Sv. Pius X.

Někteří židovští vykladači, jako Philo (zemřel roku 39 po Kristu), snižovali literární význam mnohých míst Písma přirovnávajíce jej k tělu a příliš upřednostňovali alegorický význam, který přirovnávali k duši. Tak Adam byl symbolem nižší části člověka, Kain sobectví, Noe spravedlnosti, Sára filosofie, Rebeka moudrosti, čtyři řeky rajské zahrady symbolizovaly čtyři hlavní ctnosti apod. Podobně již ve 2. stol. před Kristem činil filosof Aristobulos. Tyto výklady byly patrně ovlivněny snahou učinit Písmo pro okolní pohanské helenistické prostředí přijatelnější a zmírnit odpor proti němu.

S nástupem racionalismu ve filosofii (od 17. stol.) není bible již pokládána za Boží zjevení a je interpretována podle lidských měřítek. Racionalisté, které Lev XIII. označuje za „děti a dědice starších heretiků“ (Providentissimus Deus, kap. 13), neboť v duchu zásady, že samo Písmo postačuje, zavrhli učitelský úřad církve a její tradici, odmítli nadpřirozený řád a s ním spojené dějiny spásy, zjevení, inspiraci, zázraky a proroctví a snažili se všechny k tomu se vztahující jevy vykládat jen z přirozených příčin. Usilovali o to, aby jejich výklad bible nebyl v rozporu s jejich filosofií.

Vznikla tak řada teorií, jejichž vyvrácení náleží křesťanské apologetice. Je to teorie podvodu, podle které byly úmyslně lživě sepsány různé výmysly, i teorie přizpůsobení, podle níž nauky a divy uvedené v Novém zákoně byly sepsány tak, aby se přizpůsobily omylům Židů. Podobně Immanuel Kant vykládá (ve smyslu své filosofie, podle které podstatou náboženství je etika) vše pouze v duchu přirozené morálky, přičemž Ježíš se mnohými svými výroky pouze přizpůsobil okolnímu prostředí. Království Boží tak chápe jako uskutečnění mravního řádu skrze ctnosti, ne tedy jako dar Boží na konci časů. Další (jako Gottlob Paulus) se snažili některé mimořádné události vykládat čistě naturalisticky (vidění a zjevení andělů jako halucinace, zázračný rybolov jako náhodu, uzdravovaní nemocných jako účinek magnetismu, posedlé jako epileptiky). Ernest Renan (1823-1892) uznává  Ježíšův příběh za pravdivý, pokud jde o základní přirozená fakta, ale vše nadpřirozené (podle něj) jsou legendy vytvořené jeho učedníky. Podobně Adolf Harnack má za to, že prvotní verze evangelií byla postupně z entusiasmu Ježíšových učedníků doplňována o líčení zázraků a věroučné poučky. Jiní (jako Martin De Wette) interpretovali Starý zákon jako izraelský národní epos založený na mythech. David Strauss v roce 1835 vydává Das Leben Jesu, ve kterém evangelia považuje za mýty vycházející z prvokřesťanských idejí majících podobu dějinných událostí. Tyto mýty prý vznikly z fanatismu té doby, ke kterému přispěla okupace Římany a židovské mesiánské představy, a tak Ježíši bylo připsáno, co bylo ve shodě s těmito představami a naplňovalo je.

Tzv. kritická škola tübingenská, jejímž zakladatelem byl Ferdinand Christian Baur (1792-1860), učila, že křesťanské náboženství vzniklo evolucí z židovského náboženství a smíšením s myšlenkami řecké filosofie. Ježíš tedy byl dle něho jen jakýmsi reformátorem, jehož dílo pak Pavel zdokonalil a předložil všem národům. Z konfliktu s judaistickými žáky Petra pak vznikly knihy Nového zákona a také různé apokryfy. Sleduje tedy v rámci života církve v období vzniku Nového zákona hegelovskou konstrukci (these – antithese – synthese). Na myšlence vývoje a pozměnění jsou založeny také teorie o vzniku mojžíšského náboženství z egyptského, asyrského nebo perského. Všechny tyto bludné teorie vychází z nesprávné filosofie, popírají Boží zjevení a nadpřirozený řád. Ukazuje se na nich souvislost mezi filosofickými omyly a chybným výkladem Písma, jak na to upozorňuje encyklika Fides et ratio (bod 55) Jana Pavla II., že totiž „různé hermeneutické metody se zakládají na určité filosofické koncepci: tu je třeba zvážit, dříve než se aplikuje na posvátné texty“.

Pro modernisty vycházející z náboženského citu je pak bible pouhou sbírkou zaznamenaných náboženských zkušeností, často i mimořádných a důležitých. Protože můžeme prožívat v vzpomínce věci minulé, jakoby byly přítomny, a zpřítomnit si věci, které se teprve stanou, může Písmo obsahovat jak knihy historické, tak prorocké. Podle modernistů inspirace je jen popud, kterým se věřící cítí nutkán projevit svou víru slovem či písmem. V tomto smyslu je tedy Bůh původcem svatých knih. Bible tak zachycuje dějiny víry, jak byly prožívány v různých dobách a jak tyto zkušenosti byly předávány. Modernisté, kteří ve filosofii vycházejí z agnosticismu, dějiny omezují pouze na svět jevů. Pokud se vyskytne něco, co v sobě má božský i lidský prvek, přidělí jeho lidskou stránku vědě a božskou víře. Tak vytvořili protiklad mezi Kristem historickým a Kristem víry. V duchu této filosofie má jako historik a kritik pátrat po původních pramenech Písma, zabývat se, jakým procesem knihy Starého i Nového zákona (tak jak jsou v současné podobě) povstaly, jak se vyvíjela víra a posvátné texty. Proto modernisté mnohdy tvrdí, že zejména Pentateuch a prvá tři evangelia povstaly z jakéhosi původního stručného vypravování. To se mělo stát dodatečnými theologickými či alegorickými výklady a různými přídavky, které odpovídaly tomu, jak se u věřících vyvíjela víra. Tím tedy modernisté zavedli vývoj i do textů Písma, takže téměř lze psát dějiny tohoto vývoje. Na podporu tohoto svého učení se odvolávají na tzv. textovou kritiku a snaží se dokázat, že ten či onen děj nebo výrok není v textu na svém místě.

Takto, avšak podrobněji, charakterizuje a odsuzuje modernistický přístup k Písmu sv. Pius X. ve své encyklice Pascendi dominici gregis. O jeho metodě píše: „Napřed kráčí filosof, po něm přichází historik; za nimi následuje kritika jak vnitřní, tak textová. Protože pak první příčina má tu vlastnost, že působivost svou ostatním sdílí, jest patrno, že se tu nejedná o kritiku obyčejnou, nýbrž právem se nazývá agnostickou, imanentní a evolucionistickou: a proto, kdo ji uznává a jí užívá, uznává bludy v ní obsažené a jest odpůrcem nauky katolické.“ Dekret kongregace S. Officii Lamentabili sane exitu zavrhl tvrzení (věta 61): „Lze říci bez rozporu, že žádná kapitola Písma, od první v knize Geneze až k poslední v Apokalypse, neobsahuje naprosto téhož učení, které o té věci podává církev, a že proto žádná kapitola Písma nemá stejný smysl pro kritika a pro theologa.“[i]

Bludná tvrzení modernistů o Písmu můžeme též seznat z dále uvedených příkladů. Laberthonnière píše: „Písmo svaté není s nebe spadlou věštbou. Evangelium je svědectví o Kristu a jeho pravdě vzešlé z křesťanské obce. (Před psaným svědectvím bylo svědectví živé. Obé není bez lidské omezenosti, obé obsahuje pouze v zárodku to, co časem se dále vyvinulo.)“ Loisy tvrdí: „Písmo a tradice nám vlastně nepodávají prosté události ze života Kristova, ale to, co se tenkrát o něm věřilo a myslilo.“

Dekret Lamentabili sane exitu zavrhuje these modernistů, kromě jiného: „Přílišnou prostotu nebo nevědomost dokazují, kdo věří, že Bůh je opravdu původcem Písma svatého“[ii] (věta 9). „Inspirace knih Starého zákona záleží v tom, že židovští spisovatelé vylíčili náboženské nauky ze zvláštního stanoviska pohanům známého jen málo nebo vůbec ne.“[iii] (věta 10) „Božská inspirace nevztahuje se na celé Písmo svaté tak, že by všechny a jednotlivé jeho části chránila všeho omylu.“[iv] (věta 11) „Chce-li se exegeta s užitkem oddat biblickým studiím, musí především odložit jakékoli předem učiněné mínění o nadpřirozeném původu Písma svatého a nesmí je vykládat jinak než ostatní čistě lidské doklady.“[v] (věta 12) „Podobenství v evangeliích uměle vypracovali sami evangelisté a křesťané druhého a třetího pokolení, aby tak dali důvod pro skrovné ovoce hlásání Krista židům.“[vi] (věta 13) „V mnohých vypravováních nelíčili evangelisté to, co je pravdivé, jako spíše to, co pokládali pro čtenáře za prospěšnější, třebaže nepravdivé.“[vii] (věta 14) „Evangelia byla stálými vložkami a opravami rozšiřována, až byl kánon vymezen a stanoven; proto v nich nezůstala z učení Kristova leč nepatrná a nejistá stopa.“[viii] (věta 15) „Vyprávění Jana nejsou vlastní historií, nýbrž mystickým rozjímáním evangelia; promluvy obsažené v jeho evangeliu jsou theologické úvahy o tajemství spásy postrádající historickou pravdu.“[ix] (věta 16) „Čtvrté evangelium zveličilo zázraky nejen proto, aby se jevily více mimořádnými, nýbrž i proto, aby se staly vhodnějšími k zvýraznění díla a slávy vtěleného Slova.“[x] (věta 17) „Jan ovšem tvrdí o sobě, že svědčí o Kristu; v pravdě není však než vynikajícím svědkem křesťanského života čili Kristova života v církvi na sklonku prvního století.“[xi] (věta 18).

Michal Kretschmer