Mešní liturgie v kontextu dne

Každý, kdo se o mešní liturgii více či méně zajímá, ví z církevního kalendáře něco o jejím vztahu k průběhu ročního rytmu. Méně je známo o jejím vztahu k dennímu rytmu, což je způsobeno zejména protikladem mezi tradičním pojetím, že mše svatá se slouží ráno, a praxí vynucenou mnoha mimoliturgickými faktory, že nám často nezbývá než žádat, aby byla mše svatá večer. Opravdu, původní pojetí, že mešní liturgie (až na výjimky) má pro věřící zahájit den (přesně vzato fyziologický a astronomický den, začínající východem slunce), se projevuje i v liturgických předpisech, ty jsou však určeny v první řadě pro klérus a tam je to složitější.

Jak známo, kromě mešní liturgie existuje ještě liturgie hodin a do jejího rytmu ve starších dobách byla mše svatá integrována, jak můžeme pozorovat ještě dnes na příklad, nahlédneme-li do „usuálu“ (Liber usualis missae et oficii pro dominicis et festis cum canto gregoriano ex editione vaticana adamussim excerpto…, Desclée & Socii, Tournai), kde jsou texty a zpěvy jak pro mešní liturgii tak pro liturgii hodin uvedeny v denním pořadu pro význačnější liturgické příležitosti: liturgický den začíná prvními nešporami – tedy večerem před tím, jak chápeme den v občanském smyslu – pak se předpokládá matutinum (ač to znamená latinsky ranní, značilo to – zejména v mnišské praxi – obřady praktikované během druhé poloviny noci), primy, tercie a po nich mše sv., po které pak následují sexty, nony, nešpory (zvané druhé) a kompletář.

Obecně pro kněze, kteří nebyli vázáni povinností chórové modlitby, platilo nařízení, že mši svatou mají celebrovat až po tom, co se pomodlili matutinum a laudy, avšak osobně jsem se mohl několikrát přesvědčit, že se toto nařízení nebralo důsledně ani tam, kde se jinak liturgické předpisy respektovaly s plnou vážností: když jsem jako desetiletý ministrantík v kostele sv. Ludmily v Praze na Vinohradech měl povinnost jeden týden v měsíci ministrovat ráno „na šesté“ (brrr!), několikrát jsem – už oblečen v „ministrantském“ – byl kostelníkem pět minut před šestou hodinou vyzván, abych si honem roucha svlékl a běžel na faru (přes náměstí a kus ulice) vzbudit pana kaplana, který evidentně zaspal; když jsem ho vzbudil, oblékl se, matutinum ani nic jiného se přirozeně nemodlil a běžel hned celebrovat, a že by zaspal kvůli tomu, že se snad modlil to matutinum a laudy před tím, než upadl do zdravého ranního spánku, to se dalo těžko přijmout (třeba se z toho pak vyzpovídal, kdo ví).

V některých sakristiích se do dnešní doby zachovala klekátka, nad nimiž visí kolem obrazu ukřižovaného Krista více latinských textů. Část z nich byla určena pro bezprostřední přípravu kněze před celebrováním mše svaté a zbytek pro díkuvzdání po ní. Svou strukturou tyto texty poněkud připomínají některé části oficia (hodinek), neboť obsahují žalmy, orace, dialogy a veršované modlitby podobné hymnům. Ačkoliv byly uvedeny i v misálu sv. Pia V., nejsou a dlouho už nebyly pro celebrující kněze závazné. Přesto mohou být některé části z nich inspirativní, a pokud není v sakristii opravdu katastrofální nedostatek místa (a proč by měl být?), bylo by barbarstvím tyto texty případně i s klekátkem likvidovat.

Co však by celebrant opomenout neměl, jsou jisté střelné modlitby určené pro oblékání jednotlivých parament. Jako příklad uveďme (v překladu) modlitbu určenou pro fázi, když si celebrant bere cingulum: Opásej mě, Pane, opaskem čistoty a vyhlaď v mém ledví hnis žádostivosti, aby ve mně setrvala ctnost zdrženlivosti a čistoty. Při této příležitost se nabízí poznámka, která by pro čtenáře mohla názorně ukázat, jak byl mešní ritus misálu sv. Pia V. („tridentská mše“) konstituován sjednocením ritů v té době běžných v latinské Evropě‚ čili že to nebyl specielní výtvor nově a překotně (podobně jako ritus z r. 1969) vytvořený pro barokní dobu, jak se někdy mylně traduje: před „tridentskou reformou“ se celebrant v některých diecésích s vlastním ritem měl v rámci soukromé přípravy modlit i něco, co tento misál sv. Pia V. zahrnul jako povinnou část stupňových modliteb, tj. co reforma přenesla „ze sakristie k oltáři“; např. v Anglii v 15. století rozšířený ritus obecně zvaný salisburský nechával v přípravné (soukromé, realizované v sakristii) fázi žalm 42 (Judica) i s „antifonou“ Et introibo…, zatím co celebrant měl v presbytáři povinnost modlit se až Confiteor.

Přejděme však k tomu, co není skryto v sakristii a co může i dnes shlédnout prostý věřící. Je to výkrop, v tradiční mešní liturgii nazývaný výkropem přede mši svatou (u pokoncilového ritu je tomu jinak, viz závěr této statě). Výkrop svěcenou vodou známe z mnoha příležitostí, jako je výkrop bytu, školy, (církevní) úřadovny apod., nebo tomu podobné žehnání s výkropem (lidově – avšak chybně – nazývané svěcením) – žehnání vína, jídla, madonky, obrazu, hudebního nástroje (specielně varhan) apod. – v rituálu (a to nikoliv ještě „pokoncilovém“) lze najít i i žehnání automobilu nebo ústředního topení. Každému katolíkovi (pokud není nakažen modernistickými názory o tom, že žehnání připomíná magii – viz níže) je zřejmé, že výkrop je svátostina, v níž kněz jménem církve prosí o dobro vykropeného objektu (v našem případě prostoru). Zlo je nedostatek dobra, takže lze říci i to, že se prosí o zmenšení zla. Je tomu tak, voda, lidově zvaná svěcená (správně by se měla nazývat dobrořečenou vodou nebo požehnanou vodou dle latinského vzoru aqua benedicta), má funkci exorcismu a tedy schopnost dělat vykropené prostředí či věci nepřijatelnými pro ďábla. Svědčí o tom jednak exorcisté ale kuriózně i degenerace ústící v pověrčivost, která se udržela ještě v dobách mého mládí, kdy dokonce i v 50. létech minulého století, tedy v době nejtvrdšího boje proti katolické církvi, spolužáci a spolužačky, i nevěřící, když schválně lezli někam, kde se báli, že je to tam nebezpečné, si brali lahvičku „svěcené“ vody – přes všechnu jejich povrchnost lze vypozorovat hluboké zakořenění náboženských znalostí, byť zamlžených, existující tehdy ještě ve společnosti, i když ta už ztratila porozumění pro realitu víry.

První zprávy o výkropu chrámů pocházejí z doby papežů Vigilia (+555) a sv. Řehoře Velikého (+604), a to v případě, že křesťanský biskup světil na chrám stavbu, jež původně sloužila jako pohanský chrám. Že bylo exorcismu třeba, o tom svědčí nejen fakt, že se v takových chrámech děly věci pro křesťany zcela nepřijatelné, ale i vědomí vyjádřené v pátém verši Žalmu 95 (dle Vulgáty resp. Septuaginty), totiž že „všichni pohanští bohové jsou ďáblové“ (omnes dii gentium daemonia), jež bylo v prvních křesťanských stoletích velmi živé. Brzy se ujal výkrop i pro případ, že byla svěcena jakákoliv chrámová novostavba, to se vyvíjelo v každé diecézi obecně v různých dobách a různé formě, až to pro římskokatolický ritus sjednotila tridentská reforma.

Nezávisle na svěcení chrámů se však do 9. století rozšířil zvyk výkropu na všechny neděle, a to již dostal další – byť s původním účelem úzce spojenou – funkci, totiž připomínku křtu. V té době existoval stále ještě obyčej křtít na velikonoční vigilii, tj. na vigilii „největší neděle roku“, památky Zmrtvýchvstání (přesněji řečeno: každá neděle je památkou a oslavou Kristova Zmrtvýchvstání, ale největší důraz je na neděli čili na Hod Boží velikonoční). Je to pochopitelné, voda se jako symbol křtu nabízí a stejně tak i exorcismus jako jistý komplement křtu (v křestní liturgii už odedávna exorcismus byl).

Dějiny jsou však komplexním souhrnem často různorodých procesů, a tak i vývoj od výkropu chrámů k výkropu každou neděli byl – z pohledu dnešního člověka, který chce vývoji porozumět – komplikován tím, že současně se prosazovaly kající průvody, při nichž bylo pokropení vodou chápáno jako výraz očištění, konkrétně od hříchů – zde sehrála roli jak vzpomínka na starověký židovský ritus očišťování tak jeho připomínka v Žalmu 50. I když i tento aspekt má vztah k těm dvěma ostatním – křtu a exorcismu, byl lapidárně vyjádřen zpěvem uvedeného žalmu a antifonou (Asperges…) z jeho 9. verše. Během velikonoční doby ovšem převládla symbolika křtu, takže na místě Žalmu 50 se zpíval Žalm 117 (ten žalm, jehož jednotlivé verše tvořily původně na uspěchaný vkus dnešní doby nesmírně dlouhé graduále zpívané na velikonoční neděli, které bylo již ve středověku rozděleno na 6 částí, jež se uplatnily na jednotlivé dny až do pátku po velikonocích, a ještě i tak mnohým dnes připadá každý z nich nesmírně dlouhý). Antifona (Vidi aquam…) není z tohoto žalmu vybrána a v minulosti způsobila vrásky písařům – zachovaly se prý rukopisy, podle nichž jsou to slova žalmu, dokonce pokaždé žalmu jiného. Ve skutečnosti jde o volné sestavení větných členů z několika úvodních vět 47. kapitoly Ezechielovy prorocké knihy do jednoho delšího souvětí.

Tridentská reforma – stejně jako v případě mše svaté – nevytvořila nějaké nové obřady výkropu, nýbrž existující praxi sjednotila a stanovila její dodržování jako povinné s tím, že zpěvy budou zpívány podobně jako introit, totiž antifona – jeden verš žalmu – doxologie (ta odpadá na Smrtelnou neděli) – znovu antifona. První dvě slova prvního znění antifony zaintonuje od hlavního oltáře celebrant, který poklekne, sám se dotkne čelem vody (viz dále), vykropí třemi směry prostor oltáře a pak se odebere k vykrápění chrámové lodi a věřících v ní přítomných. Obvykle jde středem a vykrápí na jednu stranu a pak se vrací také středem a vykrápí na druhou stranu. Pokud je prostor větší a při doxologii se celebrant ještě nevrátil k oltáři, během ní se zastaví (i s ministranty) a je skloněn čelem k oltáři resp. svatostánku. Po ukončení zpěvu a návratu celebranta následuje jeho dialog s lidem resp. scholou či sborem, který je znám ze závěru stupňových modliteb (Ostende nobis …), po jehož závěrečném Et cum Spiritu tuo přednese celebrant modlitbu, jejíž slova jasně mluví o hlavním zaměření celého výkropu; v překladu:

Modleme se. Vyslyš nás, Pane svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, a rač poslat svého svatého anděla s nebe, který by střežil, hřál (resp. ošetřoval), chránil, navštívil a bránil všechny dlící v tomto příbytku. Skrze Krista, Pána našeho.
Odpověď Amen ukončuje celý obřad. Dialog i modlitba po něm jsou tytéž pro obřad s Asperges i s Vidi aquam, pouze ten druhý je bohatší o slova Alleluia v prvním verši dialogu (Ostende nobis…) a odpovědi na něj (Et salutare…). Že opravdu uvedené obřady nejsou nějakým výtvorem tridentské reformy „určené pro barokní dobu“, o tom mimo jiné svědčí fakt, že obě antifony Asperges i Vidi aquam byly zapsány v neumách už v 10. století, při čemž zápis Vidi aquam přesně odpovídá způsobu, jak se dnes běžně zpívá (antifona Asperges je sice v liturgických knihách uvedena ve shodě se zápisem z 10. století, avšak v mnoha zemích včetně naší zdomácněl jiný nápěv, dodnes zachovaný v rukopise z 13. století).

Uvedený obřad je určen (byť ne povinný) jen pro neděle a mimo ně přípustný není, i kdyby šlo o kdovíjak významný svátek. A je-li v neděli více mší sv. na stejném místě, lze výkrop provést jen před jednou z nich – je logické, že před tou nejvýznamnější pro obec věřících. V našich zemích se ustálilo používání „kropáče“, což je kovová oválná nádobka asi 2-4 cm velká, s mnoha otvory, uvnitř vyplněná materiálem používaným pro mycí houbu a opatřená kovovou rukojetí. Ta se dle potřeby během vlastního vykrápění namáčí do kropenky (aspergilu), kterou nese ministrant. V některých zemích se místo kropáče používá jiných prostředků, např. svazku větviček připojených ke společné rukojeti. Výše zmíněný úkon celebranta při zahájení obřadu se provádí tak, že když celebrant namočí kropáč do kropenky, dotkne se jím svého čela.

Nedělní výkrop je výstižnou ilustrací dnešního úpadku obecného liturgického povědomí. V „pokoncilové“ reformě byl degradován na pouhý jeden z úvodních „úkonů kajícnosti“, takže když se provádí, vytlačí i to málo, co v reformě zbylo ze stupňových modliteb. Avšak z vlastní zkušenosti mohu nabídnout i jinou ilustraci tohoto úpadku, která s výkropem souvisí, ilustraci, která není na očích běžného věřícího.

Bylo to tuším koncem roku 1970. Přišel za mnou Dr. J. Myslivec (původně byzantolog, nesmírně vzdělaný v liturgii, básník, před tím komunisty dlouho vězněný a pak režimem omezený na pouhou práci ve skladu) a požádal mě, abych do druhého dne složil nápěv na českou versi Vidi aquam. Odůvodnil spěch vysvětlením, že na kardinála Tomáška tlačí tehdy populární teolog B. Bouše, aby výkrop u nás zrušil, protože prý „připomíná magii“: zhudebněním se prý výkrop zachrání. Bizarní argumentaci P. Boušeho jsem se nedivil, už před tím jsem od něj slyšel jiné bizarní výklady o tom, jak při mešním obřadu proměňují všichni přítomní věřící, zatím co celebrant je jen vedoucí, k vedení takových společností biskupem vysvěcený. Ale podivil jsem se jednak tomu, že zhudebnění antifony výkrop zachrání (ó, jak hluboká teologie rozhodovala o realizaci liturgické reformy!), jednak tomu, že se texty zhudebňují ne proto, aby podpořily nábožné pozdvižení mysli zpívajících k Bohu, ale proto, aby se staly nástroji taktizování „na vyšších církevních místech“, a jednak názoru na uměleckou tvorbu podle zásady „honem, honem, kvalita to může odnést“, kterou sice Dr. Myslivec nezastával, ale které se tentokrát vyhnout nemohl (po víceleté zkušenosti s realitou liturgické reformy jsem se této zásadě přestal divit úplně). Ano, tak vypadala pokoncilová obroda, ty údajně druhé letnice.

Vraťme se však k solidní liturgické praxi. Přede mší svatou mohou výjimečně být některé specielní obřady, konkrétně svěcení svící na 2. února a svěcení ratolestí na Květnou neděli. Jsou v misálu přesně popsány. Na Květnou neděli nelze dělat nedělní výkrop, a podobně, připadne-li na neděli 2. únor (antifona Asperges je součástí svěcení, avšak nezpívá se, celebrant se ji tiše modlí). Naopak po mši sv. je významným liturgickým úkonem průvod na svátek Božího Těla. Nezmiňujeme se zde o Zeleném čtvrtku a Bílé sobotě, jejichž mešní liturgie jsou vnořeny do obřadů upravených specielními rubrikami, ani o méně praktikovaných liturgiích, jako jsou procesí konaná přede mší sv. o prosebných dnech.

Po mši sv. se však lze občas setkat s obřady, které jsou sice řízeny liturgickými předpisy, avšak s mešní liturgií mají zanedbatelné vazby. Je to např. podávání sv. přijímání po mši svaté, požehnání Nejsvětější Svátostí nebo různá žehnání vztažená ke konkrétním kalendářním dnům.

Zde zmíněné obřady (včetně nedělního výkropu), i když jsou někdy úzce spojeny s mešní liturgií, nemá celebrant sloužit v kasuli (ornátu), který je typickým mešním paramentem, nýbrž v pluviálu nebo i bez něho, tedy – je-li obřad přede mši sv. nebo po ní – v albě, vždy však se štolou). Výjimkou je žehnání vína na svátek sv. Jana Evangelisty (27. prosince), jež má privilegium, že pokud je před ním mše sv., může si celebrant ornát ponechat.

Prof. Evžen Kindler

 

25 Responses to Mešní liturgie v kontextu dne

  1. :) napsal:

    To video je hrozný. Kdo by chtěl vědět, jak má výkrop přede Mší sv. skutečně vypadat, ať se podívá sem: http://www.youtube.com/watch?v=R6AOvStZS64 . Navrhuji to dát do článku místo toho, co je tam teď.

    Jinak ten výkrop na Květnou neděli, jak o něm píše prof. Kindler v článku, byl zrušen až při Bugniniho devastaci Svatého týdne v 50. letech za Pia XII.

    • cinicius napsal:

      Večer na to kouknu. Co je na tom videu tak hrozného?

    • antal89 napsal:

      V Paříži k tomu zjevně přistupují jinak. Jiný kraj, jiný mrav.

      • :) napsal:

        Jeden příklad za všechny: Jakože ve Francii mají ve zvyku, že když ministrant jde s knězem kostelem, tak ho kněz drží za zátylek? 😀

      • antal89 napsal:

        Vím kam míříte, ale to byste se musel zeptat konkrétního kněze. Já také neřeším políbení pokoje mezi asistencí, které je všeobecné. Značí to ipso něco špatného?

    • Judita napsal:

      Mně se to celkově líbí. Je to nestrojené a ilustrativní. Vy snad máte lepší příležitosti? Kde? Pokud jde o ten „zátylek“: myslím, že se kněz prostě jen přidržuje ministranta, aby neztratil balanc, možná symbolicky, ale mně to přijde milé (pokud to je povolené).

      • :) napsal:

        Výše jsem přeci dával odkaz na jiné video… Možná Vám to přijde milé, to Vám neberu. Já takovou familiérní atmosféru však očekávám spíše na dětských mších.

      • antal89 napsal:

        Výše jste dával odkaz na asistovanou mši, která má trochu jinší pravidla. Pod článkem je odkaz na mši bez asistence (tj bez jáhna a podjáhna). Navíc mezi oběma videi je rozdíl co do času, tak i co do způsobu zvyklostí, protože první video je natočené za velkou louží ve čtyřicátých letech a druhé je z Francie z farnosti FSSPX.

      • antal89 napsal:

        tu farnost jsem opomněl dát do uvozovek, protože FSSPX samozřejmě ve skutečnosti vzhledem k tomu, že nemá kanonický status, žádné farnosti nemá.

      • :) napsal:

        Nevím, jestli vaší reakci je možno brát vůbec vážně, ale budu tedy reagovat. Jiná pravidla: Jakože u asistované Mše sv. kněz nemá jáhna držet za zátylek? 😀

        Jinak to, že na tom ilustračním videu v článku není asistovaná Mše sv., ale Missa Cantata je další jeho problém, protože forma Mše sv., od které se ostatní odvíjejí, ke které jsou primárně určeny rubriky v misále atd. je právě asistovaná.

        Ale když s tím máte problém, tak: http://www.sanctamissa.org/en/tutorial/missa-cantata/missa-cantata-without-incense.html . S tím snad budete spokojen, není asistovaná, je z nedávné doby, bohužel opět za velkou louží, ale nevím, v čem by měl být problém.

        Copak Francie a FSSPX je nějaká norma toho, jak by měla liturgie vypadat? Nerespektování rubrik a vlastní vynálezy jsou u FSSPX od biskupů až po kněze běžné… Není náhodou, že se u FSSPX zpočátku sloužilo z misálů vydaných po DVK, s francouzskými čteními atd., dokud si někteří rebelové nevynutili návrat k ritu nepoznamenanému destruktivní silou pokoncilní liturgické kreativity, aby následně byl jako povinnost zaveden misál 1962, ovšem opět s některými vlastními dodatky, např. na Květnou neděli, takže z toho je pak polohybrid, který nikde oficiálně neexistuje, protože je to libovolná kombinace misálu 1962 s příchutí starších a novějších věcí.

        Od začátku mi šlo jedině o tom, aby k článku o Asperges bylo pokud možno video, které ukazuje, jak tento krásný obřad vypadat má. Místo toho je tam video, které je odstrašujícím případem toho, jak to vypadat nemá, i když alespoň pluviál tam kněz má.

      • Eugenius napsal:

        Ministroval jsem od šesti let, tj. od roku 1941, do patnácti, pak jsem chodil zpívat a často jsem z kůru viděl do presbytáře. S ministranty byla občas potíž, pamatuju se, jak P. Vojáček v 50. létech o sv. Rocha na Bílou sobotu chytil malého ministrantíka vzadu za límec a rochetu a podobně jako např. židli ho postavil o metr dál, bylo to nejrychlejší a věřící dole si toho asi nevšimli. Pokud jde o to video, tak bych předpokládal, že celebrant si přidržoval ministranta tak, aby si bez dlouhých cavyků mohl namočit za chůze kropáč a nemusel koukat, zda se ministrant zpozdil nebo naopak předbíhá. Je to příklad na jednu ze zásad ministrantského řemesla – být k dispozici celebrantovi, aby byl co nejméně vytrhován z činnosti, kterou právě vykonává. Moje mnohaletá zkušenost říká, že u tradičního ritu tyto a podobné „technické“ doplňky vážnost občadu neohrozí, zatím co u NOM,
        zvláště když ho chce celebrant „pastoračně“ oživit, aby mělo spolčo zážitek, udělá takový jev z obřadu grotesku (pokud už ten není groteskou na základě jevů předešlých).

  2. Jakub E. napsal:

    Několik poznámek:
    1. Povinnost mít pomodleny přede mší sv. jitřní a chvály je zajisté důrazně zanesena do rubrik misálu. Rubriky breviáře však dovolovaly kněžím modlit se tyto hodinky již předchozí den od 14 hodin. V praxi to mohlo vypadat třeba takto: ráno a během dopoledne prima až nóna, po obědě nešpory a kompletář a večer matutinum a laudes. Předpokládám, že se to všeobecně praktikovalo, a že onen zaspavší kněz nebyl výjimkou.
    2. Aspergil je kropáč, kropenka je aspersorium.
    3. Liturgická terminologie v češtině je poněkud odlišná od latinské. Kromě svátostí užívá Církev i svátostin. Ty se dělí na tři druhy: 1. benedictiones constituitvae, česky svěcení, kterým jsou osoby nebo věci zasvěcovány službě Boží nebo zbožnému užívání, 2. benedictiones invocativae, česky žehnání, kterým se vyprošuje pro osoby či předměty Boží požehnání a 3. exorcismi, česky zažehnávání. Svěcením, při nichž se užívá sv. oleje se říká též konsekrace. Česky říkáme, že se světí opat, voda, svíce, popel, palmy, kostel, hřbitov, zvony aj., ale žehná se pokrm, umírající, automobil, nejsv. svátostí, křížem ap. Liturgické knihy užívají pro oba tyto druhy zjednodušeně názvu „benedictio“ (nejedná-li se výslovně o consecratio), z čehož povstávají chybné výklady typu: „říkáme svěcená voda, ale správně by se mělo říkat požehnaná“. V češtině tyto církevní úkony nazýváme jiným způsobem než v latině, nikoli však chybně.

  3. Judita napsal:

    Když jsem konečně začala tradiční liturgii řádně vstřebávat a úsilí lidí jako je prof. Kindler oceňovat, Mše sv. u Kateřiny po dvou a půl letech skončily. Je mi do pláče. Na které pastviny mne teď budeš, Pane vodit?

    • Lukáš Biskupický napsal:

      Proč to tam končí?

      • Judita napsal:

        To já nevím. Když v lednu Kateřinu od Křižovníků přebírala Charita, byl panem arcibiskupem Dukou jmenován rektorem kostela P.Eliáš. Byl k nám velmi laskavý, ujišťoval nás, že si moc přeje, abychom pokračovali jako tradiční farnost pod jeho záštitou. Říkal nám, že „není žádný modernista“, abych použila jeho slova a dal nám požehnání v latině. Byli jsme mu velmi vděční. Naneštěstí však vypršela nájemní smlouva Křižovníků s majitelem kostela, tj. s magistrátem. Nová, s Charitou, prý nebyla uzavřena.

      • Eugenius napsal:

        No, my zájemci o tradiční mešní liturgii jsme stále málo poučeni o realitě „evangelizace“ pokoncilové církve.

    • Tripudians napsal:

      A neslouzi otec Cyprian jeste porad stary dominikansky ritus kazdou nedeli rano?

  4. antal89 napsal:

    Tak Bouše řekl, že u Asperges se jendá o magii? To je mu podobné – pohan jeden!

  5. Judita napsal:

    @Eugenius:
    Víte – to se mi ani nechce domýšlet… Ale pokud přece… pak bych řekla, že se „operace Kateřina“ nepovedla. Už teď je jasné, že tím tradice v Praze posílila, minimálně ve střednědobém horizontu. Šla bych na to jinak. Chytřeji.

    • Hamish napsal:

      Se nedivte. Nemají zkušenost s katolíky, takže celkem logicky předpokládají, že se zachováte jako materiál, jenž je jim svěřen – neokatolíci by po takové akci odpadli.

  6. :) napsal:

    Jinak ještě k tomu článku. V rubrikách se píše o tom, že kněz je oblečen v pluviálu liturgické barvy dne, nikde se tam nepíše, že by si stačilo vzít jen štolu… Tohle je všechno už úpadek.

  7. Václav napsal:

    Otázka je kdo by si rád zval podruhé do domu člověka který pak chodil po světě a vykládal že si ho pozval proto aby mu ublížil. To by dokázal snad jen svatý František z Asissi. Ten ale nevlastnil dům.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *