Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.

Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“

Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.

Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí.
Milé děti, nyní je tak málo víry ve světě, že lidé buď příliš mnoho doufají, nebo zoufají. „Udělal jsem příliš mnoho zla,“ říkají. „Dobrý Bůh mi nemůže odpustit.“ Milé děti, to je hrubé rouhání. Tím se staví hranice Božímu milosrdenství, ale Boží milosrdenství nemá žádné hranice, vždyť je nekonečné. I kdyby někdo spáchal tolik zla, kolik by bylo potřeba na to, aby celá farnost byla uvržena do záhuby, pokud se vyzpovídá a pokud cítí opravdovou lítost nad tím, co učinil, a je-li upřímně a pevně odhodlán nikdy už to neudělat, pak mu dobrý Bůh odpustí.

Byl jednou kněz, který kázal o naději a o milosrdenství dobrého Boha. Jiným předával mnoho myšlenek a důvěry a uklidňoval je, ale sám zoufal. Po kázání k němu přišel mladý muž a řekl: „Milý otče, přicházím se vyzpovídat.“ Kněz mu řekl: „Rád vyslechnu vaši zpověď.“ Mladík vyznal své chyby a pak dodal: „Milý otče, učinil jsem mnoho zla, jsem ztracen!“ „Co to mluvíte, milý příteli? Nikdy nesmíme zoufat.“ Mladý muž se postavil a řekl: „Milý otče, vy nechcete, abych zoufal. A co vy?“ To byl pro kněze paprsek světla. Celý překvapený a zahanbený odehnal myšlenku na zoufalství, vstoupil do kláštera a stal se velikým světcem. Dobrý Bůh mu poslal anděla v podobě mladíka, aby mu ukázal, že nikdy nesmí zoufat.

Dobrý Bůh je ochoten nám odpustit, pokud ho za odpuštění prosíme. Je k tomu tak odhodlán, jako matka je připravena skočit pro své dítě do ohně.

Ano, milé děti, jen tomu pevně věřte. Náš Pán je na zemi jako matka, která nese své dítě v náručí. To dítě je zlé, kope ji nohama, kouše, škrábe, ale matka na to nedbá. Ona ví, že kdyby je upustila, nedovedlo by samo chodit. Hleďte, to je obraz našeho Pána. On snáší všechny naše rozmary, trpí všechny naše nestydatosti, odpouští nám všechny naše nepravosti, má s námi trpělivost i proti naší vůli.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).