Bitva u Tours: 1280 let od zastavení muslimské invaze do Západní Evropy
Karel Martel
Na letošní rok připadá nejen 800. výročí bitvy u Las Navas de Tolosa, ale též 1280. výročí bitvy u Tours, která se též zaslouženě řadí mezi osudové okamžiky nejen evropských, ale i světových dějin. Podívejme se, jaká situace panovala v tehdejší Evropě.
V roce 732 po Kristu patřila Franská říše mezi nejsilnější státní útvary v Západní Evropě, její moc však oslabovaly spory mezi příslušníky vládnoucí Merovejské dynastie a faktickou vládu postupně získával majordomus Karel Martel (přízvisko Martel znamená v češtině Kladivo), který svoji moc podpíral výborně vycvičenou pěchotou, jejíž výzbroj a taktika byla z velké části poděděna po římských legiích a doplněna o obávanou vrhací sekeru francisca. Tato armáda sloužila jak k řešení vnitropolitických konfliktů uvnitř říše a bojovala i s pohanskými kmeny, které ohrožovaly Franskou říši na východě a na severu.
Díky všem výše zmíněným okolnostem se Karel Martel nemohl řádně věnovat situaci na jihu, kde síly islámu pod vedením emíra Abdur Rahmána nerušeně pronikaly přes Pyreneje do jižní Francie, kde si dokonce na nějakou dobu vynutily spojenectví na akvitánském vévodovi Odovi. Po počátečních nezdarech ovládly jižní část dnešní Francie, obsadily Akvitánii a zamířily dále na sever, kde tušily nejen kořist v podobě měst a klášterů, ale i možnost dalšího rozšíření “Dar al Islam“ (panství islámu).
Islámští útočníci přes nedostatečně koordinovaný odpor akvitánských a franských sil postupně dobyli Bordeaux a další města. V kritické fázi nakonec vévoda Odo Akvitánský musel překonat svoji averzi vůči majordomu Karlu Martelovi a setkal se s ním na počátku podzimu roku 732 po Kristu v jedné opevněné vesnici franských bojovníků poblíž Paříže, kde spolu dohodli a naplánovali společný postup pod Karlovým vedením.
Muslimští dobyvatelé mezitím s armádou asi 80 tisíc ozbrojenců pokračovali v tažení na sever, vyrabovali a vypálili baziliku sv. Hilaria u Tours a samotné Tours oblehli. Karel Martel vytáhl se svými silami Tours na pomoc. Jeho armáda čítala asi 15 tisíc ozbrojenců, přičemž jen třetinu z tohoto počtu tvořili profesionální vojáci stálé armády, zbytek byli branci selského původu, jejichž odvedení bylo možné až poté, co sezónní čas sklizně skončil a bylo možno je uvolnit pro účel tažení. Armády obou stran se střetly nečekaně: srazily se na pochodu pozdě odpoledne, takže po šarvátce krycích a průzkumných sil se obě strany od sebe oddělily a zaujaly postavení vzdáleněji od sebe.
Křesťanská armáda (složená z mužů franského majordoma Karla Martela, vévody Oda Akvitánského, dalších franských a akvitánských šlechticů a pomocných sborů z pohanských oblastí pacifikovaných Martelem) zaujala postavení na nepatrně vyvýšeném místě mezi soutokem dvou vodních toků, které jí chránily boky před nenadálým útokem, a její elitní vojáci – jako patrně poslední v historii – vytvořili na Martelův rozkaz formaci podobnou legendární římské formaci „testudo“ (želva).
Abdur Rahmanova armáda, která křesťany početně několikanásobně převyšovala, byla složena především z jízdy. Profesionální vojáci v ní tvořili menšinu, zbytek byla obvyklá směs nomádských kmenových válečníků ze severní Afriky, Arábie a dalších zemí podrobených islámu. Pěchota byla podřadného charakteru a sloužila především k obraně tábora a pevností.
Druhý den ráno, po rozednění a rozptýlení ranní mlhy, zaútočili muslimové na křesťanské postavení. V následujících hodinách krvavé řežby se muslimští jezdci vrhali na hlavní obrannou linii křesťanů s cílem prorazit ji a vytvořit v ní vlom, do něhož by pak mohli nasměrovat hlavní úder, který by nepřítele přinutil k ústupu, na němž by byl zničen. Navzdory jejich vytrvalé snaze a opakovaným pokusům však Frankové útokům odolávali a jejich lučištníci působili muslimské jízdě nejprve malé a později (jak rostla intenzita bojů) stále závažnější ztráty.
Okolo poledne již zjevně zoufalý Abdur Rahman vrhl do útoku svoji pěchotu. Ta ve velkých počtech (ale bez nějaké větší disciplíny a systematičtějšího velení) zaútočila na postavení Franků, rychle se však ukázalo, že její poměrně lehká zbroj i výzbroj je neadekvátní ve srovnání s franskou těžkou pěchotou, která byla vybavena kroužkovými košilemi, kompozitními tělními pancíři z plsti a pryskyřice a železnými helmicemi, a že muslimské nadšení nevyrovná franskou disciplínu. Celý útok se rychle změnil v masakr muslimské strany.
Po tomto Abdur Rahmán vytasil svoji poslední velkou kartu a osobně se postavil do čela dalšího útoku, který měla provést jeho nejelitnější jednotka: bagdádská těžká jízda, zvaná “catafractes“. Avšak ani tento útok neuspěl: Abdur Rahman při útoku padl a zbytek armády se ve zmatku způsobeném smrtí svého velitele dal na útěk. Karel Martel se ale obával, že jde o lest, a svým vojákům nařídil, aby setrvali ve svých postaveních. Až následujícího rána průzkumné jednotky zjistily, že arabský tábor je prázdný. Na bojišti bylo napočítáno na 30 tisíc mrtvých muslimů.
Bitva změnila poměr sil mezi islámem a křesťanskou Evropou. Počáteční nápor islámu v Západní Evropě byl definitivně zlomen a po desetiletích neustálých vítězství se dostal do strategické defenzívy. Muslimové byli v následujících letech vytlačeni za Pyreneje. Umájjovský chalífát byl porážkou a vybitím svých klíčových elitních válečníků a předních šlechticů natolik oslaben a rozvrácen, že se z toho již nevzpamatoval a Umájjovci byli posléze nahrazeni Abbásovci.
Majordomus Karel Martel se poučil z nasazení těžké jízdy svých nepřátel a provedl zásadní reorganizaci své armády, když své nejlepší vojáky posadil v těžké zbroji na koně, čímž položil základy nejobávanější a nejslavnější zbraně Christianitas, rytířské těžké jízdě.
Antonín Šalanský
Slzím.
Někde jsem četl že těžkou jízdu nasadil majordom Karel poprvé právě tady. Posadil prý asi 800 vybraných vojáků na pomalé a těžké tažné koně a držel je jako zálohu až do posledního okamžiku, čekal až se Rahmánovi koně a jezdci unaví opakovanými útoky do vrchu. Pak prý vytvořil klín a vyjel v jeho čele. Ve chvíli kdy padnul emír, kterému projelo hrdlem bezejmenné franské vrhací kopí. Podle pověsti ve chvíli kdy jeho jízda ochabla a když křičel na svoje muže před vámi ráj a za vámi peklo. Přitom se měl natočit v sedle a odhalit hrdlo nad štítem. Majordom Karel se podle popisu kronikářů tyčil nad svými vojáky jako železná věž, byl výrazně vysoký a silný. Zatím jsem nepřišel na to proč mu vlastně říkali Kladivo. Jestli bojoval železným palcátem, nebo se nechali inspirovat Judou Makabejským. Dalším důležitým bodem jeho strategie bylo to že jízda i většina pěchoty zůstala ze začátku v lese a ukázala se jenom část. Emír Rahmán tudíž bezstarostně překročil s jízdními lučištníky řeku a těšil se že konečně získá vytoužené a snadné vítězství. Do té doby jen nerušeně raboval a toužil po hrdinských činech.
To byli Kristovi bojovníci,ne jak ti dnešní někteří „novokatolíci“ i se svým pacifismem,ti by snad těm muslimům ještě i žehnali…..
Těžko říct jestli by kdokoliv z nás dokázal nastavit druhou tvář a žehnat svým nepřátelům jako Kristus pohanům když ho křižovali nebo jako svatý Václav svému bratrovražednému bratru a co by se potom stalo. Třeba bychom dneska prosili o přímluvu Karla Martela i emíra Rahmána. Kořeny křesťanské Evropy položila řada světců kteří byli z lidského hlediska dost neúspěšní a nevýbojní. Svatý Václav a Vojtěch, Jindřich a Kunhuta, Štěpán a Gisela, Kazimír který odmítnul ve 13 letech korunu která by byla zbrocena krví poddaných, Karel Habsburský…………..Nikdo z nich ani nezaložil dynastii. Pacifisti byli i všichni římští mučedníci a bylo jich tisíce. Stejně jako 14 blahoslavených pražských františkánů. Všichni svědkové se později shodli na tom že neřekli ani jediné zlé slovo nebo kletbu když hrůzným způsobem v bolestech umírali.
Tazko povedat. Tito bojovnici nebojovali z nenavisti, ale z lasky k vlasti, k nabozenstvu, k domovu, svojim blizkym a povinnostiam, ktore si tym plnili. Na tom neni nic nesvate.
Skvělé!
Pouze počty bojujících považuji za velmi přehnané ( jak bývá u starých bitev tradičně udáváno kronikáři…)
Osobně považuji mnohem střízlivější odhad ten,který uvádí počty emírova vojska na max.kolem 20 000 a franského na necelou polovinu ( pro zajímavost-začátkem 90.let běžel v naší televizi britský seriál,který se zabýval slavnými bitvami. Uváděl jako nejpravděpobnější též tuto střízlivější verzi. Ostatně ani proti sasánovské Persii podle přítomných vojenských historiků nepostavili víc než dvojnásobný počet bojovníků,zde uváděný) .
Uváděli: 12-14 000 Maurů (islamizovaných Berberů), 2-3,5 tisíce Arabů (originál z Hidžásu) a světe zboř se,asi 4 000 Židů……
Ten seriál úplně zmizel,a nemohu ho dohledat (alespoň tento díl)……
Je dost dobře možné že máte pravdu. Poslední dobou se ale čím dál víc množí nejrůznější „odhady“ které mají zpochybnit a znevážit veškerou historii, historické osobnosti a zejména Církev a církevní kronikáře. Všechno bylo podle nich jinak, všichni lžou a nikdo nebyl nikdy dobrý a dobro také neexistuje.
To je mi známo,nicméně těchto odhadů se to jistě netýká.
I kdyby bylo těchto pouštních vagabundů třeba desetrát tolik,nevysvětluje to jejich úspěchy v dobývání Damašku,Alexandrie,Jeruzaléma etc.
Jediná rozumná odpověd je,že jim ,,někdo,, dělal pátou kolonu…..
Koho byste tipoval vy?
V článku, ktorý inak prináša mnoho zaujímavých informácií mi chýba jedna vec – Odo spočiatku nebojoval, ale sa ukrýval s jazdou v lese. V správnej chvíli potom nečakane zaútočil na len veľmi slabo chránený moslimský tábor, kde mali nepriatelia odložené cennosti, ktoré predtým ulúpili. Tí, keď si to všimli sa začali vracať, aby si majetok ochránili, čo na bojisku urobilo chaos (našťastie len v moslimskej armáde) a práve to malo byť príčinou smrti Abd al Rahmana, ktorý sa ich snažil zastaviť a povzbudiť k ďalšiemu boju.
Pekny text k teme:
http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/8940-krestanstvi-nad-kopimi-evropy-vztycuje-korouhev-tajemneho-rytirstvi-jenz-pohrda-smrti-a-pije-ji-jako-vino.aspx
Krásné… dej Bůh abychom toho byli schopni až to po nás bude vyžadováno.
Této bitvě netřeba dávat větší význam, než měla. Křesťané sice porazili muslimy, ale bitva to byla asi jako mezi sousedy v hospodě. Nic více a nic méně. Co zastavilo postup ,muslimu nebyla tato bitva, ale jejich nedostatek zdrojů pro další bitvy
Muslimy vedl guvernér Andalusie, což byl jeden z nejvyšších úřadů chalífátu. Navíc tento byl mimořádně schopný. Takže teorii o „malé nepříliš významné šarvátce“ nelze věřit. 🙂 Jistě rozmach muslimů v Evropě byl možná hodně velkorysý a říkal si o skopnutí zpět, nicméně tahle bitva jim evidentně způsobila podstatné ztráty a bez ní by se jejich postup nezastavil.
[…] invazi arabských muslimských vojsk. Anglosaští historikové většinou preferují název “bitva u Tours,” což však na věci nic nemění, nakolik Poitiers a Tours leží relativně nedaleko od […]