Palce dolů

Pro nás, kteří žijeme v současné tzv. západní civilizaci, je mnohdy užitečné se zajímat o dějiny církve a život křesťanů v prvních stoletích. Naše dnešní situace je podobná, i když ne stejná: život uprostřed pohanského světa. Jedním z jeho aspektů bylo množství her a podívaných, které církev v patristickém období jednomyslně zatracovala. Je však si třeba uvědomit, že pozdější oživení divadla v křesťanské civilizaci nevzešlo ze starověkých pohanských zdrojů. Postoje a praxi prvotní církve můžeme dnes v mnohém přebírat, i když ne bez rozlišování. Situaci věřících uprostřed pohanského světa reflektují již starozákonní knihy Makabejských a dále pak dále uvedení apologeti z 2. století, zejména pak Tertullianus a další patrističtí spisovatelé, jejichž některé myšlenky dále předkládám.

Již v 1 Mak 1,14 čteme o Židech, že „podle zvyklostí národů si tedy v Jeruzalémě postavili gymnasion,“ tedy jakousi tělocvičnu, což svatopisec odsuzuje, neboť to napomáhalo k přijetí pohanských mravů. Podobně 2 Mak 4,9-20 líčí, jak za zvrhlého velekněze Jasona se rozmohl helenismus, byl postaven gymnasion a hřiště pro jinochy a Jason se opovážil nejlepší z jinochů do nevěstinců postavit. Kněží zanedbávali oběti a pospíchali, aby se mohli zúčastnit her a házení diskem. Další kapitoly (5 až 7) líčí prostopášnosti v jeruzalémském chrámu a jeho nádvoří, nucení židů zúčastňovat se pohanských náboženských slavností s tím, že „kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti.“ Čteme tu o mučednictví stařičkého Eleazara a matky a jejích sedmi synů. Takto tedy pohanské helenistické mravy ohrožovaly Židy, kteří pak povstali pod vedením Judy Makabejského.

Tatian v promluvě k Řekům[1] odsuzuje divadlo a herce s jejich změkčilými pohyby, neslušnými gesty, oplzlými slovy, nepřirozeným chováním a oděvem nevhodným pro muže. Píše, že díváním se na to se dostává vašim synům a dcerám lekcí v cizoložství. Obrací se též proti boxerským zápasům a, co je ještě horší, proti vraždícím se gladiátorům, kteří jsou najímáni, aby poskytli „kanibalskou hostinu pro duši živíce ji nejvíce bezbožným krveproléváním.“

Athénagoras  píše ve své Apologii[2] o gladiátorských zápasech, že podle našeho názoru není velký rozdíl mezi tím, zda se někdo dívá na usmrcování nebo je sám provádí, a proto máme zakázáno se dívat na takové scény.

Theophilus z Antiochie v Ad Autolycum[3] píše podobně, že přihlížení gladiátorským zápasům je zakázáno, abychom nebyli účastníky a podněcovateli činů vraždy. Ale i dívat se na ostatní podívané je pro nás nemravné, aby naše oči a uši nebyly poskvrněny písněmi, které se tam zpívají.

M. Minucius Felix v dialogu Octavius[4] pohan (kap. 12) říká o křesťanech, že nenavštěvují představení, nepodílejí se na veřejných procesích a posvátné hry se konají bez nich. V kap. 37 křesťan říká, že se přirozeně zdržují pohanských radovánek, průvodů a představení, jejichž náboženský původ znají a jejichž nebezpečné svádění zavrhují. Kdo by se neměl hrozit při soutěžích v cirku. Také při divadlech není menší šílenství a zhýralost je ještě bezuzdnější: hned mim vypráví a představuje cizoložství, hned vzbuzuje vášeň, kterou pouze předstírá.

Nejrozsáhlejší starověké křesťanské pojednání o hrách (mohli bychom též překládat o podívaných – viz i anglický překlad díla „On the Shows“) napsal Quintus Septimus Florenc Tertullianus[5] kolem roku 197. Píše i na základě vlastní zkušenosti o divadlech, závodění na stadionu, zápasech a prolévání krve gladiátorů v amfiteátrech a všechno toto odmítá. Pro jeho břitký sloh, rétorické ozdoby, logické argumentování a zřetelné odmítání pohanského způsobu života doporučuji četbu celého tohoto spisu, i když v dalším uvádím některé jeho myšlenky. Tertullianus se vypořádává (v kap. 2) s argumentem, že přece vše bylo stvořeno Bohem, i to, co náleží k hrám jako koně, tělesná síla či příjemný hlas, a tak hry nejsou Bohu nepřátelské. Odpovídá ale, že i železo meče, kterým někdo vraždí, je Božím dílem. A ze zlata a jiných látek lidé vyrábějí modly. „Nesmíme brát v úvahu pouze to, kdo všechny věci stvořil, ale i to, kdo je zkazil.“ Zákaz her pro křesťany odvozuje z Žalmu 1,1, neboť každá taková podívaná je shromážděním bezbožných (kap. 3). V dalším textu ukazuje (kap. 5-8), že původ her je spjat s modloslužbou a že zejména hry v cirku jsou pompézní. Křesťané se však při křtu odřekli ďábla i vší pompy jeho. Píše: „Všimni si, křesťane, kolik nečistých božstev ovládlo cirk! Místo, které je v moci tolika ďábelských duchů, ti je cizí.“

V kap. 10 píše o divadlech, které jsou vlastně „Venušinou svatyní“, a uvádí, že i pohanští „cenzoři v zájmu zachování mravnosti často nechali bourat právě vznikající divadla, protože předvídali, jak velkým nebezpečím je nevázanost, která tam panuje.“ Ukazuje (kap. 11 a 12), že i závody a gladiátorské zápasy jsou spojeny s modloslužbou. Dalším důvodem, proč hry jsou neslučitelné s křesťanskou morálkou, je to, že „žádná podívaná se neobejde bez silného rozrušení ducha“ a „kde jde o soupeření, tam je i rozvášněnost, zloba, hněv, bolest a další afekty“ (kap. 15 a 16). Zmiňuje nerozumnou rozvášněnost lidí v cirku a vzrušení spojené se sázkami. Nesmyslné a marné počínání je křesťanům cizí. A také nemilosrdnost lidí v cirku (viz též volání „Křesťané lvům“ zmíněné v Tertullianově Apologeticum, kap. 40). „Máme příkaz zdržet se jakékoli nemravnosti. Proto se musíme vyhýbat také divadlu“ (kap. 17). Jeho „neobyčejná oblíbenost pramení především z obscénnosti“ – gesta herců, prostitutky, oběti veřejného chtíče, se na jevišti svlékaly. „Zákaz divadla vyplývá ze zákazu nemravnosti.“ I to, co se odehrává na stadionu – závodění v běhu, skoku či hodu – nemá být hodno pozornosti křesťana, stejně tak předvádění síly a zápasy (kap. 18). Pohané si vykládají dobro a zlo, jak se jim zachce, takže „tentýž člověk, který uši své panenské dcery chrání před každým sprostým slovem, ji sám bere do divadla, kde jsou běžné právě takové výrazy a gesta“ (kap. 21), a ten, koho „vyděsí mrtvola člověka zemřelého přirozenou smrtí, si v amfiteátru zcela nevzrušeně prohlíží rozervaná a ohlodaná těla.“ V kap. 24 líčí praktiky herců včetně jejich oblékání se do ženských šatů, které se Bohu líbit nemohou. „Jak může někdo tytéž ruce, které pozvedá k Bohu, za okamžik unavovat tleskáním nějakému herci?“ Tertullianus připouští, že možná některá podívaná i zasluhuje úctu, ale „všechno, na co při hrách narazíš, ať je to něco odvážného, úctyhodného, zvučného, zpěvného či elegantního, proto považuj za jakési kapky medu na otráveném koláčku – tvá touha po potěšení nestojí za nebezpečí, jež v této lahůdce číhá!“ (kap. 27)

Zmínky proti divadlům najdeme i v dalších Tertullianových spisech, jako v De cultu feminarum (I,8[6]), kde píše, že křesťan nemá mít nic společného se zběsilostí v cirku, krutostí arény a hanebností divadla, nebo v Apologeticum (kap. 38).

Podobně spisek De spectaculis připisovaný sv. Cypriánovi[7] (dle jiných jeho autorem je Novatianus) se též staví proti tomu, aby křesťané navštěvovali divadla. Pohoršuje se nad tím, že věřící se nestydí z Písma obhajovat návštěvu divadel: „že David před obličejem Božím tance prováděl, to nikterak není důvodem, aby věřící křesťané vysedávali v divadlech. [David] necudnými pohyby svých údů nevykrucoval, aniž odtancovával řecké chlípnosti bajku.“ Písmo „všeho druhu divadla odsoudilo, když odstranilo modloslužbu, her veškerých matku.“ Proč křesťan „proti Bohu pověry schvaluje, které miluje, an na ně patří v divadle? Ostatně ať ví, že toto všechno jsou vynálezy ďáblů, nikoli Boha.“ Napadá i další podívané: „kterak jalové jsou závody, soupeření v barvách, závody vozmo, radost, že kůň byl rychlejší, zármutek, že byl liknavější.“ Nemravnost v divadlech takto líčí: „kejklířů posunky, cizoložníků pletichy, ženských nestoudnosti, kluzké šprýmy; ba ani otců rodin se tu nešetří, a předvádějí se v úlohách pitomců, nestoudníků, všestranných ťulpasů a rozličných necudův. … V této společnosti co má dělati křesťan věrný? Jemuž na mrzkosti není dovoleno ani mysliti, kterak se může kochati výjevy chlípnosti?“ Křesťanu není dovoleno zúčastňovat se i takových divadel, „které pro zábavu uší ke všem všudy Řecko vysílá, vystrojivši je svým marným uměním … neb i když by neobsahovaly zločinu, obsahují v sobě i největší i málo přiměřenou věřícím jalovost.“ Na závěr pak dílko vyzývá, aby křesťan s pravou a zdravou rozkoší hleděl na divadla lepší, na východ slunce a jeho západ, kotouč měsíce, hvězdy, hory, proudy řek, oceán s jeho vlnobitím, ptáky, ryby a jiná Boží díla.

Sv. Cyprian (1. pol. 3. stol.) v Ad Donátum (kap. 8[8]), poté co v předchozí kapitole odsoudil gladiátorské hry, píše proti divadlům a jejich zavrženíhodnému vlivu. Tragické kusy reprodukují špatné činy starých časů, otcovraždu a krvesmilstvo. Učí se tam cizoložství, tím že se na ně člověk dívá, a cudná matrona, která se vydala do divadla, vrací se jako necudná. Sv. Cyprián pak ostře napadá, že mužští herci odkládají důstojnost a sílu svého pohlaví a snižují se k ženě (v pantomimě ženu představovali muži).

Lactantius (začátek 4. stol.) v Divinae institutiones (I,20[9]) píše o hrách nazývaných Floralia, které jsou slaveny na památku děvky se vší lascivností, a ženy se v nich svlékají na žádost přihlížejících a vystupují jako herečky a předvádějí se, dokud lidé nenasytí své nečisté oči jejich neslušnými gesty.

Neznámý autor tzv. Apoštolských konstitucí (II, 61[10]) z druhé poloviny 4. století aplikuje Žalm 1,1 o tom, že nemáme zasedat ve shromáždění bezbožníků, na to, že nemáme se zúčastňovat slavností pohanů, navštěvovat jejich divadla a mít podíl na jejich opovrženíhodných zpěvech.

Sv. Jan Zlatoústý (2. pol. 4. stol.) v Homiliích o pokání (VI, 1[11]) prohlašuje, že nic nepomůže půst tomu, kdo navštěvuje divadla, neboť satan vrhá město do divadla, jako do ohnivé pece a zapaluji ji ne roštím, koudelí či smolou, ale věcmi, které jsou daleko nebezpečnější, chlípnými pohledy, hanebnými slovy, změkčilým tancem a zpěvy plnými ostudy a zloby. Tato pec je horší než ona, neboť neničí přirozené tělo, ale spásu duše a přitom to, ti kdo v ní hoří, ani ten žár nepozorují, když propukají v hlasitý smích.

I sv. Augustin ve svých Vyznáních (I, 10; III, 2) napsaných na konci 4. stol. poukazuje na škodlivý vliv divadla a líčí (VI, 8), jak jeho přítel Alipius byl raněn těžší ranou na duši než na těle gladiátor, na kterého se přišel do cirku podívat, když si z té podívané odnesl šílenou touhu se tam opět vracet.

Odmítání divadel lze nalézt i v dokumentech církve. V roce 302 synod v Elvíře stanovil, že herci mohou být pokřtěni jen za podmínky, že opustí tento způsob života, a že když tento slib poruší, mají být vyobcováni. Podobně synod v Arles v roce 314[12] stanovil, že vozatajové a herci, pokud se budou nadále věnovat tomuto zaměstnání, mají být vyloučeni. Synoda v Trullo (can. 51[13]) v roce 692 zakazuje herecká představení a divadelní tance; klerik, který se toho zúčastní, má být zbaven úřadu, a laik exkomunikován.

 Michal Kretschmer