Promluva o hříchu
Sv. Jan Maria Vianney
Hřích je katem dobrého Boha a vrahem duše. Strhuje nás z nebe, aby nás uvrhl do pekla, a přece ho milujeme. Je možné pochopit toto bláznovství? Kdybychom pořádně pochopili strašné následky hříchu, zošklivil by se nám natolik, že už by nebylo možné, abychom se ho někdy dopustili.
Oh, milé děti, jak jsme nevděční. Dobrý Bůh chce, abychom byli šťastní. Zajisté nám k tomu chce napomoci! Jen proto nám dal svůj Zákon. Boží Zákon je dobrým zdrojem radosti. Zbožný král David řekl, že Zákon je jeho jedinou radostí a že je pokladem, který pro něj má větší cenu než i to největší bohatství. Dále řekl, že chodí po dobré cestě, když zachovává Hospodinova přikázání.
Dobrý Bůh nás tedy chce učinit šťastnými, ale my nechceme být opravdu blaženými, nechceme se jimi stát. Odkláníme se od něj a přikláníme se k ďáblu. Prcháme od svého přítele a vyhledáváme svého úhlavního nepřítele! Dopouštíme se hříchu, ponořujeme se do bláta. Jsme-li jednou v tomto bahně, je pak velmi těžké se z něho dostat! Kdyby se jednalo o naše pozemské štěstí, tak bychom učinili všechno možné, abychom se dostali z bídy a z utrpení. Ale že se jedná o spásu naší duše, to nás vede k nepochopitelné lhostejnosti a slepotě a zůstáváme v ní. Říká se, že mnozí chodí ke svaté zpovědi, ale málo se jich obrátí. Milé děti, snadno se to vysvětlí tím, že se jen málokteří zpovídají se slzami upřímné lítosti.
Jak mnoha lidem brání falešný stud, aby se upřímně vyzpovídali! Ach, jak moc toho musíme litovat. Ale celé neštěstí pochází z toho, že nad tím nepřemýšlíme s patřičnou vážností. Kdybychom řekli těm, kdo v neděli pracují, kdybychom řekli někomu mladému, kdo dvě tři hodiny tančí, kdybychom řekli opilému člověku, který jde z hospody: „Jestlipak víš, co jsi nyní spáchal? Ach, vždyť jsi našeho Pána ukřižoval.“ V tu chvíli by se zajisté zhrozili a právě tím by dokázali, jak jsou lehkovážní a bezmyšlenkovití. Ach, milé děti, jen ať nepatříme k takovým lidem, kteří nad tím nepřemýšlejí! Jak velmi málo bychom páchali zlo, kdybychom s velkou vážností přemýšleli o tom, co děláme! Ptejte se, milé děti, samy sebe, co jen nám udělal dobrý Bůh, že jsme schopni ho urážet. Co jen nám udělal, že jej tímto způsobem života znovu křižujeme, našeho Pána, který nás tak laskavě vytrhl z pekla? Uvažte tohle, milé děti. Kdykoli v sobě pocítíte velkou náklonnost ke hříchu, představte si, že zároveň potkáváte našeho Pána na té cestě, po níž míříte ke hříchu. A on by vám řekne: „Ach, zadržte! Zadržte přece! Vždyť tam, kam chcete jít, jsem znovu křižován.“ Sami řekněte, milé děti, nepřinutilo by vás to k přemýšlení a neuchránilo by vás to od hříchu?
Svatí chápali, jak velmi bývá Bůh hříchem urážen. Mnozí z nich strávili celý život tím, že oplakávali své hříchy. Svatý Petr plakal po celý život, plakal ještě v okamžiku smrti. Svatý Bernard pravil se slzami v očích: „To já, já, můj Pane, já jsem tě, Pane, přibil na kříž.“
Tím, že hřešíme, pohrdáme dobrým Bohem. Křižujeme tak dobrého Boha. Ach, vy duše, které jste stály našeho Pána tolik muk, ach, neuvrhujte se přece samy do záhuby. Pamatujte na lásku našeho Pána k vám. Uvědomte si, co pro vás učinil! Ach, kdyby ubozí zatracenci dostali šanci vrátit se na zem! Ach, kdyby mohli být na našem místě!
Ó, jak jsme bláhoví. Dobrý Bůh nás volá k sobě a my od něho utíkáme. Chce nás učinit blaženými a my se příčíme a jednáme proti jeho vůli. Zve nás, abychom ho milovali, a my dáváme své srdce ďáblu. Čas, který nám propůjčuje, abychom mohli pracovat na své spáse, zneužíváme k tomu, abychom se uvrhli do zkázy! Bojujeme proti němu právě těmi prostředky, které nám dal k tomu, abychom mu věrně sloužili.
Kdybychom vždy, když urážíme našeho dobrého Boha, pozorovali svatý kříž, slyšeli bychom Pána, jak nám v duši říká: „Jak! Ty se chceš připojit k mým nepřátelům? Cožpak je to možné, že mě chceš znovu ukřižovat?“ Ach, pohlédněte přece na našeho Pána na kříži. Pozorujte ho s velkou vnímavostí a řekněte sami sobě: „Hle, kolik stálo mého Vykupitele, aby napravil to, co jsem svými hříchy Bohu způsobil!“ Ach, vnímej: Bůh sestupuje na zem, aby se stal obětí za naše hříchy. Bůh trpí, Bůh umírá. Bůh snáší všechny myslitelné útrapy, protože chce na sebe vzít břemeno našich nepravostí! Poznejte přece při pohledu na kříž zlobu hříchu. Poznejte, jak velice máme hřích nenávidět! Zamysleme se a uznejme, co máme dělat, abychom už nikdy nebyli takoví, že bychom se dopustili hříchu.
V hodině smrti nám prý dobrý Bůh řekne: „Řekni mi, pročpak jsi mě urážel, když já jsem tě tolik miloval?“ Ach, kdo může pochopit to bláznovství urážek dobrého Boha, který je dárcem veškerého dobra? Kdo může pochopit, když činíme vůli ďábla, který stále jen číhá, aby nám mohl ublížit a uvrhnout nás do záhuby? Kdo může pochopit tuhle pošetilost?
Což nechápete, milé děti, jaké je to šílenství dostat se do područí pekla tím, že se spojíme s ďáblem? A zatím bychom mohli už v tomto životě prožívat nebeskou radost, kdybychom milovali Boha a láskou se s ním spojili. Zdá se, že si ubozí hříšníci chtějí za každou cenu vynutit rozsudek, který je odsoudí do ďáblovy společnosti.
Ráj, peklo a očistec jsou určitým způsobem už zde v tomto životě. Očistec je v duších, které neodumřely samy sobě. Peklo je v srdcích bezbožníků. Ráj je v srdcích opravdu zbožných, kteří jsou spojeni se svým Pánem.
Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).
To jsem nejak nepobral,tanec je hrich? 🙂
Tanec sice sám o sobě není hříchem, ale nebezpečný je vždycky. Ani ctnostnému člověku nelze se při něm uchránit nečisté myšlenky nebo žádosti. Tančící jsou rozdrážděni divokou hudbou, opojnými nápoji, veselými řečmi a zpěvy, blízkým stykem a příliš volným obcováním, což vše velice probouzí lidskou smyslnost a snadno svádí ke hříchu. Vším právem mohl tedy sv. Efrém říci: „Kde jsou tance, tam se koná slavnost ďáblova!“ A sv. Karel Boromejský přirovnává tanec ke kruhu, v jehož středu jest ďábel, kolem něho pak jeho přívrženci.
K porušení čistoty svádí: 1. všetečnost očí; 2. nemravné obrazy a čtení nemravných knih; 3. nepočestnost v oděvu; 4. příliš volné obcování s osobami druhého pohlaví; 5. neslušné tance, divadelní hry a představení; 6. zahálka a nestřídmost v jídle a pití
Lhotský, M.: Metodický výklad velkého katechismu katolického náboženství, 1910
Takže katolický křesťan si nesmí zajít na zábavu? Musí chodit jen do kostela a do práce,má být mimo společnost a veškeré společenské zábavy,vlastně takový suchar a pavouk? 🙂
Katolík má v znát nauku Církve sv. (resp. snažit se ji v rámci jemu daných možností poznat) a řídit se jí. Nikde není napsáno, že má být sucharem, ale má povinnost se vyhýbat příležitosti ke hříchu. V tomto světle si přeberte to, co Vám Jakub napsal.
Lepší je být světem považován za suchara, než se vesele životem protančit do pekla.
Jistému typu mravokárců nejspíš není dost košer ani Bible, např. v žalmech se píše o chvále Boha tancem. Jistě jsou i typy zábav, kterým je lepší se vyhnout, ale odsuzovat tanec jako takový je ujetost.
Podobné je to s alkoholem. Jeho zneužití je spojeno s velkým zlem, a přesto Ježíš proměnil vodu ve víno a vybral si ho pro eucharistii.
Zlo není v těchto věcech, ale může být v tom, jak je používáme. Zlo může být i v přehnané démonizaci, která diskredituje vedle hlasatele i systém, k němuž se hlásí. Prvním krokem v prvotním hříchu bylo Evino přehánění: řekla „Nesmíte se ho ani dotknout“ místo zákazu jezení.
ad Michal: No to jsou mně myšlenkové konstrukce: Co má Davidova chvála Boha tancem společného s moderní tancovačkou? A že Eva přeháněla? To si opravdu myslíte, že její pád usnadnilo, že se původně ovoce nechtěla ani dotknout? Pokud si takto „svévolně“ zákaz rozšířila (nebo Adam, ona u vyslovení zákazu přece nebyla), jednala moudře, mezi katolíky se tomu říká „vyhýbání se příležitosti k hříchu“. Pokud snahou vyhnout se příležitosti k hříchu „systém“ diskreditujeme, pak k tomu už opravdu nemám co dodat …
ad „Zlo není v těchto věcech, ale může být v tom, jak je používáme.“ – přesně takto chápu výše uvedený citát z Lhotského výkladu katechismu.
Dají se najít přijatelné formy taneční zábavy, třeba farní plesy :-), rozumné taneční kursy aj. Vnitřní hranice si musí najít každý sám.
U Evy určitý posun popsán je: neříká, že se ho SAMA raději ani nedotýká, ale že PŘÍKAZ zněl nedotýkat se. Další interpretace je samozřejmě subjektivní, nicméně přehánění v jednom směru bývá zdrojem překmitu na druhou stranu, často v průběhu staletí.
Kvůli předejití nedorozumění by bylo dobré při varování před špatnými formami uvádět i příklad dobrých forem, protože jinak to často bývá chápáno jako paušální odsudek.
Takže katolík by neměl jít např.na diskotéku,zábavu? To je tak reálné pro osoby starší čtyřiceti let či mnichy,ne pro mladé lidi. 😀
A Vám přijde „tancování“ s polonahými poběhlicemi s vymytým mozkem v klubu, kde se běžně prodávají drogy, a kde se na záchodech souloží jako něco normálního? Resp. nezbytně nutného k životu? Kupříkladu já rovněž patřím do kategorie ,,mladé lidi“ a světe div se v životě jsem na diskotéce nebyl a celé tohle trávení sobot mi přišlo nechutné a zvrácené i v době kdy jsem byl ateista. Mimochodem brácha(16 let) je ateista, co do morálky není rozhodně nijak navýši a rovněž v životě nebyl na diskotéce a hnusí se mu to. Takže to asi nebude tím mládím, jako tím, jak má kdo vymytou palici.
Nicméně na vaši otázku- člověk má povinnost vyhýbat se příležitosti k hříchu. Zopakujte si katechismus.
Aha,takže katolík se má izolovat od společnosti a vrstevníků,má se zcela izolovat,být nemoderní a žít jako za časů Marie Terezie? Já osobně taky nějak diskotéky nevyhledávám,ale myslím si,že někdy není špatné si prostě vyjít někam do společnosti a odvázat se a ne být nespolečenský,nemoderní a podivínský starý mladý pavouk.A co se týče těch drog,příležitosti k hříchu,pak záleží na stavu naší duše.A ne všechny zábavy a diskotéky jsou plné jen drog a poběhlic,drogy a poběhlice mohou být i v hospodě.je nekatolické zajít si někdy do hospody?Člověk nesmí být zase fanatik a fundamentalista,ať už je katolík. 🙂
1. Společenská zábava nerovná se vždy tancovačky, to je třeba si uvědomit. Jsou i jiná místa, kde se člověk může společensky vyžít. Třeba balet, opera, koncerty klasické hudby, klasické divadelní hry atd. Třeba moji rodiče společensky žijí tak, že mají několik přátel a pravidelně se navštěvují a pořádají se všelijaké grilovačky a tak, znáte to. A pak tu máme všelijaké firemní akce, gardenparty, snobské žranice atd. Jinak ono je to v dnešní době těžké. Lidi jsou chladní a necitliví a pak si to vynahrazují románky na jednu noc. Třeba kdysi bylo pravidlo, že v každé vesnici byla v neděli zábava- dechovka, tancovačka, pivo, pokec, a tak. Tohle všechno úplně vymizelo(resp. to zničili komunisti).
2. Je třeba si srovnat hodnoty a cíl. Říká se ,že Čechy jsou ateistická země ale není to pravda. Ateista v praxi de facto neexistuje. Když člověk zavrhne Pravého Boha, tak se pak začne klonit před falešným. A modla může mít víc podob. Pro někoho má 3 páry rukou, pro něko jsou to peníze, kariéra a pro někoho je to spokojený a ničím nerušený život. Prostě, když sloužím Trojjedinému Bohu tak dodržuji jeho přikázání a za žádnou cenu je neporuším. A to i za cenu oběti, kterou to vyžaduje. Oproti tomu když jsem modlář a modlou je bujarým veselým naplněný život, tak je to to hlavní pro modláře a obětuje vše co je proti jeho modle. A to včetně vlastní spásy. Bohužel.
Ha ha ha… Moderní katolík samozřejmě už může chodit, kam se mu zachce, protože peklo stejně neexistuje, všichni budeme spaseni, Pán Bůh nás má rád a kdyby mu vadilo, že chodíme na diskotéky, tak by diskotéky nestvořil…
Svatí kněží jako např. sv. Jan Maria Vianney, který toho v nadpřirozeném řádu viděl mnohem více, než my všichni zde dohromady, mladým, kteří neměli pevné předsevzetí se vyhnout tanečním zábavám (a kam to se hrabe na dnešní diskotéky), odmítl dát ve zpovědnici rozhřešení.
Nevím jestli se mohu zařadit do kategorie „moderní katolík“,asi jak v čem,ale nevím že by někdo z těch modernistů hlásal,že peklo neexistuje a všichni budeme spaseni…Přesto si myslím,že Pán nás má rád i z našimi slabostmi.A jinak jsou i slušné plesy a zábavy,dokonce i křesťanské.
Pán Ježíš nás má jistě rád, ale my jeho asi málo, když si z lásky k němu neumíme nic odepřít. Křesťan má ukazovat na duchovní rozměr života a ne se ve všem přizpůsobovat světu, jako to dělají salesiáni, kteří i v postě pořádají křesťanské diskotéky, prý aby mladí nemuseli chodit jinam….V čem se pak lišíme, a jak dokazujeme svoji lásku Ježíši, když ne obětí? On se za nás obětoval, ale my nechceme obětovat nic…
Petra Bézová: V tom případě by mě zajímalo,kde se má mladý katolický křesťan chodit bavit někdy? Nebo má žít jen kostelem a zbožností?
Ale jednu věc musím přiznat,když už mě kluci jednou za uherský rok někam na diskotéku vytáhnou ( a to ještě za komentů konečně jsme ho jednou vytáhli do společnosti se pobavit),tak tam sedím jako tvrdé Y,připadám si nesvůj a nedokážu se odvázat tak jako všichni dokola,cítím se tam nepřirozený,cizí,necítím se tam dobře…Oni samozřejmě tvrdí,že to je tím,že nikde nechodím a mou společenskou izolací z toho pramenící,že už nejsem schopen se bavit mezi lidma atd.Nakonec to skončí jejich konstatováním,že jsem divnej,nebavím se,holek si tam nevšímám a že jsem podivín. 🙂
Lothare, tak už to bývá. Stačí otevřít Nový zákon a chvíli číst. Namátkou:
„Noc pokročila, den pak se přiblížil. Odložme tedy skutky temnosti a oblecme se v odění světla. Jako ve dne počestně choďme: ne v hodování a opilství, ne v smilstvu a nestydatostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista, a nemějte péče o tělo tak, aby povstávaly chtíče.“ (Řím 13, 12-14)
Ještě jasněji: „Dosti jest zajisté na tom, že jste v čase minulém vykonali vůli pohanů, vedše život v chlipnostech, v chtíčích, v pijanství, obžerství, opilství a v ohavném modlářství. Proto se diví rouhajíce se, že s nimi neběháte k témuž výlevu hříšnosti.“ (1Petr 4, 3-4)
„Miláčkové, napomínám vás, abyste jakožto cizinci a poutníci zdržovali se tělesných žádostí, ježto ony bojují proti duši
„Kdybyste byli ze světa, svět by miloval své vlastnictví; poněvadž však ze světa nejste, nýbrž já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15, 19)
Nemáme se snažit zalíbit světu, lidem a hledět na jejich hodnocení. Jsou to chudáci – bez víry, bez naděje. Ve skutečnosti ten tzv. sucharský, nespolečenský křesťan je mnohem šťastnější člověk. Co by měli říct všichni ti nesčetní svatí – copak chodili na tancovačky? Snažili se zalíbit lidem?
Je to tak, jak napsal 🙂 . Když se chodí bavit katolický křesťan, který už poznal něco jiného, je mu z té bavící se společnosti stejně jenom smutno, protože ví, že ti lidé nehledají Boha a to je pro nás smysl života. Proto je lepší se tomu vyhýbat, už kvůli sobě a své duši, která potřebuje něco jiného. Buďme rádi, že jsme jiní, že se můžeme stávat blázny pro Krista. Já chodím jen jednou do roka na ples, kvůli manželovi, a ani dřív to nebylo jiné.
Vypadl mi tam konec citátu „Miláčkové, napomínám vás, abyste jakožto cizinci a poutníci zdržovali se tělesných žádostí, ježto ony bojují proti duši; veďte život dobrý mezi pohany, aby v tom, v čem vám nyní utrhají jako zločincům, pro dobré skutky vaše, pozorujíce je, velebili Boha v den navštívení.“ (1Petr 2, 11-12)
Nevím,mě přijde že podle vás má být katolický křesťan sešněrovaný slušňáček v košilce,co poslouchá jen vážnou hudbu,nezajímá se o holky,žije jen kostelem a zbožností,izoluje se zcela od společnosti….To mi přijde ujeté,takhle jsem si vždycky představoval život jehovisty,ne katolíka,nezlobte se.:) Zase neříkám že má chodit každý víkend flámovat do rána,opíjet se,tohle je jistě taky hříšné a je to opačný extrém prvního,prostě člověk má znát svou míru,asi tak.
Jistě, to je věc každého, jak to má nastavené. Ale vždycky je pro katolíka lepší, když se věnuje ve volném čase skutkům milosrdenství k bližním, a takových lidí kteří to potřebují je kolem nás dost, než aby si užíval a zapomínal na svůj věčný cíl. Nevím jak Vy si představujete správného katolíka, já tak, že to čemu věří, se musí promítat v jeho osobním životě.
Ano,to máte pravdu,křesťan má křesťanství promítat i ve svém životě a svým životem podávat svědectví evangelia.Ale křesťansky žít dle mě neznamená být prudérní a puritánský,to dělá spíše negativní obraz křesťanství.A navíc,vy zcela přesně křesťansky žijete,jste absolutně čistá a bez hříchu? Někdy neškodí i pohled do nitra vlastního srdce. 🙂
A jak definujete prudérnost a puritánskost?
Právě proto že čistá nejsem, vyhýbám se příležitosti se ještě více zaplést do hříchu. To co píšu vychází právě z mého sebepoznání. A vytvářet nějaký obraz o křesťanství není mým cílem. Chci poznat Boha a toto poznání pak šířit mezi lidmi, s kterými se potkávám a žiji s nimi.
Třeba tím jak tu někteří podávají,že katolický křesťan by neměl ani vstoupit za práh diskotéky,tancovačky,zábavy,bowlingu třeba,má žít jen kostelem,zbožností,zcela se izolovat od společnosti světských lidí,být zapšklým sucharem a podobně,jak tady z některých komentů vyplývá.
Pokud pravdivě poznávám vlastní nitro, je mi jasné, že se sebou musím něco udělat, ale tancovačky a zábava mi v tom opravdu nepomohou. Existuje vnitřní radost, kterou člověk může rozdávat, ale nejdřív se k ní musí s Boží pomocí dopracovat. Bůh nám ji chce určitě dát, ale musíme si na něho udělat čas. Jenže my se raději bavíme, než abychom naslouchali….
Prosím Vás,jestli má žít člověk jen zbožností a kostelem a všechno světské zahodit a izolovat se od toho,tak tohle je cesta kléru,mnichů a jeptišek,ne normálního laického katolíka,co žije mezi lidmi,chodí do práce,je ve městě atd.
Nikdo nechce po laikovi zahodit všechno světské. Ale musí se chovat jako křesťan a žít jen s vírou – křesťanský život přece není jen nějaká hodinová přestávka ve světském životě, umístěná obvykle na nedělní dopoledne…
No a Vy vite jakym ja ziju zivotem,jestli ziju krestansky jen v nedeli,jak pisete,Vy znate muj vztah s Panem? Jinak s Vasim prispevkem souhlasim.
Stejně i Vy nevíte, jak já žiju, jestli jsem zapšklý suchar, jak píšete…Když člověk z víry udělá základní pohnutku života, nestane se přece sucharem. Ale některé věci si raději odepře, kvůli duchovnímu pokroku. A ten je nutný i u laiků, ne jen u zasvěcených osob. Záleží, do jaké hloubky chcete svůj život z víry vést.
U ovoce Ducha svatého je na druhém místě jmenována radost; je často zmiňována v epištolách a také ve SZ. Patří k tomu i radost ze stvoření a z druhých lidí v Boží perspektivě.
Kdysi jsem slyšel, že lidé s obětními dary přinášeli i různé předměty, a byly mezi nimi i taneční střevíčky. Takové experimenty při mši sv. jsou vždy aspoň trochu s otazníkem, ale soukromá intence, aby moje tancování bylo ve shodě s Boží vůlí, je pěkná.
I Ježíš se účastnil společenského života, dokonce o něm říkali: Hle, žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků! Vína v Káni proměnil tolik, že se jím nejspíš někdo opil. A nebylo to v rozporu s duchovní hloubkou a ostatními oblastmi života.
Čeho je dobré s vděčností užívat a čeho se vzdát pro něco lepšího, je silně individuální a závisí i na životní etapě. Ale potenciálně rizikovým oblastem je vhodné věnovat zvýšenou pozornost v rozvažování a modlitbě, abych dobře rozlišil, čemu se vyhnout.
ad Michal: není to spíše tak, že individuální a závislé na životní etapě je to, čeho jsme _schopni_ se vzdát, než to, čeho se _máme_ vzdát?
Jinak mi není moc jasné, co jste chtěl říct tím zbytkem komentáře, zejména tou zmínkou o Káně Galilejské.
ad Michal: s Ježíšem a jeho životem se myslím v tomto případě srovnávat nemůžeme, protože on -na rozdíl od nás- znal správnou hodnotu věcí a Bůh byl u něho vždy na prvním místě. Také řekl- Můžou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Přijdou však dni, kdy jim ženich bude vzat a tehdy v těch dnech se budou postit. Myslím, že ta doba už je tady, ženicha nám vzali, viz i „nová mše“ a nové konsekrační slova, kde slovo “ prolévá se za mnohé“ je nahrazeno slovem „za všechny“. Jen to pochopit, že teď je doba pokání za hříchy a dobrovolně se rozhodnout pro oběť a pro Boha.
Anebo raději budeme čekat, až nám ho ještě více seberou a rozmnělní abychom začali se sebou něco dělat? Měli bychom se asi obrátit do vlastního nitra a prosit Boha o odpuštění a obrácení- to vztahuji více na sebe než na vás.
@MichalD: „Jsme schopni“ je opravdu přesnější. Myslím, že místo „vzdát se“ je přiléhavější „odevzdat“, protože obvykle jde o používání v rozumných intencích a zahrnuje to i úplné vyřazení, jehož potřeba je méně častá.
Smysl zbytku příspěvku: Ježíš se zřejmě snažil svým působením pokrýt co nejvíc oblastí tehdejšího života, a to včetně těch, které moc duchovně nevypadají. Kvůli oslovení co největšího spektra lidí. U svatby v Káni možná považoval symboliku hojnosti vody proměněné ve víno za důležitější než to, že někdo eventuálně „přebere“. Tuto možnost mohl snížit množstvím vína úměrným potřebám svatby. Jsou to samozřejmě do značné míry spekulace.
@Petra: Existuje i nebezpečí duchovní pýchy – co všechno si neodepírám a tak aspoň trochu vyčnívám. To bývá větší průšvih než hříchy na úrovni těla. Zde je důležitá motivace, abych neodsuzoval.
Ženicha nám sice vzali, ale poslal nám svého Ducha. Během církvevního roku se vyváženě střídají různé polohy, půst i Boží hod. Je ale pravda, že v naší době je pokání velký deficit, i v církvi. Hlouběji to můžeme vidět jen u sebe, takže i potřebu obrácení vztahujeme nejvíce na sebe.
Konsekrační slova „za mnohé“ se mají vrátit; ČBK čeká, jak to provedou Němci, a ti to nechtějí uspěchat.
ad Michal a „přebrání“ v Káně: řekl bych, že spekulace jsou to spíše značné než „do značné míry“. Nějak mi uniká jejich užitečnost …
ad „za mnohé“: to jsem tedy nečekal, že důvodem oslyšení proseb Svatého stolce je, že naši biskupové čekají na německé, toť vpravdě biskupská kolegialita. By mě velmi zajímalo, čím by takové čekání bylo možné zdůvodnit. Cožpak něco takového bylo součástí požadavku Kongregace pro bohoslužbu z r. 2006? Neměli naopak biskupové za povinnost provést do r. 2009 v této věci důkladnou katechezi a co nejrychleji připravit opravu překladu?
ad Michal: Odpírat si lze tak, že to nikdo nepozoruje,takže nevyčnívám, ale to naopak vede lidi k zamyšlení, když si toho všimnou. Kdo poznal Boží lásku, ten těžko má se sebezáporu duchovní pýchu, protože ví, že VŠECHNO to je jen nedostatečná odpověď Bohu. Pochybuju že sv. Jan Křtitel byl pyšný, když celý život žil na poušti a postil se. Bohužel v církvi většinou jedni čekají na druhé, aby náhodou nevyčnívali- viz biskupové, pak ovšem máme nedostatek osobností a světců. Ne že by Duch sv. nebyl k mání, ale kdo o něho má ještě zájem?
jj, strašení „duchovní pýchou“, podobně jako skurpulózním svědomím, je dnes velmi populární pastorační metoda. Např. nebezpečím duchovní pýchy bývá odůvodňováno odmítání klečení před Pánem, před časem byla na D&H na toto téma docela obsáhlá diskuse (viz http://cirkev.wordpress.com/2011/05/31/vnejsi-znaky-ucty-jsou-dulezite/).
Mé reakce jsou v souvislosti diskuse s Lotharem, do jaké míry je vhodné účastnit se jistých druhů zábavy. Má z ní dojem, že zábava je zde považována za nepatřičnou nebo aspoň ne dost na výši. Když vidím něco jako nepatřičné u sebe, nemusí to být nutně i u druhého. Odpírání si a občasná zábava se nemusí vylučovat, i když některé kombinace moc kompatibilní nejsou. Taneční jsou standard i na církevních školách.
Pýcha: Nechci ničím strašit, jen je dobré mít na mysli všechna úskalí. Petra uvádí dobrou motivaci sebezáporu. Bývá doporučováno spíš snášet a nevyhýbat se nepříjemným stránkám, které přináší život, než si vymýšlet „exkluzivní“ sebezápory.
Za mnohé: Překvapilo mne, že termín je už dvakrát překročen.
ad Michal: Tady vůbec nějak špatně slyší- myslím biskupy a kněze- co se říká v Římě. Občas mám nějakou připomínku ke kněžím a biskupům o tom, co řekl papež a co oni dělají jinak, a vždy si vysloužím nálepku nespokojeného člověka, který jenom hledá problémy ,aby mohl druhé napravovat. Vůbec jim nedochází, že to dělám ze stejné lásky k církvi jako oni. Myslí si,že dělají pro církev to nejlepší a proto nikdo nemá právo je upozorňovat na nějaké nesrovnalosti. Jsou bohužel naprosto přesvědčeni o správnosti svých úsudků. Bývá mi z toho velmi smutno. Nezbývá mi nic jiného, než to svěřovat Nejsv. Srdci Páně.
Jistě,odepřít si můžu ledasco,a záleží na mě,co to bude,já si třeba odepírám každý víkend diskotéky a zábavy narozdíl od svých světských vrstevníků a zajdu si tam jednou za uherský rok,přesto jsem svým okolím považován za asketu a podivína,když takhle netrávím každý pátek….Mají mě zajímat soudy bezbožníků?Neříkám že jste sucharka,jen taková extrémní tvrzení,že křesťan nemá nikdy na zábavu tak vyznívají a i další komenty,to je zase protipol a druhý extrém.Člověk má všeho z mírou,ať už se to týká alkoholu,zábavy,sportu,práce a já nevím čeho všeho ještě,aby se mu to nestalo idolatrií či příležitostí k pádu,má používat vlastní rozum a svědomí,aby věděl jak daleko může zajít,přičemž každý jedinec má ty mantinely nastavené jinak.Také by v tom neměl mít větší zálibu než v Bohu,Nakonec záleží na každém z nás nakolik tomu podlehneme,poddáme a podle toho budeme my sami po smrti souzeni.Přeji Vám dobrou noc a ať Vám Pán žehná. 🙂
Zálibu můžete mít jedině v Bohu. Vše ostatní se má užívat jen pro něj a nestavět stvořené věci – majetek, lidi, ctnosti, dary Ducha sv. – vedle Boha. (Nejsem suchar, piju všechno co teče a pochází z kvašení sacharidů).
Kdo mají, jako by neměli (1Kor 7, 29-31).
Bohužel, toto je mnohými tzv. tradičními katolíky považováno za přepjatost, oni si myslí, že můžou milovat Boha i stvoření vedle sebe. A protože jejich duše byly stvořen pouze pro Boha, nese jim to mnoho mrzutostí.
Ovšem samozřejmě pekelné diskotéky njesou jen vedle Boha, ale jsou to doupata neřestí, které jsou proti Bohu a ubožáci, co hledají radost v takovýchto debilních zábavách.
Život je boj.
A ten nejtěžší stejně nakonec svede každý sám se sebou.
Prosím Vás,Vy mluvíte jak nějaký středověký katecheta,pekelné jsou pro toho,kdo se tam chodí opíjet a hledat nezávazný sex a proflámuje každý víkend,ne pro někoho,kdo se jde jednou za čas někam pobavit,vše záleží na našem postoji a přístupu.Odkdy má katolický laik vést strohý,asketický život? Já nemám nic proti tradičním katolíkům,ale tohle je na mě moc,abych žil jak nějaký jehovista či adventista a vyhýbal se veškeré zábavě a světským věcem,no to můžu rovnou vstoupit do řádu s jediným rozdílem,že nezaložím rodinu a bude to stejné.To je na mě moc,sorry.
Katolický laik má vést strohý asketický život od té chvíle, kdy zatouží po spojení s Bohem. Pokud se Vám to ještě nestalo, je zbytečná veškerá argumentace a já Vám jen přeji, abyste neztratil víru ve společnosti těch, kteří Boha nehledají. Znám bohužel dost lidí z města, kterým se to stalo, sama jsem mezi nimi taky žila a vím, že jde o hodně. Nejde totiž kulhat na obě strany, vlažné křesťany Ježíš nesnáší- viz slovo Písma: Kéž bys byl studený nebo horký, ale protože jsi vlažný, vyvrhnu tě ze svých úst. Pán Vám žehnej.
Vy nemůžete vědět jestli jsem vlažný křesťan či ne,Vy mě neznáte,neznáte můj život,neznáte můj vztah s Bohem.Já znám spoustu vlažných křesťanů a to jsou lidé,kteří se ke křesťanství hlásí,ale vůbec tím nežijí,ani trochu,na mši svatou jdou jednou za půl roku,v životě se snad nemodlí růženec a vztah s Pánem mají nulový,vůbec nerozvinutý,opravdu takovýto já nejsem.Mě se okolí vysmívá,že jsem fanatik a asketa a tady se mi dostane zase přirovnání k vlažnému křesťanu,díky. 🙂 Jinak nesouhlasím s Vámi v tom,že laik má vést strohý,asketický život,to je vyhrazeno kléru a řeholníkům,laik má vést křesťanský život a žít jako křesťan,to jistě,ale není povinen a vázán nějakou tvrdou askezí a sebezapíráním všeho světského.Jen tomu nesmí propadat.Píšete o Vašem stavu ve městě,vidíte,a já žiju ve městě obklopen zcela sekulárním,ateistickým prostředím,v práci,v rodině,venku,všude,nemám ve svém okolí snad jediného křesťana.A v takovéto společnosti já musím koexistovat a fungovat,sám mezi samými ateisty a já si od nich vnitřně držím odstup,ale nehodlám přejít do jakési izolace,uzavření před celou společností a žít samotářský život opuštěného podivína,který nikdy nikam nejde s kamarády,kolegy z práce,sportu a tráví 365 večerů sám doma u knihy a svíčky.Ať Vám rovněž Pán požehná a díky..
Promiňte, nechtěla jsem se Vás dotknout, ale sám asi v tom nemáte jasno, když se zde na to ptáte. Já když se ptám, čekám odpověď a pomoc. Pokud máte jen nevěřící kamarády, je Vaše situace asi ještě těžší, než si připouštíte, protože buď oni změní Vás nebo Vy je. Jak dlouho myslíte, že můžete žít v tomto stavu? Buď si budete muset najít nějaké věřící lidi, i když nejsou na 100% jak píšete, nebo opravdu nevím, jak dokážete odolávat kamarádům, kteří Vás neberou. Možná, kdybyste měl alespoň nějakého kněze, který by vás korigoval. Člověk nemůže být na duchovní život úplně sám. Asketický život může člověk vést i když je laik, záleží na svobodném rozhodnutí, že to chce dělat pro Boha a pro dobro duší. a nemusí to být ani vidět, někdy stačí odepřít si nějaký pohled, nebo věc, která se mi líbí ale nutně ji nepotřebuji k životu apod. , dávat druhým přednost ve věcech, které přeji především sobě atd. Když to člověk začne dělat, Bůh mu obvykle sám ukáže, co se Mu libí a co ne, která zábava je podle jeho vůle a která je špatná už tím, že se jí účastním, protože druzí tam dělají zlo. Teda alespoň u mě to tak funguje. a na začátku mého duchovního života bylo právě poznání, že jsem vlažná a Pánu se to nelíbí. U Vás to může být jiné, ikdyž si myslím, že některé zákonitosti duchovního života jsou u všech stejné.
Nedotkla jste se mě,nejsem nějaká uplakaná dámička,mě se dotýká jen pád do hříchu. 🙂 Jak dlouho obklopen mezi nevěřícími vydržím? Těžko říct,dříve jsem měl z toho takové tendence,že uteču,někam na samotu,do lesů,hor,kde budu mimo svět a jen obklopen krásnou přírodou,kde budu moci číst žalmy a v každém atomu kolem srdcem pronikat do žalmistových písní.Časem jsem si na to zvykl a dny osamění se snažím trávit v knihách,modlitbě a bohužel někdy i ve virtuálním světě internetu.Horší je to v té společnosti,člověk mnohdy nechce hrát tu roli outsidera,a tak je stejný jako oni,navenek.Znáte to,když zapíráte a potlačujete své pravé Já,aby jste naoko zapadla a neodhalili Vaši skutečnou duši? Jenže oni to nějakým způsobem vždycky odhalí a hra na přetvářku skončí,odhalí mě,pak jsem pro ně „ten jiný,co má svůj svět“.Nemyslím si,že oni změní mě ani já je,spíš si myslím,že bude pokračovat ten status quo.Tak jsem osamocený,takový vesměs katolík samouk obklopen zcela sekulárním prostředím kolem.Tak aspoň v neděli o mši svaté je tomu jinak.Víte,já si nepotřebuji zoufat,každý má nějaký kříž,není to nic hrozného,jsou horší věci,např.pád do hříchu a ztráta milosti posvěcující,to je smutné a tragické,to je důvod lítosti. PAX
Pokud Vás ten stav naplňuje, pak není co řešit….Ale udržet si stále stejný stav není možné, takže pád do hříchu hrozí. Já to ve svých o 18 letech vyřešila tak, že jsem šla do kláštera, abych poznala, je-li vůle Boží žít radikální zasvěcení nebo je má cesta jiná. Dokud neutnete svá přátelství s lidmi tohoto světa, těžko poznáte Boží vůli.Ale to je jen má rada, tak to tak berte. Rozhodnutí je na Vás.