Knihu Martina Leschingera Zázrak v Praze bych zařadil do skupiny knih zábavných, užitečných a neotřelých. Není to sice žádný velký literární zázrak, nicméně především díky myšlenkové neotřelosti jde o poměrně svěží a zábavné dílko, které podněcuje k užitečným zamyšlením. Proto bych knihu i doporučil k přečtení…

Příběh je poměrně jednoduchý: krize jedněch mainstreemových novin postaví jejich šéfredaktora do (ne)záviděníhodné situace – má na měsíc volnou ruku to vést po svém a buď je postaví na vlastní nohy, nebo končí. Rozhodne se deník debulvarizovat a zaplnit seriózním (tj. pravdivým, nemanipulujícím a důležitým) obsahem a zároveň během tohoto rozhodnutí projde konverzí, kterou vyvolá jeho setkání a rozhovor s Jezulátkem. No a pak se dějí věci…

Příběh i svět knihy jsou pojaty dosti naivně. Normálně mi to vadí, ovšem v tomto případě je to přínosem. V knize je, vedle četných všeobecně známých (leč nepopulárních a  v médiích neprezentovaných) skutečností, též spousta nelogičností a naivních zjednodušení a nepravděpodobných událostí. A právě přemýšlení při jejich odhalování a vyvracení může být pro výkonnější mozky, kterým sám jednoduchý a naivní příběh nestačí, cenným podnětem k promyšlení řady zásadních otázek. Otázkou však je, jestli s tímto „náročnějším přístupem“ neriskuje čtenář na konci přehluboký splín z výsledků, ke kterým se dobere…

V knize nalezneme několik zajímavých negativních postav. Zaujali mne především otec Ploc a lesba Neale, prezidentka Ligy rovných šancí. Jsou to postavy veskrze negativní, nicméně bylo by ale naprosto nevhodné mluvit zde o nějakých karikaturách liberálního kněze a lesbické extremistky – což je asi na celé věci nejzajímavější. Při objevení otce Ploce, specialisty na křty celebrit a vystupování v médiích, se mi před očima doslova okamžitě zhmotnili otcové Halík a Czendlik, nicméně musím zde dodat, že otec Ploc je přes svoji negativní roli a řadu velkých chyb pořád podstatně lepší kněz, než kterýkoliv z těch dvou. A i paní Neale předvádí chování na poměry extrémních feministek a GLBT aktivistek neobvykle slušné a přímé…

Pevně doufám, že autor knihy nebude jednou v noci sdílet dramatické prožitky své hlavní postavy, neboť veřejná prezentace myšlenky, že se zde homosexuálové „už příliš roztahují“, tak jak se objevila v knize (v projevu vysoce pozitivní potavy v debatě o adopcích homosexuálními páry), jistě rozzuří některé sodomitské aktivisty, kteří pana  Leschingera nepochybně zařadí mezi „obzvlášť nebezpečné homofóby“ – což je ovšem pro slušného člověka vyznamenání, takže mu tímto gratuluji.

Shrnutí: Myšlenka, co by se stalo, kdyby nějaký šéfredaktor udělal náhle z některého z našich hlavních deníků seriózní tiskovinu, je nanejvýše zajímavá. A tato kniha bude užitečná jak těm, kteří si o této fikci chtějí jen tak pro potěšení přečíst, tak ty, kteří si chtějí na jejím základě o médiích a jejich vlivu hlouběji zapřemýšlet – poskytne jim oporu pro jejich úvahy.

Ignác Pospíšil

Odkazy k tématu:

Recenze Marcela Nováka