Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).

To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24).

Příčinou nevěry může být podléhání vášním, špatné mravní disposice podle onoho „Světlo přišlo na svět, a lidé milovali více tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé“ (Jan 3,19) a zároveň také ďábel, který jim „zaslepil rozum, aby se jim nerozsvítilo světlo evangelia o velebnosti Krista“ (2 Kor 4,4). „Zvrhlé rozumy totiž odlučují od Boha … do zlovolné duše nevejde moudrost, aniž se ubytuje v těle poddaném hříchům“ (Moudr 1,3-4). Sv. Pavel v Ef 4,18 praví o pohanech, že „jsou v myšlení zatemněni a od života v Bohu odcizeni pro nevědomost, která je v nich pro zatvrzelé jejich srdce“. Farizejům pak Ježíš řekl, že nemohou slyšet jeho slovo, protože mají „ďábla za otce“ (Jan 8,44) a pokračoval: „Kdo je z Boha, slova Boží slyší; proto vy neslyšíte, že z Boha nejste“. K přijetí víry je tedy třeba předchozí mravní disposice. Přílišné ponoření se do věcí tohoto světa, a to i do krásných a dobrých, je na překážku poznání Boha, takže v Moudr 13,9 jsou káráni ti, kdo uměli svět prozkoumat, ale jeho Pána nenalezli. V návaznosti na ctnost víry pojednává sv. Tomáš Aq. (STh II-II q. 15) o slepotě mysli a tuposti smyslu, které pocházejí z chlípnosti a nestřídmosti. Tyto neřesti bývají na překážku přijetí víry, též i proto, že takový hříšník poznává či tuší, že by je musel po přijetí víry odložit. Podobně na překážku může být i neochota změnit dosavadní způsob života a obava z reakce nevěřícího okolí na přijetí víry.  Přijetí víry také značně brání nezájem o pravdu nebo dokonce její odmítání a zalíbení v nepravosti. Takoví jsou pak vydáni napospas klamům ďáblovým, jenž všemožnými podvody bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť „si nepřisvojili lásku k pravdě, aby byli spaseni“ (2 Sol 2, 9-12).

Obojího je zapotřebí, jak předchozí milosti Boží, tak lidského svobodného rozhodnutí. To vyplývá z Pláč 5,21 a ze Zach 1,3. Tridentský sněm proto odsuzuje toho, kdo „říká, že člověk bez předchozího vnuknutí Ducha svatého a bez jeho přispění může věřit, doufat, milovat nebo činit pokání, jak je zapotřebí, aby mu byla udělena milost ospravedlnění“[ii] (Decretum de iustificatione, can. 3). V cpt. 7 tohoto dekretu sněm učí, že „člověk v samém ospravedlnění toto všechno současně vlito přijímá, víru, naději a lásku skrze Ježíše Krista, do něhož je vštípen“[iii]. V kánonu 4 je pak odsouzeno mínění těch, kdo tvrdí, že lidská vůle nemůže odporovat vybízejícímu a volajícímu Bohu, aby se člověk disponoval a připravil k milosti ospravedlnění, a že lidská vůle jako něco bez života vůbec nic nečiní a zcela trpně se chová (vůči Bohu)[iv]. To, že víra je Bohem vlita, sv. Tomáš Aq. zdůvodňuje (STh II-II q. 6 a. 1 co.) takto: „Protože, když člověk, přisvědčiv k věcem víry, je povýšen nad svoji přirozenost, je dlužno, aby to bylo v něm z nadpřirozeného prvku uvnitř hýbajícího, jímž jest Bůh. A tudíž víra vzhledem k přisvědčení, jež je hlavním úkonem víry, je od Boha, uvnitř hýbajícího skrze milost.“

Víra je milostí Boží; její příčinou není, jak uváděli pelagiáni, pouhé svobodné rozhodování člověka, ale její přijetí vyžaduje jistou přípravu, která není opět možná bez milosti Boží. Proto Clemens XI. zavrhl roku 1713 v konstituci Unigenitus učení Paschasia Quesnella, že „víra je první milostí a pramenem všech jiných milostí“[v] (věta 27) a že „nejsou dávány žádné milosti leč skrze víru“[vi] (věta 26).

Sv. Tomáš Aq. pak zdůvodňuje nezbytnost Boží milosti k přijetí víry takto: „Když člověk, přisvědčiv k věcem víry, je povýšen nad svoji přirozenost, je dlužno, aby to bylo v něm z nadpřirozeného prvku uvnitř hýbajícího, jímž jest Bůh. A tudíž víra vzhledem k přisvědčení, jež je hlavním úkonem víry, je od Boha uvnitř hýbajícího skrze milost.“ (STh II-II q. 6 a. 1)

O víře nás poučuje také dogmatická konstituce I. vatikánského sněmu Dei Filius. „Ale třebas svolení k víře nikterak není slepým hnutím ducha, nikdo totiž nemůže dojít souhlasu s kázáním evangelia, jakého ke spáse třeba, bez osvícení a vnuknutí Ducha svatého, jenž svolení k pravdě a uvěření v ní každému zlahodňuje. Pročež víra sama sebou, třebas skrze lásku nepůsobí, jest darem Božím, a úkon její směřuje ke spáse, neboť člověk osvědčuje jím Bohu svobodnou poslušnost, když s jeho milostí, jíž by mohl odporovati, souhlasí a spolupracuje. Dlužno tedy vírou božskou a katolickou věřiti všemu, co v slově Božím psaném i ústně podaném jest obsaženo, a co od církve buď slavnostním rozsudkem, nebo řádným a všeobecným úřadem učitelským jakožto pravda Bohem zjevená k víře se předkládá. … Nejdobrotivější Pán i bloudících milostí svou povzbuzuje a jim pomáhá, aby poznání pravdy došli; i ty, které ze tmy převedl do podivného světla svého, milostí svou sílí, aby ve světle tom setrvali, a neopouští člověka, leč by člověk sám ho prve opustil. Naprosto tudíž nestejný jest stav těch, kteří skrze nebeský dar víry ke katolické pravdě přilnuli, a těch, kteří lidskými domněnkami dávajíce se vésti, jdou za náboženstvím nepravým; oni totiž, kteří víru pod učitelským vedením církve přijali, nikdy nemohou míti nějakého oprávněného důvodu, aby víru tu měnili nebo ji brali v pochybnost. Proto, když tomu tak jest, děkujíce Bohu Otci, jenž hodnými nás učinil podílu na dědictví svatých ve světle, nezanedbávejme tak velikého prospěchu, ale zírajíce na původce víry a dovršitele Ježíše, držme se nezviklatelného vyznání naděje naší.“ (cpt. 3) V dalším pak stanoví (can. III, 5): „Kdo by řekl, přisvědčení křesťanské víře není svobodné, ale děje se nevyhnutelně na základě důkazů lidského rozumu; nebo že pouze k živé víře, která působí skrze lásku, je nezbytná milost Boží, proklet buď.“

Spravedliví věrou dosáhli Božích zaslíbení (viz Žid 11). Tomu by tak nebylo, kdyby nenabývali zásluh věřením. Tedy věřiti samo je záslužné. Naše skutky jsou však záslužné jen pokud vycházejí ze svobodné vůle, Bohem pohnuté skrze milost. Věřiti jest úkon rozumu přisvědčujícímu božské pravdě z nařízení vůle pohnuté skrze milost, a tak podléhá svobodné vůli ve vztahu k Bohu. (srv. STh II-II, q. 2 a. 9)

Michal Kretschmer