Náboženský život vyvoleného lidu před příchodem Ježíše Krista se neopíral výhradně o Písmo svaté Starého zákona.

Písmo svaté potvrzuje existenci a legitimitu židovských tradic. Proti tomu se namítají i slova Ježíšova v Mat 15,3 a Mar 7,5-13. Farizejové a zákonici jsou zde však káráni proto, že učili tradicím, které odporovaly Božímu slovu, a že tyto čistě lidské tradice byly upřednostněny vůči Božím přikázáním. Existovaly však i přijímané starozákonní tradice, jak vyplývá z Mat 2,23, kde se uvádí, že proroci předpověděli o Ježíšovi, že „se bude nazývat Nazaretský“, avšak takové proroctví se ve Starém zákoně nenalézá. Podobně v 2 Tim 3,8 je zmíněno, že „Jannes a Jambres se protivili Mojžíšovi“, ale tato jména mohou být známa jen z ústního podání, neboť ve Starém zákoně se nenachází. Rovněž Juda ve svém listě (verš 9) píše o sporu archanděla Michaela s ďáblem o Mojžíšovu mrtvolu, přičemž tento příběh, ačkoliv není obsažen ve Starém zákoně, byl patrně znám jeho čtenářům na základě ústní tradice. Ve verších 14-15 je pak uvedeno proroctví Henocha, které se též nenachází v Starém zákoně. Sv. Juda zde cituje z apokryfní knihy Henochovy, ve které je tato stará tradice zapsána. Ježíš v Mat 23,2-3 uznává ústní podání a autoritu zákoníků a farizejů, kteří „zasedli na stolici Mojžíšovu“, pouze kárá jejich skutky. Je možno říci, že Ježíš uznává veleradu jako instituci, jakkoli nemá oporu v Písmu.

Během staletí od sepsání prvních knih Starého zákona až do doby Ježíšova působení došlo k určitému vývoji nauky a náboženské praxe. Ježíš se svými učedníky navštěvují synagogy, které se nacházejí nejen v Jerusalemě, ale na mnoha dalších místech, ačkoliv v žádné knize Starého zákona není o synagogách a bohoslužbách v nich žádná zmínka. Jednalo se tedy o legitimní nebiblickou praxi.

Starý zákon připisuje autoritu kněžím dle Mal 2,7: „Vždyť rty kněze střeží poznání; z jeho úst se vyhledává zákon, neboť on je poslem Hospodina zástupů.“ Obsahuje ovšem i slova varování pro ty, kteří se svému poslání zpronevěřují. „Ezdráš bádal s upřímným srdcem v Hospodinově zákoně, jednal podle něho a vyučoval v Izraeli nařízením a právům“ (Ezdr 7,10). Je mu svěřena Boží moudrost a má vyučovat ty, kdo neznají Boží zákony (Ezdr 7,25). Neh 8,7-9 líčí jak levité, Nehemiáš a Ezdráš, četli a vysvětlovali lidu Boží zákon, vykládali ho lidu, aby mu rozuměl. Mojžíš má vyučovat lid Božím přikázáním (Ex 24,12, Deut 6,1), proroci činili také tak (1 Sam 12,23). Vyučování Izraelitů mělo mnoho set let trvající tradici. Rodiče musí své děti učit o velikých Božích činech a jeho zákonu (Ex 12,26-51, Ex 13,8-10, Deut 4,9-10, 6,7, 11,9) a kněží a levité lid (Lev 10,11, Deut 33,10, 2 Kron 17,9), učí i krále (2 Král 12,3). Pavel byl vyučen v Gamalielově škole zákonu otců (Skut 22,3). Interpretace zákona však nebyla jednotná, existovaly různé sporné otázky. Pavel před svým obrácením žil podle nejpřísnějšího směru starozákonního náboženství jako farizeus (Skut 26,5) a velmi horlil pro tradice otců (Gal 1,14).

Existenci ústní apoštolské tradice lze seznat z řady míst Nového zákona.

Ježíš přikazuje svým učedníkům zvěstovat evangelium, nikde však jej zapsat. Listy apoštolů jsou spíše něčím příležitostným, významnější se jeví osobní předávání víry a kázání.

Mat 10,7: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.“

Mat 10,27: „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech.“

Mat 28,19-20: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“

Mar 16,15: „A řekl jim: ´Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření´“ a pak ve verši 20 čteme: „Oni pak vyšli, všude kázali.“

Luk 10,1-16 líčí rozeslání 70 učedníků, kteří ústně hlásají, že se přiblížilo boží království.

Mnoho dalších míst dotvrzuje existenci apoštolského kázání a důležitost ústního zvěstování víry. Navíc je třeba uvážit, že mnoho lidí tehdy neumělo číst.

Apoštolové chápali svůj úkol jako: „My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova“ (Skut 6,4) a „hlásat evangelium“ (Skut 20,24). Petr v Skut 10,42 říká: „A uložil nám, abychom kázali lidu.“

Skutky apoštolů mnohokráte zmiňují, že apoštolové a jejich učedníci kázali (8,25, 9,27, 14,9, 14,21, 14,25, 15,36, 16,10, 17,18, 18,5, 26,20).

Skut 20,20: „všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách“

Řím 10,14-18: „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? … Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.“

Řím 15,16: „Konám tuto posvátnou službu kázáním Božího evangelia“

Řím 19,17: „Víra je tedy ze zvěstování“

1 Kor 2,5: „má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí“

1 Kor 9,16: „Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ – kázání je tedy jeho hlavní úkol, podobně v Řím 10,14

Pro apoštolské zvěstování je velmi významné setkání se zmrtvýchvstalým Kristem (1 Kor 15,6-8). Sv. Pavel také proto píše: „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?“ (1 Kor 15,12) Je zde patrný důraz na ústní zvěstování, takže píše (1 Kor 15,1-2): „evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval“. Neodchýlit se od přijaté zvěstované nauky je podmínkou spásy. Kdyby někdo hlásal „jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet“ (Gal 1,8-9).

1 Sol 2,4: „Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu“. Sv. Pavel chválí adresáty dopisu, že „jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest“ (1 Sol 2,13).

Timothea (a stejně tak i Tita v Tit 1,4) označuje sv. Pavel jako „vlastního syna ve víře“, což znamená, že ho osobně vyučoval, a klade důraz na to, co ho naučil, a přikazuje mu, aby „nikomu nedovolil učit odchylným naukám“ (1 Tim 1,2-3). Má být „dobrým služebníkem Krista Ježíše, vychovaným slovy víry a pravého učení, které si osvojil“ (1 Tim 4,6). To, co se naučil, to má také přikazovat a učit (1 Tim 4,11).

2 Tim 4,2: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.“

Tit 1,3: Bůh „zjevil své slovo v kázání, které mi bylo svěřeno z rozkazu našeho Spasitele Boha“

Na některých místech se Nový zákon zmiňuje o posluchačích slov, nikoliv tedy o čtenářích.

Sv. Pavel ujišťuje, že „evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka“ (Gal 1,11).

Ef 4,29: „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“

Filip 4,9: „Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte.“ Šíření pravd víry je tedy nejen pomocí napsaného textu, ale i proneseným slovem a osobním příkladem.

1 Tim 4,16: „Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.“

2 Tim 2,2: „co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.“ Zde je jasně uvedeno, jak je předávána víra nezávisle na Písmu.

2 Tim 2,14: „Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů.“

Jak 1,22: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“

Jak 1,25: „Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.“ 

Samo Písmo uvádí, že neobsahuje všechno, co Ježíš činil a že osobní styk apoštolů s věřícími je důležitější. Není přitom jasné, podle jakých kritérií byl proveden výběr toho, co bylo zaznamenáno v evangeliích.

Jan 20,30-31: „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ Apoštolové tedy věděli více, než evangelisté zapsali.

Jan 21,25: „Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.“

Ježíš po svém zmrtvýchvstání se apoštolům zjevoval, „po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím“ (Skut 1,3); obsah těchto jeho řečí ale není v Písmu zaznamenán.

Skut 20,35 se odvolává „na slova Pána Ježíše, který řekl: ´Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere´“, ale tato slova se nenacházejí v žádném z evangelií.

2 Jan 12: „Ačkoliv bych měl ještě mnoho co psát, nemíním to svěřovat papíru a inkoustu; neboť doufám, že se k vám dostanu a budu s vámi mluvit tváří v tvář, aby naše radost byla úplná.“

3 Jan 13-14: „Měl bych ti ještě mnoho co psát, ale nechci to svěřit inkoustu a peru; doufám totiž, že tě brzo uvidím, a budeme spolu mluvit tváří v tvář.“

Ústní zvěstování předcházelo zapsání novozákonní zvěsti.

1 Kor 11,2: „Chválím pak vás, že ve všem pamatujete na mne a zachováváte naučení, jak jsem vám je podal.“ Sv. Pavel má zde na mysli to, co adresátům dopisu již dříve ústně sdělil.

Gal 2,7: „mně bylo svěřeno zvěstovat evangelium pohanům tak jako Petrovi židům.“ – evangelium má význam zvěsti, teprve později zapsané knihy.

Některá novozákonní místa zřetelně svědčí o existenci tradice a povinnosti se jí držet.

Skut 16,4: „Ve všech městech, jimiž procházeli, předávali závazná ustanovení, na nichž se usnesli apoštolové a starší v Jeruzalémě.“

2 Sol 2,15: „Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.“ To je zcela jednoznačný výrok potvrzující existenci a stejnohodnotnost ústní tradice, který nevylučuje, že je něco obsaženo v tradici, co není obsaženo v Písmu. Zároveň z toho, že křesťané se mají držet obojího, vyplývá, že si Písmo a tradice neprotiřečí.

2 Sol 3,6 zmiňuje potřebu žít podle „naučení, která jste od nás převzali“.

1 Tim 6,13-21: „Vyzývám tě před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem, abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. … Opatruj, co ti bylo svěřeno, Timoteji, vyhýbej se bezbožným řečem a protikladným naukám, které se lživě nazývají ´poznání´. Kdo se k němu hlásí, zbloudil ve víře.“

2 Tim 1,12-14: „Jsem přesvědčen, že on (tj. Bůh) má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne. Měj za vzor zdravých slov to, co jsi slyšel ode mne ve víře a lásce, která nás spojuje v Kristu Ježíši. Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.“

2 Tim 3,14: „Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil.“

1 Kor 11,23: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal“

1 Kor 15,3-5: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.“

Žid 13,8-9: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami.“ Tradice spolu s Písmem svatým a neomylnými výroky učitelského úřadu církve nás chrání před přijetím novotářských bludných mínění.

1 Jan 2,24 : „Ať ve vás tedy zůstává to, co jste slyšeli od počátku.“ Apoštol zde čtenáře vybízí, aby se držel původního podání a neupadal do bludů tím, že by přijal pozdější výmysly.

1 Petr 1,25: „Avšak slovo Páně zůstává na věky. A to je to slovo, které vám bylo hlásáno v evangeliu.“ Evangelium nemá zde význam zapsaného příběhu života Ježíši, ale hlásané zvěsti, která nezaniká a nemění se.

2 Petr 2,21: „Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno.“

Jud 3: „pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu.“

Michal Kretschmer