Sufražet
G. K. Chesterton (1914)
Ať už je to v pořádku nebo ne, je jisté, že muž stejně rytířský jako liberální může cítit a často také cítí jistou nepohodu a nedůvěru při setkání s těmi politickými ženami, kterým říkáme sufražetky. Stejně jako podobné populární city bývá i tento obvykle špatně popisován, a to i když je správně pociťován. Jednu jeho část lze nejstručněji představit takto: když se žena postaví před muže se zaťatými pěstmi, staví se do jediné pozice, v níž se jí muž nebojí. Může mít strach z jejích řečí a ještě více z jejího mlčení, ale síla mu připomíná zrezivělou, leč velmi skutečnou zbraň, za niž se naučil stydět.
Taková hrubá shrnutí ovšem nejsou nikdy přesná v žádné věci, která se týká instinktů. Všechny věci, které zůstávají nejprostší, dokud nejsou diskutovány, jsou rázem nejtajemnější, jakmile se stanou předmětem rozpravy: to měl po mém soudu na mysli Joubert, když řekl: „Není těžké věřit v Boha, dokud ho nedefinujeme.“ Když starého Foulhona zlý instinkt přiměl říci na adresu chudých: „Ať jedí trávu,“ dobrý a křesťanský instinkt chudých jej pověsil na lampu pouličního osvětlení s ústy plnými řečené vegetace. Když by se však moderní vegetariánský aristokrat optal chudých „Ale proč nemáte rádi trávu?“ museli by svou inteligenci namáhat mnohem více, aby našli nějakou podobně přiměřeně pádnou odpověď. Otázka role pohlaví je v první řadě též otázkou instinktu: sex a dýchání jsou pravděpodobně jediné dvě věci, které obyčejně nejlépe fungují tehdy, když se o ně nejméně staráme. Myslím, že právě proto sofistikovaný věk znečistil svět, který otrávil feminismem, také dýchacími cvičeními. Vběhli jsme zprudka do pralesa mylných analogií a mizerné popletené historie, zatímco snad každý muž a každá žena ponecháni sami sobě vědí alespoň to, že pohlaví je záležitost úplně jiná než vše ostatní na světě.
Nelze nijak srovnávat vádu mezi mužem a ženou (jakkoli může být žena v právu) s jinými zápasy pánů a otroků, bohatých a chudých či vlastenců a vetřelců, jimiž nás denně matou zastánci ženského volebního práva. Rozdíl je nad slunce jasnější- ostatní nepřátelské skupiny se nedostávají do kontaktu, dokud se nesrazí. Rasy a hodnosti začínají bitvou, i když jsou posléze smíseny v přátelských mezistátních vztazích. Ovšem nejzákladnější fakt o pohlavích je, že se mají navzájem ráda. Vzájemně se hledají, a třebaže z jejich páření vzchází často ohavné hříchy a žal, není to příčina jejich setkání. Je šokující pozorovat, jak moderní spisovatelé řečníci pomíjejí jednoduchý, široký a zdrcující fakt, že žena je pokládána výlučně za oběť. Podle této představy byla ideální emancipovaná žena věk po věku do zpitomění otloukána kamennou sekerou. Až na to, že je pitomá sama představa, nesvědčí o její pravdivosti žádná fakta. A bylo by to možné ukázat mnoha jinými způsoby. Skutečná zodpovědná žena nikdy nebyla pitomá a každý, kdo si chtěl bouchnout, byl dost chytrý na to, aby (jako uličníci) ťukl a utekl. Srovnávat toto prehistorické podílnictví s králi a vzbouřenci je nekonečná slabomyslnost. Skuteční králové chtějí rozbít vzpoury. Skuteční vzbouřenci chtějí zničit krále. Pohlaví nemohou chtít jedno druhé zrušit, a pokud bychom jim dovolili jakousi trvalou vzájemnou opozici, poklesly by v cosi tak nízkého jako stranický systém.
Jelikož je manželství zakotveno v prapůvodní jednotě instinktů, nemůžete je, ani s jeho spory, porovnávat s některou z pouhých kolisí oddělených institucí. Mohli byste je srovnávat s emancipací černochů na plantážnících — je-li pravda, že bílí muži snili v raném mládí o abstraktní kráse černého muže. Můžete je srovnávat se vzpourou nájemců proti vlastníkovi půdy — pakliže je pravda, že mladí vlastníci půdy psali sonety o neviditelných nájemcích. Můžete je srovnávat s feinovskou politikou boje — pokud platí, že každý normální Ir očekával příchod Angličana, který by s ním žil. Jelikož však víme, že v žádném z těchto směrů neexistuje žádný instinkt, nejsou mylné pouze analogie, ale omyl spočívá v základním faktu. Nemluvím teď o porovnatelné příjemnosti či hodnotě těch záležitostí, ale říkám, že jsou jiné. Je možné, že láska obrácená v nenávist je strašlivě běžná v záležitostech pohlaví: může být, že nenávist obrácená v lásku není nezvyklá v soupeření ras a tříd. Ale každá filosofie pohlaví, která začíná něčím jiným než jejich vzájemnou přitažlivostí, začíná omylem a všechna její historická srovnání jsou stejně nemístná a bezvýznamná jako slovní hříčky.
Odhalit takovou chladnou negaci instinktů je přitom docela snadné: vyjádřit je nebo je alespoň zpola vyslovit je ale velmi obtížné. Instinkty se výrazně soustřeďují na to, co autoři nazývají „stylem“ psaní nebo všednější lidé „stylem“ v oblékání. Zabývají se hlavně tím, jak se něco dělá i zda to někdo může dělat, a nejhlubší základy jejich náklonností a averzí mohou být sděleny jen scestnými příklady a náhlými obrazy. Když se Danton hájil před jakobínským tribunálem, mluvil tak nahlas, že jeho hlas bylo slyšet přes Seinu v docela vzdálených ulicích na druhé straně řeky. Musel řvát jak bášánský tur. Nikdo z nás v tom ale nebude vidět nic zázračného, ale pouze cosi poetického a příhodného. Nikdo z nás nebude instinktivně cítit, že by Danton byl kvůli své řeči v takovou hodinu méně mužem či dokonce méně gentlemanem. Pomysleme si však, že bychom slyšeli Marii Antoinettu při výslechu před týmž tribunálem skučet, že by to bylo slyšet až v Faubourg St. Germain — dobrá nechám to instinktům, pokud nějaké zbyly. Není špatné ani dobré skučet. Je prostě otázkou přímého působení na umělecké ba zvířecí složky lidství, když zvuk najedno zazní jako rána z pušky.
Pravděpodobně nejbližší slovní analýzu instinktů lze nalézt v gestech řečníka mluvícího k davu. Skutečný řečník musí být vždy demagogem, i kdyby šlo o tak malý dav, jako je francouzský výbor nebo anglická Sněmovna lordů. „Demagog“ v dobrém smyslu řeckého slova znamená nikoli toho, kdo se lidu líbí, ale toho, kdo dav vede. Můžete si všimnout, že všechna instinktivní řečnická gesta jsou gesty vojenského velitele, který lidu ukazuje cestu nebo jej pobízí vpřed. Všimněte si rozmáchlého gesta rukou přes tělo a vpřed, které velcí řečníci užívají přirozeně a mizerní strojeně. Téměř stejným pohybem se tasí meč.
Pointa není v tom, že by žena nebyla hodna hlasování, ba ani v tom, že by hlasování nebylo hodno žen. Jde o to, že hlasy nejsou hodny lidí, dokud to jsou pouhé hlasy a nic je nepojí s dávnou demokratičností či vojenstvím. Jediný dav, ke kterému má cenu mluvit, je dav připravený kamsi jít a cosi udělat; jediný demagog, kterého se vyplatí slyšet, je demagog, který ukáže, co má být vykonáno. A pokud bude ukazovat mečem, bude mu blízký a užitečný právě jako prodloužený prst. Vyjma nějakých mystických výjimek, které potvrzují pravidlo, toto nejsou gesta a tedy ani instinkty ženy. Žádný čestný muž nechová ženy v neoblibě. Může mít nelibost toliko k politickým ženám, což je něco naprosto odlišného. Instinkt nemá nic společného s nějakou touhou držet ženy v domácím zajetí, pokud nějaká taková touha existuje. Manžela by mohlo těšit, pokud by jeho žena nosila zlatou korunu a z mramorového trůnu vyhlašovala zákony, nebo kdyby z kněžské trojnožky pronášela proroctví, nebo kdyby jako mystická matka kráčela v čele nějakého velkého náboženského procesí. Ale představa, že by stála na tribuně přesně v té pozici, jako stojí on, nakláněla se dopředu o kousek víc, než je půvabné, a měla ústa otevřená o trochu víc a déle, než je důstojné — pozor píšu tu toliko o faktech přirozených dějin — zraňuje a právě kvůli tomuhle a ne kvůli významnosti příležitosti nebo proto, že jde o veřejné vystoupení. Moderní svět musí posoudit, zda takové instinkty představují signály nebezpečí a zda zraňování mravů jako hmotných nervů je varováním přírody a vyzváněním na poplach.
pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.
