G. K. Chesterton (1914)

Tak jak existuje věc zvaná intensivní pěstba, tak musí existovat něco, co by se nazývalo intensivní čtení, čtení celé věty naráz, aby člověk pocítil plnou váhu běžných slov, které používáme. Připomínalo by to, víc než cokoliv jiného, pozornost ke slovům vynakládanou při děsivé úloze korektora, jíž jsem se pár dní věnoval. Je to úloha, při níž člověk musí neustále dávat pozor, zda slunce náhodnou nestoupá na oblohu v podobě sumce, a když napudrovaný lokaj v jakési romanci nechá zavolat kočár, musí se dávat pozor, aby místo toho nevyvolal požár. Ale zatímco korektor musí dávat pozor na slova, která dávají dohromady nesmysl, intensivní čtenář by měl dávat pozor na slova, která dávají smysl, a snažit se z nich vytěžit skutečný význam. Vezme-li nějakou docela obyčejnou větu, třeba „Maria má malého beránka“, nalezne v každém slově větvící se vyhlídky. Slovo „Maria“ odhaluje hustý les legend, vyznání a polemik. Slovo „má“ je čep, na kterém se neustále otáčí socialismus, kapitalismus, syndikalismus a celé závratné kolo našeho industriálního věku. Slovo „malého“ otevírá bezednou propast filosofických sporů o relativitě a odlišnosti stupňů: a také naznačuje, když je vezmeme v souvislostech, tajemství zálibných zdrobnělin a lásky k omezeným věcem. Na první pohled se zdá zbytečné mluvit o malém beránkovi, beránci bývají zřídka obří velkosti. Básníci ale mluví o „malém beránkovi“ tak, jako patrioti mluví o „malém sevřeném“ ostrově, protože všichni věci zmenšujeme, když kolem nich chceme hodně nadělat. A pokud jde o slovo „beránek“, pak se zdá, že od hagagiografie po domácí hospodaření není tématu, o kterém by se v souvislosti s ním nedalo hovořit. Na slově je něco víc, než jeho první odvození či poslední definice. Má svou hodnotu, sílu a magii, a zejména učení, ještě víc než neučení, se dnes zdají hluší a nedbalí k hodnotě slov. Řekl bych, že „Maria má malého beránka“ se obecně říkalo s větší odpovědností a pochopením než „Anglie má malé loďstvo“ nebo „Lloyd George je malý Anligčánek.“

Širším způsobem použití téměř stejného principu je povšimnout si v jakémkoliv přísloví, příběhu nebo písničce, že nějakou náhodou pochytily stopy větších politických či morálních sporů své doby. Obyčejně můžeme postřehnout více z toho, jak se dějiny skutečně odehrály skrze tyto letmé pohledy do starého lidského života, než v pompézních, ale stranických moderních dějinách. Historikové totiž lžou jako cestovatelé a filosofičtí historikové lžou jako rybáři (třída to stejně filosofická), pohádky ale nikdy nejsou vysloveně bájné. Pobavilo mě onehdy, že úplnou analysu všeho, co považuji za nejklíčovější a nejvážnější na naší přítomné národní krisi, lze pochopit jako analysu písničky „Sally in Our Alley“. I když její ušlechtilé verše náleží do doby dávno po nejlepších časech občana a cechu, drží se jejich tradice a není v nich ani náznaku o moderním kapitalismu či moderním kolektivismu. Ona písnička je ostatně plná vět a frází, které žijí a přetrvávají ze středověku. Například:
Můj pán je jak Turek/a tluče mě přímo strašně (My master comes like any Turk,/And bangs me most severely.)

Tohle instinktivní použití Turka jako typického tyrana říká víc než jakékoliv dějepravy o oné dlouhé, divoké válce celého západu proti islámu a planoucím srdci křížových výprav.

Klíčové na písni tu ale pro nás je to, že je to písnička učně. A to hlavní, co říká, a její ostré ponaučení pro náš existující kapitalismus je toto: jestliže je učeň bit nebo je mu zabráněno ve sňatku, je to protože je učněm, ne protože je proletář. Dostává natlučeno, protože je mladý, ne protože je chudý. Ve sňatku je mu zabráněno, protože je mladý, ne protože je chudý. Když jeho sedm dlouhých let skončí, och, pak si Sally vezme. Moderní kapitalismus ale znamená, že příručí, když uplyne jeho sedmdesát dlouhých let, shledá své naděje na to, že se zachová právě tak, méně zářivými než dříve. U učně to bylo nejprve otroctví a pak svoboda, pro příručího je to trvalé otroctví spojeného s trvalou nejistotou. Sallin milenec trpěl žalem, který zpravidla vyléčil čas. V sedmnácti byl jen příliš mladý, nebyl „příliš starý ve čtyřiceti“. V naší dnešní nádherné morální kapitalistické společnosti je běžné, že si muži barví vlasy na černo, aby si uchovali své postavení—toť kapitalistův komentář na slova posvátného textu, že šediny jsou korunou slávy. Pokud by si ale učeň z písničky vybral nějaké přestrojení, bylo by spíš nějaké opačné. Myslím, že by si hlavu zbělil moukou, nebo sebral svému mistrovi brýle, nebo při chůzi trochu kulhal, aby naznačil, že je již docela připravený, aby byl občanem Londýna a členem některého z jeho livrejovaných cechů. Žádné přestrojení ale vlastně nepotřebuje (samozřejmě s výjimkou té záležitosti, aby se setkal se Sally), protože měl to, co nemá žádný moderní průmyslový dělník—normální jistotu naplnění své svobody a své lásky.

Nadmíru moudrý a úderný úvodník, který vyšel nedávno v listu New Age, poukázal, že cech a rodina byly skutečnou překážkou proti kapitalismu a že průmysloví lordi nyní ničí rodinu tak, jak již zničili cechy. Nepřítelem manželství není socialismus, ale kapitalismus. Okna a dveře rodinného života nemusí prolamovat, ani to nedělá, pracující třída, to dělají velcí zaměstnavatelé s jejich lásky prostými úly, jejich životem bez domova, povinnostmi vnucenými jejich pojišťovacími zákony, jejich drzými pokladničkami, pokutami, uniformami, jejich neustálými požadavky na školy, vězení, blázince, nemocnice—na vše možné, jen ne domov. Hymnou pro socialisty by neměla být Internacionála, měli by nás (v dunivém sboru) probouzet zpěvem „Sally in our Alley“.

Sally je totiž právě teď ve velice úzké uličce—dlouhé uličce bez zákrut, kde se ne vždy nakonec se svým učněm potká. Vím, že některé moderní průmyslové ženy říkají, že se jim moderní průmyslový život líbí. K tomu mohu povědět jen tolik, že pokud tomu tak je, pak jsou v tom samy. Zaměstnavatel se chce dostat na golfové hřiště právě tak naléhavě, jako se dělník touží dostat do hospody, bankéř má právě tolik bláznivých puzení vyrazit do Cannes, jako jeho podúředník odcestovat do Kanady. Ale většina pracujících žen, které člověk potkává, ani nepředstírá, že by svou situaci považovaly za normální, ale brání ji (docela spravedlivě) jako v jejich případě nezvyklou nezbytnost. Nevěřím, že by běžná žena (nebo běžný muž, když na to přijde) dávala přednost svobodě celibátu, nebo vystavení zuřivé konkurenci. Nevěřím (zkrátka), že by se Sally líbilo být tetičkou Sally, ani ve hru, v níž svět háže věci po starých pannách.

Je tu ještě jedna věc, kterou je třeba mít na paměti, pokud jde o tlučení jednotlivců, do kterých je zamilovaný nějaký ten učeň. Pokud tloukl mistr, bylo to, protože to byl školní mistr. Pokud by náš učeň byl třeba učněm ševcovským, pak jeho nadřízený by nebyl jen jeho zaměstnavatelem. Byl přinejmenším čímsi ušlechtilejším než kapitalistou, byl by ševcem. Jeho moc nespočívala v pouhém faktu, že mohl platit druhým lidem peníze za to, aby pro něj a za něj šili boty: spočívala v tom, že jiní lidé chodili za ním, aby se naučili boty šít. Byl mistrem ne v tom smyslu v jakém se mluví o pánech a lidech při hornické stávce, ale byl mistrem v tom smyslu, v jakém mluvíme o mistru či magistru umění. Svým učnům vládl proto, že byl víc dělníkem než oni. A každý, kdo je skutečně více dělníkem, je obecně více člověkem, a uspořádání starých řemesel a cechů, které sice mohlo připouštět nějaké mužné neřesti, připouštělo také zmužilé ctnosti. Starý systém očekával učňovu veselku. Nový systém od podúředníka očekává jen úředničení.

Gilbert Keith Chesterton 1912

pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.