Kardinál Ottaviani

Pořad „Inkvizice opět na tapetě“ skončil v sobotu 9.3. svou závěrečnou částí. Autoři přeskočili celých 200 let a zabývali se dějinami Sv. oficia, od 60. let přejmenovaného na Kongregace pro nauku víry, v období od II. světové války až po dnešek.

Jde o období konfliktu mezi katolickou pravověrností a pokoncilním heretickým neomodernismem. Tvůrci pořadu neutajili – a ani to patrně neměli v úmyslu – na čí straně stojí. Hlavní slovo tady měl sám král pokoncilních neomodernistů a odpadlík Hans Küng, jenž se stále drze pokládá za „katolického“ teologa.

Přesto však tento díl pořadu nebyl nezajímavý. Zaznělo zde, že Küng spolu s Josephem Ratzingerem patřili k nejprogresivnějším „periti“ (poradcům biskupů) na II. vatikánském koncilu. Kolínský kardinál Joseph Frings vystoupil na koncilu s ostrým projevem proti údajně „netolerantním“ praktikám Sv. oficia, který mu napsal sám Ratzinger. Küng si později stěžoval, že Ratzinger opustil jejich společnou cestu a dal přednost „církevní kariéře“, která ho vynesla až do čela té instituce, kterou sám původně napadal a kritizoval: římské inkvizice. Skutečnost byla ovšem daleko složitější, než Küng uvádí. Ratzinger prožil na teologické fakultě v Tübingenu, kde vyučoval, šok při revolučních studentských bouřích r. 1968, což ho přinutilo uchýlit se „pod ochranná křídla“ jednoho z mála pravověrných německých biskupů, řezenského Rudolfa Grabera. Tam začal jeho názorový posun, což by ovšem vydalo na samostatnou publikaci, neboť jde o složitější fenomén.

Pozitivní na této části pořadu bylo, ač to autoři zřejmě nezamýšleli, že postava kardinála Alfreda Ottavianiho, statečného obránce pravověrnosti v čase koncilních a pokoncilních zmatků, se objektivním lidem musela jevit nutně v příznivém světle. Ottaviani vzešel z prostých poměrů, žil zbožně a asketicky, většinu svých příjmů poukazoval sirotkům a sociálně potřebným. Vynikal srdečným vztahem k lidem, zejména ke spolupracovníkům, kteří na něho vzpomínají s obdivem a láskou, zkrátka vzorný katolický duchovní podle Srdce Ježíšova, jaký má být. Ve věcech víry a mravů však byl nekompromisní, pravda u něho stála vždycky na prvním místě. To dokázal už v letech 1948-9, kdy jako hodnostář Sv. oficia prosazoval neslučitelnost spolupráce katolíků s komunisty, za což ho autoři pořadu odsoudili.

Pak následovaly staré známé tirády o pronásledování latinskoamerických „teologů osvobození“ římskou Kongregací pro nauku víry v čele s kardinálem Ratzingerem v 80.letech. Jejich představitel Leonardo Boff z Brazílie byl suspendován a nakonec zcela od Církve odpadl. Jeho názory, prezentující Krista jako revolucionáře, kongregace odsoudila jako bludné. Teologové osvobození vycházeli z marxistických pozic a hlásali právě to, proti čemu tak vehementně bojoval kardinál Ottaviani: těsnou spolupráci katolíků s komunisty. Krista zobrazovali s kulometem v ruce. To, co je nám dnes známo o hekatombách nevinných obětí komunistických systémů, současným odstrašujícím dosud reálně existujícím příkladem je Severní Korea, nás jenom nutí děkovat Ratzingerovi a jím vedené kongregaci za zaujetí tak jasného postoje ve věci teologie osvobození.

AIDS, kondomy, antikoncepce, potraty…. další hůl, kterou si liberálové našli k bití katolíků, k tomu potom staronově celibát, svěcení žen a ostatní známá témata dneška. Církev prý v těchto záležitostech uplatňuje nadále „inkviziční praktiky“ a proto jí „nelze věřit“, dokud se v těchto vyjmenovaných bodech nepřizpůsobí současnému světu, jak postuluje především Hans Küng a jeho plejáda pokoncilních neomodernistů – tak vyzněl závěr pořadu. Pro nás, pravověrné katolíky věřící Písmu sv. a Tradici, je to jen dalším potvrzením toho, že každé tzv. „přizpůsobení se“ světu je ve skutečnosti kapitulací Církve před ním, výprodejem vlastní identity. Už sv. Pavel varuje, abychom se nepřizpůsobovali. Naší jedinou myslitelnou taktikou je odpor a odmítání všeho,co odporuje Kristově věčné Pravdě.

PhDr. Radomír Malý

Odkazy doplnila redakce, stejně jako obrázek, který byl převzat z Wikimedia Commons, podle kterých u něj ochrana autorských práv již vypršela.