Domácí úkol o sebevraždě
Francouzské školství se dočkalo dalšího zajímavého skandálu. Francouzský učitel šokoval rodiče, když zadal asi třináctiletým žákům úkol, aby zpracovali písemnou práci o sebevraždě. Po stížnostech rodičů byl po zásluze suspendován. Tragické je, že se našli i lidé, kteří se suspendovaného učitele zastávají…
Někdo by možná mohl namítnout, že ani sebevražda by neměla být ve škole tabu, a že když jsem se dříve nepokrytě zastával francouzského učitele, který byl vyhozen ze školy zato, že s žáky diskutoval o potratech, měl bych se na základě téhož metru zastat i tohoto učitele. To je ale hluboké neporozumění problému. Ty případy jsou ve své podstatě zásadně odlišné a právě proto je nutné je na základě jednoho metru posoudit zcela odlišně.
V prvním případě byl učitel vyhozen na to, že s dětmi komplexně probral otázku potratů a na jejich výslovný dotaz jim sdělil svůj (negativní) náhled na ně. Na tom rozhodně není nic špatného, naopak špatná (a doslova zločinná) je praxe, kdy se s dětmi mluví jen o technické stránce potratů a zamlčují se před nimi etické kontroverze, které se s nimi pojí. To je doslova křivení reality ve výuce a tudíž i křivení jejich výchovy a vzdělání.
Učitel z jihofrancouzského Montmoreau-Saint-Cybard ovšem s žáky sebevraždu neprobíral, natož pak aby ji pojal nějak komplexně. Je možné, že řada z těch, co se ho zastávají, prostě přehlédla zásadní konkrétní detaily jím zadaného úkolu. Chci tomu věřit, protože opravdu nechápu, jak by se ho jinak duševně zdravý člověk mohl zastávat…
Pan učitel dal žákům za úkol, aby se vžili do situace, že se nezvratně rozhodli spáchat sebevraždu, a vysvětlili důvody, které je k tomuto postoji přivedly. Vlastně tak měli obhájit důvody ke své vlastní (!!) sebevraždě. Kdyby pan učitel zadal obecné pojednání o sebevraždě, dalo by se to ještě pochopit, byť si nemyslím, že by takovéto úkoly patřily zrovna do této věkové kategorie. Nicméně takto konkrétně zadaný úkol je natolik zvrhlý, že nepatří do žádné věkové kategorie. Už protože sebevraždu nikdy nelze ospravedlnit, a proto je naprosto nepřijatelné nutit někoho, aby se stylizoval do pozice, že se pro ni rozhodl.
Vrcholem ironie bylo, že učitel zkritizoval ve svém hodnocení práce některých žáků s tím, že jejich zdůvodnění rozhodnutí pro sebevraždu „není dostatečně precizní,“ což už je absolutní vrchol cynismu. Velmi přesně to vystihla matka jednoho z žáků, když na tuto kritiku zareagovala komentářem: „Díky Bohu za to!“
Další podrobnosti ZDE.
Vyšlo i na autorově blogu, kde je možné přísvě k podpořit kliknutím: http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/312363/Domaci-ukol-o-sebevrazde.html
Vzhledem k tomu, že se vyskytují případy sebevraždy mladistvých, dokonce i dětí, nebylo by nic špatného či nevhodného na tom, aby třináctiletí napsali pojednání o sebevraždě s důvody proč ji nespáchat a vyrovnali se ve své úvaze s námitkami proti nedovolenosti sebevraždy.
Ale takto zadání domáciho úkolu, jak se dozvídám z článku, nestálo. Takže dobře, že ten učitel (snad) končí.
Jaké jsou nenáboženské důvody pro sebevraždu?
Lze si přečíst různé důvody od advokátů euthanasie jako třeba:
vyhnout se utrpení, které se zdá nesnesitelné; můj stav je takový, že další život odporuje důstojnosti člověka; zakázat sebevraždu je v rozporu s právem člověka na sebeurčení.
Uvádí se ještě další případ, kdy někdo spáchá sebevraždu z obavy, že by při mučení vyzradil věci, které by přivedly na smrt jeho společníky.
Horší je tyto důvody pak vyvracet bez odkazu na náboženství.
Pardon blbě jsem si po sobě přečetl dotaz, myslel jsem právě nenáboženské důvody proti sebevraždě, přesto děkuji za odpověď.
Záleží na tom,co rozumíte pod „nenáboženské důvody“. Pokud někdo je přesvědčený materialista a tedy popírá posmrtný život v jakékoli podobě, nenajdou se myslím důvody pro to, proč,si nezkrátit život zde na zemi, je-li velmi bolestný či obtížný. Je to podobné jako s důvody, proč neučinit něco zlého, když žádný trest (ani zde na zemi ani po smrti) nenásleduje. Naproti tomu takový vyznavač zákona karmy a převtělování nemusí sice věřit v Boha, ale uvědomuje si že sebevraždou neunikne tomu, aby si někde odpykal to, co dříve spáchal, a může být přesvědčen, že sebevražda jeho situaci ještě zhorší.
K odmítání sebevraždy není třeba nadpřirozená víra, ale postačí přesvědčení o Boží existenci a o tom, že člověk si život nedal a nemá práva si jej vzít a že sebevražda je útěk od úkolu, který mu byl zde na zemi dán.
„Je to podobné jako s důvody, proč neučinit něco zlého, když žádný trest (ani zde na zemi ani po smrti) nenásleduje.“
Dovoluji si připodotknout, že mimo Boha není žádné objektivní měřítko pro to, co je dobro a zlo. Logickým důsledkem přesvědčeného materialismu je zjištění, že žádné zlo ani dobro neexistují.
Takže když neexistuje klacek trestu, není zlo? Fuj, to je, jako by zloděj řekl, neučinil jsem zlo, když mě nechytí.
Zas pochopil zcela špatně… Zkuste si to přečíst znovu.
To byla reakce na komentář výše: „Je to podobné jako s důvody, proč neučinit něco zlého, když žádný trest…“ Dobří a mravní lidé nepáchají zlé skutky kvůli jejich zlé podstatě a také kvůli zlu, které vznikne. Pro špatné lidi je hlavním důvodem ten trest/jeho absence.
K praktickému odmítnutí sebevraždy také postačí vědomí, že člověk v jakékoli situaci, minimálně ten, kdo je ve stavu schopnosti se rozhodovat a nést odpovědnost, a tedy dobrovolně spáchat sebevraždu, má vůči svému okolí povinnosti. Těch je tolik a jsou natolik závažné, že každý sebevrah se zbaví a vyhne nějakým povinnostem, a to je zlo. Povinnosti samozřejmě nemá člověk s vysokým stadiem demence ap., ale ten nemůže doopravdy spáchat sebevraždu, není totiž schopný se rozhodovat a být za to odpovědný. Když vyskočí z okna, je to vlastně nehoda, když dostane injekci, je to vražda.
Já jsem tu otázku pochopil tak, jaké jsou nenáboženské důvody proti sebevraždě: tázající to asi myslí v situaci výrazně negativní životní bilance bez pozitivního výhledu – tj. třeba ve stáří při výrazné bolesti apod. Myslím, že takových situací je poměrně málo: je tady spousta léků na bolest, drog, uměleckých i zábavných děl, psychofarmak… Myslím, že pokud se ateistovi podaří vyloučit neracionální vlivy (tj. třeba depresi způsobenou fyzickými či psychickými vlivy), tak nemá příliš důvodů páchat sebevraždu, protože pak už žádný další život (podle svého mínění) nedostane. Asi nejsilnější důvod spáchat sebevraždu má člověk, kteří věří ve věčný život v nebi či v reinkarnaci a přitom nevěří v to, že by byl za sebevraždu nějak trestán (protože mu to přijde absurdní).
ad cinicius: to se mi nezdá… logickým důsledkem by spíš bylo (např.), že neexistuje obecné dobro/zlo, ale jen individuální dobro/zlo, kdy dobro/zlo jednoho člověka může být v konfliktu s dobrem/zlem druhého. Aby nebylo ani dobro ani zlo, to by předpokládalo, že by přirozenost úplně všech lidí (a pravděpodobně i všech živých tvorů vůbec) byla zcela stoická (ataraxistická), tj. nikdo by ničemu (ve své přirozenosti) nedával přednost před ničím.
Bez Boha žádná skutečná přirozenost ani řád neexistují…
Sebevražda znamená popření vlastního života. Snad by se dalo argumentovat tím, že je proti přírodě. Zvířata sice nejsou obdařena rozumem, ale je pro ně přirozené žít. Běžně zabíjejí jedince jiných druhů, někdy i svého druhu. Mohou se v důsledku svého nerozumu dostávat do situace, že zbytečně zemřou. Ale zbavují se někdy svého života záměrně, tak jako záměrně třeba loví svou kořist? Nevím o tom.
Také jsem se nad svou otázkou zamyslel a několik argumentů jsem našel:
a) člověk je sice vlastníkem sama sebe, ale vzhledem k tomu, že to nebyl, ale jeho rodiče, kdo mu dal život a tudíž není s ním nesmí nakládat. Rodiče ovšem s životem jiného člověka, i když mu dali život nakládat nemohou, protože tím by omezili jeho svobodu a vlastnické právo na svou osobu.
b) V případě euthanázie by šlo argumentovat i tím, že v současné době dochází k masivnímu rozvoji paliativní medicíny, která účinně tlumit jakoukoliv bolest a proto není nutné aby člověk, pokud nechce, zbytečně trpěl.
c) Rozhodnutí spáchat sebevraždu zpravidla není rozhodnutím svobodným, ale rozhodnutím učiněným v tísni a proto je jako takové nepřijatelné.
S tou přírodou bych moc neargumentoval, vzhledem k tomu, že jsou známy např. případy psů, kteří po smrti svého páníčka odmítali potravu.
ad Cinicius: přirozenost definuji jako něco objektivního: tj. způsob, jakým by daný tvor jednal, kdyby znal důsledky svých činů. Teoreticky by se snad dalo něco namítat vůči absolutní přirozenosti, ale vůči aktuálně vnímané přirozenosti těžko: život jako takový se vyznačuje tím, že něčemu dává přednost před něčím jiným, a mj. snahou o sebezachování, jak správně podotýká pan Kretschmer – i když, i u živočichů jsou občas známy případy, které při současném stavu poznání interpretujeme jako sebevraždy (kytovci, psi odmítající žrát po smrti svých majitelů apod.). Řízenou autodestrukci spouští i buňky. U rostlin jsem zatím o ničem podobném neslyšel.
Jinak ale s člověkem je to přece jen složitější, než jsem napsal: roli hraje i vliv nemoci na vlastní osobnost a důstojnost – a jsou lidé, kteří raději spáchají sebevraždu, než by dopustili např. svou závislost ve stáří na jiných lidech nebo své postupné propadání demenci – říká se tomu myslím bilanční sebevražda, Světová zdravotnická organizace ji už ze seznamu duševních poruch vyškrtla. Tj. někteří lidé se nebojí ani tak toho, že by ve stáří měli poměr pozitivních a negativních vjemů příliš vychýlen ve prospěch negativních (protože to by mohli regulovat medicínsky), ale že se bude redukovat samotný substrát těchto vjemů, že se budou sami vytrácet jako osoby – a toto vytrácení hodnotí hůř než nebytí.
Mám pocit, že oba chápeme řád a přirozenost zcela jinak. Já mluvím o Řádu Stvoření, který se odvíjí od Boha Stvořitele, který jediný dává Stvoření smysl, a je zdrojem měřítek přirozenosti. Přirozenost je definován na základě souladu jednání se smyslem a řádem Stvoření. Bez Boha není Smysl ani Řád a tudíž ani přirozenost. Není dobro ani zlo. Zmiňoval jste teorii her a rozličné další teorie fungování společnosti. Ale bez Stvořitele není smyslu Stvoření a my jsme bezcenným produktem náhody. Nevíme a nemáme jak určit, jak by měla společnost fungovat, jaká je dobrá společnost.
Ještě k řádu: záleží na tom, co přesně myslíte řádem. Jestli myslíte algoritmickou stlačitelnost, tak ta je jedním z možných uspořádání logického řádu, a logický řád je nutný tak jako tak (porušení principu sporu je nemožné a priori, bez ohledu na případnou Boží existenci). Jestli za opak řádu považujete chaos, tak je zase potřeba říct, co tím myslíte. jestli myslíte nějaký absolutní deterministický chaos, kdy se nedá předvídat vůbec nic, tak ten je samozřejmě stejně možný jako různá algoritmická stlačení – ale v jiném vesmíru, samozřejmě, a v tomto vesmíru bychom vůbec nevznikli, či spíše jsme nevznikli.
Sebevražedné myšlenky a pokusy jsou v naprosté většině případů projevem duševního onemocnění. Podle jedné metaanalýzy starších studií bylo 87.3% lidí, kteří spáchali sebevraždu, před jejich smrtí diagnostikováno duševní onemocnění nebo porucha osobnosti.
http://www.biomedcentral.com/1471-244X/4/37
Je silně pravděpodobné, že duševní nemocí trpěla i část (ne-li většina) těch, kteří diagnostikováni nebyli.
Podle jiné studie, která se týkala lidí, kteří se pokusili o sebevraždu a přežili, byla aspoň jedna duševní porucha dignostikována 98% z nich.
http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1600-0447.1996.tb09855.x/abstract
V takových případech nemůže být o „dobrovolném odchodu ze života“ ani řeči.
Duševní porucha nemusí ještě znamenat, že dotyčný neodpovídá za své činy a nejedná tedy svobodně. Někdy tedy ano, ale ne vždy.
Já netvrdím, že člověk trpící depresí neodpovídá za žádné své jednání. Tvdím, že nezodpovídá za jednání týkající se sebevraždy (pokusu o ni).
Myslím, že do jisté míry i duševně nemocný člověk zodpovídá za své jednání ohledně sebevraždy. Neodpovídal by v případě, že by byl posedlý zlým duchem a měl potlačenou svobodu rozhodování. Sebevražda je – alespoň jak jsem se s tím setkala ve svém okolí a v rodině- vždy důsledkem neřešených problémů, kdy člověk nechce od Boha přijmout pomocnou ruku, protože správně tuší, že by musel změnit svůj život. Je to naprostý nedostatek naděje v důsledku špatných životních postojů a hodnot. Těžko z toho vinit někoho jiného, než samotného člověka, kterého se to týká. život je dar a pochopit to musí každý sám za sebe. Jenže my často změnu čekáme od druhých a nechceme přijmout zodpovědnost za svůj život. S tím duševně nemocnému člověku těžko pomohou doktoři, kteří nedokážou léčit příčinu nemoci. Příčinou každé duševní nemoci je hřích a lékařem Ježíš Kristus a víra v něho. Vím o čem mluvím, v mé rodině bylo několik sebevražd i duševně nemocných lidí a je zřetelně vidět rozdíl mezi těmi, kteří víru mají a těmi, kteří víru nemají.
Když Vaše široká rodina uhoří v bolestech před Vašima očima rukou žháře, Vy sama jste zmrzačená z popálenin, skončíte pod mostem a k tomu vypukne válka, tak to není otázka Vašich špatných hodnot, ale něčeho, co Vás vzalo jako orlí pařát, proklálo a unáší. Psychicky slabší člověk je prostě k sebevraždě takovými okolnostmi donucen.
Navíc, z Vašich slov vyplývá, že duševně nemocní zodpovídají za zločiny jako vražda, spáchané v nepříčetnosti. Budeme věšet blázny?
„Příčinou každé duševní nemoci je hřích a lékařem Ježíš Kristus a víra v něho.“ Nesmysl, některé zdědíte, jiné jsou organické příčiny, jiné se rozvinou v dětství, jiné Vás postihnou v důsledku traumatu (zákopové šílenství za války, kdy byli blázni neschopní promluvit slovo a poznávat okolí stříleni jako „zbabělí simulanti“).
Ad Petra: Posedlost nezbavuje postiženého svobodné vůle. Působení démona lze přirovnat k tomu, že někdo silnější uchopí něčí ruku a manipuluje jí. Dotyčný o tom ví, nechce to, ale nemůže se ubránit. Démon nemůže vynutit vnitřní souhlas ke hříchu. Jsou známy případy dočasné posedlosti, kterou byli stiženi i světci.
Kromě toho se domnívám, že jsou sice známy případy, že zlý duch někým mrštil k zemi, ale ne že ho zabil nebo způsobil, že se posedlý zabil (třeba skokem z výšky). Domnívám se, že to Bůh nedopouští.
„Příčinou každé duševní nemoci je hřích“.
Tohle je doopravdy celkem povrchní postoj, podobný těm, kdy se lidé radši modlí za uzdravení, než aby vyhledali účinnou lékařskou pomoc, protože jak např. zhřešilo ještě nenarozené dítě?
“Příčinou každé duševní nemoci je hřích.”
A pak se divte, ze vás katolíky spousta lidí považuje za iracionální ma**ry. Psychické onemocnění je onemocnění jako každé jiné. Dotyčný člověk potřebuje lékařskou pomoc, ne hodinu náboženství.
Znám případ, kdy se psychóza rozjela u 14-letého kluka, v podstatě ještě dítěte. Jaké hrozné hříchy asi takový kluk stihl za svůj život spáchat, aby si zasloužil takovýhle trest?
To, co říkáte, je úplně stejná zhůvěřilost, jako když rodiče s nemocným dítětem objíždějí léčilete, místo aby ho vzali k doktorovi. Obojí může skončit tragicky.
Absolutně jsem nepsala o duševních poruchách nenarozených, ale duševní nemoci, kterou člověk získá životem v nemravné společnosti, která Boha a myšlenku na něho popřela. Můj pohled vůbec není povrchní, protože mám v blízké rodině lidi, trpící depresemi a vím, co s tím může udělat víra a jak s dotyčným manipulují lékaři psychiatři.
ad. Eva. Každá nemoc je důsledkem hříchu, tělesná i duchovní, Bůh si absolutně nepřeje bolest a utrpení člověka. Nepopírám, že dotyčný potřebuje lékaře, jen říkám, že život podle Desatera a modlitba k Ježíši Kristu je nejlepší cestou, jak objevit kořen své nemoci. Nevím, jak je na tom zmíněný chlapec, ale já jsem začala hřešit po 3. roce života, kdy jsem pobrala rozum.
Když mi bylo 10 let, dostala jsem těžký zápal plic. Vy tvrdíte, že to byl důsledek hříchu? Já myslím, že to byl důsledek bakteriální infekce.
Též ad Petra. Vztah mezi hříchem a nemocí je složitější. Je pravda, že důsledkem prvotního hříchu je smrt a nemoci, které někdy k ní vedou. Není to ale tak přímočaré, abych z toho, že momentálně jsem nemocen, mohl usoudit, že je to trest či následek toho a toho hříchu, kterého jsem se dopustil. Jsou samozřejmě hříchy, které přímo k nemocím vedou, jako cirhoza jater u alkoholiků či pohlavní choroby u promiskuitních oson.
Dále pak z životopisů některých světců je známo, že byli dlouhá léta velmi tělesně nemocní a trpěli. Vysvětluje se to jako dostiučinění ne za jejich vlastní hříchy, ale za hříchy jiných.
Duševní nemoc může být důsledkem setrvávání ve hříchu, kdy je člověk rozpolcen: ví, co má či nemá činit, a přece jedná opačně – a propadá proto třeba depresi. Ale nemusí tomu tak být a pak duševní poruše (aspoň té v mírnější formě) může do jisté míry čelit svou vírou.
ad. Eva. Neřekla jsem, že nemoc je konkrétním trestem za konkrétní hřích, jen, že je to následek prvotního hříchu, jak píše Michal. Ježíš Kristus si jistě přeje člověka z této závislosti na hříchu osvobodit, proto každé duševní nemoci je možné čelit vírou. Zajímavé je, že toto povrdil dotyčné osobě z mého okolí i nevěřící psychiatr, který dokáže posoudit vliv víry na prožívání pacienta. Procento zmírnění depresí je největší u věřících, kteří mají naději v Bohu. Vkádat svou naději do léků a lékařů je klamná naděje.
ad: Michal. Souhlas. Tak jsem to i myslela. Nemoc může být i velkým požehnáním, když člověk přehodnotí svůj život a správně ho nasměruje k Bohu. Pokud ale lidé nejsou ani schopni uznat, že jsou hříšníky, těžko se jim to podaří a budou svoji nesmrtelnost hledat u lékařů a v technickém pokroku, který jim prodlouží život na zemi.
Petra Bézová
„Každé duševní nemoci je možné čelit vírou.“
Proč to není možné v případě tělesných nemocí? Ostatně u některých duševních nemocí hrají roli i fyzické příčiny.
Nevím, Evo, ale myslím, že tělesná nemoc tu může být k větší slávě Boží, jak řekl Ježíš. Pokud člověk chápe nemoc jako Boží dopuštění kvůli svým hříchům, jako prostředek, kterým mě Bůh chce přitáhnout k sobě, abych k němu přilnul celým svým srdcem, pak i tělesné nemoci lze čelit vírou a lze dojít uzdravení z Boží vůle, která je dobrá. Pokud si to ale chce člověk na Bohu vynutit, uvažování typu- mám právo být zdravá, když i ostatní jsou zdraví, pak nikdy nedojde k uzdravení srdce, i kdyby tělesná nemoc vlivem léků ustoupila. Duševní nemoc člověka je mnohem vážnější stav, kdy jde ještě více o základní hodnoty, vůbec o schopnost fungovat ve společnosti jako plnohodnotný člen, takže člověk, který nenajde pevnou půdu pod nohama, kterou dává víra, je zcela závislý na pomoci druhých a na lécích. Proto si myslím, že čelit duševní nemoci vírou je důležitější než u tělesné nemoci, ale nepopírám tu druhou možnost.
Dovoluji si připodotknout, že mimo Boha není žádné objektivní měřítko pro to, co je dobro a zlo. Logickým důsledkem přesvědčeného materialismu je zjištění, že žádné zlo ani dobro neexistují.
Jinými slovy, co nekatolík, to amorální stvůra?
To jsem nenapsal a ani to netvrdím. Většina lidí si samozřejmě na základě svého vkusu a svědomí nějaký morální žebříček vytvoří. Někdy může být i velmi podobný tomu křesťanskému. Těžko by ale nějak důkladněji vysvětlovali, proč by měl být zrovna takovýto, resp. proč by ho měli respektovat ostatní.
Proč by ho měli nějakou mou představu týkající se obecného dobra respektovat ostatní, to se vysvětluje myslím docela dobře: rawlsovským závojem nevědomí a teorií her, Kantovým zlatým pravidlem apod. – tj. minimálním vzájemným omezením, takovým stavem, kdy nikdo už není schopen nabídnout nic přijatelnějšího pro ostatní. Tedy maximálním vzájemným respektem, maximální svobodou a minimálním omezením. Vysvětlení jsou zde důkladná, podložená i matematickými modely, apod.
Zvláštní. Podle mne to nevysvětluje nic z toho, co jste jmenoval, protože nic z toho k tomu nemá co říci. Nejsou tam žádná vysvětlení, natožpak důkladná.
Hm, a co jste zatím z těch oblastí četl? Třeba z Rawlse, teorie her apod.? V zásadě je za tím vším ale kantovská forma: mohu rozumně chtít, aby druhý přijal mé stanovisko na uspořádání vztahů mezi námi, pokud jsem schopen celou věc posoudit i z jeho pozice, tj. maximálně zohlednit mé i jeho požadavky a pokud jsou v konfliktu, zredukovat je stejnoměrně tak, aby již v konflliktu nebyly.
Ad Kant: To ale předpokládá jednak souladitelné požadavky, jednak nijak neodvoditelný předpoklad, že takový soulad je správným cílem.
Ano, předpokládá to, že lidé jsou ochotni částečně ustupovat ze svých požadavků, aby uskutečnili své důležitější cíle: tj. že pro ně nestojí problém jako „všechno, nebo nic“. Ovšem pokud chci, aby mě lidé nechali uskutečňovat mé cíle, musím taky nechat je, aby uskutečňovali ty své: vznáším vůči nim nějaké své nároky a nabízím jim za to svůj souhlad s uskutečněním jiných představ. V těch samozřejmě existuje objektivní struktura, daná přirozeným rozumem: například je evidentní, že vyšší nároky na druhé může vznášet kuřák vůči nekuřákovi, než například heterosexuál proti homosexuálovi: protože kuřák poškozuje kouřením v přítomnosti nekuřáka nekuřákovo zdraví objektivně, bez ohledu na to, zda by se to nekuřákovi zamlouvalo nebo ne. Kdežto homosexuál svým chováním heterosexuálovi (pokud po něm násilně nepožaduje služby tohoto druhu) nijak neškodí, zdánlivá škodlivost je jen záležitosti případného vnímání heterosexuála. Takže objektivní hierarchie hodnot (proč by měli můj názor respektovat ostatní), daná přirozeným rozumem, se vytváří i zde.
Jenže bez Boha je jednak nemožmé objektivně určit ty „důležitější cíle“ (copak on nějaký důležitý cíl vůbec existuje?). Jestliže jsem schopen uskutečňovat své cíle bez poskytování protihodnot, proč bych je měl poskytovat? Příklad homosexuála je krásným dokladem toho, jak se s vymazáním Boha mění objektivní Řád a Smysl Stvoření v obyčejnou subjektivní libovůli.
Mimochodem, taková propagace homosexuality je společensky mnohem nebezpečnější, než nějaké kouření…
Mirek je nepřítelem tabáku a ochráncem samcoložníků. To zavání posedlostí 😀
ad Cinicius: strukturu cílů ale můžete určit introspekcí pomocí rozumu, díky kterému můžete své hodnoty a jejich vztahy vidět přesněji. Může se samozřejmě stát, že některé své hodnoty budete vnímat stejně silně a svou přirozenost tedy jako rozpornou, ale obvykle budete vnímat své hodnoty různě silně. Ad další: vy jste se ptal, proč by měli druzí mé názory respektovat, ne zda mám nabízet protihodnotou respekt, pokud k uskutečnění svých hodnot respekt druhých nepotřebuji. Obvykle je nejlepší cestou k tomu, aby druzí respektovali můj postoj, to, že respektuji jejich postoj – a úplně nejlepší cestou je, když můj respket k jejich postojům je přímo součástí svého postoje, ne něčím vnějším vynuceným jejich aktuální mocí.
Vy jste se někdy ve společnosti setkal s propagací homosexuality: tj. snahou doporučovat homosexualitu heterosexuálům místo heterosexuality? 🙂
Podstatná poznámka – domnívám se, že jedním z podstatných důvodů současné naší mizerie je ochota diskutovat s každým o čemkoliv. Jedince jako je Mirek nepřesvědčíme, pevně vězí ve svém klamu, proto když není možno se jich v současné době zbavit doporučuji je ignorovat.
Propagace zlodějny neznamená pouze doporučovat poctivým, aby začali krást, ale i řeč typu: „Nechte nás na pokoji; když chcete být poctivými, tak je to vaše věc, ale nekárejte náš způsob obživy.“ A jestliže by se k tomu namítlo, že krádeže někomu škodí, kdežto homosexuální chování ne, tak to není pravda. Je-li známé, dává špatný příklad; je-li utajené, tak neblaze, jako každý závažný hřích, formuje člověka.
Záměrné neodsuzování zla je jeho nepřímá propagace.
To je ale spíš sebeobrana než propagace, pokud je od homosexuálů – a pokud tento argument zazní od heterosexuála, tak jde o obranu druhého. Záměrné neodsuzování je to určitě – ale „záměrné neodsuzování zla“ bych tomu neříkal, protože to asociuje, že člověk záměrně hájí něco, co sám považuje za zlo – a tak tomu zde určitě není: ti, kdo homosexualitu hájí, ji určitě za zlo nepovažují (respektive ji považují za menší zlo než jiné alternativy, např. vzdání se erotického života). „Špatný příklad“ je typ argumentace, který může použít kdokoliv – například naprostá většina lidí v západních zemích považuje projev názorů člověka, který chce homosexualitu trestat, za špatný příklad. Naproti tomu kouření není „JEN“ špatný příklad, protože negativního vlivu kuřáka na zdraví nekuřáka se nelze zbavit změnu náhledu na věc, tj. tím, že přestanu kouření vnímat jako „pohoršení“. Sociální etika si zkrátka již z přirozeného rozumu vyžaduje určitou strukturu nezávisle na tom, jaké názory do ní vstupují: ustanuje určitou objektivní hierarchii mezi vzájemnými nároky lidí.
Mirku, je velmi únavné číst vaše komentáře, protože vůbec nevedou člověka k tomu, aby poznal, co je zlo a co dobro. O co Vám vlastně jde? Já tady čerpám jasné názory a pravidla k životu podle učení Církve, a Vy vše relativizujete a smazáváte rozdíly. To opravdu nevede k Pravdě a k poznání, jak žít podle Božího zákona. Nevím, co vlastně hájíte.
Pokud mluvíme konkrétně o právu na život, to lze zcela dobře hájit také z libertariánského hlediska.
http://www.l4l.org/library/wrngnotr.html