G. K. Chesterton (1914)

Byli bychom poplašeni, kdyby nám hřebeny v okamžiku zčesaly všechny vlasy z hlavy nebo kdyby nám náš kapesník úplně setřel nos z tváře. Moderní plýtvání a zkáza, morální i materiální, jsou přitom ničením tvrdých věcí věcmi měkkými. Taková je barvitá pointa rčení Písma o kazící rzi a molu. Mol je křehčí než odění. Rez je měkčí než železo. Těžká pontifikální roucha musíme chránit před hněvem motýla. Meč paladinů musíme střežit před pouhým červeným prachem čili rzí, stejně lehoučkým jako dámská růž. Jsou to malichernosti, které stravují a chabé věci, s nimiž se bijeme marně.

Platí to o společnosti i o idejích, které společnost ovládají. Nejvíce to pak platí o všech těch měkkých pochybnostech, které z nich užírají. Tyto pochybnosti nejsou nikdy silné, ani tehdy ne, když vítězí. Nikdy se nevyjasní, ani neospravedlní, ani tehdy ne, když zničí a zatemní vše ostatní. Vytváří jen anarchii, nemohou se vzepnout tak vysoko, aby byly schopné usurpace. Nebylo by těžké ukázat v moderní Anglii na příklady podivných triumfů beztvarých věcí, kterou jsou samy o sobě negativní.

Například povinné vzdělávání pro chudé se dostalo v celé šíři do konfliktu s mnohem populárnějšími a podstatnějšími věcmi. Dospěli jsme velmi blízko k tomu, abychom děti učili neposlušnosti vůči otcům a matkách kvůli tomu, abychom je naučili druhotné poslušnosti vůči pastorům a pánům. Kvůli tomu, aby se dítě ve škole naučilo vařit v šesti kastrolech, zakazujeme se mu často, aby ohřálo konvici nemocné matce nebo sestře. Trestáme rodiče za užitečnost jejich dětí. Domáckost dovedeme podněcovat jen ve školních učebnách, kde je k ničemu. Trestáme ji všude tam, kde můžeme dokázat, že je nenahraditelná. A právě tady docházíme k jedné podivné věci. To, že je nějaká instituce nebo politika v tak fanatickém konfliktu s těmi nejzákladnějšími city lidské přirozenosti, by člověka vedlo k úvaze, že to bude nějaká velice dogmatická instituce, nějaká velmi náročná a velmi perspekuční politika. Člověk očekává, že to bude vyznání jakýchsi zélotů, něco podobného spěchu poustevníků do pouště, nebo nájezd muslimů z pouště. Člověku by se zdálo, že nic menšího nemůže lidi udržovat v tak sevřených postojích falešné euforie, v nichž dokážou ignorovat rodinu či tělo. Když se ale na daný případ podíváme, nic takového nemůžeme najít. Lidé, kteří nedbají na veřejné vzdělávání, jsou nalezeni a potrestáni. Lidi, kteří by si ho obzvláště vážili, není vůbec snadné najít. Jen velmi vzácně potkáte někoho, kdo byl z našeho systému základního vzdělávání nadšený. Není běžné potkat někoho, kdo by o něm neměl aspoň vážné pochybnosti. Můžete potkat lidi nadšené eugenikou, někteří jsou nadšení tak, že by je bylo možné označit za nadšence pro polygamii a vraždu. Můžete potkat lidi nadšené křesťanskou vědou, a dokonce i takové, kteří jsou nadšení ze samotné paní Eddy. Nikdo ale nevypadá zrovna nadšený ze vzdělávání, a už vůbec ne učitelé. Mám osobně ohromný respekt vůči učitelům v církevních i státních školách, pokud jde o jejich neúnavné veselí, píli a odvahu. Nikdy jsem mezi nimi ale nepotkal nikoho, kdo by si myslel, že systém je k něčemu vůbec dobrý. A přece tato neviditelná věc viditelně narušuje svatyni a domov. Tato neskutečná věc útočí a podrobuje si nejstarší reality země. Život lidský je prapodivná věc.

Vím, že v tomto konkrétním případě někteří lidé toto divné donucování ospravedlňují a říkají, že musíme dávat přednost zájmu nové generace před zájmy staré generace. Tvrdí, že nesmíme obětovat výuku dětí potřebám jejich rodičů. Ale já nemyslím, že by bylo v zájmu dětí považovat matematiku za důležitější než mateřství, zrovna tak jako si nemyslím, že by průprava v drzosti, ješitnosti a bezkrevné nevděčnosti byla vůbec dobrá průprava, a tenhle argument na mne nijak nepůsobí. Pokud policejní soudce potrestá rodinu za to, že dítě ošetřovalo matku místo toho, aby se učilo sčítat čísla, pak tvrdím, že soudce přehlíží vzdělání dítěte právě tak, jako přehlíží matčinu nemoc. Jediným skutečným cílem vzdělávání je naučit lidi tomu, aby věci viděli v proporcích, aby viděli, které věci jsou velké a které malé: a zdá se, že my jsme rozhodnuti učit dávat ve všem přednost malému před velkým, pochybnému před jistým a triviálnímu před věčným. Mým tématem tu ale je toliko podivně negativní povaha útisku. Toto zdolání a přemožení hory oblaky bych mohl přiblížit na mnoha příkladech. Mohl bych například ukázat, že jakýsi nejasný darwinismus předal své pochyby, aniž by plně sdělil svou nauku. Zadařilo se mu s otázkou, s pokusem vysvětlit neuspěl. Dalo by se říct, že z úzkého, materialistického darwinismu nezůstalo nic vyjma škod, které zanechal. Dalo by se také třeba poukázat, jak byly positivní toryovské a radikální teorie podkopány nikoliv novými politickými teoriemi, ale ohromnou spoustou a zmatkem politické praxe.

Další z těchto negativních revolucí, podobnou těm ve škole a doma, je ta, která se týká žen v profesích a zaměstnáních. Nemám na mysli takové případy, jako jsou lékařky: dámy byly vždy lékařkami. Myslím invasi nepočetných zástupů žen, zejména mladých žen, do nesčetných kanceláří, skladů, továren a úřadů. Když nyní vejdete do kanceláře pana Grewigouse, právníka, nepostavím se vám zachmuřeně úředník pan Bazzard. Mnohem spíš se vám bude zdát, že jste se ocitli v Akademii slečny Twinkleton pro mladé dámy. Když se nyní vydáte za svým otecem (panem Osbornem seniorem) pro svou roční apanáž, nevítá vás úslužný pan Chopper. Běhá kolem vás horda holčiček, jako byste byl návštěvnou u slečny Pinkerton, té se slovníkem. Při pohledu na takový výjev by si člověk myslel, že se dámy vydaly do války, jako Amazonky proti Théseovi, nebo Bakchnatky proti Pentheovi. Člověk by řekl, že se vydaly na pochod na Londýn tak, jak ženy pochodovaly na Versailles. Člověk by předpokládal, že se tahle sběhly v nějakém obecném a pospolitém hnutí, jako čarodějky slétající se, aby obcovaly s ďáblem, nebo političky, aby jednaly s premiérem. Pokud se se ale potkáme s mnoha reálnými případy, zjistíme, že tomu tak není. Setkal jsem se s mnoha schopnými a odpovědnými ženami, které věřily v to, co považovaly za politickou emancipaci svého pohlaví. Potkal jsem jen velmi málo takových, které by měly radost, nebo měly i jen pocit bezpečí, pokud jde o jeho průmyslové podmínky a vyhlídky. Mnohé mluví nanejvýš silně v jiném smyslu a prohlašují, že nová invase nejen poničila vztahy mezi pohlavími, ale ohrozila i pochybné vítězství všech utiskovaných. Znám ženy, které jsou silné sufražetky a (což je mnohem důležitější) pracující ženy, které bez okolků prohlašují, že za současného stavu je pracující žena neprobuzeným otrokem a nevědomým stávkokazem. Sotvakde slyšíte nějakou positivní a kreativní lásku ke změně. Potkejte se se skutečnými případy a zjistíte, že tahle žena to dělá kvůli obživě, tahleta z legrace a třetí kvůli hádce, že každá má své oprávnění jako jedinec, ale ne ve zvláštním smyslu jako občan. A to je na naší přítomné situaci nejhorší: věci se prostě dějí, místo aby to byli lidé, kdo působí, že se něco děje. Dopouštíme se toho hříchu, že děláme, co nechceme: naše pospolité chování je v rozporu s našimi individuálními vůlemi. Jsme vázáni dohodami, do kterých jsme nikdy nevstoupili a třeseme se před pověrami, kterým jsme nikdy nevěřili. A to, co s námi začíná utíkat, jsou přesně a jednoznačně mrtvé věci.

Gilbert Keith Chesterton 1912

pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.