Víra (1): Víra ve Starém zákoně
Eleazar odmítá vepřové
(2 Mak, 6,18-31)
Protože sněm tridentský (Decretum de iustificatione, cpt. 8) nás učí, že „víra je počátek lidské spásy, základ a kořen všeho ospravedlnění; bez víry je nemožné líbit se Bohu a dojít ke společenství jeho dětí“[i], je třeba se zabývat tím, co je víra, co o ní víme z Božího zjevení i úsudku učenců, její nezbytností, jejím vztahem k rozumovému poznání, nesprávnými názory o ní a životem z ní. Víra je „základem duchovního života“ (STh III q. 73 a. 3 ad 3), je předpokladem k tomu, abychom Boha milovali a jednali podle jeho vůle. Omyl ve víře mnohdy znamená omyl ve způsobu života.
Od doby tzv. reformace a zejména s nástupem modernismu až po dnešní dobu dochází nejen k nesprávnostem a bludům ohledně toho, co třeba věřit, ale i k omylům v tom, co je vlastně víra. Víra bývá někdy zaměňována s důvěrou v Boha a jednostranně se zdůrazňuje samotný akt víry na úkor obsahu víry, tedy zjevených pravd, které je třeba věřit. Následující výklad o víře bude se velkou mírou opírat o výroky Písma svatého, učitelského úřadu církve a sv. Tomáše Aq.[ii]
1. Víra ve Starém zákoně
V bibli se nachází stovky míst, kde se vyskytují tvary slova víra a dalších souvisejících slov. Rozumí se tím jak přijetí Božího zjevení, tak důvěra v Boží vedení. Jako víra se označuje jak samotný úkon víry, tak její obsah.
Abrahám poslechl Hospodina, aby vyšel ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou mu ukáže (Gen 12,1). Když Bůh přislíbil Abrahámovi, že rozmnoží jeho potomstvo, „uvěřil Hospodinovi a on mu to připočetl jako spravedlnost“ (Gen 15,6). Svůj život Abrahám založil na Božím zaslíbení a víře v Boží věrnost. Stává se tak otcem mnoha národů a Hospodin uzavírá s ním a jeho potomstvem věčnou smlouvu, že bude Bohem jemu i jeho potomstvu (Gen 17,5-7). „On je přece otec náš všech“ (Řím 4,17), kteří věříme v Ježíše Krista. Abrahámovým potomkem je Kristus a „požehnání Abrahámovo dostalo se k pohanům skrze Krista Ježíše“ (Gal 3,14). Sv. Pavel pak vykládá, že „připočtena byla víra Abrahámovi k spravedlnosti“ (Řím 4,9), že „nikoli skrze Zákon se dostalo Abrahámovi nebo jeho potomstvu zaslíbení, že se stane dědicem světa, nýbrž skrze spravedlnost z víry“ (Řím 4,13) a že „ti jsou synové Abrahámovi, kdo jsou z víry! Písmo předvídajíc, že Bůh ospravedlňuje národy vírou, předpovědělo Abrahámovi: ´V tobě budou požehnány všechny národy´. Budou tedy požehnáni s věřícím Abrahámem ti, kdo jsou z víry.“ (Gal 3,7-9) Tak jsme tedy i my křesťané spjati s vírou Abraháma.
Další příběhy Starého zákona se odvíjí od smlouvy Abraháma s Hospodinem. V době, kdy tento Boží lid je ujařmen v Egyptě, povolává Bůh Mojžíše, aby vyvedl lid do zaslíbené země. Když lid uviděl četná znamení, jež Mojžíš z Božího rozkazu konal, „uvěřil Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi“ (Ex 14,31). Pokud budou Izraelité poslouchat Boha a dodržovat smlouvu s ním, budou Bohu „zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid“ (Ex 19,5), třebaže mu náleží celá země. Izrael dostává příkaz: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Ex 20,1-2) Podobně, když Mojžíš oznamuje přikázání Boží, praví: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Deut 6,4-5). Nejprve je tedy řečeno, že je jediný Bůh, pak, že jsme povinni ho milovat. Nemít jiného boha kromě Hospodina znamená nejen zákaz formální modloslužby, ale i požadavek, aby Bůh byl vždy na prvním místě.
Další dějiny vyvoleného národa jsou stálým kolísáním mezi vírou v Hospodina a dodržováním jeho smlouvy a odpadem. Na víře a věrnosti Hospodinu závisí život, neposlušnost a obrácení se k jiným bohům vede ke smrti (Deut 30,15-20). Při přinášení obětí bylo třeba vyznávat víru v mocné Boží činy (Deut 26,1-10). Naproti tomu proroci kárají přinášení obětí bez náležitého postoje k Bohu. „Lásku jsem chtěl a ne oběť, znalost Boha spíše než celopaly“ (Oz 6,6, podobně Žalm 39,7). Každoročně na památku vyvedení z Egypta je o slavnosti pojídán velikonoční beránek a vyprávěno synům o tom (Ex 12, Ex 13,8, Deut 6,20-25). Je třeba vyprávět „příštímu pokolení Hospodinu slávu a moc jeho, jakož i zázraky jeho, kteréž učinil“ (Žalm 77,4), hlásat „mezi národy díla jeho“ (Žalm 104,1) – oba tyto žalmy tak také činí. Víra v Hospodina a v jeho věrnost, připomínka jeho mocných skutků je tedy v samém srdci života Božího lidu. Jak velikou a rozhodující roli měla víra v životech našich předků vylíčených ve Starém zákoně, vypočítává a velebí téměř celá kapitola 11 listu Židům. Chválí víru Ábela, Henocha, Noema, Abraháma, Izáka, Jákoba, Mojžíše, soudců, Samuela, Davida i proroků.
Víra Izraele byla však také v ohrožení. Mojžíš přikazuje: „Nesmíte chodit za jinými bohy z božstev těch národů, které jsou kolem vás“ (Deut 6,14). Proto byl v řadě případů příkaz vyhubit jako proklaté pohanské národy, zničit jejich svatyně a nemísit se s nimi (např. Deut 7,1-6, Joz 10,28). Mnozí se oddávají modloslužbě. Následují tresty, pokárání proroky a výzvy k nápravě. V době odvlečení do vyhnanství po pádu Jeruzaléma připomínají proroci Boží všemohoucnost (Jer 32,27), jeho moc v dějinách (Iz 44,26-28), zvěstují Hospodina jako naději a sílu svého lidu (Iz 49,5, Joel 3,16) a připomínají marnost a ohavnost model. Nebezpečím pro víru byli také falešní proroci.
Žalmy hlásají víru v jediného Boha, všemohoucího stvořitele, věrného a milosrdného, vševědoucího, na něhož se lze s důvěrou obracet. Knihy makkabejské líčí neochvějnou víru mučedníků, jejich věrnost Božímu zákonu a víru ve vzkříšení.
Michal Kretschmer
Poznámka k větě „Nejprve je tedy řečeno, že je jediný Bůh, pak, že jsme povinni ho milovat.“:
Láska je záležitost svobodného rozhodnutí, a slovo povinnost mi zde nesedí – vybaví se mi cimrmanovské „a nakonec sám rád musel uznat…“. Vím, co bylo míněno, ale samotného mne lepší výraz nenapadá.
Myslím, že slovo „povinni“ není nijak v rozporu se svobodnou vůlí. Také jsme např. povinni přecházet na zelenou, ale vždy máme svobodnou vůli (se všemi důsledky) se rozhodnout i jinak.
Jestli to nebude tím, že nemáte v osobním životě zakotvenou katolicitu. Katolický katechismus klade důraz na povinnosti vůči Bohu. V liberální době, která zuřivě vyžaduje neopodstatněná práva by to měl být právě katolík, kdo vnímá katolicky:
„Proč jsme povinni uctívat Boha?
Jsme povinni uctívat Boha, protože je náš Stvořitel, nejlepší Otec a nejvyšší Pán.“
http://katolicky-katechismus.webnode.cz/news/proc-jsme-povinni-uctivat-boha-kdo-se-zvlast-prohresuje-proti-ucte-bozi-/
ad Michal. Řekla bych, že láska je záležitost svobodného rozhodnutí jen ze strany Boha. Od nás je to vyžadováno právě proto, že na něm vždy jsme závislí a nemůžeme žít bez něho. Spása je podle mě stav, kdy již lidé mají tak vychovanou vůli, že opravdu milují Boha zcela svobodně, ale museli se k tomu s pomocí milosti dopracovat a nutili sami sebe milovat Boha životem podle jeho zjevených pravidel.
Možná stojí za doplnění naše povinnost vůči Bohu vyplývá z dědičné viny našich prarodičů, kterou my, jejich potomci máme svým životem napravovat a s tím i naše těžké nebo lehčí poklesky. Rovnoprávníci s Bohem neboli noví stavitelé Babylonu se domáhají pouze a jedině svých domnělých práv (něco na způsob – už jsem pro Boha vykonal dost, tak ať mi kouká za to navalit spásu v lepším případě a v tom horším se staví na roveň Ježíšova bratra a moc se pak diví, když mu někdo řekne, že spásu nemá jistou).
Ano, s takovými lidmi se pak těžce vede dialog i uvnitř naší katolické Církve, natož pak za její hranicí. Je to asi tím, že lidé nechtějí žít s pocitem viny a dluhu vůči Bohu, ale to je naše realita, je to motor, který nás žene vzhůru k Bohu a k překonávání sebe.
Co prosím, topajíku? Kde jste tohle vzal? To je nějaká nová nová teologie?
Nová teologie je ta, která nemluví o povinnostech vůči Bohu, ale pouze o právech, a taky nemluví o pekle a očistci, nebo je jen banalizuje, smille. Račte studovati: http://katolicky-katechismus.webnode.cz/tags/povinnosti/ (A to je jenom malá část povinností řádného katolíka.)
Ještě doplnění pro smilla:
Kristus nás vykoupil z důsledků prvotního hříchu, ale protože jsme jím byli zasaženi, neseme ten neblahý důsledek, že nejsme tak čistí jako Adam a Eva a nežijeme v Edenu. Věčný Eden – chcete-li – si zasluhujeme za dobrý a ctnostný život podle Božího Desatera. (Pochopitelně z velké Boží milosti, nikoli svojí vlastní zásluhou.) Já myslel, že to víte. Poděkujte „teologovi“, který Vám zamlčuje tyhle základní věroučné pravdy. A řekněte mu, že je potřeba obnovit učitelský úřad Církve Svaté, tedy Magisterium. Když se Vám kvůli tomu vysměje, máte jistotu, že to není pravý katolík.
Povinností jsem myslel, že není nám to ponecháno na libovůli. Mohl jsem místo toho napsat, že Bůh skrze Mojžíše nám přikázal ho milovat (Deut 6,5; 11,1; 30,6), dokonce „celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“.
U termínu přikázání se už vybaví často opakovaný kontext z Pentateuchu: vyber si, zda se přikázáními budeš řídit, a podle toho zvolíš život nebo smrt. Máš svobodu, ale rozmysli si důsledky. Od ráje po marnotratného syna. Povinnost lásky je paradox, který řeší zřejmě až pojetí lásky jako potřebné odpovědi na Boží lásku.
@Petra: Nedílnou součástí lásky je vždy akt svobodné vůle. Jedním z aspektů je i poslušnost, v níž beru doporučení autority jako věrohodnější než své momentální rozpoložení (sv.Jan – láska k Bohu spočívá v dodržování přikázání).
Problém vidím pane Michale, v tom, že většina lidí si svou svobodnou vůli neuvědomuje. Vůle jde tam, kam jde rozum a pokud lidé nemají vypěstovaný návyk myslet na Boha, zpravidla také svou svobodnou vůlí hřeší, aniž by si toho byli často vědomi. Autorita Církve by tu měla suplovat ten nedostatek jednotlivců, kteří se Bohem při své obvyklé světské činnosti nezabývají. Proto jde v prvé řadě o poslušnost papeže ke zjeveným pravdám, aby byl pak světlem pro ostatní katolíky. Jsou však pokonciloví papežové dostatečně poslušní Pravdě, která je věčná a nemění se, nebo s ní chtějí manipulovat? S bolestí v srdci musím přiznat, že spíš vše svědčí o manipulaci Božím slovem a nebezpečí ztráty lásky k Bohu tak hrozí i nám.
Prosím, opravdu mě zajímá, jestli volbu pod hrozbou trestu považujete za dobrovolnou a svobodnou. Př.: Vybereš-li A, budeš se mít věčně nádherně, vybereš-li B, nakazím tě morem, cholerou, svrabem, a pak tě budu věčně trýznit. Volba je zcela a naprosto dobrovolná(?) .
–
Dotaz myslím zcela vážně. Považujete toto za dobrovolné? Pokud ano, tak mi prosím popište volbu, kterou považujete za nedobrovolnou nesvobodnou, vynucovanou. Děkuji
K první části: je to jako s tím semaforem, jak to píše MichalD – pokud přejdeš přechod na červenou, ok, ale počítej s tím, že tam pojede auto, které má zelenou – tedy nikoli „já na tebe auto pošlu, aby tě srazilo“.
To nechápu, copak Bůh jedná neúmyslně stejně jako auto na přechodu? On nevaruje před mrtvolnými a náhodnými přírodními silami, ale před vlastním hněvem a aktivním trestem za neposlušnost. Stejnou „svobodu“ pak přece nabízí i každá diktatura. Každý má na vybranou poslouchat nebo ne. Pokud ale neposloucháte, jdete do gulagu i s celou vaší rodinou. A můžete si za to sám(?) … A to Bůh za neuposlechnutí slibuje aktivní sesláni mnohem horších ran, než je srážení autem. Příjde vám volba poslušnosti/neposlušnosti k severokorejským diktátorům svobodná?
V jistém smyslu je svobodná i volba poslušnosti a neposlušnosti vůči severokorejským diktátorům. Nicméně zapomínáte na jednu zásadní věc. Bůh není severokorejský diktátor, Bůh je Bůh. Pokud vznáší spravedlivé požadavky a spojuje je se spravedlivými tresty, je to něco zásadně jiného, než když severokorejský diktátor ze sebe dělá Boha a vznáší požadavky nespravedlivé a podporuje své požadavky nespravedlivými tresty.
Ad Suska: Hrozba svobodu volby neruší – viz třeba mučedníci pro víru.
Kromě toho myslím, že věčné zavržení je něco, co hříšníka nepostihuje jako nečekaná rána zvenčí, ale něco, k čemu se dopracuje sám, je prostě v logice jeho života. Prostě něchtěl být s Bohem, tak tedy není. Asi mu pak lépe dojde, o co přišel, ale to je již pozdě. Dalo by se tak říci, že se do pekla vrhá sám, protože seznává, že tam patří.
Ad volba poslušnosti pod hrozbou trestu: V jakém jistém smyslu je svobodná? Ve smyslu, že si mohu vybrat co chci a k tomu dostanu jako bonus mučení i s rodinou a smrt, které nechci? Když vám řeknu, že mě nemusíte platit výpalné, jen vám můj mocný šéf nechá unést a umučit děti a pak i vás. Je to nabídka svobodné volby? Podle vašeho standardu ano, podle 99% lidí je to vydírání. Hrozba svobodu volby vylučuje přímo z definice. To dělal Hitler, Stalin, Mao, Kim, mafiánští bossové, Allah a spol. To přece nemůžete myslet vážně, že to je ok. To, že Bůh je Bůh dělá jeho přikazování genocidy a vraždění dětí (SZ) spravedlivými a jeho úctyhodným? Proč? protože je údajně všemocný a má pro lidi nebe a peklo za ne/poslušnost? V čem je Hitler jiný? V tom, že je méně mocný? Jeho následovníci každopádně argunentovali stejně jako vy.
–
Ad spravedlivé požadavky a tresty: co je na vyžadování uctívání a lásky pod hrozbou přišerných testů spravedlivého? To vyžaduje Kim úplně stejně jako Bůh. Co je spravedlivého na vyžadování kamenování ženy, která není panna v den svatby (SZ) nebo trestání za neposlušnost otců tři generace potomků (desatero) nebo na zakazování ženám učit muže (NZ) nebo na vyžadování věření neověřitelným tvrzením? Stejně tak co je spravedlivého na neodstupňovaném trestu jako je jen odměna nebo trýznění (nebe/peklo)? To i v té severní korei mají víc stupňované tresty a odměny.
–
Ještě k tomu autu na přechodu, je rozdíl jestli vás tam někdo zabije neúmyslně nebo úmyslně. Bůh je jako dopravní policista, který vás tam úmyslně nechá věčně přejíždět parním válcem.
Hitler ani Kim nejsou Bůh. Lidi jim nepatří. Bohu ano.
Takže když Bůh nařídí vyvraždit národ, který nám stojí v cestě, a to včetně kojenců, tak je to ok? Poslechl byste ho a proč? Protože je mocný? Jistě víte, že to Bůh, dle Bible, nejednou nařídil.
–
PS: Miliony lidí věří, že Kim je všemohoucí Bůh (sjednocen s jeho otcem) úplně stejně jako vy věříte, že Ježíš je Bůh. I Hitler I Stalin měli status spasitelů. 5 miliard lidí stejně věří v jiné bohy a to většinou polytheistické. A o vás si myslí to, co vy o nich… Jedno je ale společné, všichni jsou ochotni udělat ve jménu svých bohů cokoli. I zabíjet, a to zejména jinověrce, včetně dětí. Viz křížové výpravy.
–
Předpokládám, že všechna ostatní náboženství a ideologie, které se k tomu uchýlovali nebo uchylují (např islám, nacismus) považujete za nebezpečná. Křížové výpravy a Jozueho dobývání asi ne… protože to chce váš Bůh, ne jejich.
Bůh je jen jeden a jak jsem již jednou napsal, lidé mu jako Stvořiteli patří.
Jinak je mi úplně jedno, kolik bláznů si myslí (či to z donucení předstírá), že Hitler, Stalin či Kim jsou bohové či spasitelé. Nejsou a troufám si tvrdit, že první dva se za bohy ani neprohlašovali…
Ještě k tomu božímu vlastnictví lidí. To dělá hrození věčným trýzněním úctyhodné?
To není hrozba, ale varování před spravedlivým trestem.
Suska, pytate sa, ci volba v totalite je slobodna- no, dokonca v takych totalitach, ako boli nacisticke Nemecko, ci Stalinov ZSSR sa nasli taki, co odmietli posluchnut prikazy, ktore sa protivili skutocnemu najvyssiemuVladovi, Bohu.
Suska, este k Vasmu dalsiemu prispevku.
Boh je sudca. A aj sudca v state, ak je spravodlivy, musi odsudit i toho, koho teoreticky ma rad.
Bozi trest je dosledkok za nase zlo. Ak ja neuposluchnem Boha, a niekoho zavrazdim, je od Boha trest pre mna za tuto vrazdu prejavom Jeho nelasky? Je to, ze ma Boh skrze ucenie Cirkvi varoval pred trestom, ktory ma caka, ak toto spacham, prejavom vyhrazania, alebo prejavom lasky, aby som sa vyhol tomu, co ma caka, ak toto zlo ucinim?
Je snad vydieranim, ak ma sudca varuje, ze ak budem pachat dalej kriminalnu cinnot, tak pojdem do vazenia? Podla 99% ludi zjavne nie.
,,Co je spravedlivého na vyžadování kamenování ženy, která není panna v den svatby“- nie som odbornik na SZ, vela veci tam je akoby zahalene v tme, az Kristus nam dal urcitu optiku. Kazdopadne asi pojde o to, ze islo o podvod pred svatbou, nie? Ci aky tam je kontext? Ved i Izraelcania si brali i zeny-vdovy, a tie pannami neboli, cize neni to skor zle pochopenie textu z Vasej strany?
,,trestání za neposlušnost otců tři generace potomků“- potomkovia dedia majetok rodicov, ich vyzor, priezvisko, casto sa s nimi stotoznuju, aj s ich cinmi, preco by nemohli i Bozi hnev? Ale aj Bozi hnev sa da vzdy odvratit, lebo Bozia laska je este vacsia a trvalejsia.
,, na zakazování ženám učit muže (NZ)“- vychadza to z prirodzenosti ludskej, ktoru najlepsie pozna Boh, lebo nas stvoril.
,,na vyžadování věření neověřitelným tvrzením?“- nie su neoverene, naopak vsetko ukazuje na ich pravdivost- aj dnes ich ludia odmietaju casto hlavne pre vlastnu pychu, hriechy a pachanie zla…
,,Stejně tak co je spravedlivého na neodstupňovaném trestu jako je jen odměna nebo trýznění (nebe/peklo)?“- no, tresty a odmeny su odstupnovane. Nebo ma hierarchiu, a v pekle su tiez rozne tresty, okrem toho tu je ocistec. Neznalost s Vasej strany?
Ad M. Kretschmer:
„Prostě něchtěl být s Bohem, tak tedy není. Asi mu pak lépe dojde, o co přišel, ale to je již pozdě.“
I kdyby to ale takto bylo, že „nechtěl být s Bohem“ (například z důvodů, o kterých píše p. Suska, že mu Bůh bude připadat jako špatný a proto s ním nebude chtít být), tak pochybuji, že by si přál být zrovna v pekle…
No, ovšem nesedí mi tam jedna věc, i kdybych se na to díval v rámci vašeho vlastního postoje: „Asi mu pak lépe dojde, o co přišel, ale to je již pozdě.“ To, se mi zdá, že nemůžete držet: podle mě z vašeho postoje plyne, že člověk volí zlo vědomě, svobodnou vůlí, tj. že mu již muselo „dojít“, mezi čím volí, aby se jeho volba dala považovat za svobodnou.
Ad Mirek: Ztráta něčeho dobrého a cenného bolí, a to natolik, nakolik je poznávána velikost ztraceného. Někteří teologové se domnívají, že hříšník v okamžiku svého soudu po smrti na okamžik spatří (aspoň náznak) Boží slávu, o jejíž vidění je připraven. To je domněnka. Každopádně podstatou věčné blaženosti je vidění Boha a největším trestem pekla je věčné odloučení od Boha, tedy věčné zbavení patření na Boha. Pekelný oheň aj. jsou pak až na druhém místě.
ad MK: pokud se považuje za hlavní trest to nepatření, tak celkem chápu, proč se musí předpokládat, že hříšník uvidí slávu Boží…to je ovšem velmi ďábelský trest: hříšníkovi to už k ničemu není, jen k užírání se. Pokud by tu slávu neviděl, tak by se myslím předešlo zbytečnému zlu – jsou-li pekelné tresty druhotná věc, dají se také zcela pominout. Hříšník by měl opravdu to, co chtěl – pobyt bez Boha. Nebo že by v tom spočívala třeba přirozená blaženost, že se člověku (například potracenému dítěti) zatají, že existuje nějaká nadpřirozená?
To je nějaké překombinované, nemyslíte? Mě se to jeví jednoduché, nadpřirozenou blaženost má ten, kdo své skutky zde na zemi konal ve shodě s vůlí Ježíše Krista, zatracen je ten, kdo svou vzpomínku na Boha potlačoval a jeho Syna neuznával, a přirozenou blaženost mají duše, které jeho Syna nepoznaly, ale hledaly dobro. A všíchni jsou spokojeni, že mají, po čem toužili. Zní to divně, ale myslím že i zavržení jsou srozuměni se svým stavem, Bůh je pro ně jen vzpomínkou, kterou se snaží celou věčnost potlačit a nikdy se jim to nepodaří. Asi se to nedá pochopit, a už vůbec se po tom nedá toužit.
Milý Susko, Bůh stvořil všechno, aby to bylo a aby ho stvoření oslavovalo. Člověk jako vrchol stvoření má svobodnou vůli, ale svoji závislost na Bohu nemůže zrušit. Bůh do všeho, co je, vložil svůj řád, tedy i do člověka. Pokud člověk tento řád nepřijme, není to vinou Boha, ale naší svobodné vůle, která si tuto možnost vybrala. Protože však Bůh chce štěstí člověka, sám se člověkem stal v Ježíši Kristu, aby nám pomohl se správně rozhodnout. Uvěřit, že to s námi Bůh myslí dobře, pak patří k nejdůležitějším a zároveň nejtěžším životním úkolům.
Petro, mě se zdá, že vy chápete Boha jako cosi co má velice špatnou kontrolu nad vlastním dílem a velice omezené možnost jak s tím něco dělat, když se mu něco nelíbí. A vlastně,že nemá nic společného s chováním lidí (kterým stvořil vlastnosti včetně sexuálního chtíče) a zároveň s pravidly, která tyto vlastnosti zakazují. V podstatě svou nespokojenost s vlastním dílem vždy řeší s pomocí vlastností, kterými je obdařil – schopností vnímání strachu a bolesti. Paradoxně k tomu ještě vyžaduje lásku… –
Tvoření něčeho za účelem svého uctívání nezní zrovna nekonecně dokonale. Spíš naopak.
Suska, Boh nas stvoril s lasky a dal na do raja, aby sme tam stastne nazivali…my sme ho zradili, oklamali a pridali sa k Jeho najhorsiemu nepriatelovi… my sme ti, co Boha stale sklamavame, napriek tomu ludstvu dava vzdy sancu sa opat obratit a opat sa vratit k Nemu… Boh nas iba varuje, co sa stane, ak stale budeme nasledovat satana, ak beriete trest za prejav akejsi nelasky, tak neviem- i sudca v state, ak chce byt spravodlivy, musi potrestat i zlocinca, ktoreho ma rad.
Susko, dát někomu svobodu volby je vždycky risk. jako já svým dětem. Protože je miluji a vím, jaké jsou pravidla života, radím jim nebo i přikazuji, jak mají žít, aby zbytečně netrpěly. Když trpí, trpím i já. Jejich svobodnou vůli jim však vzít nemohu. Proto, když zcela opustí cestu pravdy, musím je nechat jít. Stejné nebo podobné je to s Bohem. Učinil nás ke svému obrazu, ale je to naše vůle, která se k tomu musí rozhodnout. Když se rozhodneme špatně, respektuje to a oddělí nás od sebe v místě zvané peklo. Pro něho je peklo místo kde se nemiluje, kde není Syn Boží a proto tam chybí život. Abychom se tam nedostali, dává nám návod, jak vychovat svou vůli k lásce, a sice musíme přijmout odpuštění a milost skrze Krista.
Suska, pisete:
,,A vlastně,že nemá nic společného s chováním lidí (kterým stvořil vlastnosti včetně sexuálního chtíče) a zároveň s pravidly, která tyto vlastnosti zakazují.“
No, ano, Boh dal cloveku ,,sexualny chtic“ a zaroven mu dal pravidla, ktorych ignorovanie ublizuje cloveku, i spolocnosti, nici rodinu, stastie ludi, ublizuje detom, a rozvracia spolocnost.
Snad jen technická otázka – Písmo s jakým komentářem jste četl? Se svým, předpokládám.
Vaše představy se promítají do příběhů z Písma, a priori k nim přistupujete s nedůvěrou a vytvořeným názorem. To není moc poctivé, co myslíte?
Deformované představy, které o Bohu máte – viz důvody, proč prý stvořil svět, svobodnou vůli, tresty a odměny, atd., jsou jen vaším problémem. Chápu, že nám, zabedněným křesťanům potřebujete ukázat, jak jsme hloupí a náš Bůh tyranským despotou. Odpusťte, pokud tomu tak není, ale vaše argumentace připomíná argumentaci satanisty. Nemyslím to jako invektivu.
Připadáte-li si svobodným ve svém světě bez Boha, pak asi nevnímáte vše kolem pod tím správným úhlem. Otročíte buď vlastnímu tělu, nebo názoru druhých, který jste přejal. Otročíte světu. Bez lásky, v sobectví.
Chcete-li nalézt odpovědi na své otázky, nehledejte je zde. Hledejte je v komentářích k Písmu, katechismu, biblické dějepravě. O svobodné vůli existují celé traktáty – třeba od svatého Augustina. Zkuste to tam, ne na diskusním internetovém fóru.
A to si ještě k tomu představte, Susko, že nekonečně vševědoucí Bůh přesně věděl, jak člověk svobodnou vůli zneužije už v Edenu neposlušností Evy (ženská nikdy neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane) a přes proroky ukázal lidstvu obrazy dnešního rozloženého světa. Podle Vás to ovšem není láska. Jistě – není to žádná Vaše vysněná romantika a Bůh svoji nekonečnou Lásku nenechá urážet bez konečného trestu. Věrní půjdou k Němu, nevěrní pryč od Jeho tváře. To je asi pro Vás dost masakr, že? A ten nás čeká po smrti všechny, jednoho vedle druhého bez rozdílu barvy pleti, vyznání a hlavně bez ohledu na to, co tomu říkají „odloučení bratři“. Bohem daná fakta zůstanou fakty, i kdyby celá ČBK tvrdila pravý opak.
Suska je evidentně provokatér a ateistický zmetek. Nebo něco ještě horšího. Proč se mu všichni snaží něco vysvětlovat, když už z jeho prvního příspěvku je CELKEM JASNÉ, že si nic vysvětlit nechce, pouze provokuje. Proč?
A proč ne? Snad nejste naiva, která věří, že to tu čte jenom někdo a jiný tu nenajde odpověď, kterou hledá, aniž se diskuze zúčastnil…?
O to nejde. Když bude zlobit malé díte, když sebou bude v záchvatu zlosti cukat na zemi, že ho nechcete vzít, kam chce, tak máte dvě možnosti. Natlouci mu, což je dobré a účinné, ovšem na internetové anonymní dítě takto jít nelze, nebo je ignorovat. Kde není diváků není divadlo, i tento tatar by pak přestal po prvním příspěvku.
To se vsákne. Ignác dělá dobře, že všecko nepouští 😉
Nemohu odpovědět, jsem mazán.
–
(cinicusi, prosím, aspoň toto pusťte ať je mým spoludiskutérům známo z jakých důvodů nemohu reagovat). Díky
Když už srovnáváte Boha, Stalina a Hitlera:
Nemůžete nevidět dobro , které Bůh nesčetněkrát prokázal, kolik následovníků Bůh má, kolik dobra vzniklo jeho jménem.Co dobrého zbylo po Stalinovi a Hitlerovi?
A co se týče hněvu, a trestu , tak u Boha mu většinou předcházelo napomenutí, upozornění, což u Hitlera a Stalina neplatilo- bez milosti srovnali se zemí všechno co jim stálo v cestě.
Četl jste knihu Jozue?
To je moc dobře, že nám tu nepleníte diskuzi. Ignác dobře ví, co dělá. Zrovna u exkard. Vlka jste na svém blogu trefil kozla. Výjimečně správně tam definuje existenci ďábla a posedlost. K doc. Chocholouškovi patříte Vy, Vy umělče. :o)))
[…] Víra (1): Víra ve Starém zákoně […]
otázka – pro Michal Kretschmer:
Pojem víra mi často přišel dost neurčitý ve způsobu, jak ho lidé používájí, tak jsem si řekl, že si tvé články postupně přečtu a napadla mě otáka: dalo by se také říct, že víra je prostě opakem ingorance skutečnosti (záměrné přehlížení skutečnosti)??
tedy pozitivně řečeno, že víra je přijetím skutečnosti?
např: Abraháma oslovil Bůh a on to přijal, i to, co mu řekl, „uvěříl mu“.a zachoval se podle toho.
tedy v podstatě, jaký vidíš rozdíl mezi pojmy věřit, a vědět – v tom příkladu s autem – jestli na přechodu budu ignorovat skutečnost, že jede auto, a vběhnu pod něj, tak si odnesu následky ignorance ke skutečnosti, i a půjdu tak proti tomu, že díky mi známým informacím vím/věřím, že ze mě auto může nadělat fašírku. Jsou jistě oblasti, kde něco vím s větší jistotou (věřím, že existuju, věřím, že zítra výjde slunce atd – prostě něco, co znám z časté vlastní zkušenosti) a oblasti, kde něco nevím jistě, a spíš věřím referencím lidí co mi o tom řekli (věřím, že je Země kulatá), že to tak je. Pak jsou i věci, o kterých prakticky vůbec nic nevím, ale třeba věřím, že to je nějak, z důodu osobní preference k nějakému výkladu (věřím, že je časoprostor zakřivený a čas může plynout různě v rúzných graitačních podmínkách), nebo protože „chci věřit“ nějakému mnou vybranému výjkladu (věřím, že mé děti budou v životě úspěšné)..
Víra není opakem ignorování skutečnosti, pokud skutečností se rozumí poznávaná skutečnost. Subjektivně může někdo skutečnost, i nezaviněně, poznávat nesprávně. Nic nechce ignorovat, může dokonce toužit po pravdě, ale víru nemá. Víra znamená přijmout Boží zjevení pro autoritu Boha zjevujícího.
Víra (mám zde na mysli katolickou víru) není ani přijetí skutečnosti. Člověk může odmítat poznání i nějaké zcela přirozené pravdy, která se mu nehodí, nebo ji přijímat to, co smysly nebo svým rozumem poznává. Opět se tu nejedná o víru. Víra také není každé bezvýhradné přijetí Božího oslovení. Abrahám patrně musel mít nějakou jistotu o tom, že k němu skutečně hovoří Bůh. Učitelé mystiky, zejména sv. Jan od Kříže, vždy upozorňovali na to, že se duše nesmí moc opírat i o skutečná Boží sdělení.
Jsou věci, kde se člověk musí opírat o poznání jiného člověka (autority). Lze tak hovořit o lidské víře, která z povahy věci nemůže být naprostá, ale pro praktický život je nutná, neboť si nelze vše sám ověřit z důvodů časových nebo nedostatečné poznávací kapacity (slepý věří vidoucímu, že se něco děje; neznalý cizího jazyka tlumočníkovi). Někdy se stává, že argumenty pro něco nejsou nutící; takže lze to pak mít za pravděpodobné. S vírou to nemá nic společného. Stejně tak jako když si sázkař vsadí, že kdosi (komu on fandí) vyhraje.
Víra v katolickém smyslu je poznáním. Nikoliv poznáním na základě, že něco vnímám smysly nebo rozumem chápu, ale na základě poznání Boha, které sdělil a kterému věřím.
pro Michal: S tou vírou a skutečností jsem to bral tak, že víra by byla přijetím skutečnosti po té, co bychom Boha jako skutečnost rozpoznali, ale ano, myslel jsem to i tak, že je to pak závislé na tom, jak daleko postoupíme s poznáním co je tedy skutečností, pravdou. Což je často spíš proces, než dosažený stav, a až na drobné výjimky si nikdy nejsme plně jistí, zda se nemýlíme, nebo spíš, zda je poznání úplné – často zodpovězená otázka vytvoří dvě další.
Jak píšeš, že víra je poznáním, tak mi to slovo „poznání“ dává v češtině větší smysl, než slovo víra – docela by mě zajímalo, jaké jsou varianty toho překladů biblického pojmu, který překládáme jako víra..
Ještě postupně přečtu ty další články, ale „víru – poznání“ tak momentálně chápu jako název nějakého stavu člověka, vzniklého „na základě poznání Boha, které sdělil a kterému věřím“. I tak bych ale řekl, že to Boží sdělní k člověku nějak přijde přes smysly – beru jako smysly nejen těch běžných 5, ale jakýkoliv vjem – i intuici, vnitřní hlas, vhled, atd.. – nebo pak přes odvození si něčeho z těch smyslů. I prakticky třeba křesťané, nebo přímo katolíci, které znám, mi obvykle jako cestu ke své víře popisovali skrze četbu Bible (důvěra autoritě) a skrze motlitbu (osobní vjem). Ale přečtu si ještě pár těch dalších článků… 🙂
pro Michala:
Udělal jsem si čas na ten třetí článek (Pojem víry), kde se jde snad nejvíc k podstatě.
A z něho asi nejjasnější jsou pro mě ty citace Tomáše Aqvinského. U nich je docela jasné, co chce T.A. říct, takže je pak i snazší si zhruba představit, co má vlastně na myslí a nějak o tom dál přemýšlet, přebrat si to. Zato přiznávám, že některé z ostatních citovaných textů jsou pro mé chápání trochu neuchopitelné, matoucí, zakryté.
U Tomáše mě docela zaujalo to, jak píše o složitém chápán jednoduchého:
„A tudíž to, co je samo sebou jednoduché, poznává lidský rozum v jakémsi složení, jako naopak rozum božský nesloženě poznává to, co je samo sebou složené. Jakkoli Bůh jest něčím nesloženým, přece pro povahu našeho rozumu jsou pravdy o něm formulovány na způsob věty.“
Asi to spolu až tak nesouvisí, ale trochu mi to připomíná různé posunuté stavy myslí, kdy třeba ve spánku máme často úplně jinou „logiku“ než ve dne, která se ve dne zdá šílen, ale ve spánku je zcela pochopitelná, úplná, logická. Taky ve dne se občas stane, že se nějaké protichůdné věci, neslučitelné běžnou logikou, v určité chvíli zdají naprosto jasně propojitelné (zároveň platí odpověď ano i ne pro jednu otázku). Zvláštní zkušenost, která tenhle stav trochu vyjadřuje, mi popsal jeden přítel, kterému se stalo, že viděl let mouchy a vnímal mouchu ve všech jejich pozicích na dráze letu najednou – je to trochu divný příklad, ale trochu ukazuje ten způsob vnímání „změněné logiky“ u abstraktnějších věcí.
Jinak spíš je ten pojem víry (jak píšete „katolické víry“) pro mě pořád dost neuchopitelný – a opravdu si říkám, že by mě zajímalo slyšet ten pojem v původním jazyce Ježíše, nebo i v řečtině, kdybych v těch jazycích dokázal myslet.
Znám jednu příznivkyni Hnutí grálu v blízké rodině a ta mě vždycky trochu zarážela tím, že její přesvědčení je sebepotvrzující-se tvrzení – že to, o čem je přesvědčená, četla z knihy od Abdrushina, a pravdivosti jeho knih věří proto, že on je napsal a že o nich řekl, že v nich pravda je. (Takže říkám vám tohle a tohle a můžete tomu věřit, protože říkám, že je to pravda). Nebo v poslední řadě, pro pochybovačné, řekla, že se ta pravda dá poznat i podle „vnitřního chvění v nás“, které pravdu rozpozná..
Podobně jako mi na náměstí přátele Krišny řeknou, že mi dají pravdivou knihu o Bohu-Krišnovi, a zárukou její pravdivosti je přece Krišna.
Mi ten jev připadá, že je i v křesťanství – kdy na sepsání a kompletaci Bible nebo na pravost církevního učení měl dohlížet Bůh/Duch svatý, o kterém se pak z Bible nebo z tradice dozvíme, že tady je a taky že na Bibli a církevní učení dohlíží. Je pak jen otázkou, jestli je dřív vejce, nebo slepce – jestli dřív uvěřit díky Bibli a církevnímu učení Boží dohled nad jejím sepsáním a nad tradicí, nebo jestli dřív přijmout to, že je Bible a církev Duchem svatým autorizována jako kniha a instituce pravdu o Bohu správně hlásající – možná že bych odpověď na tuhle otázku rozseknul snad jen v takovém stavu vědomí, ve kterém je možné vidět letět mouchu ve všech jejich pozicích najednou.
Omlouvám se, že teď trochu ryju a zkouším žertovat, ale zároveň to myslím i docela upřímně a se zájmem.. snad to moje pochybování tady může být i podnětem pro zamyšlení, a pak třeba i další články, které by to hlouběji probraly..díky..
možná se ptám na neodpověditelné otázky – přesně popstat, co je to víra je možná tak těžké, jako popsat, co je to sladká chuť cukru, – můžeme říct, že cukr je sladký, ale těžko popsat samu chuť. Ty články se ale spíš zabývají okolnostmi víry – jen nástin toho co víra v pojmu víry a pak už spíš ty její okolnosti – víra v novém a strém zákoně, vyznání a obhajoba víry, péčeo čistotu… to je pro většinu čtenářu asi v pohodě, protože už víru mají, ale možná by bylo zajímavé napsat i něco o tom, jaké vedou lidi k víře cesty – čím jejich víra začala, co je v ní upevnilo a podobně..
Lidské pojmové myšlení vyjadřuje pravdy formou věty, postupuje, jak někde píše sv. Tomáš „componendo et dividendo“, tedy skládáním a rozkládáním. Takže skutečnost, i tedy naprosto jednoduchého Boha, chápeme vždy jako něco složeného.
Tradiční fundamentání theologie se snaží ukázat, že Písmo sv. je božského původu, že je to Boží zjevení. Něcok tomu bude v následující části. V sedmdesátých létech minulého století, kdy litoměřický seminář nebyl ještě (tolik) zasažen modernismem, tam vyučoval prof. Kubalík. Doporučuji jeho dvoudílná skripta Theologia fundamentalis.