G. K. Chesterton (1914)

Všechny lidské bytosti se shodnou, že na specialisty se spoléhává příliš mnoho, to ale nemůže zabránit veškerým politickým stranám spoléhat na ně ohledně toho, co chtějí umenšit. Jenže doby, kdy jsme expertům důvěřovali, protože jsou experti, jsou vážně pryč. Dospěli jsme k tomu, že jim věříme i v tom, v čem jsou amatéři. Ten, který se běžně věnuje osypkám, musí ustoupit velkému specialistovi na paměť a protože jiný specialista ví o hydrofobii víc než nějaký pes, očekává se také, že bude vědět o zubech víc, než dentista.

Člověk není autokratem jen v jednom oboru, ale ve všech ostatních oborech právem vydobytým v onom jednom oboru a smí být pánem desíti měst, protože byl jakýmsi monomaniakem v jednom z nich. Nepřeháním, jeden pohled do populárních magazínů a veřejných polemik vám nabídne kopy příkladů. Náboženství biologa Haeckela je důležitější než jeho biologie. Novinářská práce proslulého hráče kriketu je významnější, než jeho kriket. Každý týden mají nějaké noviny takzvané „Sympsium“, ve kterém všechny možné „autority“ nebo „representivní mužové“ přednáší své názory na nějaký veřejný problém. Téměř vždy zjistíte, že „autority“ jsou autoritami v nějakém jiném oboru a že „representativní mužové“ nerepresentují nikoho a nic jiného, než své nahodilé záliby a nechuti.

Nedávno se konalo jedno takové Symposium o rozvodu a editor listu si konečný soud vyžádal od sira Ernesta Shackletona. Jaká může být asociace idejí v tomto případě? Pokud to byla matná vzpomínka na to, že námořník má ženu v každém přístavu, pak to byla pomluva nanejvýš váženého námořního důstojníka. A pokud nešlo o tohle, pak se vážně nedovedu ani dohadovat, jaký měl být jeho vztah k projednávané otázce. Osobně chovám vřelé sympatie k populárnímu obdivu k takovým věcem, jako byla Shackletonova expedice: jsou totiž lepší než užitečné, protože jsou ozdobné. Přispívají k člověkovým trofejím a jsou pírkem na jeho klobouku, když už ne v jeho hnízdě. Přesto ale mají jsou vědeckou a praktickou stránku: a nedokážu si představit, že by si Ernest našel kolem jižního pólu populaci tak početnou, civilizovanou a složitou, aby mu něco napověděla o rozvodu. Myslím že, kdyby sir Ernest mluvil jako specialista, řekl by, že jižní pól potřebuje nejdříve získat možnosti ohledně sňatků a manželství, aby se mohl zabývat možnostmi rozvodu. Pokud ale vezmete kterékoliv jiné symposium, bude to pravděpodobně něco podobného. Pokud to bude Symposium na téma Bacon versus Shakespeare, budou se ptát na názor Andrewa Carnegie, německého císaře, Madame Pavlové, a pana Selfrige. Pokud půjde o Řím a znovusjednocení křesťanstva, pak to bude pan Roosevelt, madame Clara Butt, pan George R. Sims, pan Edison, pan Escoffer. Pokud se bude probírat zda Dickensovy Vánoce zacházejí na úbytě, pak samozřejmě celou věc rozsoudí signor Marconi, signor Maltesta, vrchní rabín, šejch al-Islam a tak dále.

Nu tohle všichni známe a víme, že je to naprosto a obludně k ničemu. Všichni víme, že tito lidé nejsou autoritami v těchto tématech, i když mohou být autoritami sami o sobě. Všichni bychom tím museli pohrdat a nesnášet to, pokud by to bylo vyloženo jako jasná a logická kombinace idejí. Představme si, že by takový Paderewski napsal: „Dvacet let jsem pilně hrál na piáno, ale nikdy jsem přitom nenarazil na jakýkoliv argument proti trestu smrti.“ Představme si, že byl sir Flinders Petrie napsal: „Úplné vykopání všech základů starověkého Egypta nám nijak neobjasňuje, kdo napsal Juniův list.“ Představme si, že sir Frederic Treves by napsal: „Provedl jsem stovky úspěšných operací a věřte mi, že žádná z nich by neskončila nezdarem, kdyby Irsko mělo svou samosprávu.“ Vyloženy takto prostě jsou tyto úsudky absurdní, ale nejsou o nic absurdnější, než je primární plutokratický nebo editorský úsudek, který takové sudí povolává. Dnes skutečně učeným a vzdělaným lidem důvěřujeme ve věcech, o kterých neví ani zbla a cestovatelům visíme na rtech, když mluví o zemích, které ani nenavštívili.

Dobrým příkladem je neobyčejný způsob, jímž se myšlení tak schopných lidí, jako je pan Lowes Dickinson, zapletly do takových věcí, jako je nový návrh zákona, který se vypořádává se „slabomyslnými“. Už to, že se takový návrh musí uchylovat k takovému označení je jeho dostatečným odsudkem. V jakékoliv svobodné zemi je člověk buď příčetný, nebo šílený, je občanem nebo idiotem. Pokud jste zapomněli na tenhle rozdíl, zapomněli jsme na svobodu. Už musíte být sami slabomyslní, než o slabomyslnosti začnete mluvit. Ostatně nic než zdvořilost vám či mě nebrání v tom, abychom rodiče, opatrovníky, pastory, mistry, přátele, příbuzné, sloužící, děti obvinili ze slabomyslnosti. Slabomyslnost může (a nejspíš je) slovem, které poletuje docela volně kruhem každé rodiny. Teprve při poslední hádce byste tetičku Marii označili za šílenou. V první tahanici byste o ní řekli, že je slaboduchá. Návrh zákona o slabomyslnosti je prostě povolení zavírat tetičky Marie do blázince ne po poslední, ale po první hádce. A právě tady přichází ke slovu obludné zneužívání expertů. Doktor může skutečně vědět lépe než já, jestli je někdo šílený. Ani v nejmenším ale neví lépe než já, jestli je někdo slaboduchý. Velmi často je chabé mysli on sám, a nemá o tom nejmenší ponětí. Existují takové věci jako úžeh, zápal mozkových blan, abnormálně malá lebka, stává se, že některé nervy nepracují, svaly se nehýbou a někteří lidé nevykopnou, když je klepnete pod koleno. Žádná slabomyslnost neexistuje—leda bychom hledali jedno slovo, jímž popsat celé lidské plémě. O některých nemocích, které napadají intelekt, vědí doktoři víc, než my ostatní. O intelektu v jeho normálním stavu vědí mnohem méně.

Nu tento směšný zákon o „slaboduchých“, který předložil člen vlády, nebesa ví proč, je prostě oprávněním k tomu, aby se někteří experti stali amatéry, opustili spory, o kterých něco ví, a stali se despoty ohledně čehosi, čemu nerozumí nikdo. Inteligenci nebo hlouposti nerozumí nikdo. Můžete vidět, jak se obojí střídá jako maska na tváři vašeho nejdůvěrnějšího přítele. Vážený lékař za rohem má právo říct mi, že mám osypky. Má právo říct mi, že trpím vražednou mánií. Ani zem ani nebesa mu ale nedávají právo říkat mi, že mám, nebo nemám, běžnou inteligenci. Může mě považovat za mentálně nedostatečného. Já mohu za mentálně nedostatečného považovat jeho. Často považuji. Ani jeden z nás ale nemá žádné právo toho druhého zavírat do blázince na základě jakéhokoliv jiného představitelného principu, než chaosu.

Zde je zvláštní a nebezpečné zvrácení moci experta. V parlamentu leží návrh zákona, který má doktorům umožnit nechat lidi zavírat do blázince ne proto, že by byli šílení, ale protože jsou pitomí. Výslovně vysvětluje, svými vlastními pojmy a jazykem všech svých exponentů, že chce jako se šílenci zacházet s lidmi, které v žádném běžném slova smyslu za šílence označit nelze. Záměrně nařizuje degradaci a morální zničení kohokoliv, kdo přijde doktorům nebo policistům jako hlupák. Jako pitomý jim přijde samozřejmě jen jeden druh člověka. Dny potulek z něj mohou udělat hlupce, divoký a neustávající hlad z něj mohou udělat ještě většího pitomce, spravedlivý hněv ukrytý pod troskami celého života mohou způsobit, že on i jeho slova budou vypadat ještě pitoměji. Takový je druh člověka, kterého každý laciný doktor nebo inspektor vykleští a zhasí, a k tomu, aby ho soudili mají asi takové právo, jako mají právo soudit své předky, nebo dítko ještě nenarozené. Něco o něčem vědí, ať si vystačí s tím. O bolesti, ztracené hrdosti a hanbě svobodných lidí a o urážce v krajní hodině—o tom neví vůbec nic.

Gilbert Keith Chesterton 1912

pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.