Sv. Jan Maria Vianney

Ať chceme, nebo nechceme, musíme trpět. Jeden trpí jako dobrý lotr, jiný jako zlý. Oba však trpí. Rozdíl je v tomto: Jeden umí učinit své utrpení záslužným, přijímá je na usmíření svých hříchů a obrací se k Ježíši ukřižovanému. Pak slyší z jeho úst sladká slova útěchy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Druhý však trpí jenom z přinucení, křičí a kvílí, vyráží ze sebe strašná zlořečení a rouhání a umírá v hrozném zoufalství.

Je dvojí způsob utrpení. Někdo trpí z lásky, jiný trpí bez lásky. Svatí trpěli všichni s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My však trpíme s hněvem a rozčílením a býváme hned v prvním okamžiku malátní, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, pak bychom milovali i kříže. Ano, dokonce bychom po nich toužili a těšili bychom se z nich. Považovali bychom se za šťastné, že můžeme trpět z lásky k tomu, který z lásky k nám tolik vytrpěl. Na co si můžeme naříkat? Ach, ubozí nevěřící, kteří nemají takové štěstí znát Boha a jeho nekonečnou dobrotu jako my. Mají sice tytéž kříže jako my, ale nemají tutéž útěchu.

Řeknete: „Je to příliš tvrdé, že člověk musí takto trpět.“ Naopak, není to tvrdé, ale příjemné, oblažující, sladké, je to blaženost. Jenom musíme milovat. Když trpíme, musíme trpět z lásky.

Hleďte, milé děti, na cestě kříže se zdá jenom první krok těžký. Strach před kříži je naším největším křížem. Nemáme odvahu nést svůj kříž. Jak je to pošetilé! Vždyť svůj kříž jednou musíme nést. Ať děláme cokoliv, kříž se nás drží pevně a nemůžeme mu utéci.

Co můžeme ztratit? Proč nemilujeme své kříže tak, abychom je používali na cestě do nebe? Ach, mnoho lidí se obrací zády ke křížům a prchají před nimi. Ale čím více utíkají, tím více je kříž pronásleduje, tím těžší a drtivější se pro ně stává. Chcete-li být moudří, jděte mu vstříc jako svatý Ondřej. Ten, když uviděl, že kříž pro něho je postaven, řekl: „Buď pozdraven, dobrý kříži! Ach, vzácný kříži! Ach, žádoucí kříži! Vezmi mne do své náruče, vezmi mě pryč od lidí a dej mě mému Pánu, který mě na tobě vykoupil!“

Poslouchejte dobře, milé děti, co říkám. Kdo jde vstříc kříži, ten hned ochotně přijímá životní kříže, které přicházejí. Snad se s nimi setká, potkává je rád, miluje je, snáší je zmužile. Ony ho spojují s naším Pánem, očišťují ho, odpoutávají ho od tohoto světa. Vzdalují z jeho srdce všechny překážky. Nechávají ho jít tímto životem jako most umožňuje jít přes vodu.

Pohleďte na svaté. Pokud nebyli pronásledováni, pronásledovali sami sebe. Jeden mnich si stěžoval našemu Pánu, že ho lidé pronásledují. Říkal: „Pane, copak jsem ti udělal, že se mnou takhle nakládají?“ A náš Pán mu takto odpověděl: „A co jsem já učinil, že mě vedli na Kalvárii?“ Tu onen mnich přišel k poznání, plakal a prosil za odpuštění a už nikdy se neodvážil naříkat.

Lidé světsky zaměření bývají bez útěchy, pokud mají kříž. A dobří křesťané bývají bez útěchy, když nemají kříž. Křesťan žije uprostřed křížů jako ryba ve vodě. Pohleďte na svatou Kateřinu, která měla dvojí korunu: korunu čistoty a korunu mučednictví. Jak blažená je milá světice, že raději trpěla, než aby svolila ke hříchu! Byl jakýsi mnich, který tolik milovat utrpení, že si ovázal tlustý provaz kolem těla. Tento provaz mu stáhl kůži a brzy se zařezával až do masa, takže odtud vylézali červi. Mniši žádali, aby byl z jejich společenství vyhoštěn. Šel rád, dokonce s radostí, a ukryl se ve skalní jeskyni. Té noci však slyšel převor k sobě mluvit Pána: „Ztratil jsi poklad svého domu.“ Ihned vyhledali dobrého mnicha, chtěli vidět, odkud lezou ti červi. Převor dal provaz odstranit. Jakmile se tak stalo, obnovilo se opět všechno maso a ono místo bylo zahojeno.

V jedné blízké farnosti byl chlapec, který ležel na své posteli celý proležený. Byl nemocný a ubohý. Řekl jsem mu: „Ubohé dítě, mnoho snášíš!“ Odpověděl mi: „Nikoli, pane faráři. Já nepociťuji svou včerejší bolest a zítra nebudu cítit dnešní bolest.“ „Chtěl by ses přece jen uzdravit?“ „Ne, býval jsem totiž zlý, dokud jsem neonemocněl, a mohl bych se takovým zase stát. Jsem rád, že jsem na tom tak, jak jsem.“ Hleďte, milé děti, jak škodlivé mívá blahobyt následky, utrpení však má dobrý dopad! My to nechápeme, protože smýšlíme příliš pozemsky. Děti, ve kterých přebývá Duch svatý, nás zahanbují.

Když nám posílá dobrý Bůh kříže, bráníme se, naříkáme, reptáme. Jsme tak velcí nepřátelé toho, co se protiví našim sklonům, že bychom chtěli být ustavičně jako v bavlnce, zatímco bychom měli být spíš omotáni v trní.

Skrze kříž přicházíme do nebe. Nemoci, pokušení, utrpení jsou většinou kříže, které nás vedou do nebe. To všechno brzy pomine. Pohleďme na svaté, kteří nás předešli. Dobrý Bůh po nás nežádá mučednickou smrt těla, on chce pouze mučednictví srdce a vůle. Náš Pán je naším vzorem, vezměme svůj kříž a následujme ho! Jednejme jako Napoleonovi vojáci. Museli táhnout přes most, na který se střílelo. Nikdo se neodvažoval přejít. Napoleon vzal prapor, šel první a všichni za ním. Udělejme to také tak, jděme za svým Pánem, který nás předešel.

Jistý voják mi jednou vyprávěl, že v jedné bitvě kráčel půl hodiny přes mrtvoly. Nebylo tam téměř ani tolik volného místa, aby mohl položit nohu na zem. Půda byla zcela zbrocena krví. Zrovna tak musíme na cestě života kráčet přes kříže a utrpení, abychom mohli vejít do své vlasti.

Kříž je žebříkem do nebe. Jak útěšné je trpět před očima Božíma a večer si při zpytování svědomí moci říci: „Hleď, má duše, dnes jsi měla dvě tři hodiny podobné s Ježíšem Kristem! Byla jsi s ním bičována, trním korunována, ukřižována!“ Ach, jaký je to poklad pro smrt! Jak dobře se umírá, když člověk v životě přijímal kříže!

Měli bychom se shánět po křížích tak, jako se lakomec shání po penězích. Jen kříže propůjčí pro soudný den pokoj, zmužilost a důvěru. Až přijde tento den, tehdy se budeme veselit pro své těžkosti, pyšnit se svým pokořením, zbohatneme svými oběťmi.

Kdyby vám někdo řekl: „Rád bych zbohatnul, co mám dělat?“ Odpověděli byste mu: „Musíš pracovat.“ Nuže, abychom přišli do nebe, musíme trpět. Náš Pán nám ukazuje cestu v osobě Šimona Cyrénského. Volá ke svým přátelům, aby mu pomohli nést jeho kříž. Dobrý Bůh chce, abychom nikdy nespustili z očí kříž, proto ho také stavíme všude, na cestách, na návrších, na veřejných náměstích, takže můžeme na každém místě a v každé chvíli říci: „Hle, jak nás Bůh miloval!“

Kříž objímá svět. Je postaven všude na zemi, je zde pro všechny. Kříže jsou na cestě k nebi jako krásný kamenný most přes řeku, aby se přes ni mohlo přejít. Křesťané, kteří netrpí, přecházejí tuto řeku po vetchém mostě, který se může v každé chvíli pod jejich nohama probořit.

Kdo nemiluje kříž, ten snad může být spasen, ale je to vždy velmi obtížné. Bude pak jen hvězdičkou na obloze. Ale kdo pro Boha svého trpěl a bojoval, bude zářit jako krásné slunce.

Kříže, které se přetvářejí v plameny lásky, jsou jako otep trní. Ta se hodí na oheň a oheň ji promění v popel. Trny jsou tvrdé, ale popel je měkký.

Ach, jak blažená se cítí duše, která v utrpení zcela náleží Bohu. Podobá se tak octu, do kterého bylo přidáno mnoho oleje. Ocet zůstane vždy octem, avšak olej mírní jeho trpkost tak, že ji už téměř necítíme.

Dá-li se pěkný hrozen do lisu, poteče odtud vzácná šťáva. Naše duše vydává pod lisem kříže šťávu, která ji živí a sílí. Pokud nemáme kříž, jsme vyprahlí. Pokud kříž snášíme odevzdaně, cítíme se neobyčejně plodní ve všech ctnostech, je to počátek nebe. Dobrý Bůh, svatá Panna, andělé a svatí nás provázejí. Jsou nám po boku a vidí nás. Přechod dobrého křesťana, který byl vyzkoušen soužením, do druhého života je jako přechod člověka, který je nesen na loži z růží.
Trní vytváří balzám a kříž vydechuje sladkost. Trní však musíme svýma rukama rozmačkat a kříž musíme na své srdce přitisknout, mají-li vydat ze sebe šťávu, jež obsahují.

Těžkosti nás staví pod kříž a kříž nás staví k bráně nebeské. Abychom mohli přijít do nebe, musíme chodit v protivenstvích a křížích, musíme být neváženi, pohrdáni, rozdrceni. Na světě mohou být šťastni jen ti, kdo mezi utrpením života zakoušejí pokoj duše: pociťují radost dětí Božích. Všechna soužení jsou sladká, pokud je snášíme ve spojení se svým Pánem.

Utrpení! Co na tom záleží? Vždyť trvá jen okamžik! Kdybychom mohli pobýt týden v nebi, poznali bychom cenu tohoto chvilkového utrpení. Žádný kříž by se nám nezdál příliš těžký, žádná zkouška by nám nepřipadala příliš těžká. Kříž je dar, kterým Bůh obdarovává své přátele.

Jak je krásné každé ráno přinášet sebe v oběť dobrému Bohu a vše přijímat na usmíření svých hříchů. Máme prosit za lásku ke křížům, potom se nám stanou sladkými. Zkusil jsem to čtyři pět let. Byl jsem pomlouván, pronásledován, strkali se mnou. Ach, já jsem měl kříže! Měl jsem jich skoro víc, než jsem jich mohl unést. Prosil jsem s opravdovou vroucností za lásku ke křížům. Tehdy jsem se cítil šťastný, ach, jak šťastný! Řekl jsem si: „Opravdu, jenom zde je blaženost.“

Nesmíme se nikdy starat o to, odkud přicházejí kříže, vždyť všechny přicházejí od Boha. Vždy je to Bůh, kdo nám dává prostředky, abychom mohli prokázat svou lásku.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).