se víře neprotiví, mají být tak zachovávána, jak byla předána od předků.“

Sv. Augustin v De baptismo contra Donatistas libri septem (IV, 23, 21 a IV, 24, 32) píše: „Jako za předané má všeobecná církev, že když jsou křtěny malé děti, které jistě dosud nejsou schopni srdcem věřit ke spravedlnosti a ústy vyznat ke spáse, co může lupič: plačíce a kvílíce, když je na nich slaveno toto tajemství, maří svými hlasy slova tajemství; přece však žádný křesťan neřekne, že byly pokřtěni neúspěšně. … A jestliže někdo si v této věci žádá božské autority, ačkoliv co drží všeobecná církev a co nebylo ustaveno koncily, ale vždy bylo zachováváno, bylo správně věřeno jako předané apoštolskou autoritou: přece však můžeme se pravdivě dohadovat, co znamená svátost křtu v malých dětech, z obřízky těla, kterou přijímal dřívější lid, jako předtím Abraham byl ospravedlněn. Tak jako Cornelius byl obohacen dokonce darem Ducha svatého dříve, než byl pokřtěn.“[xv] V II, 7, 12 píše proti mínění sv. Cypriána o křtu heretiků: „Jako tento obyčej věřím, co pochází z apoštolské tradice, tak jako mnohé věci se nenacházejí v jejich spisech ani v pozdějších koncilech a přece jsou celou církví zachovávány, protože jsou věřeny jako jí předané a svěřené.“[xvi] Podobně v V, 23, 31 píše, že „jsou mnohé věci, které zachovává všeobecná církev a jež jsou správně věřeny kvůli příkazu apoštolů, ačkoliv se nenalézají napsané“.[xvii] Jednotliví církevní učitelé, a to i světci, se mohou mýlit, ale tam, kde je souhlas výrazné většiny otců, tam je pravá nauka církve.

V Contra epistolam Manichaei quam vocant fundamenti liber unus (5,6) píše: „Já bych opravdu nevěřil evangeliu, ledaže by mně k tomu pohnula autorita katolické církve.“[xviii]

V Contra Iullianum libri sex (I, 7, 30) se dovolává svědectví svatých a vzdělaných učenců. Podobně se v II, 10, 33 dovolává svědectví Ireneje, Cypriana, Reticia, Olympia, Hilaria, Řehoře, Basila, Ambrože, Inocence, Jeronýma a ostatních jejich druhů a účastníků. V II, 10, 34 píše: „Co v církvi nalezli, podrželi; co se naučili, učili; co přijali od otců, předali synům.“[xix]

V Listu 54 (ad Ianuario, bod 1) píše o tom, že Kristovo jho je dle evangelia lehké, o jeho zákonu a dalších věcech, které jsou předepsány v kanonických Písmech. „Co se týče jiných věcí, kterých se držíme ne jako zapsaných, ale jako předaných, které jsou zachovávány celým světem, je třeba rozumět, že ony jsou považovány za schválené a ustanovené, buď apoštoly samými, nebo všeobecnými koncily, jejichž autorita je v církvi velmi prospěšná, tak jako každoroční slavení slavností utrpení Páně, vzkříšení a nanebevstoupení, seslání Ducha svatého z nebe, a cokoliv jiného, co je zachováváno celou církví.“[xx]

V De Genesi ad litteram libri duodecim (10, 23, 39) píše o křtu malých dětí, že „tento zvyk matky církve není nikterak k pohrdání, aniž považovaný za nadbytečný a také by nebyl vůbec k věření, leč by byl apoštolskou tradicí. Mají totiž ony první věky velkou závažnost svědectví, jež si první zasloužily prolít krev pro Krista.“[xxi]

V Sermo 172 (bod 2) hovoří o užitečnosti modlitby za zemřelé a dodává: „To je totiž předané od otců a zachovává to veškerá církev“.[xxii]

Sv. Cyril Alexandrijský v Stromata (I, 1) píše: „Zachovávajíce tradici požehnané nauky odvozené přímo od svatých apoštolů, Petra, Jakuba, Jana a Pavla, synové přijímajíce ji od otců, přišli z Boží vůle k nám, aby také uložili tato po předcích zděděná a apoštolská semena.“

Sv. Vincent Lerinský se podle mého soudu se tradicí jako pravidlem víry zabývá z církevních otců nejvíce intensivně a je dnes velmi aktuální. Ve svém Commonitorium (z r. 434 v kap. 2 udává kritéria, podle kterých se pozná, zda nějaká nauka je katolická. „V katolické církvi je třeba rozhodně pečovat o to, abychom se toho drželi, co všude, co vždy a co ode všech bylo věřeno; neboť to je v pravém a vlastním smyslu katolické. Na to poukazuje již význam a smysl slova katolický, kterým se rozumí vše všeobecně. To se ale děje jen když následujeme všeobecnost, starobylost a jednomyslnost. Všeobecnost ale budeme následovat, když jako pravou vyznáváme pouze víru, kterou veškerá církev na světě vyznává; starobylost, když se žádným způsobem neodchylujeme od názorů, které byly všeobecně nesporně zastávány našimi svatými předky a otci; jednomyslnost pak, když se přidržujeme rozhodnutí a výpovědí všech nebo téměř všech kněží a učitelů v minulosti samé.“ Toto pravidlo nelze však obrátit, jakoby v pokladu víry bylo jenom to, co bylo všude, vždy a ode všech věřeno.

V kap. 3 píše slova aktuální také v dnešní době: „Co má tedy dělat katolický křesťan, když se malá část církve odloučí od všeobecného společenství víry? Co jiného než dát přednost zdraví celého těla před nakažlivým nemocným údem? A jak pak, když nový mor usiluje nakazit už nejen malou část, ale současně celou církev? Pak se bude starat, aby se držel starého, jež nemůže být nějak svedeno klamnou novotou. Co když se ale ve starověku vyskytl omyl dvou nebo tří mužů nebo dokonce celého města nebo provincie? Pak bude především pamětliv toho, aby dal přednost usnesením všeobecného koncilu, pokud taková byly celkem věřících ve starých časech učiněna, před smělostí nebo neznalostí. Jak ale, když se něco takového vynoří ve věcech, o kterých se takové usnesení nadá nalézt? Pak se bude namáhat spolu porovnat, shromáždit a posuzovat výpovědi starých, avšak jen takových, kteří, ač v různých časech a na různých místech, setrvávali ve společenství a ve víře katolické církve, a tak se osvědčili jako směrodatní učitelé; když pak shledá, že nejenom jeden nebo dva, nýbrž všichni současně a ve stejném smyslu něco jasně, opakovaně a vytrvale tvrdili, psali a učili, pak bude vědět, že také on to musí považovat za pravdivé bez všech pochybností.“

V kap. 4 líčí zkázu způsobenou ariánským bludem, který zachvátil celou římskou říši, a poznamenává, že jeho příčinou je touha zavádět nové: „A to všechno pro žádný jiný důvod než protože místo víry pocházející z nebes je zaváděna lidská pověra, přičemž dobře odůvodněná stará nauka je podkopávána bezbožnou novotou, zřízení předchozích věků jsou potlačována, ustanovení otců roztrhána, usnesení otců převrácena, bohaprázdné novotářství se nedrží v cudných hranicích posvěceného a nezkaženého starověku.“

V kap. 5 píše, že „téměř celý svět, který byl otřesen prudkou bouří náhle se vynořivšího bludného učení, je třeba přivézt od nové nevěry ke staré víře, od pošetilosti nového ke starému zdraví, od slepoty novoty ke starému světlu“.

V kap. 6 píše, že „vždy panovalo v církvi zvyk, že čím bohabojnější někdo byl, tím rychleji se postavil proti novým výmyslům“.

A o něco dále: „Zbožnost nedovoluje nic jiného, než aby vše bylo se stejnou věrností předáno dětem, co jsme od otců přijali; že dále nemáme náboženství vést, kam chceme, nýbrž ho spíše máme následovat, kam ono nás vede; že konečně je vlastní křesťanské skromnosti a obezřetnosti, nepředávat potomkům co je nám vlastní, nýbrž zachovávat přijaté od předků.”

V kap. 8 cituje Gal 1,8-9 („Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“) a vykládá, proč je tam „i kdybychom my“, v tom smyslu, že i kdyby Petr nebo Ondřej nebo také Jan nebo konečně celý sbor apoštolů zvěstovali jiné evangelium než to, které zvěstovali, mají být prokleti. Obrovská přísnost, že aby podnítil k setrvání v první víře, nešetří ani sebe ani ostatní apoštoly. Proklet, to znamená být odloučen, oddělen a vyloučen, aby neblahá nákaza jedné ovce jedovaným smíšením s ostatními nezkazila celé stádo Kristovo.

V kap. 9 píše, že „nikdy nebylo, není a nebude dovoleno katolickým křesťanům něco zvěstovat mimo to, co přijali; proklínat však ty, kteří káží něco jiného, než co jednou přijali, bylo, je a bude vždy nutné“.[xxiii]

V kap. 20 uvádí, že pravý katolík „je rozhodnut podržet jen to, co podle jeho přesvědčení katolická církev zachovávala, zachovává a věří, to ale, o čem shledává, že později bylo zavedeno jednotlivci bez ohledu na celek nebo v přímém protikladu ke všem svatým jako nové a neznámé, považuje za náležející ne k náboženství, nýbrž spíše k pokušení. V takovém případě si zvláště nechá poradit výpovědí blaženého apoštola Pavla, neboť o tom píše v 1 Kor 11,19: Neboť i rozštěpení musí být mezi vámi, aby se ukázalo, kteří jsou mezi vámi osvědčení.[xxiv]“

V kap. 21 se podivuje nad šílenstvím těch, kdo „nejsou spokojeni s předanou pravdou a pravidlem víry odedávna převzatým, nýbrž vždy zase hledají nové, vždy na to myslí, aby k náboženství něco připojili, něco na něm pozměnili nebo něco z něj odebrali, jakoby to nebyla nebeská jednou pro vždy zjevená nauka, nýbrž lidské zřízení, které by mohlo být přivedeno k dokonalosti jen ustavičným zlepšováním nebo spíše kritikou“.

V kap. 21 a 22 pak vykládá 1 Tim 6,20-21: „Timotheji, opatruj svěřený statek! Chraň se planých světských řeč a sporů klamné vědy! K ní se někteří přidali, a zbloudili ve víře!“[xxv] Apoštol vybízí, aby „se vyhnul bezbožným novotám, neříká starým naukám; naznačuje spíše, co vyplývá z opaku, neboť je-li třeba se vyhnout novotám, tak je třeba se držet starobylého, když je novota nesvatá, tak jsou staré nauky posvěcené.“ To co falešně nazývají vědou, jsou nauky heretiků, kteří odpadli od víry. … “Kdo je dnes onen Timotheus než buď všeobecně celá církev, nebo zvláště celý stav představených, kteří musí čistou vědu úcty k Bohu jak sami mít tak také druhým sdělovat. Co znamená: Zachovej svěřené? To znamená, co ti bylo svěřeno, ne co jsi vynalezl; co jsi přijal, ne co sis vymyslel; věc ne rozumu, nýbrž nauky, ne vlastního dobrozdání, nýbrž veřejné tradice; co ti bylo přineseno, ne od tebe vytvořeno, čeho nejsi původce, nýbrž máš být strážce, ne zakladatel, nýbrž žák, ne vůdce, nýbrž následovník.“ … „Ó Timotheji, ó knězi, ó kazateli, ó učiteli! Jestliže Boží milost tě k tomu skrze nadání, výcvik a učenost učinila vhodným, tak buď Besaleelem (viz Ex 31,2) duchovního svatostánku, vybrus vzácné drahokamy božské nauky, spoj je věrně dohromady, uspořádej je moudře, dej jim lesk, půvab a krásu. Zřetelněji má být v důsledku tvého vysvětlení rozuměno, co dříve bylo temněji věřeno; skrze tebe má potomstvo obdržet šťastný vhled, co dříve starověk věřil, aniž tomu rozuměl. Uč však totéž, co jsi učil, tak, že ačkoli to říkáš novým způsobem, není nové to, co říkáš.“

V kap. 23 píše o pokroku ve víře, který je v Kristově církvi. Ten je skutečně velký, je to však pokrok ve víře, ne nějaká změna. „K pokroku náleží totiž, že něco v sobě samém přibývá, ke změně ale, že něco se z jednoho v něco jiného proměňuje. Porozumění, vědění a moudrost má tedy růst a mocně přibývat jak u jednotlivců tak u všech, jak u jednoho každého člověka, tak v celé církvi, podle stupňů věků a časů, ale pouze svým způsobem, totiž v téže nauce, ve stejném smyslu a stejném významu. Náboženství duší má napodobovat způsob těl, které se v průběhu roků vyvíjí a získají svou plnou velikost, ale zůstávají stejná. Je velký rozdíl mezi květem mládí a dospělosti stáří; ale ti, kdo byli kdysi mladí, jsou stejní nyní, když zestárli, mění se velikost a vzhled jednoho a téhož člověka, nicméně jeho přirozenost a osoba zůstává stejná. Malé jsou údy kojence, velké mladíka, ale kojenec a mladý muž jsou stejný člověk.“ … „Tak musí také nauka křesťanského náboženství sledovat tyto zákony pokroku, že se s roky upevňuje, časem rozšiřuje a s věkem zušlechťuje, přičemž však zůstává nezkažená a nedotčená.“ … „Co tedy bylo v sadu Boží církve zaseto vírou otců, to má být pílí dětí kultivováno a opečováváno, to má kvést, tomu se má dařit a to růst, to má dojít dokonalosti. Neboť je správné, aby ony staré nauky nebeské filosofie byly v průběhu časů zdokonalovány, pilovány a uhlazovány; ale je nepřípustné, aby byly změněny, nepřípustné, aby byly znetvořeny, nepřípustné, aby byly zkomoleny; mohou získat zřetelnost, světlo a jas, ale musí podržet svou úplnost, svou čistotu a své charakteristické vlastnosti.“ …

„Církev Kristova, pečlivá a horlivá strážkyně nauk víry u ní uložených, nikdy nemění něco na nich, nic neodnímá a nic nepřidává; neodřezává, co je nutné, nepřidává, co je nadbytečné; neztrácí své vlastní, nepřivlastňuje si, co je jiného, ale spíše si se vší pečlivostí je jen toho pamětliva, spravovat věrně a moudře staré, a sice to, co jí odedávna bylo předáno neutvářené a v zárodečné podobě, utváří a piluje, co již patřičně bylo vyjádřeno a vyvinuto, aby to posílila a konsolidovala, a uchovávala, co již jasně bylo stanoveno. Co také jiného zamýšlela svými koncilními dekrety, než že to, co dříve bylo věřeno v prostotě, má být v budoucnu věřeno s porozuměním, co dříve bylo kázáno nedbale, má být později důrazněji zvěstováno, co dříve nedbale praktikovala, má být napříště praktikováno pečlivěji? To a nic jiného, říkám, dosáhla katolická církev, podnícena novotářstvím heretiků, dekrety svých koncilů, že to, co dříve od předků přijala jen ústní tradicí, později potomstvu zanechala také písemnými doklady, tím že do málo slov mnohé shrnula a často za účelem jasnějšího porozumění novým vhodným výrazem označila starý článek víry.“

V kap. 24 cituje 2 Jan 10: „Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho“ a komentuje „Které učení, když ne všeobecné a katolické, které v běhu času skrze nezfalšované podání pravdy zůstává jedno a totéž a zůstane až na věky?“

V kap. 27 učí, že je třeba vykládat svatá Písma podle tradic všeobecné církve, což je citováno v mém pojednání o Písmu svatém[xxvi].

V kap. 28 uvádí, že bezbožné novoty heretiků mají být odkrývány a odsouzeny tím, že se uvedou a vzájemně porovnají výpovědi starých učitelů. „Přitom však nemusíme vyhledávat a zohlednit tuto shodu starých svatých otců u každé nedůležité otázky ohledně Božího zákona, nýbrž jen nebo hlavně, když jde o pravidla víry. Ale ani kdykoliv ani proti všem herezím nelze tímto způsobem bojovat, nýbrž jen proti novým a právě vzniklým, totiž dříve než získají čas zfalšovat pravidla pravé víry a dříve než se pokusí při dalším šíření jedu zfalšovat spisy předků. … Mají být shromážděny výpovědi jen těch otců, kteří svatě, moudře a statečně žijíce, učíce a zůstávajíce v katolické víře a katolickém společenství, zasloužili si buďto v Kristu věrně zemřít nebo pro Krista blaženě prolít svou krev. Avšak také jim lze věřit jen za podmínky, že pouze to za nepochybné, jisté a platné má být drženo, co ve svém celku nebo většině v témže smyslu jasně a vytrvale přijali, podrželi, předávali a potvrdili jako jednomyslnou nauku.“

Sv. Petr Chrysologus vnímá tradici jako něco živého a říká (v Sermo 60): „Víru, kterou věříme a učíme, neodevzdáváme černidlu, ale duchu, srdci, ne papíru, svěřujeme paměti, ne knize.“[xxvii] Podobně v Sermo 62, když hovoří o symbolu víry, říká, že se nepodobá lidské smlouvě, která se sepisuje ve dvou vyhotoveních, ale že „mezi Bohem a člověkem je smlouva víry založena pouze na víře; není svěřena písmenům, nýbrž srdci, zůstavena nitru, ne papíru, neboť Boží dar nepotřebuje lidské záruky“.

Sv. Jan Damašský v De fide orthodoxa (4, 12) píše o bohoslužbě, kdy máme být obráceni k východu očekávající příchod Pána. Ale tato apoštolská tradice je nepsaná.

V homilii In dormitionem B.V. Mariae (2, 18) píše, že v Písmu sice nic nenecházíme o zesnutí Panny Marie, ale ze staré a pravdivé tradice přijímáme, že se Bohu zalíbilo její neporušené tělo před všeobecným vzkříšením mrtvých přenésti do nebe.

Michal Kretschmer