Sv. Jan Maria Vianney

Ten, kdo žije v hříchu jedná jako zvíře. Zvíře, které nemá rozum, zná pouze své tělesné žádosti. Člověk, který se stává podobným zvířeti, vzdává se užívání svého rozumu a nechává se vést touhami své mrtvoly, to je těla. Nezná nic lepšího než dobře jíst, dobře pít a požívat všech prázdnot světa, které zanikají jako vítr. Jak moc jsou takoví ubožáci politováníhodní, když se ženou za tímto větrem a lapají po něm. Nic nezískají a dávají za to vše. Dávají v šanc svou věčnost za prachbídný kouř světa.

Jak je smutné, milé děti, když je duše ve stavu hříchu. Může v tomto stavu zemřít a můžeme si být jisti, že nemá nic záslužného před Bohem. Proto je také ďábel tolik spokojen, jestliže duše žije ve stavu hříchu a setrvává v něm. Vidí totiž, že pracuje pro něj a že po smrti bude jeho jistým majetkem. Když je duše ve stavu hříchu, je celá prašivá, totálně shnilá, pohled na ni je nesnesitelně ošklivý. Je nejvýš politováníhodná. Když si uvědomí, že dobrý Bůh se na ni dívá, mělo by to přispět k tomu, aby se nad sebou zamyslela. Jakou má člověk radost ve hříchu? Jen řekněte, jakou? Ach, docela žádnou. Mívá hrozné sny, které posílá ďábel, padá z propasti do propasti. Ach, konejte tedy vše, co je možné, milé děti, abyste opět dosáhly toho, že se budete líbit Bohu. S velkou vroucností přistupte ke svaté zpovědi. Ano, učiňte to a uvědomte si, že pak budete moci spát pokojně jako anděl. Člověk pociťuje nevypověditelnou radost, když se v noci probudí a může se modlit k Bohu. Má na rtech jen díkůvzdání, vznáší se k nebi tak lehce, jako se orel ve vzduchu vznáší k obloze.

Podívejte, milé děti, jak velmi zohyzďuje hřích člověka, jak strašně ho ponižuje! Z anděla, který byl stvořen, aby Boha miloval, dělá ďábla, který ho bude po celou věčnost proklínat. Ach, kdyby byl náš praotec Adam nezhřešil a kdybychom my sami dennodenně nehřešili, byli bychom šťastní jako svatí v nebi. Nebylo by již nešťastného člověka na zemském povrchu. Ó, jak by to bylo krásné.

Ano, skutečně, milé děti, jen hřích nám přináší veškeré problémy, metly, válku, nemoc, hlad, zemětřesení, požáry, mráz, krupobití, přináší nám vše, co nás hluboce zarmucuje, vše, co nás činí nešťastnými.

Hleďte, milé děti, duše, která je ve stavu hříchu, je stále smutná. Ať dělá, co dělá, je pořád plná nepokoje a nemá radostnou chvíli. Naproti tomu duše, která je spojena s dobrým Bohem, je stále spokojená, stále veselá, stále plná radosti a klidu. Ach, jak krásný je její život a jak krásná bude její smrt!

Bojíme se, milé děti, smrti. To je možno vysvětlit. Ano, kvůli hříchu máme strach ze smrti. Kvůli hříchu je smrt hrozná a strašná. Hřích způsobuje náš strach z hodiny odchodu z tohoto světa. Ach, můj Bože! Je zde opravdu příčina ke strachu? Myšlenka, že člověk Bohem proklet, jím otřese. Proklet Bohem! A proč? Proč se lidé vystavují nebezpečí být proklet od Boha? Pro rouhání, pro zlou myšlenku, pro pár minut nemravné rozkoše! Pro pár minut nemravné rozkoše člověk navždy ztratí Boha, svou duši, nebe.

Uvidíme onoho otce, onu matku, onu sestru, onoho souseda s tělem i duší vcházet do nebe. Vždyť u nás žili. My jsme se s nimi setkávali, ale nedbali jsme následovat jejich dobrý příklad, a proto sestoupíme s tělem i duší do pekla, abychom tam hořeli. Ďáblové se na nás vrhnou. Všichni ďáblové, jejichž špatná vnuknutí jsme poslouchali, nás budou mučit.

Kdybyste viděly, milé děti, že nějaký člověk chystá velkou hranici dřeva, na tu hromadu klade ještě roští, a kdybyste se ho zeptali, co to dělá, odpověděl by: „Chystám to na oheň, který mě má spálit.“ Co byste si v tu chvíli pomyslely? A kdybyste viděly, jak onen člověk tu hranici už zapaluje a vrhá se do hořícího ohně, co byste si řekly? Tak tedy právě toto dělá ten, kdo hřeší. Bůh nás neuvrhuje do pekla, ale my sami se tam vrháme svými hříchy. Zavržený jednou řekne sám sobě: „Ztratil jsem Boha, svou duši i sebe, a to jedině svou vlastní vinou.“ Pozvedne se z ohně, aby do něho zase spadl. Bude stále cítit potřebu zvednout se, protože pro Boha jako největší a nejvyšší bytost byl stvořen. Jako kdyby byl ve světnici, vždy vyletí až ke stropu, narazí a zase spadne dolů. Boží spravedlnost je stropem, který zavrženého drží.

Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare.“ Lidé vědí moc dobře, že peklo existuje, ale žijí tak, jako kdyby nebylo. Zaprodávají svou duši za několik stříbrňáků.

Odkládáme své polepšení až na hodinu smrti. Ale kdo nám dá jistotu, že v onom strašném okamžiku, z kterého měli obavu i všichni svatí, budeme ještě mít čas a sílu? Báli se právě té chvíle, kdy se spojuje peklo, aby na nás útočilo, protože ví, že je to rozhodující okamžik. Mnozí ztrácí víru a nezneklidňují se peklem až do chvíle, kdy do něj vcházejí. Svátosti si sice nechají udělit, ale od svých hříchů se nechtějí odloučit opravdovou lítostí.

Kolik jich uráží Boha v onom okamžiku? Jejich srdce je mraveništěm hříchů. Podobá se kusu zkaženého masa rozežraného od červů.

Skutečně, kdyby hříšníci mysleli na věčnost, na ono hrozné „stále“, okamžitě by se obrátili. Stále, stále ještě, po tisíce let je hříšná duše v pekle a stále ještě trpí, jako když do něho vstupovala.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).