Dějiny církve jsou již od nejstarších dob provázena vystoupením bludařů, kteří převraceli zjevenou pravdu, úsilím církve o čistotu víry a bojem proti bludařství. Zde nešlo o útoky na církev a věřící zvnějšku, ale o hlásání a šíření zvrácených nauk těmi, kdo byli uvnitř církve a mnohdy chtěli v ní setrvat.

Již Ježíš varuje: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci“ (Mat 7,15). Rovněž v Mat 24,4-5 (a Mar 13,5-6) nabádá: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou: ´Já jsem Mesiáš´ a svedou mnohé.“ Podobně v Mat 24,23-24: „Řekne-li vám tehdy kdo: ´Hle, zde je Mesiáš´, nebo:´Tam´, nevěřte; neboť povstanou nepraví Mesiáši a nepraví proroci a budou činit veliké zázraky a divy, takže by i vyvolené svedli v blud, kdyby bylo možno.“ Právě pro důležitost správné víry vybavil Ježíš svou církev darem neomylnosti ve věcech víry a mravů.

Církev od nejstarších dob nabádala věřící, aby se drželi učení apoštolů, předpovídala budoucí bludy a varovala před nimi. „Nuže, bratří, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním, ať naším listem!“ (2 Sol 2,15)

Není tedy připuštěna jakákoli volnost v mínění o tom, co učil Ježíš a co apoštolé od něj přijali. Sv. Pavel velmi důrazně píše (Gal 1,8-9): „Avšak i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám evangelium jiné než to, které jsme vám kázali, buď proklet! Jak jsme dříve řekli, opakuji i nyní: Hlásá-li vám kdo evangelium jiné než to, které jste přijali, buď proklet!“ Timotejovi dává naučení (2 Tim 2,16-18), aby se vyhýbal bezbožným a planým řečem lidí, jež pokračují ve své bezbožnosti a jejichž „slovo se rozlézá jako rakovina. K takovým náleží Hymenaios a Filetos. Ti zbloudili od pravdy, říkajíce, že se vzkříšení již stalo, a tím podvracejí u některých víru.“

Sv. Pavel připomíná svým spolupracovníkům povinnost chránit věřící před upadnutím do mylných názorů odporujících víře nebo ji zamlžující kladením důrazu na nepodstatné, mnohdy pochybné záležitosti. „Žádal jsem tě, abys zůstal v Efesu, abys jistým lidem zakázal učit jinému učení a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny. Takové věci vedou spíše k hádkám než k Božímu řádu spásy založené ve víře.“ (1 Tim 1,3-4) V Kol 2,7-8 píše: „Buďte pevní ve víře, jak jste v ní byli vyučeni, a oplývejte vděčností! Hleďte, ať vás nikdo neošálí světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista.“ Má starost o víru svých bratří a v 1 Sol 3,5 píše: „Poslal jsem Timoteje, abych se dozvěděl o vaší víře, zdali snad vás nepokoušel pokušitel a nebude-li nadarmo naše námaha.“ Vyzývá: „Nikdo ať vás nesvádí marnými řečmi; neboť pro tyto věci přichází hněv Boží na neposlušné syny“ (Ef 5,6). Titovi připomíná: „V učení ukaž neporušenost, vážnost, zdravé slovo“ (Tit 2,7), ukládá mu: „Proto je kárej přísně, aby byli zdraví ve víře a nezabývali se židovskými bájemi a ustanoveními lidí, kteří se odvracejí od pravdy“ (Tit 1,13-14) a vybízí ho, aby neobcoval s heretiky. „Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj! Víš, že takový je zkažený a svým hříšným jednáním sám sebe odsuzuje.“ (Tit 3,10-11) Podobně přikazuje v 2 Sol 3,6: „abyste se stranili každého bratra, který žije nepořádně a nežije podle učení, která jste od nás přijali“ a též v Řím 16,17-18: „abyste dávali pozor na ty, kdo působí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se vy naučili! Vyhněte se jim! Neboť takoví lidé neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému hříchu a lahodnými řečmi a pochlebováním svádějí srdce nevinných lidí.“ Rovněž v 2 Tim 3,5-8 přikazuje varovat se těch, kdo se tváří jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. „K nim také náleží ti, kdo se vkrádají do domů a lákají k sobě ženštiny, které jsou obtíženy hříchy a hnané rozličnými žádostmi, které se vždycky učí a nemohou nikdy přijít k poznání pravdy. Jako se Jannes a Jambres protivili Mojžíšovi, tak se i tito protiví pravdě. Jsou to lidé zkažené mysli a neosvědčení ve víře.“ V Skut 20,27-30 říká starším církve v Milétu na rozloučenou: „Neopominul jsem vám zvěstovat celý úradek Boží. Dávejte pozor na sebe i na všechno své stádo. … Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stáda. I z vás samých povstanou muži a ti budou mluvit převrácené řeči, aby přitáhli k sobě učedníky.“ Je třeba rozlišovat mezi materiálním bludařem, který z neznalosti učení církve tvrdí něco odporujícího víře, a mezi formálním bludařem, který na svém bludu trvá, i když je mu prokázáno, že je v rozporu se závaznou naukou církve. Formální bludař podle církevního práva podléhá samočinné exkomunikaci. Dějiny církve zaznamenávají tisíce kněží i biskupů, kteří upadli do bludu. Dokonce i papež jako soukromá osoba (ne tedy jako učitel, který ze své Bohem dané moci předkládá všem věřícím závaznou nauku) může hlásat blud.

Před falešným učením varují i ostatní apoštolé a upozorňují na neměnnost víry, kterou přijali. Sv. Juda ve svém listu (v. 3) píše: „Pokládám za potřebné vás písemně napomenout, abyste bojovali za víru, která je věřícím jednou provždy podána“. O lživých učitelích praví 2 Petr 2,1-3: „Jako byli v izraelském lidu i nepraví proroci, tak budou i mezi vámi nepraví učitelé. … Již dlouho je pro ně připraven soud a jejich záhuba nedříme.“ Tito lidé „jsou propadlí kletbě“ a „lákají k sobě neutvrzené duše“ (2 Petr 2,14). Sv. Jan píše ve svém druhém listu (7-11): „Vyšlo totiž na svět mnoho svůdců, kteří nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle. … Nikdo, kdo odstupuje od učení Kristova a nezůstává v něm, nedrží se Boha; kdo zůstává v tom učení, ten se drží Otce i Syna. Přichází-li kdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani se s ním nepozdravujte! Neboť kdo ho pozdravuje; má účast v jeho zlých skutcích.“

Je třeba dorůsti do plnosti Kristovy milosti, „abychom už nebyli jako nedospělé děti, které se nechávají každým větrem učení, majícího svůj původ v lidském podvodu a vychytralosti, zmítat a hnát do služeb bludu“ (Ef 4,14).

Písmo svaté předpovídá odpad od víry. Ďábel, jenž je „lhář a otec lži“ (Jan 8,44), usiluje odvrátit lidi od pravé víry. Jinou příčinou odpadu jsou závazky plynoucí z víry, které jsou pro některé nepohodlné. O tom praví sv. Pavel: „Duch pak praví výslovně: V pozdějších časech odpadnou někteří od víry a přidrží se svůdných duchů a ďábelských nauk“ (1 Tim 4,1). A jinde: „Neboť přijde doba, kdy nesnesou zdravé učení, nýbrž si budou vyhledávat učitele za učitelem podle vlastních zálib, aby jim příjemně šimrali v uších. Od pravdy svůj sluch odvrátí a obrátí se k bájím“ (2 Tim 4,3-5). To není nic nového, již starozákonní proroci vystupovali proti falešným prorokům. Sv. Jan upozorňuje, že „už nyní mnoho antikristů povstalo“, kteří „z nás vyšli, ale nebyli z nás“ (1 Jan 2,18-19) a také ve Zjev 2,2 varuje před lháři, kteří „se vydávají za apoštoly, a nejsou jim“. Tato kniha kárá církevní obec v Pergamu, že má mezi sebou zastánce falešného učení (2,15), v Thyatiře pak falešnou prorokyni (2,20). V dalších kapitolách líčí též působení falešných proroků na konci časů a jejich záhubu.

Již nestarší církev formulovala vyznání víry, která byla postupně doplňována podle dobových potřeb a byla závazně předkládána věřícím a užívána v liturgii. Koncily a papežové odsuzovali bludy týkající se Trojice, Krista, prvotního hříchu, milosti Boží. Později pak bludy týkající se církve, svátostí, mše svaté, zjevení Božího, ale i morálky a sociálního učení. Dá se ukázat, že celá nauka církve tvoří dobře propojenou logicky skloubenou stavbu, kde odstranění mnoha na první dojem ne základních kamenů vede ve svých logických důsledcích k popření takřka celé nauky. Výskyt bludů měl také jako vedlejší účinek své positivní stránky; přispěl k jasnějšímu uvědomění si pravé víry mezi věřícími a dal podnět k přesnější formulaci závazné nauky církve, mnohdy však jen negativním způsobem, tj. prohlášením, že něco odporuje víře.

Michal Kretschmer