Svatohorské oplatky
Svatohorské oplatky
Na orelské pouti na Svatou Horu jsem nakoupil něco svatohorských oplatků pro přátele. Netušil jsem, že mne to později uvede trochu do rozpaků (a ještě později přiměje napsat tento článek). Oplatky byly zabalené v krabicích, takže jsem při jejich nákupu neviděl, jak vypadají. Myslel jsem, že jde o normální oplatky s obrázkem Svaté Hory a Panny Marie Svatohorské na obalu. Ale to jsem se mýlil…
Sám jsem si toho vlastně nevšiml, protože jsem je po rozbalení při konzumaci nezkoumal (a patrně ani většina ostatních přítomných), ale jedna mladá dáma, která se k nám připojila později, si všimla, že na oplatce je vytlačen obrázek Panny Marie Svatohorské. A tak zkonzumovala jen okraje oplatku a střed nechala být, že: „To jíst nechce, protože by bylo blbý, jíst Panenku Marii.“
Ostatní strávníci takové zábrany neměli (popřípadě si toho vůbec nevšimli), nicméně musím říci, že mne to přivedlo k zamyšlení. A výsledkem je souhlas. Úplný. Vlastně jsem se rozhodl, že i pokud se ještě někdy na Svatou Horu vrátím, rozhodně si takovéto oplatky už nekoupím.
Vyrytí Panenky Marie přímo na oplatky, které se konzumují, mi připadá minimálně nevkusné a hloupé. A vlastně i potisk na krabicích, které se běžně masově vyhazují, mi při zpětném zamyšlení nepřipadá tak úplně v pořádku a zavání neuctivostí k Bohorodičce a plýtváním jejím odkazem. Takže bychom se ho měli vyvarovat.
Možná mi řeknete, že jsem přehnaně starostlivý a přecitlivělý v době, kdy se ze mše svaté dělá show pro fanoušky a kdy jsou u nás v kurzu kněží, co pořádají párty rovnou v kostele. Že i kdybych měl pravdu, máme zde mnohem větší problémy a projevy neúcty k Bohu i Bohorodičce. Ale přesto si myslím, že zde píšu o věci ne bezvýznamné a že nám všem (i tradičním katolíkům) dnes mnohem více hrozí přesně opačná výchylka, než je přecitlivělost.
Vzpomínám na známou pohádku Císařovy nové šaty. Ve věci svatohorských oplatků jsem zažil něco trochu podobného. Leč je zde jeden velký rozdíl. V té pohádce všichni věděli a dobře si uvědomovali pravdu, kterou se jen báli říci. Až dítě, příliš naivní a nezkušené, než aby se bálo, řeklo, co vidělo. Zatímco mne to bystré děvče, otupělostí světa dosud neotrávené, pošťouchlo k zamyšlení a k objevení něčeho, co jsem si možná i někde ve skrytu duše věděl, ale rozhodně jsem si to (sám patrně ukolébán zlozvyky všude kolem mne bujícími) tak nějak neuvědomoval.
Přiznám se, že jsem už dříve býval znechucený nad stánky u poutních míst a klášterů, ale moje pozornost se upírala jinam. K občerstvením prodávajícím na poutním místě masité pokrmy v pátek (no, nedivme se jim, občerstvení typu chlebíčky se šunkou dnes dostanete v pátek klidně i na pražském arcibiskupství), k prodeji harampádí, které příliš neladilo s poutním místem či areálem kláštera. Až nyní jsem si naplno uvědomil, jak zrádné může být i zboží, které se k poutnímu místu na první pohled perfektně hodí…
Kolik dalších škod na mne pouť dnešním postkřesťanským světem napáchala? Na kolik dalších věcí jsem si zvykl tak, že si jejich zjevnou špatnost či pochybnost už ani neuvědomuji?
Pokud by dnes Syn coby biblický Ježíš Kristus fyzicky navštívil naše dnešní poutní místa, nezačal by je a jejich okolí s důtkami v rukou čistit od některých poutních artefaktů a kupčíků s nimi? A nehnal by s tím vším i nás? Coby nadšené uživatele a spolupachatele této vulgarizace a neúcty?
Já jsem před 3 týdny byla na pouti na svatém Antoníčku.Rovněž tam prodávají oplatky se svatým Antonínem.V jednom kostele vzadu na stolečku se opakovně prodávají oplatky s vyobrazením místního kostela.Psala jsem p.faráři,že to není vhodné, v kostele prodávat oplatky…lidé mohou peníze vhodit do kasičky..psala jsem mu,že do kostela prodej jídla nepatří.Nepomohlo to.
Taky se mi nelíbí prodej oplatků se svatými obrázky.
„Psala jsem p.faráři,že to není vhodné, v kostele prodávat oplatky….Nepomohlo to.“
Tohle svědčí o zajímavém postoji. Nenapíšete, že panu faráři nepřišel váš pohled jako opodstatněný nebo něco podobného, ale že „to nepomohlo“. To svědčí o tom, že svůj názor vnímáte jako nějakou vyšší pravdu.
Nenapadlo vás, že jednoduše nebylo čemu „pomáhat“, a proto pan farář váš pohled nereflektoval? Oplatky na zadním stolečku nejsou prostě nic závadného, od čeho by bylo potřeba „pomáhat“.
@ tzv. Takypijus
Musíte realizovat oponeci pro oponenci? :-@ „Jdu blejt, Velebnosti,“ jak praví klasik.
Máte pravdu, paní Anežko Petro B., díky za Váš postoj i za Vaši odvahu ozvat se (nehledě na výsledek).
Pane nicku Takypijusi, jídlo do katolického kostela opravdu nepatří, a je lhostejné, zda jde o cukrovinky, pochutiny nebo polévku a/nebo hlavní jídlo. Tečka.
A Vám prodej v chrámě Božím nepřipadne divný? To je tedy zajímavý postoj … docela by mě zajímalo, na základě čeho takto soudíte.
K této záležitosti by byl zajímavý názor někoho znalého, jak to bylo upraveno v minulosti a jak je to legislativně upraveno nyní. Já jsem se jen dočetl, že prodej uvnitř chrámu byl zakázán r. 1782, což dalo podnět ke vzniku venkovních stánků na poutních místech, jak je známe dnes. Nevím ale o tom nic bližšího, ani zda a kdy tento zákaz byl zrušen.
Citace z Vřešťálovy Mravouky z roku 1912:
„Skutky, které jsouce jinak nelišny, přece na místě svátém se nesluší. Jsou to: trhy a obchody, soudní jednání, hody a kvasy, divadelní představení, koncerty, plesy, užívání kostela
jakožto stáje, dobrovolné a nenutné vykonávání tělesné potřeby atd. Svatost místa však netrpí, užívá-li se v případu nezbytnosti kostela jakožto nemocnice neb přístřeší (pro větší
množství lidí), nebo požívá-li jednotlivec v kostele něco málo pokrmů neb nápojů, nebo prodávají-li se v něm drobné náboženské předměty (devocionalie), obrázky, modlitby, písně,
svíčky a pod. Po té stránce dlužno přihlížeti k názoru krajinnému, neboť nezřídka se stává, že týž (jinak nelišný) čin na místě svátém někde náboženský cit uráží, jinde neuráží.“
Jen malá poznámka:
slovíčko „nelišné“ je bohužel, jak jsem se nedávno dověděl v dnešní době též zprofanované a mnoho užívané modernismem. Nerozlišují se aktuální stavy, např. stav ne/nouze, stav ne/pronásledování křesťanů za účelem vyhlazení, atd. Všechno se „háže do jednoho pytle“, bez rozdílu.
Jíst Pannenku Marii… Na těch oplatcích se může jíst maximálně obrázek Panny Marie, což je něco jiného než Panna Maria. Ve svaté hostii jíme však Krista samotného, nikoliv jeho symbol a blbé nám to nepřipadá. Nehledal bych problémy tam, kde nejsou.
No však tady právě je řeč o obrázku. Mně by třeba přišlo dost divné upéct si např. obrázky mojí maminky a pak je pojídat. A že jíme cituji „Krista samotného a blbé nám to nepřipadá“? Přijde na to, jak jeho Nejsvětější Tělo přijímáme a za jakých okolností tak činíme. Já tedy osobně s mnohými dnes rozšířenými formami problém mám.
To je něco úplně jiného, nemyslíš?
Přesně tak, nehledat problémy tam, kde nejsou, to dělali farizeové,a těmi my přece býti nechceme, nebo ano?
Jinak v posledním odstavci mluvíš skoro jako padre Halík.
A to je dobře, anebo ne?
Halík by nepoužil slovo ‚důtky‘, ale ‚bratrský dialog za účelem nalezení společného dobra‘. :-)))
Ve své knize Oslovit Zachea v homilii ke čtení z Evangelia sv. Jana o tom, jak Pán Ježíš vyhnal kupce z chrámu, Tomáš Halík píše:
„Přiznám se vám, že i já jsem si ve fantazii mnohokrát představoval tuto scénu, když jsem viděl davy turistů v chrámech nebo když na poutních místech vidím stánky s tím strašlivým katolickým kýčem, s příšernými nasládlými soškami, s pobožnými časopisy a brožurkami, které obsahují třaskavé koktejly z naivity, hloupé pověrčivosti a zapšklé bigotnosti…“
http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/6562-tomas-halik-pornografie-a-katolicky-kyc-.aspx
Mimochodem – ani jsem netušil, že Europortál můj dosti mizerný článek otiskl. Nejvýše řadím komentáře k němu, neboť některé z nich jsou fakt vtipnné.
Kdysi se s posvěcením církve tiskly tzv. polykací svaté obrázky – tedy skutečně určené ke konzumaci. Měly mít léčivé účinky…. Já bych se toho nebál.
Ignáci, rozepsal jste se hezky, ale – ruku na srdce – je to fakt ptákovina. Já bych asi svaté obrázky na oplatky netlačil, ale myslím, že na Kristovy důtky to není. 🙂
I mně se zdá, že je tento názor trochu přepjatý. Vždyť na kněžských hostiích jsou také vylisovány různé obrázky, symbol Ducha svatého,, symbol Nejsvětější Trojice i Panna Maria (jaká panenka?) tam bývá. A opravdu nikdy mne ještě nenapadlo, že bych lámal Trojici nebo požíval Ducha svatého. A na hostiích pro věřící bývají vylisovány křížky a myslím, že nikdo nemá problém s tím, že požívá Kristův kříž. Nene, zdá se mi to, promiňte, opravdu příliš skrupulózní.
Souhlas
A kdo na Mikuláše bude jíst perníkového Mikuláše, ten přijde do perníkového pekla plného perníkových čertů.
A čokoládové anděly ze stromečku nesníme, ale pietně odneseme do nejbližšího chrámu Páně a ozdobíme jimi hlavní oltář, protože to je jediné pro ně důstojné místo.
Tento Tvůj článek, Ignáci je skrupulantská konina. Kdybys měl poznatky, že se oplatky s Nejsvětější Vždy Pannou Marií nějak zneužívají, pak budiž, ale takhle…
Souhlasím s Jiřím. A musím přiznat, že mě dost překvapilo, že se takový článek na Duších vůbec objevil. To bych si pak nemohl koupit ani svíčku s vyobrazením Panny Marie, protože by jí časem uhořela hlava.
Jen poznamenám, že v Polsku je pradávný katolický zvyk dělit se o Vánocích oplatkou, na které je nejčastěji vyražena Svatá rodina, nebo Jezulátko, Panna Maria atp. Poláci to bez sebemenších skrupulí lámou a jedí.
To je otázka. Taková svíčka mi skutečně nepřijde zcela ideální. Nicméně svíčka je ale brána jako jakási obětina Bohu, ne jako zákusek, Což je zásadně jiná věc.
Takže obětuješ Bohu Pannu Marii, Krista, Padre Pia, libovolného světce?
Nevím, no, podle mne fakt dost skrupulózní názory.
To bychom se takhle museli začít zamýšlet nad kažými jednotlivým výtiskem novin a časopisu s duchovními texty a obrázky. Kamna dnes už lidi doma nemají, starý papír se běžně vyhazuje, v lepším případě do speciálního kontejneru. Na hostiích bývají různé reliéfy, např. i s Ježíšem na kříži a Pannou Marií a sv. Janem pod křížem. To vše běžně přijímáme a pokud se hostie poškodí už ve výrobě nebo kdykoliv před proměněním, tak se taky zkonzumuje.
Pokud bychom tak činili (zamýšleli se například nad obrázky v pokoncilních katolických časopisech), tak v případě vyhození do sběru lze obrázky poškodit, tedy roztrhat, popřípadě spálit a tak je definitivně znehodnotit, čímž se lze vyhnout výčitkám svědomí, že „vyhazuju katolické obrázky“.
Moje hluboce věřící babička balívá do novinových papírů použité inkontinenční vložky. A opravdu kontroluje obsah novin, zda tam není něco posvátného (kříž, sv. obrázek, fotka papeže, atp.). Z tohoto důvodu obvykle preferuje dědovy Haló noviny nebo můj Deník Sport, tam je koncentrace těchto obrázků téměř nulitní.
Tak, a dostáváme se k tomu, zda je vhodné číst Katyd, Světlo a Milujte se na WC a zanedlouho se dostaneme k tomu, zda je nutné se zpovídat z prdu při modlitbě.
🙂
pane Jjstodolo,já si myslím,že tělo Kristovo ve svaté hostii příjímáme za jiných okolností, je to svátost.
A víte co? Mne by docela zajímalo, co udělala ta mladá dáma z článku s tím prostředkem oplatku, když okousala ty okraje. Že by si ho založila do kancionálu? Nebo dala zarámovat? Nebo snad panenku Marii nadrobila slepicím…?
Možná tyto ironické otázky někoho pohorší, leč z toho je vidět, jakým tématem se zde zabýváme.
Zbaštil je někdo, komu to nevadilo…
Také mne jako první napadla Eucharistie. O které jsem navíc kdysi na Kráse liturgie četl jak saský vévoda Vidikind viděl malého Ježíška, který buď radostně natahoval ručky k těm kteří se Ho chystali sníst a nebo se od nich naopak odtahoval a bránil. Možná je to tam někde ještě dneska. Svatohorské oplatky se takhle pravděpodobně pečou odjakživa, kromě Panny Marie je tam i Ježíšek a nikdy to nikomu nevadilo. Ani před koncilem, ani po něm. Stejně jako prodej věcí souvisejících s náboženstvím v kostele, kde každý poctivě hází sám peníze do pokladničky nebo tam prodává jeden člověk. Není tam hromada trhovců se zvířaty ani směnárníků, kteří by dělali hlasitý bordel a vydělávali na posvátných věcech. Většinou se spíš jedná o příspěvek na chod církve. Trhovce v okolí posvátných míst Církev dost často neovládá.
Chápu tu myšlenku a nepovažuji za špatné takhle uvažovat, občas je dobré mít nějaké zábrany. Nicméně si myslím že v tomto případě jsou zbytečné.
Obrázky na obalu jsou předmětem obdivu i úcty mnoha cizinců. Jednou jsem ty oplatky daroval známé z Latinské Ameriky a byla nadšená. Je tam také velice rozšířená úcta k Pražskému Jezulátku, které má ve světě zasvěceno okolo 40 kostelů.
Zde: http://www.krasaliturgie.cz/mse-svata/priklady-a-svedectvi-svetcu-mse-svata/kterak-za-casu-karla-velikeho-pohanu-vittekindovi-videni-jezulatka-ve-sv-hostii-dano-bylo-a-tak-obraceni-sasu-se-zapocalo.html.
Zvláštní je i to jméno saského vojevody, zajímalo by mne jaký byl jeho přesný tvar (píše se různě) a kdy k němu vlastně přišel. Jestli někdy zamlada nebo až po tom zázraku. Silně mi připomíná latinsko-německou kombinaci která by mohla znamenat Ten který viděl dítě. A nebo Živoucí dítě, kdyby to první slovo nebylo vidi ale viti.
Německá Wikipedie uvádí jako primární variantu Widukind a překládá „Waldkind oder Kind des Waldes“, tedy dítě lesa.
Dík za odkaz a vysvětlení. Nicméně moc jim to nevěřím. Nekřesťanské kultury většinou dětmi spíš pohrdaly, nebo je ignorovaly, dokud nedospěly v hrdiny. Obvykle také neměly romantický smysl pro přírodu. Lidé si spíš hráli na Římany, i když je dvakrát zrovna nemuseli. Předpokládám že kdyby někdo nazval saského válečníka děckem z lesa (zapadákova), tak by mu dal okusit trochu dobře zakalené oceli.
Vzdáleně to připomíná scénu z filmu, kde Bolek Polívka snědl soudruhu Stalinovi ucho.
Vhodnost či nevhodnost je zde věcí osobního názoru.
Michal: Vhodnost či nevhodnost je zde věcí osobního názoru.
ChI: A ten se vyvíjí. Bez zábran konzumujeme, pak nejíme a trpíme a pak klidně zase jíme a pochutnáváme si. Akorát někdo o tom musí psát traktáty, někdo na ně reagovat a někdo ne. A to se taky vyvíjí.
Vhonost či nevhodnost nejsou věc osobního názoru…
Jak napsal JakubAlbert, bez jednoznačného vyjádření mravouky k problematice jde o subjektivní názory, jež se mohou lišit.
Chci se jen zeptat, zda můj předchozí příspěvek neprošel cenzurou autora, nebo se vyskytl jiný problém. Abych věděl, na čem jsem.
Byl shledán zbytečným a nepřínosným…
Zkusím to méně kriticky a přínosněji: Bez odkazů na mravouku to jsou jen vaše soukromé úvahy visící ve vzduchu. Bylo by vhodné nějaké relevantní odkazy uvést, zvláště když článek veřejně vystavujete a je zde nebezpečí přijetí těchto názorů dalšími lidmi. Svědomí skrupulosní je stejně nebezpečné jako svědomí volné.
viz také článek o dr. Fuchsovi v novém TD
Dovolím si citovat z odpovědi Alfreda Fuchse Janu Hertlovi, který kritizoval užívání pražského Jezulátka na obchodních prospektech, mimo jiné slovy: „Lze prodávat, vydělávat, kupčit, rouhat se, ale, křesťané, kdy přijde Ten, který pořádnými důtkami tuto směnárnu vymrská?“
„Myslím, že nemáte pravdu, že Jezulátko na obchodních prospektech je blasfémií. Takhle cítí protestanti, ne katolíci. Katolíci v dobách nábožensky živých neoddělovali nikdy náboženství a jeho symboly od všedního života (cechovní symbolika se světci apod.). … Ani název hospody U Ježíška necítili lidé jako blasfémií v době, kdy se opravdu nábožensky žilo. Nehrozíme-li se toho, že Rakousko má na pětišilinku Mariacelskou Panenku Marii a Maďarsko Matku Boží Vítěznou, není důvod hroziti se, když naše zboží putuje pod vlajkou pražského Jezulátka.“
TD 2/2013
Cyklus svatého obrázku: tisk, sklad, neprodá-li se, pak myši, smetiště, plíseň, recyklační linka; prodá-li se, pak povalování ve zpěvníku, postupné rozpadnutí, zplesnivění, roztrhání dětmi, vyhození do koše, spálení.
Co se může lepšího svatému obrázku stát, než být snězen zbožným člověkem? Pokud je někdo proti svatým obrázkům na oplatkách, tím spíše by měl být proti tištěným svatým obrázkům, neboť končívají mnohem hůře, než oplatky.
Pane Ignáci, v tomhle jste ujel zcela vedle. A nazvat Pannu Marii panenkou, to snad ne…
A když už jsem se nad tématem zamyslel, musím říct, že mi dokonce jezení oplatek se svatými obrázky připadá velmi hezké a zbožné.
Kiandra napsal
Ona mlada dama, kterou pohorsily oplatky s obrazkem Panny Marie, nepatri zjevne k tem, kterym je Matka Bozi pouhou dekoraci, kterou lze bezmyslenkovite konzumovat, ci palit. Je ji ke cti, ze pouziva dar rozumu a dovede hloubeji rozlisovat. To nedokazou ctihodni komentatori,kdyz kladou kladou konzumaci oplatku na jednu rovinu se svatym prijimanim. Pani Alzbeta, ackoli neni nejmensi, veri srdcem a vyznava pravdu padni komu padni. Ve vyssi pravdu, podle biskupa Krätzla „v sirsi pravdu, ktera stale lezi pred nami“ veril jeho kanonicky tvurce a pozdeji predseda teologicke komise na chvalne znamem druhem vatikanskem koncilu kardinal König. Laudatio zaznelo pri requiem ve videnskem dome sv. Stepana a bylo (vsechno zprava z tisku) odmeneno neutuchajicim potleskem. Podle vseho v ramci one sirsi pravdy stal v pozadi jako nemy svedek pseudoceremonie v bazilice Maria Zell, kdyz jezuitsky provincial Karl Schauer pozehnal milostnou soskou cizolozny svazek mezi prezidentem Thomasem Klestilem a Margot Schöfflerovou, ktera se po smrti Tomase Klestila stala rakouskou velvyslankyni v Praze.
Ještě mne tak napadlo proč by vlastně mělo být pohoršující nazývat Pannu Marii Panenkou ? V dnešní době to možná zní poněkud neobvykle (ani já to nepoužívám) ale vidím v tom pozůstatek ze „starých dobrých časů“ kdy se používaly zdrobněliny a jiné něžnosti skoro pořád. Tatíčkové a mamičky, dědouškové a bábičky, Jeníčkové a Bětušky. V rodině, kmotrovstvu, příbuzenstvu, mezi sousedy, přáteli a někdy dokonce i mezi relativně cizími lidmi. Oslovit někoho bez použití zdrobněliny bylo často považováno za výtku a nebo za hrubost. Na Moravě se knězi říkalo panáček a byla v tom úcta i láska.
Svět jde do hajzlu, Církev je požírána dravými vlky, a pan Pospíšil řeší obrázky na cukroví. Doporučuji mu oženit se, zplodit potomstvo a podobné skrupule jej přejdou, páč bude mít úplně jiné starosti.
:-))))))))))))
Je mi záhadou, jak jste přišel na to, že by mne rodina odvrátila od psaní takovýchto (dle Vás pravděpodobně hloupých) článků. Vy sám jste krásným dokladem toho, že to tak nefunguje…
Také mi připadá, že tento článek může způsobit více škody než užitku. Vždyť je to vidět na samé gradaci sdělení. Na začátku se zrodil určitý osobní názor mladé dámy na oplatky, který se zdá být velmi zbožný. Následně se zacílení proti obrazům přesouvá od oplatky na samotnou krabici. Odtud je jen krůček ke smetení poutních stánků. Tady to prozatím končí, ale nemusí. Pokud se tahle „zbožná“ myšlenka dotáhne dokonce, výsledek nemusí být daleko od ikonoklasmu.
Z extrému do extrému. Tisknout obrázky Nejsvětější Panny na potraviny (a na profánní předměty vůbec) je velice nevhodné, na druhou stranu odmítat sníst oplatku kvůli vytištěnému obrázku je nikam nevedoucí skrupulantství.
Pokud by na oplatce byl vyražen dejme tomu znak Karlových Varů (mám pocit, že na některém druhu je, ale jist si tím nejsem), bylo by od města Karlovy Vary spravedlivé, že se urazí, protože oplatku někdo sní? Neřekl bych.
Urazili byste se Vy sami, kdyby někdo snědl oplatku s Vaším portrétem?
Něco jiného by bylo, pokud by vytištění obrázku na oplatek a jeho následné snědení bylo vedeno nenávistí k Bohorodičce, ale to očividně není tento případ.
Podle stejné logiky by ona mladá dáma mohla odmítat brát do ruky dvacetikoruny, protože jí přijde blbé platit svatým Václavem.
A srovnávat vytištěný obrázek s Nejsvětější Svátostí je úplně absurdní, reálná přítomnost Těla, Krve, Duše a Božství Spasitele, kterou si budeme zítra připomínat, se přece nedá přirovnávat k nějakému obrázku.
Jak říkal Jan Hus: Sancta simplicitas! Oplatky s obrákem jsou s koncekrovanými hostiemi srovnány právě proto, že jde o rozdíl mezi konzumací obrázku a konzumací Pána Boha. Někoho pohoršuje konzumace obrázku, tvrdí, že nechce jíst Pannu Marii, a přitom považuje za zbožný čin, když sní Pána Boha. A lidé byli, když se dozvěděli, že mají jíst Krista přirozeně pohoršeni, jak o tom svědčí svatý Jan. A ty, co už nepohoršuje, že dostávají Pána Boha za pokrm, se hrozí, když mají sníst nějaký obyčejný obrázek něčeho, co je svaté.