G. K. Chesterton (1914)

Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.

Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.

Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve.

Začněme tím, že to, co jsem řekl, by platilo pro každé jiné reálné náboženství, jenže značná část moderního světa je plná religiosity, která je spíš nevědomým předsudkem. Buddhismus je reálné náboženství, v každém případě je to velmi reálná filosofie. Kalvinismus byl reálným náboženstvím s reálnou theologií. Jenže mysl moderního člověka je velmi prazvláštní směs rozpadlého kalvinismu s ředěným buddhismem a svou filosofii moderní člověk vyjadřuje, aniž by věděl, co zastává. My mluvíme, jak je pro nás přirozené mluvit, proto se předpokládá, že právě proto mluvíme. On říká, co je pro něj přirozené říkat, ale on neví, co říká a tím méně proč to říká. Proto není obviňován, že vyslovuje své dogma, aby je zjevil světu, protože je nevyjevil ani sám sobě. Je stejným straníkem, stejným detailistou a stejně tak závisí na jednom specifickém a od jiných odlišném naukovém systému. Tolikrát ho ale vzal za samozřejmost, že už zapomněl, co to je. Proto mu jeho literatura nepřijde stranická, i pokud je. Ale naši literaturu považuje za propagandu, i když jí není.
Představme si, že napíšu příběh, doufejme krátký, o lese, v němž straší zlí duchové. Dopřejme si potěšení předpokládat, že za noci vypadají všechny větve, jako by na nich visely stovky mrtvých těl, jako v sadu Ludvíka XI., s duchy cestovatelů, kteří se oběsili, když na to místo přišli, nebo cokoliv stejně příjemného a veselého. Představme si, že bych nechal svého hrdinu Gorliáše Fitzgorogona, ušlechtilou to postavu, přežehnat se znamením kříže, nebo nechal jeho přítele představujícího moudrost a zkušenost, aby mu doporučil poradit se s knězem ohledně případného exorcismu. Udělat znamení kříže mi přijde nejen nábožensky správné, ale i umělecky patřičné a psychologicky pravděpodobné. Udělal bych to já, tak jsem si představoval, že by udělal přítel Fitzgordon, je to i esteticky vhodné a na místě. Docela by se mi zdálo účinné, kdyby cestovatel viděl při pohledu na les mrtvých mužů mystickým zrakem zářivý vzorec nebo stříbrnou spleť křížů vznášejících se ve tmách, kde je nakreslila spousta lidských prstů do vzduchu. A třebaže bych napsal, co se zdá přirozené, vhodné a umělecké, vím, že v okamžiku, kdy bych dopsal, zdvihl by se řev a hlomoz, při kterém by se z tisíce hrdel ozývalo „Propaganda“. Každý druhý kritik, i pokud by byl tak laskavý, že by příběh ocenil, by jistě dodal: „Ale proč do toho pan Chesterton tahá svůj římský katolicismus?“

Nyní předpokládejme, že pan Chesterton tento nechutný zvyk nemá. Předpokládejme, že bych napsal stejný příběh, nebo příběh stejného druhu, formovaný filosofií, která je známá a tedy uniká pozornosti. Předpokládejme, že bych přijal aktuální předem připravené domněnky a nezabýval se jimi o nic víc než ostatní. Předpokládejme, že bych vklouzl do svižných vyježděných kolejí novin a politických hesel a nechal svého muže jednat přesně jako lidi v průměrných magazínových povídkách. Přesně vím, co by udělal člověk v průměrné magazínové povídce. Mohl bych vám to říct skoro doslova. V tomto případě by Fitzgorogon, sotva by poprvé zahlédl zástupy pohupujících se přízraků ve svitu měsíce, téměř nevyhnutelně řekl „Ale vždyť jsme ve dvacátém století!“

Taková věta je samozřejmě sama o sobě prostě nesmyslná. Je mnohem nesmyslnější, než by kdy mohlo být přežehnání se znamením kříže, protože tomu i nepřátelé připisují jakýsi smysl. Ale reagovat na ducha slovy „Ale vždyť jsme ve dvacátém století!“ je samo o sobě docela bezvýznamné. Je to jako bychom viděli někoho spáchat vraždu a pak řekli „Ale vždyť je přece druhé úterý v srpnu!“ Nicméně časopisecký autor, který po tisící napsal tuhle větu do magazínové povídky, měl s touto nelogickou větou jistý záměr. Závisí totiž na dvou dogmatech, ani jedno z nich si nedovolí zpochybnit a ani jedno z nich neumí vyslovit. Ta dogmata zní: za prvé lidstvo se během času neustále a trvale zdokonaluje a za druhé ono zdokonalování spočívá ve větší a větší lhostejnosti a nedůvěře k zázračnému. Ani jedno z obou tvrzení nelze dokázat. A je zbytečné říkat, že je nemůže prokázat člověk, který je používá, protože ten je neumí ani vyslovit. Nakolik vůbec jsou v řádu věcí, které lze prokázat, jsou to věci, které lze vyvrátit. Nepochybně totiž byla historická období úpadku a zpátečnictví a nepochybně existují vysoce organisované a vědecké civilisace velmi vzrušované nadpřirozenem, podobně dnes lidi vzrušuje spiritualismus. V každém případě musí být nejprve tato dvě dogmata přijata jako autoritativní a absolutně pravdivá, než mohou mít slova Gorliáše Fitzgorgona „Ale vždyť jsme ve dvacátém století!“ jakýkoliv smysl. Ta věta závisí na filosofii a filosofie ji vložila do příběhu.

Ale přitom nikdo netvrdí, že by magazínová povídka byla propagandistická. Nikdo netvrdí, že by hlásala onu filosofii, protože obsahuje onu větu. Neříkáme, že do ní autor tahá svou pokrokářskou stranickou politiku. Netvrdíme, že si dává tu práci, aby z krátké povídky udělal programový román. Nemá dojem, že by si přidělával práci, protože jde rovně za nosem strašidelným lesem, jako druhý hrdina, a jen nechává Gorliáše říct, co považuje za rozumné, stejně jako jsem ho já nechal udělat, co jsem považoval za rozumné. Oba jsme umělci ve stejném slova smyslu, oba jsme propagandisté i nepropagandisté ve stejném slova smyslu. Jediný rozdíl je, že já své dogma dokážu hájit, zatímco on své ani neumí definovat.

Jinými slovy, dnešní svět ani neví, že všechny romány a noviny, které píše nebo čte, jsou plné určitých předpokladů, jež jsou stejně dogmatická jako dogmata. S některými z nich souhlasím, například s ideálem lidské rovnosti, který implikují romantické příběhy od Popelky po Olivera Twista, že totiž bohatí svým pohrdáním chudobou urážejí Boha. S jinými naprosto nesouhlasím, například s podivnou myšlenkou lidské nerovnosti, která se připouští o rasách, ačkoliv ne o třídách. „Nordičtí“ lidé jsou o tolik nadřazeni „dagům“, že kupa po zuby ozbrojených španělských desperátů nepochybně v hrůze uteče před pěstí osamoceného gentlemana, který se všem vojenským a hrdinským ctnostem učil na Wall Street nebo na burze cenných papírů. Ať jsou tyto domněnky a předpoklady pravdivé nebo mylné, důležité na nich je, že jsou předpokládány, připomínány nebo přijímány zcela přirozeně, jakmile se objeví. Nebudí dojem, že je někdo káže, a proto se neoznačují za propagandu. Přesto v praxi mají zcela onu dvojí povahu propagandy a obsahují jisté názory, s nimiž ne všichni souhlasí, a ve skutečnosti je šíří prostřednictví fikce a populární literatury. Ovšem nevyslovují je jasně a srozumitelně, aby je bylo možné kritisovat. Nevyčítal spisovatelům, že do svých povídek a příběhů vkládají svou filosofii. Nemohl bych jim vyčítat, ani kdyby své povídky používali k šíření své filosofie. Oni nám to ale vyčítají a skutečným důvodem je, že ještě nezjistili, že i my máme také filosofii.

Pravda je myslím taková, že se ocitli v jakémsi argumentu kruhem. Jejich neurčitá filosofie jim říká „Všechna náboženství jsou mrtvá, římský katolicismus je náboženská sekta, která musí být obzvlášť mrtvá, protože pozůstává jen z vnějškových skutků a postojů, křižování, poklekání a tak dál, o kterých si tihle sektáři myslí, že je mají vykonávat na jistých místech a v jistých časech.“ Potom nějaký katolík napíše romantický nebo tragický příběh o lásce muže a ženy, nebo o rivalitě dvou mužů, nebo nějaké jiné obecně lidské záležitosti, a oni s úděsem zjistí, že tyto věci věci nedokáže kázat „nesektářským“ způsobem. Říkají: „Proč do toho zatahuje své náboženství?“a chtějí tím říct: „Proč tahá své náboženství, jež pozůstává výlučně z křižování, poklekání a vnějškových skutků patřících do konkrétního místa a času, do toho, když mluví o širém světě, kráse ženy a hněvu a ambicích muže?“ Jinými slovy říkají: „Když jsme usoudili, že jeho vyznání je malá a mrtvá záležitost, jak si může dovolit aplikovat je na věci universální a živé? Nemá právo být tak široké, když všichni víme, jak je úzké.“
I když měl pan Braybroke docela pravdu, když uvedl, že spisovatel s vyznáním se nemá stydět za to, že má svou věc, kterou hájí, mám přece dojem, že je bezprostředně důležitější najít nějaký způsob, jak více popularizovat naši celou filosofii života tím, že ji představíme zřetelněji, než je to možné v symbolech příběhů. Potíž s příběhem spočívá v samotné jeho prostotě a zejména v jeho rychlosti. Lidé věci dělají a nedefinují je, ani je nebrání. Gorliáš Ftizgordon udělal znamení kříže, nezastavil se vprostřed démonického lesa, aby začal vysvětlovat, proč je to současně vzývání Trojice a připomínka Ukřižování. Čeho je zapotřebí, je populární vylíčení způsobu, jímž na běžné věci a události působí náš názor na život, a jak je též názorem na smrt, názorem na společenskou slušnost a tak dále. Když lidé pochopí, jaké světlo nám svítí na všechna tato fakta, pak už nebudou překvapeni, až je najdou zářit v našich románech a povídkách.

Gilbert Keith Chesterton 1912

pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.