Krize církve: Momentka ze Slovenska
Mezi oblíbený žánr katolických a evnagelikálních tiskovin patří tzv. svědectví. Duše a hvězdy v této oblasti poněkud zaostávají a tak jsem se rozhodl to trochu napravit. Takže zde je jedno malé svědectví z pera slovenského katolíka, který neprozřetelně zabloudil do divokých vod Novus Ordó. Jak vidno, krize je i na „konzervativním Slovensku“.
Ignác Pospíšil, vydavatel
V nedeľu 5. 5. 2013 som sa výnimočne nachádzal vo svojom rodnom meste. Preto som pred obedom vyrazil do miestneho kostola Narodenia Panny Márie. Za obvyklých okolností sa snažím navštevovať tradičnú Sv. Omšu, čo u nás v meste nie je možné, tak som šiel na NOM. Bol to môj (už) druhý NOM v tomto roku, a odniesol som si z neho mnoho zážitkov. 🙂
Jedna zo spovedelníc v kostole už dlhší čas neslúži svojmu účelu. Mládežníci ju prerobili na skladisko káblov a mikrofónov. Keď som videl, ako z nej začali tieto veci vyťahovať, vedel som, že je zle.
Nespievala však mládež, ale zbor malých detí. V speve podpriemernej kvality zazneli mnohé hity ako napríklad “Aleluja šabalaba labambam” (alebo ako sa to volá). Navyše mladá pani dirigentka (idúc deťom za príklad vhodného obliekania) prišla v rifľovej sukni, ktorá jej siahala približne do polovice stehien.
Predsedajúci kňaz si pri kázni nevystačil so slovami a tak si dopomáhal viacerými rekvizitami. Najprv palicou so špagátom, neskôr pridal aj PET fľašu s konárom odtrhnutým zo stromu.
A keďže si otec R. v vo svojich približne 30tich rokoch stále nepamätá Nicejsko-Carihradské vyznanie viery, tak ho celé prečítal z papiera, ktorý mu pohotovo podal miništrant (aby nikto nemohol tvrdiť, že na NOM miništranti nič nerobia).
Celú dobu sedela po mojej pravej ruke staršia pani, usmievala sa a spolu s deťmi spievala, čo jej sily stačili. Pri odchode z kostola sa ma spýtala, či sa aj mne tak veľmi páči, ako tie deti spievajú. 😀
Zlatým klincom dňa bolo stretnutie s šéfom miestnych mládežníkov pred kostolom. Opýtal sa ma, prečo som sa nezúčastnil ekumenických chvál, ktoré sa minulý týždeň konali v priestoroch apoštolskej “cirkvi”, veď mi predsa posielal pozvánku (v tejto chvíli som si vybavil scénu z kaplánom Carnakom z filmu „the Ultramarines“, ale vykašľal som sa na lákavú vidinu násilia a šiel som domov).
Za jednu hodinu toľko zážitkov, že som tam ja vôbec chodil. 😀
Ján Bobor Janega
Parádní článek!!! Díky! Pobavil jsem se! :-)))
Ona to zas až taková legrace není…
Pokud by šlo jen o to, že na při NOMu zpívají „Aleluja šabalaba“ a kněz (patrně při kázání) předvádí ekvilibristiku s PET lahví, tak by to, při vší bídě, ještě nebyla až taková tragédie. Toto vše je jen slupka – důsledek mnohem závažnějšího problému – která nabývá tu méně, tu více trapných podob, v závislosti na zoufalství a bezradnosti NOM pastýřů. Tento problém se neodstraní jen tím, že si paní dirigentka koupí dlouhou sukni a nastuduje Cyrilometodějský kancionál, ten tkví v samé podstatě NOM. Dobře to vystihl prof. Kunetka ve své profesorské přednášce (2007 – volná citace, už to bylo na D&H před lety probíráno): „Návrat byť k výjimečnému slavení předkoncilní liturgie je obtížný, protože oba rity odrážejí jinou teologii. Ne že by starý ritus nebyl krásný, ale platí zásada: zákon víry je zákonem modlitby. Jinak řečeno, stará liturgie už plně neodpovídá tomu, jak dnes věříme (chápání církve, společenství, ordinovaných služebníků, nejsvětější Trojice ve svátostech atd.)“.
Ad Michal D. Citace Kunetky. Kunetkovo vyjádření de facto oficiální (tedy ze struktur současné církve) prohlášení faktu, že dnešní církev už není katolickou církví!!! Nebo ne?
ad Lukáš: no ona i ta ostatní „oficiální“ zdůvodnění, proč není dobré sloužit mši sv. všech věků, říkají, i když někdy ne tak explicitně, to samé, viz třeba nedávný projev J. E. kardinála Duky na Velehradě (již na D&H diskutovaný). Podobně hovoří třeba i P. Kopeček v práci „Reforma liturgie a reforma církve“ (přestože tam je schopný přiznat některé problémy liturgické revoluce) – zkrátka je nová doba, nový člověk, takže holt musí být i nová liturgie, to je přece logické ne? Lex Orandi, Lex Credendi, Lex Vivendi …
Průser je, že oni se faktem své odlišné víry chlubí. Pokud však nevěří, jako generace katolíků před nimi, jak se mohou za katolíky prohlašovat?
Záleží na úhlu pohledu – tohle visí na KNO a moc se mi to líbí:
„Při pohledu na dnešní Církev (klérus – liturgie – teologie) je tradiční katolík nejdříve pobouřený, poté zarmoucený, a nakonec propuká v smích.“
M. Gomez Davila, kolumbijský katolický spisovatel (1913 – 1994)
http://mariapro.cz/bozi-trest-nebo-uplne-jina-cirkev-prevzate-video/
No, časy se mění. Když sv. Don Bosko se svými kluky hrál kopanou, také budil pohoršení.
Ó jak trapné srovnání s knězem svatého života
Revoluce pokračuje! Hezky se to říká, ale jak z toho ven? Odpověď nabízí jeden velice trefný komentář, o který bych se s Vámi rád podělil. Z určitých důvodů neuvádím jméno autora:
Vše lze vyjádřit jediným slovem: REVOLUCE. AŤ v liturgii, ať v pastoraci, ať v nauce, ať v morálce, ať ve vystupování a nakonec v demisi papeže. A demisí nemůže revoluce skončit, ale právě naopak: všichni voliči jsou revolucí vychováni a znají jediné řešení: revoluční. Tato revoluce už se dávno přelila do občanské společnosti a jejím projevem už není jen řádově miliarda násilných potratů, ale adorace homosexuálního chování. Je vcelku jisté, že tu jsou jen dvě východiska: sodomské, kdy tento svět bude spálen i se stamilony revolucionářů vítězně a radostně pochodujících za drnčení kytarových častušek do tlamy ďáblovy, aby až v útrobách se probrali k děsivé hrůze, a ninivské, kdy se revolucionáři včetně jejich dobytka oblečou do žínic a sednou si do popela z těch kytar v obavách z děsu, který přichází. Zatím všechno nasvědčuje realizaci východiska prvního, ze Semínova článku o aktérech revoluce žádnéé Ninive na obzoru není. Naopak revoluční nafoukanost a nabubřelost. Děj se vůle Páně, která si nakonec podmaní všechny, revolucionáře citované a ty stamilióny necitovaných, odshora až dolů. Zatím slyšim divoký ryk kytar v nevázaném reji.
Mám dojem, že chcete po nic příliš. Popel z kytar? Sednout si do něho, či si jej a hlavu? to chcete moc a obávám se že ono sodomské východisko je pro mnohé pohodlnější, protože by se museli změnit, museli by něco udělat a mnozí by museli přiznat, že deset, dvacet a více let šli špatným směrem – za divokým rykem kytar v nevázaném reji…
Nemůžu si pomoct, ale pokud někomu uniká reálná přítomnost Krista v Eucharistii, tak to zřejmě jsou lidé ražení autora tohoto článku.
Z celé mše svaté si pamatuje jenom to, že dirigentka měla krátkou sukni a kněz použil nějaké rekvizity ke kázání. Trochu málo na to, že tam došlo k reálnému proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista, řekl bych.
To je opravdu hodně ubohý pokus. Pan Janega si samozřejmě velice uvědomuje, že při mši se slaví eucharistie. Nakolik si to ale uvědomuje dirigentka, kteránecítí potřebu se na mši slušně obléct? Nakolik si to uvědomuje kněz, který dělá ze mše tyátr, nedbá na jí důstojný hudební doprovod a nechá dělat ze zpovědnice v chrámové lodi skladiště? A nakolik si ji připouštíte Vy, když se pokoušíte autorovy námitky proti těmto zlořádům podkopat takto trapným způsobem, jehož nečestnosti si jistě musíte být vědom, protože tvrzení „Z celé mše svaté si pamatuje jenom to, že dirigentka měla krátkou sukni a kněz použil nějaké rekvizity ke kázání“ nepochybně nevěříte ani Vy sám. Nechcete si znovu přečíst články sv. Jana M. Vianneyho na téma pomluvy?
Cinicie, tys to nepochopil. Takypijus chtěl pouze říct, že on sám již dosáhl takové výše odloučení od těla a světa (nevím teď přesně, jak tomu oni buddhisti říkají), že když by se třeba účastnil mše, během níž by do kostela vtrhlo nepřátelské vojsko, pár lidí při mši postřílelo a zbytek liturgie měl jeden voják pušku u Takypijovy hlavy, pak Takypijus by nadále rozjímal a byl hluboce ponořen do tajemství Mše svaté, kde „došlo k reálnému proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista, řekl bych“, takže kdyby ses ho potom zeptal na to, co si z té Mše pamatuje, vojsko by bylo až na posledním místě.
„ Trochu málo na to, že tam došlo k reálnému proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista, řekl bych.“
— K témuž dochází i při černé mši sloužené odpadlým knězem. Autor článku implicitně předpokládá, že s něčím takovým zrovna Vy musíte být velmi dobře obeznámen.
Takypijus, vy sa prekonavate 🙁
Dobrý den všem, především samozřejmě autorovi svědectví a p. Ignácovi. Mám svědectví vlastní. Hraní na kytaru bylo mým úkolem v kostele tak pět let. Cítil jsem se být součástí mše a přitom i dělal to, co mě baví. Dnes se této ‚čestné služby‘ při obřadu vzdávám, především proto, že hraní na kytaru a vlastně všechny rytmycké nástroje odvádí pozornost od dění u oltáře. Jestli si to ‚dění u oltáře‘ na NOM tu pozornost zaslouží, nebo ne, je jiná věc. Rytmická a harmonická hudba, která na tyto nástroje vzniká neni apriori ‚ďábelská‘ a její hraní u táboráku, či při společenských událostech neshledávám jako problém. Potíž je v tom (a teď nemluvím jako psycholg či muzikolog, ale ze své vlastní zkušenosti), že rytmická harmonická hudba poutá pozornost, liberalizuje vnitřek člověka a fakticky odvádí od Boha. Tato slova a teze, kterým jsem se vždycky smál nakonec sám používám. A to připomínám, že k tomuto jsem v synchronizaci se ženou došel jako frekventant NOM.
Ani já nemám nic proti kytarovkám u táboráku – a dle vlastních zkušeností mohu říci, že to platí i pro většinu návštěvníků bohoslužeb FSSPX… 🙂
Taky bych si dal jednu kytarovku u táboráku z hoblponků. :o))
Zlatá slova! Mluvíte mi z duše! Kéž by se podle Vašeho příkladu zařídili i jiní.
Benjamine, napište prosím toto vaše svědectví trochu v uhlazenější a podrobnější formě a pošlete to Ignácovi, ať to zveřejní. Argumenty totiž na většinu těch nešťastníku absolutně nezabírají a potřebují naopak iracionálně dovést k správnému postoji – rozumový základ se snad dostaví následně. Bylo by to velmi užitečné, díky.
Výjimka potvrzující pravidlo: Truvérská mše Petra Ebena, není to ale klasická rytmika. Ještě pár dalších skladeb může vést při citlivé interpretaci k usebrání a lze je srovnat s dobrou klasikou. Je rozdíl mezi náhradou písní z kancionálu a Sanctus atd.
Benjamine, moc dobrý příspěvek. Opravdu by stálo za to, udělat z něj samostatný článek. Jen ta poslední věta mi připadá zbytečná – ke svému poznání jste mohl dojít jedině jako frekventant NOM, pokud byste se účastnil výhradně katolické mše svaté neměl byste příležitost 🙂
V této souvislosti se mi vybavil jeden starý vtip: V socialismu pracující lid úspěšně překonává překážky a vyrovnává se s problémy, které by v jiném zřízení vůbec nemohly vzniknout.
Opravdu, klobouk dolů, jste jeden z prvních, jste jeden z mála. Ono je nutné si uvědomit, že pro spoustu z nich je to „zlaté tele,“ okolo kterého křepčí a neuvědomují si, že tím vlastně už neslouží Bohu, že ze mše svaté udělali lidoslužbu. Doufám, že Váš příklad budou následovat mnozí další.
Je to smutne, toto spracovavanie ludi v detinskom duchu a aj zamerne, zblbnutie ludi lacnymi sentimentami.
Samozrejme, to ma jasny zamer, lebo takto ,,zblbnuti krestania“ nebudu robit ziadne problemy mocnym tohto sveta, upozornovat na nespravodlivu moc, na skorumpovany rezim, na poslapavanie ludskej dostojnosti v mene zisku, na nicenie buducnosti a spolocneho dobra v mene zisku uzkeho kruhu oligarchie.
Zrovna pozeram na jeden clanok a je to hrozne, aka je situacia na Slovensku, co sa napr. tyka detskych domovov. Deti v detskych domovoch boli u nas trhane od seba, rozdelovani boli surodenci, deti boli posielane do zahranicia, a pomaly nikto nevie, co sa s nim stalo, boli trhane od svojej kultury, nabozenstva do ktoreho boli pokrstene (pochybujem, ze slovenske urady hladeli, aby bola u deti zachovana viera katolicka, pri adopcii, ak boli do nej pokrstene), su podozrenia na obchod s detmi…
Jeden priklad za vsetky.
http://www.sme.sk/c/6792255/doma-ich-tyrali-stat-ich-rozdelil-surodenci-roky-patraju-po-sestre-a-bratovi.html
To len na dokreslenie nasho zlocineckeho sekularneho rezimu, ktory u nas na Slovensku vladne, a nasi biskupi a pokoncilovi papezi tento rezim podporuju.
Ja len dufam, ze raz bude tento rezim odstraneny a jeho boovni aktivisti potrestani, ako to bolo v Norimbergu s nacistami….
a clovek by si myslel, ze take veci sa mozno deju maximalne v Indii, ci Albansku 🙁
Mimochodom, i ti moslimovia maju viac odvahy a citu pre vlastnu kulturu a svoje deti, nez my, katolici dnes:
http://www.pluska.sk/spravy/zo-zahranicia/lesbicky-par-holandsku-adoptovanym-tureckym-chlapcom-musi-ukryvat.html?forward=sk_mobil_clanok.jsp
Ci v Maroku:
http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/8394-maroko-zada-zaruky-ze-deti-vyvezene-k-adopci-neprijmou-krestanstvi.aspx
..
To je vyzitka nasich slovenskych pseudokonzervativnych biskupov….
a takisto budu musiet byt sudeni i cirkevni pokoncilovi predstavitelia, lebo ich mlcanie a nadbiehanie zlu a spoluvina je zavazna- staci spomenut len zneuzivanie deti v najliberalnejsich instituciach a diecezach Cirkvi 🙁
Mimochodem – zcela off topics 🙂
Co ta reklama na herní web? Kytary v kostele (nejedná-li se o hodnotnou třeba barokní skladbu) nezvučí právě libě, ale zrovna tahle reklama se s duchem této stránky příliš neslučuje. Já vím: pecunia non olet 😀
Není to moje reklama, nic z ní nemám a nemohu její výskyt nijak ovlivnit. WordPress buďto dává na stránky reklamy, nebo za ně chce platit. Já peníze na zaplacení nemám, takže tu ta reklama oxiduje. Je to novinka, co se mi nelíbí, ale nic s tím neudělám…
Neomezený hosting včetně domény u Wedosu činí jen několik stokorunek ročně /125 + 363 Kč/ a WordPress jako projekt určitě uvítají. http://hosting.wedos.com/
Rozumím, neuvědomil jsem si, že jsou to blogové stránky a reklamu domlouvá provozovatel. S omluvou P.
To, že čitateľ kritizuje neprístojnosti na omši, ktorej sa zúčastnil, je v úplnom poriadku a ja mu za to môžem len poďakovať. Kritika – ak je oprávnená – nikdy nemôže zaškodiť. Všetko by bolo v poriadku, keby sa v tejto diskusii znovu neobjavili polopravdy aj vyslovene nesprávne informácie. Rímskokatolícka cirkev nepozná obrad s označením NOM. Pozná dva iné obrady: tridentskú liturgiu a omšu Pavla VI. Omša Pavla VI. je označenie pre spôsob liturgického slávenia v Rímskokatolíckej cirkvi podľa misálu pápeža Pavla VI., zverejneného v roku 1969 a vydaného v roku 1970. Súčasná oficiálna latinská verzia z roku 2002 je tretím upraveným vydaním tohto misálu. Označenie Novus Ordo Missae je nesprávne a dokumenty Rímskokatolíckej cirkvi ho nikde neuvádzajú. A toto nie je jediná dezinformácia, ktorú „Duše a Hvězdy“, či už priamo v článkoch, alebo v následnej internetovej diskusii uverejňujú. Okolo tohto časopisu sa združili odporcovia II. vatikánskeho koncilu. To samo o sebe by bolo v úplnom poriadku. Každý má právo na svoj názor a ja každý fundovaný názor vítam. Lenže ak sa v diskusii opakovane objavuje demagógia, založená na polopravdách a dezinformáciách, nemôžem mlčať.
II. vatikánsky koncil je obľúbeným terčom útokov istej časti katolíckych veriacich a často sa mu pripisujú veci, ktoré vôbec nie sú pravdivé. Ako príklad môžu poslúžiť tvrdenia, že tento koncil údajne zavrhol latinskú liturgiu a obmedzil používanie latinčiny vôbec. Takéto tvrdenia sú prejavom buď neznalosti problematiky, alebo zámernej dezinterpretácie faktov. Dokonca aj taký horlivý prívrženec tridentskej omše a zároveň nezmieriteľný odporca omše Pavla VI., akým je Juraj Sirotný, píše: „Druhým vatikánskym koncilom bola latinčina potvrdená ako oficiálny a liturgický jazyk rímsko-katolíckej Cirkvi. V mnohých dokumentoch koncilu sa hovorí o tom, aby sa v liturgii latina hojne využívala. Kardinál Stickler však tvrdí, že latinčina sa po koncile stala v Cirkvi prebytočnou, napriek tomu, že Ján XXIII. podpísal na oltári svätého Petra apoštolský list Veteru sapienta, ktorým latinčinu so všetkou vehemenciou podporil, aby sa v Cirkvi hojne užívala.“ (SIROTNÝ, Juraj. Dejiny súčasnej krízy v Cirkvi (5.), dostupné na internete:
http://dielnasj.blogspot.sk/2011/11/dejiny-sucasnej-krizy-v-cirkvi-5.html)
Nie je pravda, žeby sa latinčina po tomto koncile stala v Cirkvi prebytočnou. Ako uvádzajú Všeobecné smernice Rímskeho misála, „nikto z katolíkov nepopieral oprávnenosť a účinnosť posvätného obradu v latinskej reči…“ (Všeobecné smernice Rímskeho misála, (Missale Romanum, editio typica tertia, 2002),
dostupné na internete: http://breviar.kbs.sk/docs/vsrm-3ed.pdf, s. 6.)
Koncilová Konštitúcia o posvätnej liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 36, to v § 1 formuluje jasne a jednoznačne: „Používanie latinského jazyka nech sa zachová v latinských obradoch, a to bez narušenia partikulárneho práva.“ (Druhý vatikánsky koncil, Konštitúcia o posvätnej liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 36.)
Hneď v § 2 sa však uvádza: „Keďže v omši, pri vysluhovaní sviatostí alebo v iných častiach liturgie môže byť pre ľud často veľmi užitočné používanie národného jazyka, možno mu dať viac miesta…“ (Tamtiež.)
II. vatikánsky koncil teda nezakázal používanie latinčiny, ani vysluhovanie tridentskej omše. To však nebráni kadejakým pisálkom klamať a zavádzať čitateľov.
II. vatikánskemu koncilu sa vyčíta, že pápež naň pozval príslušníkov iných kresťanských cirkví. Lenže už na I. vatikánsky koncil (1868-1870) boli pozvaní heretici, protestanti, pravoslávni a anglikáni, ktorí však pozvanie s pohoršením odmietli a do Vatikánu neprišli. Bolo by zaujímavé vedieť, ako by sa ekumenizmus vyvíjal, ak by predstavitelia uvedených kresťanských cirkví prijali pozvanie Vatikánu a zúčastnili sa už I. vatikánskeho koncilu. Ani tento koncil však nebol prvý, na ktorý boli heretici pozvaní. Už aj na Tridentský koncil (1545-1563) boli pozvaní protestanti, lenže tí účasť na koncile odmietli.
II. vatikánskemu koncilu sa vyčíta, že sa nazval ekumenickým koncilom. Lenže aj Tridentský koncil sám seba nazval ekumenickým koncilom, presnejšie Sacrosancta oecumenica et generalis Tridentina Synodus.
A propos, ekumenizmus. Zvlášť v tejto oblasti vidno základný nedostatok teoretickej prípravy odporcov posledného koncilu, ktorých nezriedka charakterizuje mätenie pojmov a neodborná manipulácia s faktami. Ja netvrdím a nikdy som to ani nikde netvrdil, že všetko, čo sa v súčasnosti v rámci ekumenického hnutia odohráva, je kóšer. Dejú sa neprístojnosti a tie treba nekompromisne pranierovať. Kto však a priori odmieta ekumenizmus, je rovnaký heretik ako ten, kto presadzuje falošný ekumenizmus. Ekumenizmus totiž sprevádza Cirkev už 2000 rokov. Význam pojmu ekumenizmus je odvodený od gréckeho slova οἰκουμένη (oikouméne). Pojem ekuména je dielom gréckeho ducha. Je omnoho starší ako Katolícka cirkev a spočiatku mal čisto svetský obsah. Už v 5. st. pred Kristom ho používal Herodotos, neskôr aj Demostenes a Aristoteles. Vtedy sa pojem ekuména používal pre označenie obývanej časti Zeme. To, čo bolo obývané, bolo súčasťou ekumény, neobývané oblasti sa nachádzali mimo ekumény.
Podľa fundovaných znalcov problematiky slovo ekuména zmenilo svoj význam v doterajšej histórii sedem až osemkrát a postupne označovalo:
1. obývanú časť Zeme
2. to, čo patrilo k Rímskej ríši alebo ju reprezentovalo
3. to, čo patrilo do Kristovej Cirkvi alebo ju reprezentovalo
4. to, čo malo vo všeobecnosti cirkevný charakter, napríklad cirkevné koncily
5. misijné poslanie Cirkvi vo svete
6. vzťahy medzi pôvodne jednotnou Kristovou Cirkvou a rôznymi konfesiami (heretikmi)
7. postoj, vyjadrujúci poznanie o jednote Cirkvi a kresťanstva, ako aj túžbu po tejto jednote
8. vzťahy medzi Cirkvou a štátom.
Istý čas po svojom vzniku bola ekuména zemepisným pojmom, ale v období helenizácie a vzniku Makedónskej a Rímskej ríše sa stala pojmom kultúrnym, politickým a spoločenským, označujúcim vtedajší civilizovaný svet, čiže svet helenistickej civilizácie. Taký význam mal tento pojem aj vtedy, keď sa helenistický svet dostal do područia Rímskeho impéria. Po vzniku kresťanstva si tento pojem osvojuje ranokresťanská Cirkev. Pojem ekuména sa dostáva aj do Septuaginty, gréckeho prekladu Svätého Písma, a označuje celú obývanú zem. Od druhého storočia, od doby apoštolských mužov, si v dôsledku šírenia Evanjelia po celom vtedajšom svete razí cestu nové chápanie slova ekuména. Vzniká jedna svätá, všeobecná, apoštolská Cirkev, skladajúca sa z viacerých významných kresťanských obcí, ktoré sú navzájom vnútorne spojené. Cirkev získava všeobecný (katolícky, od gréckeho katholikos) charakter a vedľa slova ekuména sa objavuje synonymické pomenovanie katholiki ekklesia (všeobecná Cirkev). Nachádzame ho po prvý raz u svätého Ignáca Antiochijského. Týmto pojmom sa rozlišuje všeobecná Kristova Cirkev od miestnych Cirkví. Ekuména, do ktorej prenikla Kristova Cirkev, prestáva byť ekuménou v predošlom svetskom ponímaní, ale stáva sa novou, duchovnou hodnotou. Od tejto chvíle sú pojmy Cirkev a ekuména medzi sebou tesne spojené. Svedectvá o tom nachádzame u viacerých kresťanských otcov a spisovateľov. Platí to predovšetkým o štvrtom storočí, zlatom veku patristickej mysle a literatúry, „kedy sa kresťanská idea ekumenizmu rozvinula, obohatila o nový obsah a postavila pred seba dôležité ciele… Dodajme, že ekumenizmus 4. st., vždy prístupný pre náboženský, kultúrny a politický rozvoj, bude sa vyjadrovať slovom ekuména alebo od neho odvodenými slovami, najmä však slovom katolícky, ktorého okruh sa sústavne zväčšuje a stáva sa bohatší v porovnaní s filozofickým pojmom všeobecný. Avšak aj tu je treba povedať, že pojmy ekumenicita a katolicita sa dôkladne neprekrývajú. Napr. Origenos (+ 253) chápe Cirkev ako ekuménu, keď hovorí: ,Je to úplne nová terminológia. Doteraz sme počuli o Cirkvi ekumény, teraz počujeme o ekuméne Cirkvi´, pričom pod ekuménou chápe ,každú časť sveta…, v ktorej je zvestované Evanjelium, terén – že sa takto vyslovíme – pojatý Kristom do svojho dedičstva. Táto ekuména už nie je svetom vo svetskom ponímaní. Jej život je určený a podmienený prítomnosťou Evanjelia´.“ (citované podľa: Pružinský Štefan. Pravoslávie a ekumenizmus, I. časť, Prešov 1997, s. 15)
Patristický ekumenizmus obsahuje základné princípy pre kresťanský ekumenizmus ktoréhokoľvek storočia, obzvlášť 20. a 21. storočia. Predovšetkým lásku a jednotu, ktoré v Kristovej Cirkvi vždy boli a vždy budú mimoriadne aktuálne. Avšak kresťanský ekumenizmus súčasnosti „delí od patristického ekumenizmu dlhý historický vývoj, počas ktorého sa do tohto ekumenizmu vlúdili mnohé nové prvky, názory a postoje, ktoré sú poznamenané krízovými situáciami jednotlivých storočí. Pokiaľ sa i napriek tomu dá dosiahnuť niečo pozitívne, vždy je to iba na báze zjavenej pravdy a patristickej teológie, nehovoriac už o dogmatickej báze, ktorá je neodmysliteľným a absolútnym základom a podmienkou skutočného zjednotenia od Cirkvi oddelených kresťanov, ktorej otcovia venovali mimoriadnu pozornosť.“ (Tamtiež, s. 32)
Ekumenizmus zohrával veľmi dôležitú úlohu počas celého doterajšieho vývoja Katolíckej cirkvi. Pre názornosť len zopár faktov na podporu tohto tvrdenia. Keď bola v roku 1580 vydaná Kniha Konkordie, jej latinská verzia uvádza v úvode všetky tri starocirkevné vyznania viery (apoštolské, Nicejsko-konštantínopolské a Atanázovo) ako ekumenické pod spoločným názvom Tria symbola Catholica seu Oecumenica.
Aj v 17. a 18 st. je slovo ekuména často používané, ale prevažne v tradičnom zmysle, čiže pre bližšie určenie snemov, carihradských patriarchov a starocirkevných vyznaní viery.
Mohol by som čitateľom časopisu „Duše a hvězdy“ ponúknuť odborný traktát na tému ekumenizmus, lenže redakcia časopisu „Duše a hvězdy“ od istej doby cenzuruje moje články, takže moje poznatky by sa k čitateľovi zrejme aj tak nedostali. Redakcia časopisu by si však mala uvedomiť, že cenzúrou mojich článkov škodí ani nie tak mne, ako predovšetkým svojim čitateľom, pretože ich udržiava v deformovanom svete poloprávd. Mohol by som nad všetkým mávnuť rukou, ale vážim si pána Pospíšila a časopis, ktorý vydáva, takže mi to nemôže byť ľahostajné. Nemôžem mlčať, keď sa jeden názor hlása ako neomylná pravda bez toho, aby mohli ľudia s iným presvedčením prezentovať svoj názor. Už sme tu mali taký režim, ktorý dovoľoval hlásať len oficiálne povolenú pravdu. Dúfam, že sa nikto nechce do takého sveta vrátiť.
Nemám nič proti tomu, ak niekto fundovane, so znalosťou vecí, kritizuje II. vatikánsky koncil či pokoncilové obdobie. Toto môže Katolíckej cirkvi len pomôcť. Ale demagógia, založená na neznalosti histórie, nikomu nepomôže.
Díky za příspěvek. Skvělé dočíst se zde takto fundovaného výkladu. Kdybyste snad měl ještě nějaké tipy a odkazy stran tohoto tématu, rád se přiučím.
Dovolte mi k tomuto „fundovanému příspěvku“ uvést pár skutečností:
Karol obviňuje diskutující z rozšiřování nesprávných informací a polopravd. Jako příklad uvádí, že pojem Novus Ordo Missae se nikde v dokumentech Církve nenachází, D&H se pak prý podílí na šíření této dezinformace. Z kontextu vyplývá, že dezinformací rozumí názor, že NOM je oficiálním termínem užívaným v církevních dokumentech. Já jsem si ale nevšiml, že by zde někdo něco takového kdy tvrdil. Pojem NOM je ale široce používaný „neoficiální“ termín, který nevznikl jen tak z ničeho (o jeho genezi se lze dočíst např. zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Mass_of_Paul_VI#Names_used_for_the_Mass_of_Paul_VI).
Dále Karol obsáhle brání II.VK proti nepravdivým tvrzením, že prý zavrhl latinu. Vůbec nechápu, proč to píše do diskuse zrovna sem. Troufám si tvrdit, že takový názor zde nikdo nikdy nezastával. Z kontextu příspěvku bohužel ale může náhodný čtenář nabýt dojmu, že toto je další „dezinformace“, která je na těchto stránkách šířena.
Podobně je to i s tvrzením, že prý je II.VK vyčítáno, že se nazval ekumenickým. Opět si nevzpomínám, že by zrovna s tímto zde měl někdo někdy nějaký problém (něco jiného jsou samozřejmě samotné dokumenty koncilu, ale rozhodně ne to „že se nazval“).
Samostatnou kapitolou jsou citace z dokumentu Pravoslavné církve na Slovensku „Pravoslávie a ekumenizmus“ (odtamtud jsou zkopírovány i ty části tohoto „fundovaného“ příspěvku, které nejsou jako citace označeny), které zabírají víc jak polovinu příspěvku. Smysl tohoto citování a kopírování nechápu, zde je to totální off-topic. Pokud by případný „odborný traktát“ měl být podobnou směsicí citací a kopírování z uvedeného pravoslavného dokumentu, pak celkem chápu šéfredaktora, že to nepustí, není přece velký problém si ten dokument na netu najít a přečíst v originále.
Ještě bych si dovolil doplnit, že termín Novus Ordo použil Pavel VI. ve svém projevu k tajné konzistoři 24. 5. 1976 (cit: „Novus Ordo promulgatus est“). Tedy už tehdy se asi jednalo o běžně používaný termín a tento jeho projev je IMHO „dokumentem Rímskokatolíckej cirkvi“.
Dobré. Jenom stanovit „míru možnosti“ kritiky II. vaticana. Jde o koncil.<BR. Magisterium! Kritika „pokoncilního vývoje“ je jiná kategorie.. Zaslechla jsem, že v posledních cca 3 letech probíhá „kolem Vatikánu“ snaha jasněji definovat způsob nebo sílu závaznosti jednotlivých dokumentů. Bez zpochybnění legality a legitimity Všeobecného sněmu a právoplatné papežské autority
C.
To co jste „zaslechla“ je podivuhodné. Před padesáti lety byl svolán koncil s úmyslem vyjasnit způsob pastorace v moderním světě a v dogmatické oblasti nic nového nedefinovat. Jeho plodem jsou dokumenty, dílem těžko slučitelné s předchozím Magisteriem, dílem tak nejasné, že způsobily revoluční změnu „Lex Orandi, Lex Credendi, Lex Vivendi“ a následnou krizi, kterou dnes nepopře ani ten největší fanda tohoto sněmu. A teď, po padesáti letech, začne „probíhat snaha“ definovat závaznost dokumentů koncilu. Nedovedu si vůbec představit, co by mělo být výsledkem takového snažení. Třeba že by někdo řekl, že určité pasáže Sacrosanctum Concilium nejsou závazné, aby tak legitimizoval současnou „řádnou“ liturgickou praxi? Nebo naopak by prohlásil, že Dignitatis humanae nebo Nostra aetate a Unitatis redintegratio jsou závazné s nějakou menší silou? Co to znamená, že něco má menší sílu závaznosti? Že se tím někdo může řídit a někdo ne? Nebo se tím máme řídit tak nějak napůl? Dokumenty posledního koncilu nepotřebují definovat „sílu závaznosti“, ale v první řadě vyjasnit sporná místa a odstranit ty pasáže, které jsou v rozporu s předchozím Magisteriem.
Fajn, Karol, ještě byste měl tyto informace poslat mému biskupovi, aby pochopil, že II. vat. koncil nezakázal Tridentský ritus a latinu. Jak já chápu DaH, tak se tu bavíme především o „plodech“ , které koncil přinesl. A ty plody jsou takové, jaké jsou.
demagog jste vy pán Karol Dučák, vy se pořád vidíte s SJ v Jižní Americe s místními domorodci
http://www.krasaliturgie.cz/mse-svata/historicky-vyvoj/ma-papez-autoritu-zmenit-ritus.html
Vskutku „fundovaná“ odpověď. Stačí si přečíst, že Církev zná „tridentskou“ liturgii a vzápětí mluvit o nepřesnosti pojmu Novus Ordo Missae.
Ach jo, na lidi jako vy a Cathleen tu všichni čekali – Magisterium, „plné“ společenství, „nezrušitelnost“ všeobecného sněmu, sedesvakantismus atd. A všechno ve stylu jako když pejsek a kočička vařili dort. Nebo jinak: Hodinky nebo holínky, viďte, obojí se natahuje..
ad “ … tu všichni čekali“: Mne udivuje ta podobnost způsobu vyjadřování Cathleen a Jana. Ten říkal, že se přes prázdniny odmlčí, tak tu má asi záskok …
ad MichalD: To nevím. Ale někdy je až k pláči číst si, jak lidi s evidentní neznalostí konkrétních fakt briskně činí závěry, odsudky, výnosy. Obratem ruky rozhodnou ve věcech, ve kterých se kapacity neshodují po stovky let. Nebo neznají ani základní materiály ze „svého tábora“, které popírají to, co oni sami tvrdí. Jak debatovat s člověkem, který nezná ani základní definice pojmů jako učitelský úřad Církve, papežská neomylnost nebo jednotlivých dogmat? Komu se chce donekonečna znovu a znovu odpovídat na ty samé nejapnosti?
Je třeba říci: DVK by měl být anulován jako celek (a může být jako takový anulován) nejen pro části, kde je dvojznačný a může být vykládán nepravověrně, ale právě proto, že vůbec vytvořil prostředí, které dvojznačnosti umožňuje. S odstupem je vidět, co ani největší pesimisti na DVK neodhadovali – totiž jak zhoubné jsou jako celek důsledky této nepovedené synody, která nic neomylně definovat nechtěla, nedefinovala a tudíž je závazná jen v tom, co již bylo neomylně definováno dříve. Punktum.
Ale prosím Vás, k čemu jsou modernímu katolíkovi nějaké pojmy? Vždyť přece jsme lidé dobré vůle a důležité je, jak to cítíme tak nějak vnitřně a ne nějaké farizejské zákony, přece si tu naši radost nebudeme kazit nějakou logikou.
Jinak to vidím dost podobně. Výše jsem psal o nejnutnějších krocích, Vy mluvíte o anulaci. Bude záležet na papeži, který k tomu bude povolán, jakou cestou půjde. Když zdědíte chalupu po dědečkovi, kterou někdo přestavěl k nepoznání, a při tom narušil statiku tak, že hrozí její zřícení, tak se taky musíte rozhodnout: pokud nemáte dost sil na to ji strhnout a postavit na původních základech znovu, tak musíte alespoň odstranit to, co je vyloženě životu nebezpečné a zbytek staticky zajistit, aby nedošlo k nejhoršímu. To vám dá čas na sebrání sil k celkové rekonstrukci, které se stejně nevyhnete.
Jasně. Moderní katolík, když se občas nechá nakonec přesvědčit, že neví o čem to vlastně mluví a pojmy naplňuje úplně jinými obsahy, se nakonec stejně odvolá na pocity a lásku a na to, že dodržovat formu je prázdné farizejství. Známe, známe..
Co se týká DVK, existují jasně dané názorové skupiny, jak s ním naložit. Osobně zastávám třetí – anulovat. K tomu lze použít jiný příklad. Budete mít otrávený koláč a víte přesně, která část je otrávená. Vyříznete tuto otrávenou část. Koláč by měl být OK. A přesto, nabídnete jej svým dětem ke svačině? Já ne, nebudu riskovat, že ten jed se nepozorovaně dostal i jinam. Já prostě stejně jako mnozí jiní dávno přede mnou navrhuji vyhodit koláč celý.
Ad Josef Novák. Žádný všeobecný koncil nejde anulovat. Tento koncil byl řádně svolán, řádnou autoritou, to tvrdil např. mons. Lefebvre.
Jeho dokumenty nesou podpis papeže. Ano, dovedu si představit, Pistojská synoda – ale to byla synoda místní. Nikoli koncil. Nejblíže je zde pan MichalD: nejistá, sporná, dvojznačná místa vyjasnit. Všechna místa interpretovat ve světle Tradice – tedy ve světle předchozích výroků Magisteria. Nevím, jak by se dala „odstranit“. To nelze.
Ad Cathleen: Mně opravdu připadá, jako by ekumeničnost II. Vaticana byla pro některé lidi nejdůležitějším článkem víry, o kterém se nesmí uvažovat či dokonce diskutovat; ale proč?
Ano, o naprosté většině ekumenických koncilů žádné spory mezi katolíky nebyly ani nejsou; nikdo jistě nebude zpochybňovat sedm prvních koncilů nebo třeba tridentský koncil. Jsou však také koncily, o kterých se už po staletí mezi pravověrnými teology a historiky diskutuje. To jsou zvláště reformní koncily 15. století, totiž koncily kostnický a bazilejský (tj. první část koncilu bazilejsko-ferrarsko-florentsko-římského), které třeba sv. Robert Bellarmin za ekumenické koncily nepovažoval a pod jeho vlivem nebyla jejich akta pojata do tehdejší oficiální římské edice ekumenických koncilů; ani ti, kdo bazilejský koncil za ekumenický koncil uznávají, se neshodují v tom, která jeho sezení jsou ekumenická a která již ne. Naopak o pavijsko-sienském koncilu (1423-1424), jenž běžně není za ekumenický koncil uznáván, se například současný církevní historik Walter Brandmüller (konzervativní, ne-li tradiční katolík, jehož Benedikt XVI. jmenoval kardinálem) domnívá, že ekumenickým koncilem byl. S tím, který koncil je řádným ekumenickým koncilem a který ne, to prostě není tak jasné jako v učebnicích…
To, že se učení II. Vaticana neshoduje s učením předešlých koncilů a papežů, je stále zjevnější, a tak je přirozené, že se diskutuje o jeho ekumeničnosti. Východiskem by tu mohla být skutečnost, že oba koncilní papežové tento koncil jak před jeho zahájením, tak i po jeho ukončení soustavně nazývali pastoračním koncilem; takto se dosud žádný koncil nenazýval, takže není jasné, co to má znamenat, nejspíše snad to, že jde o nějaký „méněcenný“, tedy ne-ekumenický koncil, tedy o velkou pastorační synodu. Tím se budou přirozeně zabývat kanonisté budoucnosti; je také možno, že se mnozí přikloní ke kompromisnímu, méně čistému řešení, podle kterého koncil byl ekumenický, ale některé jeho (zvlášť ohavné) dokumenty se neuznávají. Tak je tomu u některých koncilů v minulosti, třeba kostnického, ze kterého nejsou uznávány konciliaristické dekrety „Haec sancta“ a „Frequens.“
Rozhodně pro katolického laika, zvláště pro člověka, který se dějinami koncilů nějak speciálně nezabývá, by bylo nejrozumnější těch16 konstitucí, dekretů a deklarací II. Vaticana prostě ignorovat, čekat s důvěrou na budoucí rozhodnutí Církve (to ostatně nemusí – jak vidíme u koncilů 15. století – po dlouhou dobu vůbec přijít) a – pokud chce studovat koncilní dokumenty – soustředit se na dokumenty koncilů, jejichž ekumeničnost je nesporná, v první řadě asi na dokumenty Tridentina (který ostatně i Jan XXIII., svolavatel II. Vaticana, nazval „koncilem, jehož ovoce je nejbohatší ze všech a z jehož dobrodiní žijí i naše časy“!).
ad Cathleen: To, že byl koncil řádně svolán a že byl všeobecný nemá žádný vliv na to, zda (ne)mohou být jeho dokumenty „anulovány“. Rohodující není ani to, zda je na nich papežův podpis. Podle učení I.VK papež není chráněn neomylností pokud by učil něco, co je v rozporu s tradicí („Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali“). Tzn. důležité je jedině to, zda učení koncilu je v souladu s předchozím Magisteriem nebo ne. Toto rozlišení a rozhodnutí musí samozřejmě provést s konečnou platností odpovídající autorita (včetně rozhodnutí, zda aplikovat výše zmíněný příměr o otráveném koláči), tedy nejspíše některý z budoucích papežů, který bude z Boží milosti k tomuto úkolu povolán.
Ad: MichalD
To, že byl koncil řádně svolán a že byl všeobecný nemá žádný vliv na to, zda (ne)mohou být jeho dokumenty “anulovány”. Rohodující není ani to, zda je na nich papežův podpis.
Já bych si tak „jistá“ nebyla“
Jistá si tím být nemusíte, ale je to tak: i kdyby třeba dva papežové podepsali něco, co je v rozporu s předchozím Magisteriem, tak toto jejich nové učení není chráněno neomylností, která byla Petrovým nástupcům přislíbena (viz výše citovaná dogmatická konstituce I. VK o papežské neomylnosti). Jestliže takové nové učení není chráněno neomylností, pak tedy se může stát, že papež podepíše omyl. Nevidím žádný důvod, proč by takový omyl nemohl být v budoucnu patřičnou autoritou korigován.
ad P. Zahradník: Děkuji, ušetřil jste mi práci. To je to, co píšu – jak diskutovat s někým, kdo mluví o něčem zcela jiném. V tomto konkrétním případě je především ten problém, že se míjíme v chápání pojmu „ekumenický“. Moderní katolík totiž chápe pojem ekumenický v úplně jiném smyslu, než se používal. Jsem také rád za připomenutí a souhlasím i s možnou variantou (ke které se osobně nepřikláním) zavržení velkých částí koncilu. V tomto ohledu díky za trefnou připomínku hereze konciliarismu..
Doporučuji si dohledat více k základním informacím popsaným v tomto článku http://www.vendee.cz/texty/zedn_podv.html, v podkapitole „Status dokumentů Druhého vatikánského koncilu“.
Ad MichalD: A kdo rozliší, co je a co není v souladu s dřívějším Magisteriem? Jaký způsob k tomu použije? Je to vůbec takhle možné? Jeden teolog, (nebudu jmenovat, aby se pak neargumentovalo „ad hominem“), a to značně „tradiční“, tvrdil, že celý koncil je přijatelný. Mám vyšší důvěru v Hospodinovu ochranu koncilních otců posledního sněmu, než zdejší (2V)koncilní „dekonstrukcionalisté“.
Cathleen, pisete:
,,A kdo rozliší, co je a co není v souladu s dřívějším Magisteriem? Jaký způsob k tomu použije? Je to vůbec takhle možné?“
No, to rozlisovat neni nijak narocne, staci si prestudovat, co ucila Cirkev po 2000 rokov, a je hned jasne, kde su odlisne veci (cirkevna nauka bola po 2000 rokov verejna, a nie tajna, preto to problem nie je).
,,Mám vyšší důvěru v Hospodinovu ochranu koncilních otců posledního sněmu, než zdejší …“- cize Cirkev sa podla Vas 2000 rokov mylila? Bola v blude, az kym neprisiel 2. vatikansky koncil?
ad Cathleen: Rozlišit je to možné přirozeným rozumem, s konečnou platností, jak jsem psal výše, musí rozhodnout odpovídající autorita. Pokud Církev kontinuálně učila „A“ a koncil učí „non A“ (nebo nějaké „fuzzy A“), pak je tam očividný rozpor. Nevidím jediný důvod, proč bychom měli přisuzovat nějakou větší ochranu Ducha Svatého zrovna koncilním otcům IIVK v porovnání s dřívějším Magisteriem. Pokud by ale mělo mít stejnou ochranu neomylnosti učení „A“ jako „non A“, pak by si Duch Svatý musel odporovat, což je z principu nemožné (ba tvrdit něco takového je rouháním).
Milý Karol, len pár slov na objasnenie problematiky. Tvrdíte, že latinčina bola II. vatikánskym koncilom potvrdená. Lenže prax po tomto koncile tomu nenasvedčuje. Latinčina bola de facto po II. vatikánskom koncile odstránená. Dokumenty koncilu priamo neatakujú tradíciu Cirkvi i keď sa v mnohých vyhláseniach a definíciách s tradíciou úplne rozchádzajú – čo potvrdili i samotní periti, ktorí sú faktickými autormi väčšiny týchto textov. V praxi však vidíme úplný odklon tak od latinčiny ako aj od tradície Cirkvi. A keď sme už tak dôslední v opisoch, tak si klaďme otázku: Ako mohol pápež Ján Pavol II povedať, že „reforma liturgie je najviditeľnejšie ovocie koncilu, keď koncil žiadnu takúto reformu neuvádzal. Veď vieme, že tzv. liturgická reforma prišla po koncile. Viete, nie je dôležité, či liturgiu Pavla VI. nazývame NOM. Dôležité je, že nikto oficiálne zo strany Cirkvi neodpovedal na argumenty proti novej liturgii Pavla VI., ktoré napísali kardináli Ottaviani a Bacci. A čo sa týka ekumenizmu: nejde a nikdy nešlo o etymológiu slova. Ide o úzus, aký používanie tohto pojmu v pokoncilovej Cirkvi oficiálne nadobudol. Z osobnej skúsenosti viem, ako sú katolíci pomiešaní vo svojej viere, lebo pokoncilová ekumencká prax im nepriamo ale zato veľmi silno podsúva presvedčenie, že je úplne jedno, či v nedeľu pôjdu na katolícku sv. omšu, alebo na evanjelický či kalvínsky obrad a pod. Ekumenizmus ako pojem v Cirkvi vždy bol. Lenže je nad slnko jasné, že to, čo dnes týmto pojmom označujú, to sa nikdy pred koncilom v Cirkvi pod titulom ekumenizmu nerozumelo.
Asi to bude tím,že Slovensko,jež se osamostatnilo,čeká podobný průchod pravdou,jaký byl u nás v Čechách za první republiky.Je to tím,že v dobách společného Československa bylo Slovensko jaksi „za bukem“, to,co se dělo v Cechách,Slováky příliš nezasáhlo.
Pobýval jsem na Slovensku mezi léty 1957-1961 a vím,že tam byla atmosféra podobná té,která do Čech přišla až v roce 1968.Nebylo žádnou zvláštností tam potkat katolické komunisty v neděli na mši svaté.
Stojí za to povšimnout si případu „Robert Bezák“ který v současnosti hýbe Slovenskem.Před rokem „trpitel,nespravedlivě odsouzený“ dnes nepokrytě přiznává,že mu nešlo o lidi,nýbrž o to, mít nad nimi moc. Poslechněte si sami:
http://tv.sme.sk/v/27573/nenechajme-si-brnkat-po-nose-bezakovi-tlieskal-plny-stan.html
Bohužel,podobně jako v minulosti česká strana moc té slovenské nepomůže tendencí zamést skutečnost pod koberec.
Nezbývá,než věřit,že i Slovenská Církev projde zkouškou očištěna a já tomu věřím.
Ad Cathleen: Napísali ste: „A kdo rozliší, co je a co není v souladu s dřívějším Magisteriem? Jaký způsob k tomu použije? Je to vůbec takhle možné?“ To myslíte vážne? Veď Pán Boh nám dožičil rozum a naša viera, i keď je o veciach nadprirodzených, sa vyjadruje v nám zrozumiteľných termínoch. Sú či nie sú koncilové a pokoncilové oficiálne vyhlásenia v rozpore s Magistériom Cirkvi pred koncilom? To je otázka. Prečo vari hovorí sv. Pavol, že ak by vám hoc aj anjel z neba ohlasoval iné evanjelium než to, čo ste dostali, nech je prekliaty, ake nevieme rozlíšiť podstatu učení? Veď máme rozum a rozumieme vyhláseniam a zmyslom viet. Vyhlásenia koncilu a po koncile v mnohých prípadoch SÚ v protiklade s Magistériom Cirkvi pred koncilom. Vieme, že je to skľučujúca pravda a nenasvedčuje žiadnym pozitívnym plodom posledného koncilu, ale zato zostáva pravdou.
Obávam sa, že mnohí účastníci tejto diskusie odsudzujú Druhý vatikánsky koncil bez toho, aby si vôbec naštudovali jeho dokumenty. Odsúdili teda niečo, čo vôbec nepoznajú. Ja som si tú námahu dal a tieto dokumenty poctivo študujem. AnežkaB píše o „plodoch“ koncilu. Takže k tým plodom II. vatikánskeho koncilu. V prvom rade považujem za nutné zdôrazniť, že Druhý vatikánsky koncil sa jasne, jednoznačne a nedvojzm
yselne vyjadril, že Katolícka cirkev je jediná pravá Cirkev. Vyjadruje to v koncilovej deklarácii DIGNITAS HUMANAE o náboženskej slobode, kde sa okrem iného píše: „Svätý cirkevný snem ponajprv vyhlasuje, že sám Boh dal poznať ľudskému pokoleniu cestu, po ktorej ľudia, slúžiac mu, môžu dosiahnuť v Kristovi spásu a blaženosť. Veríme, že týmto jedine pravým náboženstvom je katolícka a apoštolská Cirkev, ktorú Pán Ježiš poveril, aby ho šírila medzi všetkými ľuďmi, rečúc apoštolom: ,Choďte teda, učte všetky národy a krstite ich v mene Otca i Syna i Ducha Svätého a naučte ich zachovávať všetko, čo som vám prikázal.´ (Mt 28, 19-20). A všetci ľudia sú povinní hľadať pravdu, najmä čo sa týka Boha a jeho Cirkvi. A poznanú pravdu sú povinní prijať a zachovávať.
No svätý cirkevný snem zároveň vyhlasuje, že tieto povinnosti sa týkajú ľudského svedomia, zaväzujú vo svedomí a že pravda sa presadzuje jedine svojou vlastnou silou, vniká do myslí lahodne a pritom dôrazne. Keďže však náboženská sloboda, ktorej sa ľudia dožadujú pri plnení svojich povinností voči Bohu, sa vzťahuje na ochranu pred donucovaním v občianskej spoločnosti, zostáva nedotknuté tradičné katolícke učenie o mravných záväzkoch jednotlivcov a spoločenstiev voči pravému náboženstvu a jedinej Cirkvi Kristovej.“ (Deklarácia „DIGNITAS HUMANAE“ o náboženskej slobode, in: Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu II, Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1993, s. 309-310).
Nikde tu teda niet ani zmienky o tom, že by sa chcel koncil zrieknuť jedine pravej katolíckej viery. Avšak Katolícka cirkev, poučená neblahými skúsenosťami z minulosti, už nechce znásilňovať vo svedomí ľudí, ktorí uvažujú inakšie. Preto s láskou rozvíja dialóg s príslušníkmi iných vierovyznaní. Tento dialóg však nemá slúžiť k tomu, aby sa Katolícka cirkev zriekala svojho učenia. Aj v tomto ohľade sa koncil vyjadril jednoznačne: „Spôsob a metóda, s akou sa predkladá katolícka viera, nesmie byť na prekážku dialógu s bratmi. Bezpodmienečne treba jasne vyložiť celé učenie. Nič nie je tak vzdialené ekumenizmu ako onen falošný irenizmus, ktorým sa narušuje čistota katolíckeho učenia a zatemňuje sa jeho pravý a nepochybný zmysel.“ (Dekrét „UNITATIS REDINTEGRATIO“ o ekumenizme, in: Dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu II, Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 1993, s. 196)
Kto by teda chcel II. vatikánsky koncil obviňovať z herézy, je sám heretik. Mal by si v prvom rade doplniť medzery vo vzdelaní a preštudovať si koncilové dokumenty. Okolo koncilu sa totiž nazhromaždilo neuveriteľné množstvo poloprávd aj vyslovených lží. Je už načase oprášiť skutočné dokumenty koncilu a očistiť ich od nánosu deformácií a legiend.
Jenže, pane Dučáku, v praxi je to dnes vše úplně jinak, než by si přáli interpreti II. Vatikánu, kteří mají ještě dobrou vůli a neplivou na vše, co bylo před koncilem. V praxi je to tak, že představitelé pokoncilní církve už dnes vůbec nedávají najevo, že „mimo Církev není spásy“. Neříkají to, nehlásají to, nevarují, nenapomínají. Naopak, pěstují ekumenická setkání v katolických chrámech! Jak je v tím v souladu to, když u jednoho oltáře stojí katolický kněz a československá farářka. Jak to asi působí na obyčejné lidi? Moudrému napověz…
Ale, když mám možnost zeptat se odborníka na 2. Vatikánský koncil, za něhož se pane Dučáku považujete, mohl byste mi sdělit, kde tam je nařízení, aby se odstranil klasický římský ritus, aby se ho kněží neučili a aby byl zcela nahrazen NOMem? Kde tam je psáno, že už se namají používat kazatelny a že se mají z kostelů vyhazovat? Kde tam je psáno, že se mají vyhazovat mřížky k sv. přijímání? Kde tam je psáno, že se má přijímat na ruku a bez postu? Atd…
Karol, jen tak dál, mějte si mě za heretika. Církev, která opustí svou vlastní cestu opuštěním Tradice a Písma, což se děje, se nemůže naivně domnívat, že pravda se prosadí svou vlastní silou. Copak nevíte, že existuje ve světě boj proti Církvi a kdo složí zbraně myšlení a modlitby předků nemá nic, čím by mohl duchovně bojovat? Dialog se heretiky a jinověrci vede jedině ke ztátě té víry, která byla člověku zjevena jako jediná cesta spásy. Bůh není automat, který všechna naše provinění a provinění Církve obrátí k sobě bez našeho pokání a naší aktivní účasti na své spáse.
Kontinuita Katolíckej cirkvi pred Druhým vatikánskym koncilom a po ňom sa výrazne prejavila počas pontifikátu pápeža Benedikta XVI. Tento pápež vydal 6. augusta 2000, na sviatok Premenenia Pána, v Ríme, v sídle Kongregácie pre náuku viery, vyhlásenie Dominus Iesus, v ktorom sa okrem iného jasne, jednoznačne a nedvojzmyselne píše:
„Preto v spojitosti s jedinečnosťou a všeobecnosťou spásonosného prostredníctva Ježiša Krista treba pevne veriť ako pravdu katolíckej viery jedinečnosť Cirkvi, ktorú on založil. Tak, ako je len jeden Kristus, tak je len jedno jeho telo, jedna jeho nevesta: ,jediná katolícka a apoštolská Cirkev.‘ Okrem toho Pánove prisľúbenia, že nikdy neopustí svoju Cirkev (porov. Mt 16, 18; 28, 20) a bude ju viesť svojím Duchom (porov. Jn 16,13), nesú so sebou podľa katolíckej viery záruku, že jedinečnosť a jednota Cirkvi, ako aj všetko to, čo patrí k jej integrite, nikdy nebudú chýbať. Veriaci majú vyznávať, že existuje historická spojitosť – zakotvená v apoštolskom nástupníctve – medzi Cirkvou založenou Kristom a Katolíckou cirkvou: ,Toto je jediná Kristova Cirkev … ktorú náš Spasiteľ po svojom zmŕtvychvstaní zveril Petrovi, aby bol jej pastierom (porov. Jn 21, 17), poveril jeho a ostatných apoštolov, aby ju šírili a viedli (porov. Mt 28, 18 n), a naveky ju vztýčil ako „stĺp a oporu pravdy“ (porov. 1 Tim 3, 15). Táto Cirkev, ustanovená a usporiadaná na tomto svete ako spoločnosť, pretrváva (subsistit in) v Katolíckej cirkvi, ktorú spravuje Petrov nástupca a biskupi v spoločenstve s ním.´…
Existuje teda jediná Kristova Cirkev, ktorá je v Katolíckej cirkvi vedená Petrovým nástupcom a biskupmi, ktorí sú s ním v spoločenstve…
Toto vyhlásenie, ktorým sa znovu predkladajú a objasňujú niektoré pravdy viery, sa nesie v úsilí nasledovať príklad apoštola Pavla, ktorý napísal veriacim Korinťanom: ,Odovzdal som vám predovšetkým to, čo som aj ja prijal´ (1 Kor 15, 3). Keď sa objavia niektoré problematické alebo bludné názory, teologické uvažovanie je povolané znovu potvrdiť vieru Cirkvi a presvedčivo i účinne podať jej odôvodnenie.
Otcovia Druhého vatikánskeho koncilu sa pri rokovaní o téme pravého náboženstva vyjadrili takto: ,Veríme, že toto pravé náboženstvo sa uskutočňuje v Katolíckej a apoštolskej cirkvi, ktorú Pán Ježiš poveril, aby ho šírila medzi všetkými ľuďmi. Povedal apoštolom: „Choďte teda, učte všetky národy a krstite ich v mene Otca i Syna, i Ducha Svätého a naučte ich zachovávať všetko, čo som vám prikázal“ (Mt 28, 19 – 20). Všetci ľudia sú povinní hľadať pravdu, najmä v tom, čo sa týka Boha a jeho Cirkvi, a keď ju poznali, prijať ju a zachovávať´…
Svätý Otec, pápež Ján Pavol II., na audiencii, ktorú poskytol 16. júna 2000 podpísanému kardinálovi prefektovi Kongregácie pre náuku viery, sa priamo oboznámil s týmto Vyhlásením zostaveným na plenárnom zasadnutí, schválil ho svojou apoštolskou autoritou, potvrdil a nariadil ho zverejniť.“ (VYHLÁSENIE DOMINUS IESUS
O jedinečnosti a všeobecnom spásonosnom poslaní Ježiša Krista a Cirkvi,
dostupné na internete: ˂http://www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/dokumenty-vatikanskych-uradov/c/vyhlasenie-dominus-jesus˃)
V tejto súvislosti je potrebné zdôrazniť, že pre vtedajšieho kardinála Ratzingera to nebolo len formálne vyhlásenie, ale že svoje slová myslel smrteľne vážne. Neskôr, už ako pápež, napríklad odmietol úsilie katolíckych reformných skupín a evanjelickej cirkvi v Nemecku o povolenie spoločného slávenia eucharistie katolíkov a protestantov. Pápež vtedy okrem iného vyhlásil, že „zbližovanie rozdelených kresťanských cirkví nemožno dojednať vo forme kompromisu.“ (Pápež odmietol kompromisy, dostupné na internete: ˂http://www.ecav.sk/?p=spravodajstvo/zo_zahranicia/papez_odmietol_kompromisy˃).