Evangelisté sv. Matouš a sv. Jan

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. K němu pak byly přidány nové knihy obsahující křesťanské zjevení, jež byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého apoštoly a jejich žáky. Všechny tyto knihy, Starého i Nového zákona, byly svěřeny církvi. Sám Ježíš nenapsal žádný spis a apoštolé Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní bylo živé po všechny věky. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

• Inspirace Písma svatého
• Neomylnost Písma svatého
• Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve
• Bludné názory vztahující se k Písmu svatému
• Výklad Písma svatého
• Písmo svaté v životě křesťana
• Závěr

1.     Inspirace Písma svatého

Písmo svaté je zapsané Boží slovo. Je zaznamenaným svědectvím o něm, aby bylo k disposici až na věky (srv. Iz 30,8). V Iz 40,8 (citováno v 1 Petr 1,24) čteme, že „slovo našeho Boha zůstává na věky.“ Boží slovo trvá na věčné časy (Žalm 118,89). Podává nám dějiny spásy a proto ukazuje též zajetí lidstva v hříchu (Gal 3,22). V 1 Mak 12,9 nacházíme výraz „svaté knihy“, v Skut 18,24 „svaté Písmo“, v Řím 1,2 a 2 Tim 3,15 „svatá Písma“. Nový zákon na více místech slovem „Písmo“ odkazuje na celek knih Starého zákona (např. Mat 22,29, Mar 14,49, Luk 24,27, Jan 2,22, Skut 8,32, Řím 15,4, 2 Petr 1,20). V Písmu jsou také odkazy jen na některé jeho části jako v 2 Mak 2,13, Luk 24,44 („zákon, proroci a žalmy“), Skut 28,23 („zákon a proroci“) a 2 Petr 3,16 (všechny Pavlovy listy). Ježíš se ve svém veřejném působení odvolává na Starý zákon jako na již existující Boží slovo, které o něm svědčí. Židům, kteří chtěli ho zabít, říká: „Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, že v nich máte život věčný; a ona vydávají svědectví o mně“ (Jan 5,39) a „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, vždyť on o mně psal“ (Jan 5,46). K tomu poznamenává sv. Irenej : „Jak by tedy vydávala o něm svědectví Písma, kdyby nebyla od jednoho a téhož Otce, poučujíce před časem o příchodu Syna jeho a zvěstujíce spasení, jehož by se jim od něho dostalo?“ (Proti kacířstvím, IV, 10, 1) Ježíš se mnohokrát odvolává Písma a poučuje lid o proroctvích, která se musí vyplnit. Trvá na platnosti Starého zákona, když praví: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. V pravdě zajisté pravím vám: Dokud nepominou nebesa a země, nepomine jedno písmenko nebo jedna čárka ze Zákona, pokud se to všechno nestane.“ (Mat 5,17-18)

Písmu svatému přísluší tedy autorita, která je dána tím, že je neomylné, neboť je Bohem inspirováno. Jedná se o vdechnutí Boží moudrosti (Sir 4,12) s cílem sdělit lidem to, co vede k životu; když se tak děje ústně, jedná se o prorockou inspiraci, když písemně, jde o inspiraci Písma. Při této inspiraci je Bůh činný, člověk je tím, kdo ji přijímá. Knihy Starého a Nového zákona byly sepsány za vnuknutí Ducha svatého a mají tak Boha za původce. Vyznání víry obsažené v listu Congratulamur vehementer Lva IX. z roku 1053 uvádí: „Věřím též, že Nový a Starý zákon … mají jednoho autora, Boha a Pána všemohoucího“[i]. Podobná formulace[ii] je obsažena v listu Eius exemplo Inocence III. z roku 1208 obsahující vyznání víry předepsané valdenským. Rovněž sněm Florentský (v dekretu pro Jakobity z roku 1441) učí, že Bůh je autorem Starého a Nového zákona, neboť oba byly sepsány za inspirace Ducha svatého.[iii] Stejně tak Tridentský sněm v Decretum de canonicis scripturas stanoví, že všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona mají jednoho Boha za původce“[iv]. Konstituce II. vatikánského sněmu Dei verbum (bod 9) uvádí: „Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého“ a (bod 11) „Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmu svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého.“

Rovněž dogmatická konstituce I. vatikánského koncilu Dei Filius (cpt. 2) učí: „Toto pak nadpřirozené zjevení podle víry obecné církve, svatou synodou Tridentskou prohlášené, obsaženo jest v knihách napsaných i v nenapsaných podáních, která z úst samého Krista apoštoly byvše přejata nebo od apoštolů samých, Duchem svatým inspirovaných, jako z ruky do ruky byvše podávána, až na nás došla. Tyto tedy knihy Starého i Nového Zákona, úplně se všemi částmi, jak v dekretu téhož sněmu se vypočítávají a ve staré latinské Vulgátě jsou zahrnuty, přijímati jest za posvátné a kanonické. Jsou však církvi posvátné a kanonické nikoli proto, že by pouhou dovedností lidskou bývaly byly vytvořeny a její autoritou potom schváleny; ani proto snad jen, že zjevení beze všeho bludu obsahují, nýbrž proto, že z inspirace Ducha svatého byvše sepsány, Boha mají svým původcem a jako takové byly církvi samé svěřeny.“ A proti těm, kdo by to popírali, je stanoveno v can. II, 4 této konstituce: „Kdo by knih posvátného Písma úplných se všemi částmi, jak je svatá synoda Tridentská vypočítala, nepřijal za posvátné a kanonické, nebo popíral by, že nejsou Bohem inspirovány, proklet buď.“

Inspirace nespočívá v následné aprobaci sepsaných knih církví vedené Duchem svatým, tedy v tom, že by Bůh to, co člověk napsal, prohlásil za prosté omylu (Písmo svaté by tak nebylo slovem Božím, ale slovem lidským, které Bůh schválil). Rovněž ne v tom, že by Bůh pouze dohlížel na vlastní iniciativu pisatele, aby nenapsal nic nesprávného. Inspirace je nadpřirozeným charismatickým působením Boha na představivost, rozum a vůli člověka, které ho pohne k tomu, aby jménem Božím určité věci sepsal, a to tak, jak Bůh chce, vhodnými slovy a s neomylnou pravdou. Není tedy nějakým, člověku vlastním vnitřním popudem, jenž jej pohne k tomu, aby vyjádřil svou náboženskou zkušenost.[v] Není také pouhou Boží ochranou, aby lidský autor nenapsal něco nesprávného, neboť se jedná o něco aktivního. To, co je sepsáno jako Bohem inspirované, je sepsáno z Božího popudu, má Boha za původce, přičemž člověk je přitom Božím nástrojem. To však neznamená, že ruka pisatele je pouze nástrojem na způsob neživého předmětu mechanicky píšíc (jak se tak může stát při spiritických seancích), ale Bůh skrze člověka, jako příčinu nástrojnou, působí způsobem odpovídajícím jeho přirozenosti osvěcujíc rozum a dotýkajíc se srdce proroků.[vi] Inspirace nevyžaduje, aby svatopisec byl přitom u vytržení, jak se domnívali montanisté, aby případně ani nevěděli, co říkají, zatímco jiné učí. Inspiraci je nutné rozlišovat od nadpřirozeného zjevení, jehož se svatopisci mohlo dostat dříve, než je sepsal jako inspirovaný text. Inspirace nevyžaduje, aby se lidský autor od Boha dozvěděl něco nového, co ještě (přirozeným nebo nadpřirozeným způsobem) neznal. Jde při ní o uschopnění autora, aby Bohem chtěné sepsal s Boží autoritou. Například autor Skutků apoštolských jistě mnohé z toho, co zapsal, sám zažil, avšak přesto jde o inspirovanou knihu. Podobně pisatel knihy Přísloví pravděpodobně znal mnohé z průpovědí, které jsou v ní obsaženy, dříve než je za působení Boží inspirace sepsal.

Boží působení neruší přirozené disposice a osobní vlastnosti „lidského nástroje“, takže jednotlivé knihy Písma se vyznačují osobitým slovníkem a stylem. Luk 1,1-4 i 2 Mak 2,24-32 ukazují, že sepsání Písma je také lidské úsilí vzešlé z rozhodnutí pisatele. Je proto na místě, aby exegeta usiloval o poznání života biblického autora, doby, v níž žil, i o poznání, jakých ústních a písemných pramenů či způsobu mluvy použil. Pius XII. v encyklice Divino afflante Spiritu z roku 1943 (bod 37) uvádí: „Jak totiž podstatné Slovo Boží se stalo lidem ve všem podobným, kromě hříchu, tak se stala i Boží slova, lidskou mluvou vyjádřená, ve všem podobna lidské řeči kromě bludu.“

Sv. Tomáš Aq. píše (Quodlibet VII, q. 6 a. 3), že Duch svatý je autorem Písma svatého, člověk je naproti tomu nástrojem podle onoho Žalm 44,2 „jazyk můj rychlopiscovým pérem jest“[vii] a na jiném místě, že hlavním autorem Písma svatého je Duch svatý, zatímco člověk je jeho nástrojným autorem.[viii] Sv. Augustin připisuje autorství Písma Kristu, který je mystickou hlavou lidstva a tak skrze své údy již za časů proroků mluví k lidem. V De consensu evangelistarum (1, 35, 54) píše: „Když oni (tj. evangelisté) napsali, co jim (Kristus) ukázal a řekl, nikterak se nesmí říci, že on sám nepsal, ježto právě jeho údy to zhotovili, co poznali z diktátu hlavy. Cokoli totiž chtěl, abychom četli o jeho činech a slovech, to poručil jim jako svým rukám napsat.“[ix]

K podstatě inspirace tedy nenáleží, že Bůh musí svatopisci v době, kdy píše, něco zjevovat. Ten totiž to, co píše, může vědět přirozeným způsobem sám nebo od jiných osob nebo z předchozího Božího zjevení. Podstatné je, aby věděl, že tyto nabyté znalosti má jménem Božím napsat, aby byl milostí Boží k tomu povzbuzen a při psaní ho Bůh vedl, aby napsal to, co podle Boží vůle napsat měl, způsobem chtěným Bohem. Charisma inspirace se liší též od charismatu neomylnosti učitelského úřadu církve, neboť úkolem papeže a koncilů je věci víry a mravů za přispění Ducha svatého neomylně prohlašovat, nikoliv však jménem Božím něco nového sepisovat. V tomto smyslu také praví konstituce Dei Filius (kap. 4), že učení víry bylo církvi svěřeno, aby ho věrně střežila a neomylně vysvětlovala.

Písmo svaté Starého zákona na více místech svědčí o tom, že Bůh přikázal sepsat svým služebníkům některá sdělení, která od něho přijali. Po vítězství nad Amálekem dostává Mojžíš příkaz: „Zapiš to na památku do knihy“ (Ex 17,14), v Ex 24,4 čteme, že „Mojžíš zapsal všecky řeči Hospodinovy“, a jinde „Napiš si tato slova, kterými jsem s tebou i s Israelem učinil smlouvu“ (Ex 34,27), což Mojžíš vskutku učinil (Ex 34,28). O písemné podobě zákona od počátku svědčí i Ex 24,12, 34,1, Deut 4,13 a 10,4. Mojžíš napsal Boží zákon, předal ho kněžím a přikázal jej předčítat každého sedmého roku před celým Izraelem (Deut 31,9-11). Zapsané slovo Boží bylo tak posvátné, že Mojžíš přikázal levijcům: „Vezměte tuto knihu a položte ji na bok archy úmluvy Hospodina“ (Deut 31, 26). Píseň obsaženou v Deut kap. 32 nechal Mojžíš zapsat (Deut 31,19). Izraelský král má opis Božího zákona „mít při sobě a bude v něm číst po všechny dny svého života“ (Deut 17,18-20). Také Jozue (24,26) „zapsal všechna ta slova do knihy zákona Hospodinova.“ Rovněž „ohlásil pak Samuel lidu o právo královské, napsal je do knihy a tu položil před Hospodina“ (1 Sam 10,25). Existenci písemné podoby Božího zákona dosvědčuje či předpokládá řada dalších míst Starého zákona (např. Deut 17,18-19, 28,58, 29,19, 30,10, 2 Král 22,11). V Přísl 25,1 jsou zmíněna „přísloví Šalomounova, která sebrali mužové judského krále Chizkijáše“.

Boží slovo, které ohlašovali proroci, neexistuje jen v mluvené, ale i v písemné podobě, jak dosvědčuje Jer 25,13, 45,1, 51,60. Celá kapitola Jer 36 ukazuje, jak takové zapsané slovo bylo obžalobou proti těm, proti nimž bylo vyřčeno. Když král Jójakím svévolně spálil svitek knihy, Jeremiáš ji na Boží příkaz napíše znovu a připojuje k němu oznámení trestu pro krále. Na zapsanou knihu proroka Jeremiáše se později odvolává Dan 9,2. Izaiáš dostává opakovaně příkaz psát (8,1, 30,8), rovněž Jeremiáš (30,2), který pak přikazuje Bárukovi předčítat lidu zapsaná Hospodinova slova (36,1-6), Ezechiel dostává příkaz psát (24,2 a 43,11), Daniel zapečetit knihu (12,4), též Habakuk má zapsat své vidění (2,2). Sir 44,3-5 chválí ty, kdo byli obdařeni moudrostí a „přísloví písemně zaznamenávali“. Iz 34,16 vyzývá: „Hledejte pilně v knize Hospodinově, čtěte.“ Ze zmínky „kosti dvanácti proroků“ v Sir 49,10 lze usuzovat, že spisy těchto proroků představovaly jistý celek, na který se později odvolávají také Skut 7,42. Přes tyto dílčí odkazy nemůžeme inspiraci Písm3a v celém jejím rozsahu dokázat ze samotného Písma, nýbrž z tradice. Proto také církev vypočítává, které knihy náležejí do kánonu Písma. Je to 46 knih Starého zákona a 27 Nového zákona.

Ježíš se odvolává na text Písma jako na zapsané Boží slovo, když říká saduceům: „což jste nečetli o vzkříšení z mrtvých, co vám Bůh řekl“ a vytýká jim, že neznají Písma (Mat 22,29-32). Na Boží slovo či zákon se odvolává též v Mar 7,13, Mat 5,17-18, 19,5, 21,13-16, 21,42, 22,44, Luk 4,18-21, Jan 7,38, 19,28 a na mnoha dalších místech. Bez nějakého rozlišování, ať již učí nebo se pře s odpůrci, cituje z mnoha knih Starého zákona a předložením takového argumentu debata končí. Výslovně uvádí, že „Písmo se nemůže zrušit“ (Jan 10,35) a že „nepomine jedno písmenko nebo jedna čárka ze Zákona“ (Mat 5,18). I jeho utrpení je nutné, aby se naplnila Písma, jak sám říká v Mat 26,54.

Sv. Petr se při volbě nového apoštola (Skut 1,16-20) odvolává na Písmo (Žalm 68,26 a 108,8). Skutky apoštolů obsahují řadu odvolávek na místa Starého zákona a dosvědčují, že apoštolé jej používali při diskusi se Židy (např. 17,3, 18,28, 28,23, 28,26-27), a sami Židé zkoumají řeči Pavlovy na základě Písma (17,11).

Rovněž listy sv. Pavla obsahují mnoho odkazů na místa ze Starého zákona. To bylo nutné i kvůli Židům, aby jim ukázal, jak křesťanské poselství na něj navazuje. Sv. Pavel píše o evangeliu, jež „Bůh zaslíbil svými proroky v Písmech svatých“ (Řím 1,2). Písma Starého zákona jsou zapsané Boží slovo, které bylo svěřeno Židům (Řím 3,3). Nový zákon se na mnoha místech odvolává na něco zapsaného ve Starém zákoně jako na Bohem řečené, tak „andělům však praví  … ale k Synu praví“ (Žid 1,7-8) a podobně v dalších verších. V Žid 3,7-11 je citován Žalm 94,8-11, v Žid 4,4 se cituje, co je řečeno o sedmém dni stvoření. Sv. Pavel Písmo personifikuje, používá obratu „Písmo praví“ ve významu, že Bůh praví (Řím 9,17, Řím 10,11, podobně Gal 3,8). Tím jsou řeč a Písmo jako dva různé pojmy spojeny. Bůh mluví a jeho slova jsou zapsána, aby byla dostupná lidem všech věků. Nejjasněji se o inspiraci Písma píše v 2 Tim 3,16-17: „Všecko Písmo od Boha vdechnuté je užitečné k poučení, ke kázání, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl dokonalý a způsobilý ke každému dobrému skutku.“ Stejně tak sv. Petr učí: „žádné proroctví Písma nespočívá na soukromém výkladě … nýbrž Duchem svatým puzeni mluvili svatí lidé Boží“ (2 Petr 1,20-21). Listy sv. Pavla sice obsahují některé těžko srozumitelné věci, ale jsou stavěna na roveň „ostatním Písmům“ (2 Petr 3,16). Sv. Pavel v 1 Tim 5,18 cituje současně z Deut 25,4 a Luk 10,7, tedy Starý a Nový zákon považuje za rovnocenné. V 1 Kor 14,37 uvádí, že je „příkaz Páně, co vám píši“. Výslovně uvádí, že je poslem Krista a mluví „na místě Kristově“ (2 Kor 5,20). V Ef 3,4-5 píše, že tajemství Kristovo „bylo nyní zjeveno Duchem jeho svatým apoštolům a prorokům“. Apoštolé se odvolávají na Boží poučení, když na jeruzalémském sněmu své rozhodnutí uvedli slovy „uznal totiž Duch svatý a my za dobré“, a poté posílají bratry s dopisem do Antiochie (Skut 15,28-30). Apokalypsa na řadě míst zmiňuje příkaz, který dostává sv. Jan, aby psal (např. 1,11; 2,1; 2,8; 14,13; 19,9) a slova této knihy označuje jako „prorocká“ (22,10). To, že Písmo je slovo Boží, seznáváme také ze srovnání paralelních míst Mar 12,26 („nečetli jste v knize Mojžíšově“) a Mat 22,31 („nečetli jste, co vám Bůh řekl slovy“). Ježíš v Jan 10,34-35 uvádí ve vzájemné souvislosti „copak není psáno ve vašem Zákoně“ a „nazval bohy ty, jímž bylo řečeno slovo Boží “; z toho opět vyplývá, že Písmo je zapsané Boží slovo. V Jan 15,5-7 hovoří Ježíš obdobně o svém zůstávání v člověku a o zůstávání jeho slov v člověku; z toho lze usoudit, že Bůh je ve svém slově přítomen.

Již ve Starém zákona nacházíme myšlenku, že proroci jsou nástrojem Božího ducha. Tak v  Neh 9,30 čteme: „Skrze své proroky jsi jim dával výstrahu svým duchem“. Mojžíš i Jozue vědí, že mluví Boží slova z jeho pověření, později David je si vědom, že skrze něj mluví Hospodin (2 Sam 23,2). Iz 61,1: „Duch Hospodinův jest na mně, neboť Hospodin pomazal mne“. Zach 7,12 kárá, že zatvrdili svá srdce, aby neslyšeli „zákona a slov, která jim poslal Hospodin zástupů svým duchem skrze předešlé proroky“. Ezechiel sám označuje Boží impuls slovy, že na něm „spočinula ruka Hospodinova“ (např. 1,3, 3,22, 8,1, 33,22). Bůh mu praví: „Uslyšíš-li z úst mých slovo, oznámíš jim je mým jménem “ (3,17 a 33,7). Izaiáš používá obratu „ústa Hospodinova mluvila“ (1,20, 40,5, 58,14), Jeremiáši řekl Bůh: „jako ústa má budeš“ (15,19). Bůh tak mluví skrze proroky, ale jeho slovo přichází k nim jakoby zvnějšku, takže čteme, že k prorokům se „(do)stalo slovo Hospodinovo“ nebo že „Hospodin je oslovil“ (např. 1 Sam 15,10, 2 Sam 7,4, 2 Sam 24,11, 1 Král 17,2, Jer 1,4, 1,11, Ez 3,16, 6,1, Oz 1,1, Joel 1,1, Jon 1,1, Mich 1,1, Sof 1,1, Agg 1,1, Zach 1,1, 4,8, 6,9).

1 Petr 1,10-11 uvádí, že v prorocích působil duch Kristův, Ježíš říká, že „David sám praví v Duchu svatém“ (Mar 12,36), podobně Skut 4,25, rovněž Žid 3,7 cituje Starý zákon jako něco, co „praví Duch svatý“. Tak Nový zákon dosvědčuje inspiraci některých knih Starého zákona.

V Novém zákoně nacházíme stejné výpovědi o Božím slovu. Ježíš i Boží slovo jsou živí (Jan 14,19 a 1 Petr 1,23), jsou pravdiví (Jan 7,18 a Zjev 19,9), věrní (Žid 3,2 a 1 Tim 3,1), soudí (Jan 5,22 a Jan 12,48), posvěcují (1 Kor 1,2 a 1 Tim 4,5). Jsou další takové obdobné výpovědi. To, že zvěstované Boží slovo je takto téměř zaměnitelně kladeno s Ježíšem Kristem jako vtěleným Božím Slovem, ukazuje jeho inspiraci.

Inspiraci Písma svatého dokládá celá křesťanská tradice od nejstarších dob. Sv. Klement Římský uvádí ve svém prvním listě (kap. 45), že Písma jsou „pravé výroky Ducha svatého“ a (v kap. 22) píše o Kristu, který „všechny nás skrze Ducha svatého takto k sobě volá“ a cituje Žalm 33,12 a 1 Petr 3,11. V jeho listech stejně tak jako v listech sv. Ignáce z Antiochie, v spisech sv. Justina a v další literatuře nejstaršího období církve nacházíme mnoho citací z Písma Starého zákona, ale zejména také z evangelií a novozákonních listů. Neznámý autor spisku Cohortatio ad Graecos (kap. 8) z 3. stol. (dříve připisovanému sv. Justinovi) píše, že Duch svatý užil spravedlivých lidí jako nástroje podobného harfě nebo lyře, aby nám zjevil znalost božských a nebeských věcí. Podle sv. Ireneje (Proti kacířstvím, II, 28, 2) jsou „Písma dokonalá, poněvadž řečena od Slova Božího a Ducha jeho“. Origenes v 21. homilii na proroka Jeremiáše píše, že vše v prorocích řečené je z plnosti Ducha svatého a není nic, ať již v prorocích, zákoně, evangeliích nebo listech apoštolů, co by z této plnosti nesestupovalo. V Proti Celsiovi (V, 60) píše, že společně s židy souhlasíme, že knihy Písma byly sepsány duchem Božím, ale nesouhlasíme s nimi ohledně výkladu jejich obsahu. Sv. Augustin, když se obrací ve svých Confessiones (7, 20) k Bohu, označuje Písmo svaté jako „Tvé knihy“. Sv. Theophilus Antiošský v Tři knihy pro Autolyca (II, 10) píše: „tak praví Mojžíš nebo spíše Slovo Boží skrze něho jako skrz nástroj: ´Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi´“. Podobně v III, 12 píše, že proroci a evangelisté správně psali, protože všichni mluvili inspirováni Duchem Božím. Sv. Řehoř Veliký (Moralia, Praef. I, 2) píše o autoru knihy Job, že ten ji napsal, kdo napsaná diktoval; Duch svatý je inspirátorem a autorem napsaného, který použil člověka tak, jako písař používá péro. Sv. Epifanius (Proti herezím Panarium, 33, 9) píše podobně, že to, co napsal  Mojžíš, nenapsal mimo vůli Boží, ale pohnut Duchem svatým. Sv. Augustin v Contra adversarium legis et prophetarum (I, 17, 35) píše, že Bůh sám „je autorem obou Zákonů, neboť Nový ve Starém je naznačen a Starý v Novém je zjeven“[x] a podobně též v Quaestiones in Heptateuchum (2, 73): „Nový je skryt ve Starém a Starý v Novém se ozřejmuje“[xi]. Rovněž tak i sv. Lev I. ve svém kázání (63, 5).

Inspirace, jak vyplývá z výše uvedené citace z Dei Filium (can II, 4), se vztahuje na všechny knihy Písma svatého, jak je tridentský koncil vypočítává. Je možné, že existovaly i jiné inspirované spisy, ty by však byly ztraceny. To se lze domnívat z toho, že sv. Pavel v Kol 4,16 se zmiňuje o listu laodicejským (někteří však mají za to, že šlo o list Efezským, který na své okružní cestě došel do křesťanské obce v Laodicei). Podobně 1 Kron 29,29 zmiňuje příběhy proroka Nátana a příběhy Gáda, jenž měl dar vidění, což mohly být inspirované spisy..

Všechny knihy Starého a Nového zákona, jak je vyjmenovává sněm tridentský a I. vatikánský a jak jsou stále užívány v katolické církvi, obsahují Boží zjevení. Písma, která byla církví zahrnuta do kánonu, byla napsána z vnuknutí Ducha svatého a mají Boha za původce. Boží zjevení obsahuje sice některé pravdy poznatelné lidským rozumem, ale jeho nezbytnost vyplývá z nadpřirozeného cíle, ke kterému Bůh člověka povolal, takže Boží zjevení obsahuje také Boží tajemství, jež nelze člověku přirozeným způsobem poznat. Toto nadpřirozené zjevení je obsaženo, jak církev učí (Decretum de canonicis scripturis sněmu tridentského, Dei Filius cpt. 2), v „sepsaných knihách a v nezapsaných podáních“[xii].

Inspirace Písma svatého se vztahuje na všechny v něm obsažené skutečnosti, ne tedy pouze na věci týkající se víry a mravů. To je učení encykliky Lva XIII. Providentissimus Deus z roku 1893. Nějaká pravda může tedy být poznatelná lidským rozumem a zároveň obsažena v Božím zjevení. Ježíš, jak je patrno z evangelií, cituje Starý zákon jakoby bez výběru, vždy to uvádí slovy „je psáno“ a tato citace má sílu argumentu, o kterém se nediskutuje. Podobně je tomu i v dalších knihách Nového zákona. Takové citace jsou i v rámci Starého zákona; Dan 9,13 má „jak psáno jest v zákoně Mojžíšově”, další odkazy typu „jak je psáno“ jsou v Joz 8,31, 23,6, 2 Král 14,6, 23,21, 2 Kron 23,18, 25,4, Ezdr 6,18, Neh 8,15, 10,35, 10,37, Ester 9,27, Bar 2,2. Církevní otcové mnohdy nalézají mystický význam míst, která z hlediska doslovného znění mají jen nepatrný význam; k tomu je ovšem může opravňovat pouze přesvědčení, že tato místa jsou božského původu. Kdyby se inspirace týkala jen některých míst Písma, pak by v jednotlivých případech plně neplatilo tvrzení, že Bůh je jeho původcem, a bylo by obtížné až nemožné v jednotlivých případech rozlišit, co je a co není inspirované.

Mezi theology panovalo rozdílné mínění o tom, zda inspirace Písma je doslovná (verbální), tj. zda jsou inspirovaná jednotlivá slova původního manuskriptu, nebo zda pouze slovy vyjádřené skutečnosti a myšlenky. V úvahu též přichází možnost, že některá místa jsou doslovně inspirovaná, zatímco jiná ne; v každém případě však, jak píše o svatopiscích Lev XIII. v Providentissimus Deus (bod 20), Bůh „nadpřirozenou mocí je povzbudil a pohnul ke psaní, píšícím tak byl přítomen, že oni všechny věci, jež přikázal, a pouze ty, správně pochopili a věrně chtěli zapsat a s neomylnou správností vhodně vyjádřili: jinak by nebyl autorem celého Písma svatého.“[xiii] Proti verbální inspiraci Písma se zdá svědčit skutečnost, že nemáme původní rukopisy, ale jen opisy, u kterých nelze zaručit, že nedošlo k pozměnění některých slov, někdy (1 Mak, Bar, Jud, Tob, Mat) dokonce máme pouze překlad do řečtiny z původního jazyka, ve kterém byly sepsány. Verbální inspirace neplyne ani z výrazu „Spiritu Sancto dictante“ v textech učitelského úřadu o inspiraci Písma, neboť latinské „dictare“ má i význam „říkati“. Boží prozřetelností je však Písmo svaté chráněno a každé z jeho ustanovení je důležité (viz Mat 5,18 a podobně Luk 16,17). Benedikt XV. se ve své encyklice Spiritus Paraclitus (bod 8) z roku 1920 odvolává na sv. Jeronýma a učí, že jednotliví lidští autoři Písma konali v plné svobodě pod vlivem Ducha svatého, a to každý z nich v souladu se svými osobními vlastnostmi a schopnostmi. Sv. Jeroným ukazuje charakteristiky jejich individuálního jazyka, formulace a větné skladby. Verbální inspirace by činila svatopisce zcela pasivním nástrojem, což neodpovídá poměru mezi nadpřirozeným a přirozeným řádem, tedy, že milost přirozenost neničí, ale zdokonaluje, a neodpovídá těm místům Písma, kde je zmiňován vlastní záměr pisatele (Luk 1,3, 2 Mak 2,23-32, 2 Mak 15,38-39). Obecně tedy nejsou inspirovaná jednotlivá slova, pravopis, jazyk či styl, která přísluší lidskému autoru, ale v některých případech, zejména kdy Bohem zjevované přesahovalo chápání pisatele, lze mít za to, že Bůh přispěl i vnuknutím přesné slovní formulace.

Michal Kretschmer