Sv. Jeroným, autor Vulgáty

Písmo svaté je prosté všeho omylu. To vyplývá z inspirace celého Písma.V listu Super quibusdam z roku 1351, se táže Klement VI. jeho adresáta po víře mimo jiné takto: „Zda jsi věřil a věříš, že Nový a Starý zákon ve všech knihách, které nám předala pravomoc Římské Církve, obsahuje ve všem nepochybnou pravdu.“[i] Jan XXII. v konstituci Cum inter nonnullos z roku 1323 píše, že ze svatého Písma se dokazují články pravé víry[ii], z čehož vyplývá, že Písmo neobsahuje nic proti víře.

Encyklika Providentissimus Deus (bod 20) učí: „Všechny knihy, které církev přijímá jako svaté a kanonické, se všemi svými částmi jsou zcela sepsány podle slov Ducha svatého; a tak je vpravdě nemožné, aby s božskou inspirací byl nějaký omyl, ale ta sama sebou nejen vylučuje každý omyl, nýbrž i s nutností jej tak vylučuje a odmítá, jako je nezbytné, aby Bůh, nejvyšší Pravda, nebyl původcem žádného omylu.“[iii] To je neměnná víra církve, jak byla definována na koncilu florentském a tridentském a potvrzena I. sněmem vatikánským. Na ni se odvolává Benedikt XV. v encyklice Spiritus Paraclitus (bod 17), když píše o „absolutní imunitě Písem od jakéhokoliv omylu“[iv]. Neomylnost Písma vyplývá z toho, že Bůh je jeho hlavním autorem a že tudíž každý omyl v něm by musel být přisuzován Bohu. Pro toto přesvědčení svatí otcové věnovali velké úsilí tomu, aby spolu smířili ty výroky Písma, které si zdají odporovat.

Je tedy zcela nesprávné zúžit inspiraci jen na některé části Písma nebo připouštět, že se svatopisec zmýlil. Rovněž nelze tvrdit, že záleží jen na účelu, co Bůh chtěl říci, a ne na pravdivosti samého výroku.

V tom bloudili modernisté, podle kterých, jak uvádí encyklika sv. Pia X. Pascendi dominici gregis, je „v posvátných knihách mnoho věcí po stránce vědecké a historické bludných. Oni však praví, že se tam nejedná o vědu a historii, nýbrž jen o náboženství a mravy. Věda a historie jsou tam pouze jakýmsi závojem, kterým se náboženské a mravní zkušenosti přiodívají, aby se snáze mezi lidmi rozšířily. … Protože posvátné knihy jsou svou podstatou náboženské, mají nezbytně jakýsi život; avšak život má svou vlastní pravdu a logiku, zcela rozdílnou od pravdy a logiky rozumové.“

Pius XII. v encyklice Humani generis (bod 22) odsuzuje ty, kdo „předkládají a jakoby po kapkách rozšiřují názory vedoucí ke ztrátě božské autority Písma svatého“ a „oživují tak již mnohokrát odsouzené názory, podle kterých je prý Písmo svaté uchráněno jen těch omylů, které by se týkaly nauky o Bohu nebo věcí mravních či náboženských. Ba dokonce hovoří nesprávně i o lidském smyslu Písma svatého, pod nímž se skrývá smysl božský, který jedině považují za neomylný.“

Neomylnost Písma učí i konstituce Dei verbum (bod 11): „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svatém pro naši spásu.“

Sv. Tomáš Aq, učí, že „Božská Písma Duchem svatým předaná nemohou obsahovat klamu“ [v] (De potentia, q. 4 a. 1) a že „heretické je říci, že se nachází něco klamného nejen v evangeliích, ale dokonce kdekoli v kanonickém Písmu: a tedy je nutné říci, že všichni evangelisté říkají totéž a v ničem se nerůzní“[vi] (Super Io., cap. 13 l. 1).

Vzhledem k tomu, že naprostá neomylnost Písma se nevztahuje jen na věci víry a mravů, ale i na ostatní v něm uvedené skutečnosti, které nejsou jen něčím čistě lidským, do čeho se odívá Boží pravda, nelze v otázce neomylnosti Písma rozlišovat mezi v něm obsaženými primárními a sekundárními prvky. K tomu je však třeba poznamenat, že se tato neomylnost vztahuje pouze na původní text Písma, nikoliv tedy na jeho opisy a překlady, do nichž se mohly vloudit chyby. Má proto význam tzv. textová kritika, která se snaží pokud možno nejdokonalejším způsobem obnovit posvátný text a očistit jej od chyb, jež byly zaviněny opisovateli, aby se tak ukázalo Boží slovo ve své neporušenosti. Textová kritika byla ale také zneužívána racionalisty a jinověrci, aby své názory vnesli do posvátného textu a zpochybňovali božský původ Písma.

Vzhledem k tomu, že biblické jazyky znali jen někteří, byl velmi důležitý dekret tridentského sněmu o vydávání a užívaní svatých knih. Ten mimo jiné stanoví, že latinský překlad Písma, tzv. Vulgáta, který už řadu století byl v církvi používán, má být považován za autentický. To znamená, že vše, co se týká zjevených pravd, spolehlivě vyjadřuje a tak ve věcech víry a mravů neobsahuje žádný omyl. Z toho vyplývá, že porušení původního textu, která vznikla opisy a překlady, jsou podružná. Jistě v tom můžeme spatřovat zásah Boží prozřetelnosti. To neznamená, že překlad Vulgáty je inspirovaný ani v každém ohledu bezchybný nebo nejlepší, ale že nám zjevenou pravdu podává tak věrně, že ve věcech víry a mravů se můžeme na něj odvolávat v rozhovorech, při přednáškách, kázáních a v dogmatických důkazech.[vii] Dekretem tridentského sněmu nebyly odmítnuty původní texty Písma ani jiné jejich překlady, nýbrž byl toliko mezi kolujícími latinskými překlady vybrán text Vulgáty jako spolehlivý pro veřejné užívání v církvi. Proto se také Pius XII. ve své encyklice (bod 14) odvolává na doporučení církevních otců studovat staré jazyky a používat původní text, jenž „byv napsán svatopiscem samým, má vyšší autoritu a větší důležitost než každý, byť i sebelepší překlad staré nebo nové doby“ (bod 16).

To, co Bůh sděluje skrze anděly nebo své vyslance (proroky či apoštoly po seslání Ducha svatého), je bezesporu pravdivé. To platí i o výrocích těch, kteří sice nebyli vyslanci Božími, ale některé výpovědi učinili pod vlivem Ducha svatého. Za taková na základě tradice považujeme požehnání umírajícího Jákoba (Gen 49), slova Bileámova v Num 23 a 24, píseň Anny v 1 Sam 2,1-10, chvalozpěv Tobiáše (kap. 13), promluvu matky sedmi synů v 2 Mak 7,22-38; v Novém zákoně pak pozdrav Alžběty a chvalozpěv Panny Marie v Luk 1,42-55), slova Zachariášova (Luk 1,68-79) a Simeona (Luk 2,29-35).  V některých případech Písmo obsahuje citace výpovědí neinspirovaných lidí; v tomto případě se neomylnost vztahuje jen na správnost citace, nikoliv na správnost citovaného výroku. Některé z nich jsou dokonce zřejmě mylné, jako jsou slova Jákoba vydávajícího se za svého bratra (Gen 27,19), Petrova při zapření Krista (Mat 26,70-74), Marie Magdaleny o vzetí Pána z hrobu (Jan 20,2) nebo slova pošetilce o tom, že není Boha (Žalm 52,2). To by platilo i o citacích výslovně jako citace neuvedených; takovou skutečnost je však třeba dobře zdůvodnit. Existují však případy, kdy slova, jež nebyla prvním svatopiscem uvedena jako Boží slovo, jsou později citována s poukazem „je psáno“ nebo „říká Písmo“ (slova Elifáze Témanského v Job 5,13 jsou citována v 1 Kor 3,19 a na slova Sáry v Gen 21,10 se odvolává sv. Pavel v Gal 4,30).

Podobně by bylo nutné spolehlivě prokázat, že nějaký text jen sděluje myšlenky ve formě zdánlivého dějepisného líčení, a že mu tedy nepříslušní historická pravda. Je třeba brát vždy v úvahu literární druh (např. podobenství) a dle toho posuzovat a vykládat text. Na újmu pravdivosti Písma není ani to, že líčí přírodní události podle toho, jak se lidem jeví, a lidovými výrazy a nikoliv podle měřítek dnešních přírodovědců. Providentissimus Deus (bod 18) několikrát cituje sv. Augustina. který ohledně zdánlivých rozporů Písma s přírodními vědami říká, že nemáme „nerozvážně něco tvrdit a nepoznané za poznané rozhlašovat“[viii]. Ten také stanovil pravidlo, že kdykoliv se něco v přírodní oblasti jeví jako skutečně pravdivé, musíme ukázat, že to neodporuje Písmu. Duch svatý nechtěl skrze svatopisce poučovat lidi o podstatě viditelných věcí, jejichž znalost není užitečná ke spáse.[ix] Pius XII. ve své encyklice (bod 1) uvádí, že „tuto zásadu třeba prospěšně přenést i na příbuzné vědní oblasti, především na dějiny, tj. podobným způsobem vyvrátit falešná tvrzení nepřátel a obhájit dějinnou pravdivost Písma sv. proti jejich útokům.“ To všem neznamená, že musíme ve všem následovat výklady svatých otců, kteří uvádějí některá přírodní fakta způsobem, který dnešní věda již překonala. Nepřátelé víry se ve svých argumentech opírají nejen o nesporná přírodovědecká fakta, ale mnohdy (pro někoho nenápadným způsobem) překračují kompetence příslušné vědy a zabíhají do filosofických argumentů vycházejících z nesprávné filosofie. Zatímco Písmo o přírodních věcech píše tak, jak se tyto jeví, o dějepisných věcech uvádí pravdivá fakta, jakkoli jejich výběr je podřízen úmyslu svatopisce, a nikoliv pouze tak, jak o nich soudili lidé té doby.

Z neomylností Písma vyplývá, že nemohou existovat opravdové rozpory, a to jak mezi jednotlivými výroky Písma, tak mezi Písmem a pravdivým filosofickým, historickým nebo přírodovědeckým poznáním. Sv. Justin v Dialogu s Tryfonem (kap. 65) odmítá mínění, že Písma si mohou protiřečit: „Toho se zajisté nikdy neodvážím já ani mysliti ani mluviti; ale i kdyby bylo předloženo Písmo, jenž takovým se zdá být, a poskytovalo záminku, že jinému jest na odpor, já jsa zcela přesvědčen, že žádné Písmo neodporuje jinému, raději připustím, že nerozumím, co je zapsáno, a vynasnažím se přesvědčit ty, kdo si představují, že Písma si protiví, aby smýšleli stejně jako já.“

Sv. Augustin v listu 82 sv. Jeronýmovi (I, 3) píše: „pouze vůči kanonickým knihám Písma chovám bázeň a úctu, pouze o nich věřím, že nikdo z jejich autorů píšíc se nemýlil, a jestliže bych byl uveden do rozpaků tím, že by se mi něco v těchto spisech jevilo být proti pravdě, neváhám předpokládat, že buďto rukopis je chybný nebo překladatel neporozuměl významu toho, co bylo řečeno, nebo já sám jsem pochybil v porozumění tomu“. Podobně v Contra Faustum Manichaeum (lib. 11, cpt. 5) píše: „je pevná hranice oddělující všechnu tvorbu po časech apoštolů od autoritativních kanonických knih Starého a Nového zákona. Autorita těchto knih došla k nám od apoštolů skrze posloupnost biskupů. … Jestliže jsme v rozpacích nad absurdností, která se zdá být v Písmu, není dovoleno říci, že autor té knihy se nedržel pravdy; ale buďto je rukopis chybný, nebo překladatel pochybil nebo my jsme neporozuměli. V nesčetných knihách, které byly napsány později, můžeme mnohdy nalézt stejnou pravdu jako v Písmu, ale ne se stejnou autoritou. Čtenář si může vytvářet své vlastní mínění o tom, co je v nich.“

V konstituci Dei Filius (kap. 4) se praví: „Ale třebas víra jest nad rozum, přece mezi vírou a rozumem nikdy nemůže být pravého rozporu; neboť týž Bůh, který tajemství zjevuje a víru vlévá, vložil v ducha lidského světlo rozumu; a Bůh nemůže sám sebe popírat, ani pravda pravdě někdy se příčit. Zdánlivý rozpor takový odtud nejspíše vzniká, že buď dogmata víry nebyla pochopena a vyložena podle mínění církve, nebo že smyšlené domněnky pokládají se za vývody rozumové.“

Jinými zdroji zdánlivých rozporů uvnitř Písma mohou být porušení jeho textu, používání téhož slova ve více významech, lišící se popisy dvou různých události mylně považované za jednu, rozdílné výpovědi o Kristu s ohledem na to, na kterou z jeho obou přirozeností jsou zaměřeny (např. narodil se v stanoveném čase z Panny Marie a přesto je dle Jan 8,58 dříve než se Abraham narodil), dvě jména (Matouš a Levi) pro jednu osobu (v Mat 9,9 a Mar 2,14), číselný údaj uváděný přesně a zaokrouhleně, jeden text zaměřený na slova mluvícího, zatímco jiný na smysl výpovědi. Rozporem též není, jestliže jeden predikát se témuž subjektu přiděluje nebo odpírá v různém smyslu (podle Gen 2,2 sedmého dne Bůh „přestal konat veškeré své dílo“, zatímco dle Jan 5,17 „můj Otec dosud je činný“ – v prvém případě se jedná o dílo stvoření, v druhém o dílo zachovávání a řízení).