G. K. Chesterton (1914)

Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.

S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: „Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody.

Stanovisko o svém nejsilnějším přesvědčení zahajuji možná poněkud provokativně, ale při vší úctě musím říct, že s provokacemi začali protestanté. Když zní slova o vládě protestantismu stejnými tóny jako ta o vládě Británie nad všemi oceány, pak je přípustné odseknout, že taková sůl se nachází v největší koncentraci ve stojatosti Mrtvého moře. Ještě přípustnější je ale odtušit, že protestantismus si nárokuje to, co nyní žádné náboženství nárokovat nemůže. V poklidu se tvrdí, že se k němu hlásí miliony agnostiků, atheistů, pohanů, nezávislých mystiků, psychických badatelů, theistů, theosofů, stoupenců východních kultů a veselých kumpánů, kteří žijí jako smrtelní tvorové. Předstírat, že ti všichni jsou protestanté, znamená citelně snižovat prestiž a význam protestantismu. Znamená to dělat z něj pouhé negativum, a sůl není negativum.

Když poměřujeme současný problém náboženské volby tímto textem a testem, čelíme v první řadě dilematu ohledně tradičního náboženství našich otců. Zde zmíněný protestantismus je buď positivní nebo negativní záležitost. Jestliže má být pozitivní, pak je nade vší pochybnost mrtvý. Byl-li skutečně souborem zvláštních duchovních přesvědčení, pak už nikoho nepřesvědčí. Autentického protestantského vyznání se dnes už téměř nikdo nedrží, nejméně ze všech pak protestanti. Ztratili v ně víru tak naprosto, že většinou zapomněli, jaká vlastně byla. Pokud bychom se téměř kteréhokoliv moderního člověka zeptali, zda svou duši spasíme výlučně skrze naši teologii, nebo zda nám konání dobra (například pro chudé) pomůže na cestě k Bohu, pak bez váhání odpoví, že dobré skutky jsou pravděpodobně Bohu milejší než theologie. Asi by ho docela překvapilo, když by se dozvěděl, že po tři staletí víra ve víru samotnou byla odznakem protestanta a víra v dobré skutky byla poněkud ostudným znamením vykřičeného papežence. Běžný Angličan (abychom ještě jednou připomněli našeho starého přítele) by teď už nepochyboval o podstatě dlouhého sporu mezi katolíky a kalvinisty. A to byl ten nejdůležitější a intelektuální spor mezi katolicismem a protestantismem. Pokud vůbec věří v Boha, ale i kdyby nevěřil, jistě dá přednost Bohu, který stvořil všechny lidi k radosti, touží je všechny spasit před Bohem, který část z nich stvořil k tomu, aby se zapletli do nedobrovolného hříchu a věčného utrpení. Ale to byl předmět sporu, a byli to katolíci, kteří zastávali první názor, a protestanti druhý. Moderní člověk nejen nesdílí, ale ani nechápe nepřirozený odpor protestantů ke všemu umění a veškeré kráse ve vztahu k náboženství. Jenže právě to byl skutečný protest protestantů a až do prostředka viktoriánské doby byly protestanské matrony zděšeny i jen z bílého taláru, nemluvě o barevném mešním rouchu. V prakticky všech bodech obžaloby vznášené reformací proti Římu byl od té doby Řím zproštěn obvinění porotou celého světa.

Je holá pravda, že v římské církvi těsně před reformací můžeme najít skutečné chyby a zla, které vyvolávaly vzpory. Co ale najít nemůžeme, je jedno z těch reálných zel, které napravovala reformace. Byl to například hanebný zlořád, když někdy zkaženost kláštera dovolovala, aby si bohatý šlechtic hrál na patrona či do konce na opata, nebo ubíral z výtěžků, jež měly patřit bratrstvu chudoby a lásky. Všechno, co s tím reformace dokázala udělat, bylo, že témuž bohatému šlechtici dovolila, aby pobral všechny výnosy, zabral celý dům a udělal z něj palác nebo vepřín a zcela vymazal jakoukoliv legendu o chudém bratrstvu. To nejhorší ze zesvětštělého katolicismu změnil protestantismus k horšímu. To nejlepší ale nějak éru zkaženosti přežilo, ba přežilo to i éru reformy. Žije to dosud ve všech katolických zemích, nejen v barvách, poetice a popularitě náboženství, ale i nejhlubších lekcích praktické psychologie. Všechny ty věci jsou po soudu čtyř století tak důkladně ospravedlněny, že je všechny a každou napodobují i ti, kdo je odsuzovali. Jenže je to často karikatura. Psychoanalýza je zpověď bez záruk zpovědnice. Komunismus je františkánské hnutí bez umírňující rovnováhy církve. Protestantské sekty nejdříve tři staletí skučely o papežské teatrálnosti a pouhém ohromování smyslů a nyní „osvěžují“ své bohoslužby superteatrálními filmy a paprsky růžového světla dopadajícími na hlavu duchovního. Když máme nějaký paprsek světla, kterým můžeme mávat, neměli bychom jím mávat na duchovního.

Dále může být protestantismus negativní. Jinak řečeno, může to být nový a zcela jiný seznam obvinění proti Římu, ale pouze v kontinuitě, protože obviněným je stále Řím. A tak tomu všeobecně je a to asi měl Daily Express ve skutečnosti na mysli, když napsal, že naše země a její obyvatelé jsou protestantismem nasáklí jako solí. Jinými slovy, legenda o tom, že Řím se mýlí a je špatný, v každém případě stále žije, i když všechny rysy příšery jsou v karikatuře jiné. I to je při aplikaci na současnou Anglii přehnané, ale pořád je na to něco pravdy. Jenomže ta pravda, když ji správně pochopíme, může být pro skutečného a upřímného protestanta sotva uspokojivá. Protože, konec konců, co je to za tradici, která povídá něco jiného každý den, nebo každé desetiletí, a je spokojená dotud, dokud všechny ty rozporné povídačky míří na jednoho člověka a jednu instituci? Jakoupak posvátnou věc jsme to zdědili po předcích, že máme dál cosi nenávidět, a když můžeme být konsistentní jen v té nenávisti a jsme vrtošiví a pomýlení ve všem ostatním, včetně našich důvodů k nenávisti? Máme se opravdu vážně zamyslet, abychom dali dohromady novou sadu příběhů proti velké skupině našich spolukřesťanů? Je tohle protestantismus? A opravu stojí za srovnávání s vlastenectvím nebo s mořem?

Tak či onak, taková byla situace před níž jsem se ocitl, když jsem o těchto věcech začal přemýšlet coby dítě z čistě protestantskými předky a (v běžném slova smyslu) člen protestantské domácnosti. Faktem je, že moje rodina, tím že se dala k liberálům, přestala být protestantská. Byl jsem vychován jako universalista a unitarián, vzdělávaný u nohou obdivuhodného člověka, Stopforda Brookeho. Nebyl to protestantismus, leda jen ve velmi negativním smyslu. A často i v tom smyslu přímý opak protestantismu. Universalista například nevěří v peklo a on se vším důrazem říkal, že nebe je šťastný stav mysli — „nálada“. Měl ale tolik rozumu, aby věděl, že většina lidí nežije a neumírá v tak šťastném stavu mysli, aby jim sám o sobě zajistil nebe. Pokud jsou nebesa náladou, tak to jistě není nálada universální a pěkná řádka lidí prochází tímto světem s věru pekelnou náladou. Kdyby tihle všichni měli mít nebe čistě jen na základě štěstí, pak se zdálo zřejmé, že by se jim nejdřív muselo něco přihodit. Universalista proto věřil ve vývoj po smrti, který byl současně trestem a osvícením. Jinými slovy věřil v očistec, i když ne v peklo. Ať měl pravdu nebo ne, zjevně a přímo protiřečil protestantismu, který věřil v peklo, ale v očistec ne. Během své celé historie vedl protestantismus neúnavnou válku právě proti myšlence očistce a vývoje po smrti. V úplně katolické pohledu jsme posléze shledal mnohem hlubší pravdy o všech třech ideách. Byly to pravdy o vůli a stvoření a nejvznešenější Boží lásce ke svobodě. Ale už na začátku, když jsem ještě o katolicisimu neuvažoval, mi nebylo jasné, proč bych se měl vůbec zabývat protestantismem, který vždy říkal pravý opak toho, co se dnes čekalo od liberála.

Jednoduše řečeno jsem zjistil, že nešlo už o to, zda se držet protestantské víry. Šlo už jen o to, zda se budu držet protestantské hádky. K mému naprostému zděšení jsem zjistil, že velmi mnoho mých liberálních přátel horlivě pokračovalo v protestantské hádce, i když už se nedrželi protestantské víry. Nemám právo je soudit, ale musím přiznat, že mi to připadalo jako poměrně ošklivé provinění proti cti. Přišlo mi jako poněkud chabé chování reagovat na zjištění, že jsem někoho kvůli něčemu pomlouval, tím, že se odmítnu omluvit a začnu vymýšlet nějakou příhodnější povídačku proti němu, abych mohl dál pokračovat v duchu pomluv. Rozhodl jsem se alespoň pouvažovat o původní pomlouvané instituci na základě jejích vlastních kvalit. První a nejočividnější otázka zněla: Proč jsou vůči ní liberálové tak neliberální? Jaký měla smysl ta věčná a nedůsledná hádka? Odpovědi jsem hledal dlouho a teď by trvalo příliš dlouho je zaznamenat. Dospěl jsem ale aspoň k jedné logické odpovědi, kterou nyní potvrzuje každý životní fakt, že totiž je ta věc nenáviděna, jako nic jiného na světě, prostě protože, přesně ve smyslu lidového rčení, jiná taková na celém světě není.
Mám tu sotva místo poukázat na tuto jednu věc mezi tisíci, jež potvrzují tento fakt a potvrzují jedna druhou. Troufal bych si vybrat náhodně libovolné téma, od pyrotechniky po vepřové, a dokázat na něm pravdu jediné pravé filosofie, tak realistická je totiž věta, že všechny cesty vedou do Říma. Z těch všech jsem vybral jen jeden fakt, totiž že tato věc je ze století do století, z jednoho věku do druhého, stíhána nerozumnou nenávistí, která stále mění své důvody. O téměř všech mrtvých herezích lze říci, že jsou nejen mrtvé, ale i zatracené, což znamená, že jsou nebo budou odsouzeny zdravým rozumem, dokonce i mimo církev, jakmile pomine jejich mánie nebo nálada. Nikdo dnes nechce oživovat božské právo králů, jímž se první anglikáni oháněli proti papeži. Nikdo dnes nechce oživovat kalvinismus, s nímž se první puritáni oháněli vůči králi. Nikoho dnes nemrzí, že se obrazoborcům v Itálii nepovedlo rozmlátit všechny sochy. Nikdo dnes nelituje, že se jansenistům nepodařilo zničit všechna francouzská dramata. Nikdo, kdo má ponětí o albigenských, nelituje, že se jim nepovedlo obrátit svět k pesimismu a zvrácenosti. Nikdo, kdo skutečně rozumí logice Lollardů (což byli mnohem sympatičtější lidé), si nemůže přát, aby se jim povedlo odebrat všechna politická práva a privilegia všem, kdo nejsou ve stavu milosti. „Panství založené na milosti“ bylo zbožným ideálem, ale pokud bychom nad ním přemýšleli jako nad plánem, jak nebrat vážně irského policistu, který řídí dopravu na Piccadilly, dokud nezjistíme, zda se v poslední době zpovídal u svého irského kněze, pak postrádá reálnosti. V devíti případech z deseti stojí církev zkrátka na straně rozumu a sociální rovnováhy proti heretikům, kteří jsou někdy velmi podobní šílencům. Přesto byl v každé jednotlivé chvíli tlak tehdy převažujícího omylu velmi silný, byly to přehnané omyly celých generací, jako byla síla manchesterské školy v padesátých letech (devatenáctého století) nebo fabiánský socialismus mého mládí. Pohled na skutečné historické případy nám obvykle ukáže, že duch světa sešel na scestí a katolíci mířili aspoň přibližně správným směrem. Je to mysl, která přežívá stovky nálad.

Už jsem řekl, že tohle je jen jeden rys celé věci, ale zapůsobil na mně jako první a vedl mě k dalším. Když kladivo udeří správný hřebík na hlavičku stokrát, přijde chvíle, kdy nás napadne, že to nebyla tak docela náhoda. Tyto historické důkazy by ale byly k ničemu bez důkazů lidských a osobních, které vyžadují docela jinou formu popisu. Stačí říct, že ti kdo katolickou praxi znají, zjišťují, že je nejen správná, ale že je správná, když je špatně všechno ostatní. Že činí zpovědnici pravým trůnem upřímnosti, zatímco svět venku o ní tlachá spiklenecké nesmysly. Zastává se pokory, když všichni velebí pýchu. Zabývá se cituplnou péči, když svět mluví o brutálním utilitarismu. Je viněna z dogmatické hrubosti, když celý svět, jako nyní, hlučí a rozvolňuje se ve vulgárním sentimentalismu. Tam, kde se setkávají cesty, není pochyb o sbíhání. O tom jak správně projít bludiště v Hampton Courtu může mít člověk spoustu nápadů, které budou většinou upřímné a často správné. Ale o tom, že stojí v jeho středu, nepřemýšlí, to ví.

Gilbert Keith Chesterton 1912

pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.