Podzimní
Jak miluji ten melancholický listopad! Listy z buků dávno kryjí promrzávající zem, růžence jeřabin krášlí své nositele. Jako by i sama příroda se připojila k měsíci, kdy zbožné duše prosí za zemřelé a touží jim ukrátit tresty, které musí zakoušet v plamenech očistcových. Vše před zimou oslavuje svého Stvořitele. Avšak běda! Procházíme se městy hluchých a slepých, kteří nevidí za letícím dravcem Boží ruku, která mu dala křídla, nevidí za stébly trávy serafy pějící k chvále Nejvyššího. Ubohé, prázdné duše nekřtěných toužící jen po naplnění tělesnosti, vybírající si z koláčů duchovních nauk jen takové, které rezonují s proměnlivou letorou. Jak prázdný je život bez Boha!
Hřbitůvky nejposlednější vesničky Vysočiny zaplaví chvojí, ty prodloužené ruce prastarých velikánů šepotajících svou modlitbu za větru prohánějícího se temnou nocí. Lucerničky svíček jako by vlastní křehkostí připomínaly každému z příchozích vlastní pomíjivost a nicotu. „Prach jsi, červíčku Jakubův, a v prach se brzy obrátíš. Jak jsi připraven na své setkání se Spravedlností a Milosrdenstvím?“ Jen nemnozí totiž vcházejí úzkou branou do věčné blaženosti, dalekého zeleného kraje Božích věrných. Duše hříšníků padají do pekelných muk stejně snadno, jako list z javoru.
Rok od roku modliteb ubývá a zem si bere pod svou nadvládu temnota. Není kompromisu, není příměří. Kde nepanuje Kristus, své si žádá Odpůrce, starý had, ďábel. Svádí a našeptává, dohazuje a přemlouvá, lže a omlouvá.
Co nevidět zahalí krajinu ledový příkrov a Nevěsta oblékne fialovou barvu pokání. Usebranost se ještě prohloubí a každý nákup v chrámu marnotratnosti přibije další hřeb do ruky Dítěte čekajícího na své panenské zrození. Advent stojí za dveřmi a jeho tvář je protažená steskem, umazaná slzami. Kde je doba, kde jsou lidé, kam se poděly roráty? Není jich a nebude. Mlha pohlcuje staré hlasy vyholených hlav a místo chlebu s vodou kape na zápraží mastnota a krev zabitých tvorů Božích. Není postu, není odříkání. Jsou plesy, zábavy, přejídání a blikající obrazovky.
Šňůra s korálky vypadla z ruky starého sluhy Božího. Nikdo dnes nepřišel očistit duši, prázdnotou řve kostelní loď. Komu se narodíš, Božské Dítě? Matce, kterou špiní samotní tvoji sluhové? Matce, o jejíž přímluvu nikdo dávno neprosí?
U kropenek se šklebí ďábel a další břízka trhá prastaré zdivo věže. Bůh odvrátil tvář a opustil prokletý kraj. Prokletý každými rozbitými Božími mukami, utrženou hlavou svatého Jana, pošpiněnou nedělní cirkulárkou. Smutně kráčí Nevěsta krajem kdysi možná věrných Čechů a nenachází místa k odpočinku. Najednou se usměje, spatří rudé růžence poházené v příkopech podél cest, jimiž sviští auta těch, kdo nemají času k zastavení. Věrné stromy oslavují svého Tvůrce a oblaka pějí píseň k jeho slávě. Paprsek slunce vykoukne zpoza obzoru a naposledy zabodne svůj prst do trsu bobulí.
Jakub Augustin Valenta
KRÁSA A BOLESŤ – atribúty života!
Cor cordium…
Krasny clanek…Zase jakoby mi mluvil z duse,jak Vy to delate,Jakube?
Díky za přívětivé reakce a ještě více díky za mlčení k nedokonalostem textu výše 🙂
Nebyl by tam nějaký lepší večerníček ? Na bědování a lamentování je škoda času. Vypadlý růženec je třeba zvednout a použít a ponořit prsty do kropenky. Kostely nezejí prázdnotou, mnohé jsou plné i ve všedno a na mnoha místech se modlí Breviář neboli Hodinky. I laici se mohou většinou přidat, pokud mají zájem, ráno i večer. K rorátům i nešporům a většinou na to navazuje mše svatá. Většinou je to zorganizováno tak aby to lidem vycházelo před zaměstnáním nebo po něm. Kdo nemá zájem si toho vůbec nemusí všimnout, i když chodí kolem. Celodenní Breviář pro soukromou pobožnost je i na internetu. Pro každý den a hodinu aktuální. Společná modlitba Růžence se také dá velice snadno najít, nebo založit novou příležitost.
Blíží se Advent, čas půstu a rozjímání. Obchodníci už dávno začali s vánočním prodejem a výzdobou. Nebylo by lepší toho důkladně využít, než dělat ostudu rozmrzelou tváří a tvářit se jako kdybychom jim záviděli a brali svou víru jako nepříjemnou povinnost ? Proč by se člověk nemohl postit v krásně vyzdobeném světě, svolávat Boží požehnání na ty kteří kupují i prodávají a děkovat Bohu za to že slouží i nám, přát jim dobrý výdělek a zisk a modlit se aby se naučili investovat i v Bance se stonásobným úrokem a nekonečnou jistotou ? Proč by nás měly urážet nedočkavé děti které neznají Otce tak dobře ale i tak mají Vánoce zažrané pod kůží ? Když si začnou na komerční svátky stěžovat tak máme příležitost k evangelizaci. Můžeme jim říct že ty koledy které musí tak dlouho poslouchat nezpíváme my a pozvat je ať si k nám přijdou porovnat rozdíl. Jak to zní v obchodě a u jesliček, tam kde se zpívá duší a srdcem. Tam kde se bere a dává úplně všechno.
Václave, obávám se, že jste opět nepochopil.
Asi jako byste matce vyčítal, že pláče nad mrtvým dítěte, když si může kliďánko pořídit druhé.
Vy jste zem, já jsem vzduch. Nikdy si neporozumíme.
Já jsem zase na stejné vlně jako Vy,taky bych psal….Jen není pro koho,v dnešním světě.
Ach, Václave, je mi z Vaší reakce smutno, Jakubův článek mne povznesl, Vy zase srazil na zem. Tož vítejme v post-moderním/modernistickém ghetu plných, radostných kostelů, kde jsou denně v Adventu slouženy nešpory, kde jsou tak dobře zorganizovány společné modlitby Breviáře, kde se dá (zmodernizovaný) Růženec snadno najít na internetu a kde tak krásně duší a srdcem zpíváme koledy, že každý může pozorovat ten rozdíl … vítejte, můžete sem vstoupit všichni kdo máte zájem, jen se musíte předpisově usmívat, své rozmrzelé tváře odložte tam venku, za zdmi tohoto gheta, zde nám nikdo nesmí dělat ostudu …
Je tu něco, co mi mluví ze srdce a já bych to nikdy tak dokonale nedokázal vyjádřit. Jakube, díky !!!
Tohle je opravdu krásně napsáno. Nemohl by autor dodat po letech další zamyšlení?