Sv. Jan Maria Vianney

„A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku
s mocí a velikou slávou.“ (Lk 21,27)

To není Bůh obklopený slabostí, skrytý v chudém chlévě, položený v jeslích, nasycený urážkami, upadající pod tíhou kříže, ale Pán v lesku, moci a majestátu přichází znovu na zem a jeho příchod zvěstují znamení – zatmění Slunce a Měsíce, padání hvězd a celková převrácenost přírody. To není sladký Spasitel přirovnávaný k beránkovi, souzený lidmi, kvůli jejichž vykoupení přišel na svět! Nyní se zjeví jako tvrdý a nepodplatitelný soudce. To není lítostivý pastýř, který hledá zatoulané ovečky, aby jim odpustil, ale Bůh pomsty, který navždy odděluje hříšníky od spravedlivých, v zápalu svého hněvu trestá zvrácené a spravedlivé přivádí ke zdroji věčných rozkoší.

Kdy přijdeš, ty děsivá chvíle? To nikdo neví! Mohla bys přijít dokonce za několik dní, provázena hroznými zvěstmi předpovídajícími příchod strašného soudce nad hříšníky. Hříšníci, povstaňte z hrobů, staňte před soudem Božím, aby bylo možno se přesvědčit, jakým způsobem budete odměněni! Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce tu smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v tom velkému dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.

Jak úplně jiná budou znamení, která Bůh učiní na konci světa narozdíl od toho, co udělal při stvoření! Ať vody skrápí a osvěžují zemi – říká Pán na počátku. A hned vody pokryly zemi a osvěžily ji. Ale až přijde svět zničit, rozkáže moři, aby vyšlo ze svých břehů a ono šílenou rychlostí zatopí svět. Kdysi zavěsil hvězdy na nebeské klenbě, na jeho hlas slunce osvítilo den a měsíc zavládl noci. Naproti tomu v poslední den se slunce zatmí, měsíc a hvězdy nevydají světlo a nebeská tělesa budou padat se strašným hlukem.

Aby Bůh stvořil svět, stačilo 6 dní. Zničit ho může mrknutím oka. Při stvoření světa a všeho, co se na něm nachází, neměl Bůh žádné svědky. Když ho bude ničit, spatří to všechny národy a budou muset vyznat, že je všemohoucí. Běžte, bezbožní šejdíři, jděte vychytralí nedůvěřivci, přesvědčte se, že Bůh je všemohoucí, že viděl všechny naše skutky! Ach Bože, tehdy hříšník nebude mluvit, bude vzdychat a naříkat, že ztratil drahocenný čas! Pro něho všechno skončilo, zůstalo mu jenom zoufalství. Jak strašná to bude chvíle! Sv. Lukáš říká, že lidé budou schnout strachem, když pomyslí, jaké neštěstí je čeká.

Kdyby v této chvíli, když k vám mluvím o posledním soudu, na němž lidé uslyší neodvolatelný výrok, kdyby v této chvíli stanul mezi námi anděl Boží a vyhlásil, že během 24 hodin bude svět spálen ohněm síry, kdybyste už slyšeli hřmot hromů a strašné blýskání, kdyby se už vaše domy začaly řítit, kdyby se rozevřely pekelné chřtány a na chvíli vypustily zavržené, jejichž srdceryvné vřískání by se rozléhalo až na samý konec světa – nenaříkali byste v té chvíli, nebyli byste plni lítosti a slz? Nezanechali byste hříchu, nedělali byste pokání, neklesali byste před oltáře žebrajíc o milosrdenství? Proč to neděláte nyní, přestože vám kněží tyto pravdy jasně hlásají? Proč vaše srdce nepuká lítostí, proč se nezaléváte slzami? Jak velká je to slepota, jak velké neštěstí, že vámi neotřásají soudy Boží, že jste tak zatvrzelí, stále žijete v hříchu a svůj omyl uznáváte teprve tehdy, když už není žádné východisko! Zanedlouho už ten zaslepenec, který si spokojeně žil v hříchu, uslyší výrok zavržení a začne věčná žalost, žalost neplodná!

Ano, bratři, budeme souzeni, je to nepochybné. Opravdu přijde chvíle, ve které už nebude milosrdenství a ve které začneme navěky zoufat nad tím, že jsme hřešili.

I.
Kolikrát Bůh seslal na lidi tresty, tolikrát dával obyčejná napomenutí skrze znamení, aby přivedl svět k pokání. Před potopou Noe po sto let budoval svou archu a napomínal lidi k pokání. Židovský historik Josef Flavius vypráví, že před zbořením Jeruzaléma se velmi dlouho ukazovala na nebi zlověstná kometa v podobě meče, která se stala postrachem pro obyvatele země. Lidé, kteří to viděli, volali: „Co to znamená? Bůh určitě sešle nějaké strašné neštěstí.“ Po osm nocí nesvítil na nebi měsíc. Nejeden člověk si tehdy myslel, že všechno na světě už skončilo. Náhle se objevil nějaký úplně neznámý člověk a po tři léta ve dne v noci běhal ulicemi svatého města a křičel: „Běda Jeruzalému! Běda Jeruzalému!“ Chytli ho a zmrskali rákoskou, aby přestal volat, ale nepomohlo to.  Na konci třetího roku volal: „Běda Jeruzalému! Běda mně samému!“ A když tak křičel, byl na něho vržen těžký kámen vystřelený z nepřátelského obléhajícího vojska, zabil ho na místě. Neštěstí, které ohlašoval ten neznámý člověk, padlo na Jeruzalém. V době obležení nastal tak velký hlad, že matky zabíjely k jídlu své vlastní děti. Obyvatelé naplněni jakousi divnou vzteklostí až šíleností se zabíjeli navzájem. Ulice byly přeplněné těly, strouhami tekla krev. Když byl Jeruzalém dobyt, dopouštěli se Římané na Židech strašných ukrutností. Kdo nezemřel římským mečem nebo hladem, byl prodán do otroctví.

Den posledního soudu bude strašný a budou ho předcházet taková hrozná znamení, že lidé ukryti v propastech budou umírat strachem. Pán říká, že v tom nešťastném dni slunce nedá jas, měsíc bude podobný krvavé mase a hvězdy budou padat z nebe. Oblaka plná blesků budou vypadat jak obrovský požár a bude z nich vycházet tak strašný hřmot, že lidé budou schnout strachy. Vzedmou se takové vichry, kterým se nebude možno bránit; vytrhají stromy i domy. Moře rozbouřené vichry vystoupí z břehů a zatopí místa obývaná lidmi. Jeho vlny budou burácet i přes nejvyšší štíty hor, zatopí hluboké propasti. Všechno stvoření, dokonce i nerozumné, se bude chtít zmařit, aby tak uniklo tváři svého Stvořitele, rozhněvaného na lidi proto, že svými zločiny zkazili zemi. Vody moří a řek budou pěnit jako vroucí voda v kotli. Stromy a rostliny se pokryjí ohněm a krvavou hmotou. Nastane tak veliké zemětřesení, že se všude na zemi vytvoří hluboké propasti. Stromy a zvířata padnou všechny a lidé, kteří zůstanou naživu, budou vypadat jak stíny. Hory a skály se se strašným lomozem zřítí dolů. Po všech těch strašných zjevech ze čtyř stran světa vybuchne oheň; spálí kameny, spálí i zemi jako hrst slámy hozenou do pece. Celý svět se změní v popel. Země pokažená zločiny lidí musí být očištěna ohněm, který přivede spravedlivý rozhněvaný Pán. A pak Bůh vyšle na všechny strany světa své anděly s troubami a ti budou vyzývat zemřelé: „Povstaňte mrtví, vyjděte z hrobu, pojďte na soud!“ Tehdy všichni v hrobech – dobří i zlí, spravedliví i hříšníci – se nově oblečou do svých dřívějších těl: moře vydá všechna těla, která doposud pohltily jeho hlubiny, také země vydá těla lidi, která od věků spočívala v jejím lůně. Duše svatých projasněné slávou sestoupí z nebe a přijdou do svých těl, budou je blahoslavit a řeknou: „Pojď ke mně, můj společníku v utrpení. Pracoval jsi na slávě Boží, tolik jsi trpěl a bojoval. Teď pro nás oba přišel čas odměny! Já – duše – již po tisíc let prožívám štěstí. Jakou mám radost, že mohu nyní svému tělu zvěstovat nevyčíslitelná dobra trvající celou věčnost! Pojďte, blahoslavené oči, které jste se tolikrát zavřely před pohledem na nečisté věci z obavy o ztrátu milosti Boží; pojďte si prohlédnou nebeskou krásu, o které se vám na zemi vůbec nesnilo! Uši moje, které jste se obávaly hnusných a pomlouvačných řečí, teď uslyšíte v nebi melodie tak podivuhodné, že budete setrvávat v neustávajícím úžasu. Ruce moje a nohy, které jste tak často pomáhaly nešťastným, pojďte ke mně, abyste navěky prožívaly to krásné nebe. Pojďte velebit nejdobrotivějšího Spasitele, který nás tak miloval.“ Ach, tam přece spatříme toho, který tolikrát spočíval v našem srdci! Ach, tam přece si budeme moci prohlédnout ruce Spasitele probodené hřeby, ruce, které nám zasloužily tělo plné slávy! A těla a duše spravedlivých se budou vzájemně blahoslavit na věčné věky.

Teď následují spravedliví. Již v  oslavených tělech budou očekávat chvíli, ve které Bůh před celým světem ukáže jejich slzy, pokání, dobré činy, které konali za života. Ježíš Kristus jim řekne: „Teď to zjevuji přede všemi lidmi, kolik těžkostí jste pro mě s radostí snášeli. Zatvrzelým hříšníkům a nedůvěřivcům se zdálo, že všechno, co jste pro mě udělali, mi bylo lhostejné. Ale já teď potvrzuji, že slzy, které jste prolévali na odlehlých pouštích, jsem viděl a spočítal; dnes potvrzuji, že když jste pro mě šli na smrt, abyste přijali mučednickou korunu, stál jsem při vás. Ukažte se hříšníkům, kteří mnou pohrdali, kteří tvrdili, že já nejsem anebo že se nestarám o osudy lidí. Pojďte, milované děti, přesvědčte se, že jsem dobrý a že vás miluji nekonečnou láskou.“

Jak krásný je ten nespočitatelný zástup spravedlivých, jejichž těla vydávají lesk krásnější než světlo slunce! Vidíte mučedníky s palmami vítězství v rukách? Vidíte ty sněhobílé zástupy s věnci panenství na hlavách? Vidíte ty apoštoly a kněze? Kolik duší zachránili, tolik pramenů slávy je teď zdobí. Všichni se obracejí k Marii, Matce Boží, a volají: „Spojíme se nyní s Tvůrcem a přidáme ti, Královno svatých, nového lesku!“

Ještě chvíli trpělivě počkejte, blahoslavení. Snášeli jste zlobu, pomluvy a pronásledování ze strany špatných, je tedy třeba, abyste – dříve než vstoupíte do nebe – viděli tresty a zahanbení, které je potká.

II.
Důležitá vysvětlující poznámka:
V následující podkapitole je kromě jiného velmi barvitě líčeno zoufalství zavržených. Žádný z dnešních teologů by si asi nedovolil podobný popis podrobností a detailů. Tuto část jsme zde však záměrně nechali v úplném změní hlavně proto, abychom nenarušili celistvost a autenticitu kázání. Je také výrazným svědectvím, kam si až Vianney ve svých promluvách dovolil zajít. Celou tuto stať můžeme považovat spíše za jeho soukromou představu než za výklad učení církve. Ani on sám zřejmě nechtěl předpovídat, co přesně nastane. Spíše vše domýšlel tak, aby snadněji motivoval své posluchače ke zbožnému životu a k důslednému odmítnutí hříchu. Musíme však přiznat, že tento jeho způsob by jistě silně zapůsobil i na naše současníky. Církev ovšem dnes už tento styl jakéhosi zastrašování obvykle nepoužívá. Existuje zde totiž určité nebezpečí nesprávného pochopení a výkladu  a navíc silnějším motivem k rozhodování pro dobro a odmítání hříchu  je Boží láska.

Jak strašný, jak úděsný výjev. Je slyšet hlas trouby archanděla, který svolává z propasti zavržené. „Pojďte, hříšníci, tyrani a kati!“ zavolá Bůh, který chtěl zachránit všechny. „Pojďte, staňte před soudem Syna člověka, o němž jste říkali, že vás nevidí ani neslyší! Všechno, co jste kdykoli udělali, bude nyní ukázáno před tváří celého světa.“ A anděl zvolá: „Propasti pekel, otevřte brány! Vydejte všechny zavržené, protože Soudce je volá před sebe!“ A tehdy vyjdou nešťastné duše zavrženců, ohyzdné jako satani, opustí na chvíli hluboké propasti a v zoufalství budou hledat svá těla. Ach, strašná chvíle! Když se duše zavržence sejde s tělem, tehdy tělo uslyší celé pekelné kázání. Těla a duše zavržených se budou navzájem proklínat: „Ach, proklaté tělo,“ zvolá duše, „to kvůli tobě jsem se válela v bahně nečistoty a teď už se tolik věků smažím v pekle a trpím. Běžte, prokleté oči, které jste se tolikrát nevhodně dívaly na nemravné věci, běžte a plňte se nyní pohledem na odporné potvory! Proklaté uši, které jste tak rády naslouchaly vulgárním řečem, nyní už věčně budete poslouchat satanský křik a jekot! Proklatý jazyku a ústa, která jste se tolikrát dopouštěla zločinných polibků a zakoušela jste obžerství a opilství, nyní se v pekle budete sytit žlučí škorpiónů a draků! Ach, proklaté tělo, které jsi neustále hledalo rozkoše, nyní budeš ponořeno do stavu ohně a síry, rozpálené všemohoucností rozhněvaného Boha.“ Kdo spočítá všechna ta proklínaní a zlořečení, kterými si po celou věčnost budou vyčítat duše a tělo?

Už všichni spravedliví a zavržení se setkali se svými těly; očekávají nyní Soudce, který nezná soucit ani lítost, který trestá a odměňuje spravedlivě podle skutků. A teď se blíží, s mocí a majestátem, ve slunečním lesku, obklopený všemi anděly a před ním je vidět vítězný kříž. Když zavržení uzří ukřižovaného Spasitele, který pro ně trpěl, a oni pohrdli jeho milostmi, budou křičet: „Hory, padněte na nás, rozdrťte nás a skryjte nás před plným hněvem Soudce. Padněte na nás, těžké balvany, a uvrhněte nás do temnot pekel!“ Počkej, hříšníku, slož nejprve účet ze svého života. Pojď, bídáku, před soud Boha, toho Boha, kterého jsi tolikrát znevážil! „Ach, můj Soudce, Otče a Stvořiteli, kde jsou moji rodiče, kvůli nimž jsem zavržen? Chci je spatřit, chci tě prosit o nebe pro ně – o nebe, které jsem sám jejich vinou ztratil.“ Ne, ne, jdi před Boží soud, pro tebe už všechno skončilo. „Ach, můj Soudce,“ zvolá ta dívčina, „kde je ten svůdce, který mi uzavřel nebe?“ Ne, ne, jdi před trůn Soudu. Pro tebe už není žádná naděje, není východisko. Jsi ztracena a zavržena! Všechno je skončeno, ztratila jsi duši, ztratila jsi Boha!

Kdo pochopí neštěstí zavrženého, který proti sobě spatří na straně svatých svého otce a matku pozvané k velké slávě, když on sám bude uvržen do pekla! „Hory,“ budou křičet zavržení, „slitujte se, přivalte se na nás! Brány pekel, otevřete se, schovejte nás před očima lidí!“ Hříšníku, stále jsi překračoval má přikázání; teď se ukáže, že já jsem tvým Pánem. Stůj přede mnou se svými zločiny, které byly náplní tvého života!

Opravdu to tak bude: tehdy Pán otevře – jak říká prorok Ezechiel – ten zvláštní list, na němž jsou napsány přestupky všech lidí. Tehdy budou zjeveny všechny skryté hříchy, o kterých nikdo na světě nevěděl. Chvějte se úlekem, bezbožníci, kteří jste se od patnácti či dvaceti let dopouštěli hříchu za hříchem. Běda vám nyní!
Tehdy Ježíš Kristus otevře knihu svědomí a připomene hříšníkům všechny jejich přestupky za celý život a hlasem jako hrom zakřičí:

„Čtěte, smilníci! Zde jsou všechny vaše myšlenky, kterými jste špinili svou mysl; zde jsou hnusné touhy, které opanovávaly vaše srdce. Čtěte a spočítejte svá cizoložství, zde je místo a čas, kdy jste je spáchali; zde jsou lidé, s kterými jste nevázaně žili. Čtěte ty zločiny a neřády, spočtěte, kolik duší jste uvedli do zatracení, těch, které jsem já svou nejdražší Krví vykoupil.

Tolik let uplynulo od té doby, kdy vaše těla ležela v hrobě, duše naříkala v pekle, ale špatný příklad, který jste dali člověku, nepřestal hubit duše. Pohleď na to, ženo, která jsi navěky zatracena; zde je muž, děti, sousedé! Všichni vás obviňují a žádají mstu, protože z vaší viny ztratili nebe a půjdou do věčné záhuby. Pohleď, kolik času jsi ztratila oblékáním; sečti špatné myšlenky a špatné touhy, kterých jsi byla příčinou. Slyšíš, jak proti tobě volají duše, které jsi uvrhla do pekla!? Pojďte, zlostníci, falešní donašeči, čtěte všechna svá zlořečení, lži, pomluvy! Kolik klevet, kolik nepřízně, kolik ztrát a neštěstí jste zavinili svým zlým jazykem! Odměnou za to budete, ubožáci, navěky slyšet strašná proklínání a vřeskot satanů. Pohlédněte, lakomci, na ty peníze a ubohá dobra, v nichž jste utopili své srdce a kvůli kterým jste pohrdli Bohem a zaprodali svou duši. Už jste zapomněli, jak nelítostně jste se chovali vůči chudým? Máte své peníze, spočítejte je! Ať vám to zlato a stříbro teď pomůže, ať vás vykoupí z mých rukou. Pojďte, vy mstiví, pohleďte, kolik křivd jste spáchali bližnímu, sečtěte si všechny ty myšlenky plné nenávisti, které jste chovali v srdcích. Navěky je pro vás připraveno peklo! Nechtěli jste poslouchat, i když při kázáních vám bylo tisíckrát doporučováno, abyste měli lásku k nepřátelům, teď už pro vás není milosrdenství. Jděte ode mě pryč, proklatí, pro vás je připraveno peklo, tam navěky budete oběťmi mého hněvu. Tam se přesvědčíte, že pomsta náleží jedině Bohu. Pohleď, alkoholiku, který jsi uvrhl svou ženu a děti do tak strašné bídy! Vidíš ty důsledky? Spočti ty dny a noci, neděle a svátky, které jsi promarnil po hospodách! V této knize jsou zapsána všechna nevhodná slova, která jsi pronesl, když jsi měl popito. Čti ta zlořečení, ta proklínání. Pohleď na ta pohoršení, která jsi dal ženě, dětem a sousedům. Všechno je zde zapsané a sečtené! Jdi pryč do pekla! Tam ti dají napít – žluč mého hněvu!

A vy, lichváři a prodavači, prohlédněte si nyní do groše všechno, co jste koupili, prodali a co jste vydělali. Pohlédněte nyní, zda vaše míry, váhy a účty souhlasí s mými. Pohleď, kupče, to je ten den, v němž jsi okradl tamto dítě; támhle je den, kdy sis dvakrát nechal zaplatit za tu samou věc.

Vy, svatokrádežníci, pohleďte nyní, kolikrát jste se dopustili znevážení svatých svátostí, kolikrát jste byli pokrytečtí. Otcové a matky, složte účet za duše, které jsem vám svěřil. Kolikrát vaše děti i domácí hřešili vaší vinou kvůli tomu, že jste jim dovolili přátelit se se špatnými lidmi. Ještě špatné myšlenky a špatné touhy, jejichž příčinou byla vaše dcera; ty nemravné dotyky a hanebné skutky; ta hnusná slova vyřčená vaším synem. „Ale, Pane,“ budou volat otcové a matky, „my jsme jim přece nenařizovali, aby to dělali!“ To nic neznamená, odpoví soudce. Hříchy vašich dětí jsou vašimi hříchy, protože kde jsou ty ctnosti, které jste jim nařídili plnit? Kde jsou ty dobré příklady, které jste jim dávali? A co potká otce a matky, kteří klidně hledí na to, jak jejich děti jdou na nebezpečné tance, na zábavy a do hospod? Ach, můj Bože, kdo pochopí to zaslepení!? Kolik zločinů uvidí ti lidé, zločinů, které jim Bůh v tom hrozném okamžiku osobně připíše!? Kolik skrytých hříchů se tehdy ukáže očím celého světa!? Otevřete se, hluboké propasti pekel, a pohlťte ten zástup zavrženců. Jejich život byl neustálým pohrdáním Boha, prací na vlastní záhubě.

A teď se zeptáte, zda vám nic nepomohou dobré skutky, které jste vykonali, ty posty, pokání, almužny a sv. přijímání: všechno to zůstane bez odměny? „Ano,“ odpoví Ježíš Kristus, „protože vaše modlitby byly obvyklou přetvářkou; posty lží, almužny prázdným vychvalováním se. Cílem vaší práce byla chtivost a lakomství, vaše utrpení bylo provázeno výčitkami a naříkáním. Ať už jste dělali cokoliv, nešlo vám o to líbit se Bohu. Proto jsem vaše dobré skutky odměnil už za vašeho života: žehnal jsem vaší práci, dával jsem úrodu vašim polím, bohatství vašim dětem. Naproti tomu vaše hříchy žijí a budou před mýma očima věčně. Jděte tedy, prokletí, v oheň věčný, připravený pro všechny, kteří mnou během života pohrdali.“

Strašný je ten výrok, ale je spravedlivý. Bůh dával po celý život hříšníkovi své milosti, ale ten z nich nečerpal a nechtěl se vzdát zla. Což si bezbožníci nedělali legraci ze svého pastýře a z napomínání, která slyšeli v kostele? Nechlubili se svou nevírou? Nepovažovali se za lepší než praktikující křesťané? Neposmívali se často zpovědím, nerouhali se hanebně? Nehlásali nevěrci veřejně, že smrtí všechno končí? Teď na Posledním Soudu budou zoufat, přiznají se ke své bezbožnosti a budou žebrat o Boží milosrdenství.

Pro vás už vše skončilo, vaším údělem je peklo! Vidíte toho nafoukance, který si tak z každého tropil žerty? Teď zůstal odsouzen k potupě ďáblem. Vidíte nevěrce, který tvrdil, že není Bůh, ani peklo? Teď před celým světem svědčí, že existuje Nejvyšší Soudce a peklo, z kterého on nikdy nevyjde. I kdyby dokonce Bůh dovolil hříšníkům říci něco na svou obranu, nic jim to nepomůže. Protože co může říct ten zločinec, který při pohledu na sebe vidí pouze zlost a nevděčnost? I kdyby dokonce nešťastník otevřel ústa, ani tak neunikne trestající ruce Boží: výmluvy a ospravedlnění pouze odhalí jeho bezbožnost a nevděčnost v ještě větším světle.

III.
V okamžiku Posledního soudu nás nejvíce poleká poznání toho všeho, co Bůh vykonal pro naši spásu. Ničeho pro nás nelitoval. Skrze smrt na kříži nám vysloužil nespočitatelné poklady milostí, způsobil, že jsme se narodili v lůně katolické církve. Dal nám duchovní pastýře, kteří nám ukazovali cestu k věčnému štěstí. Ustanovil svaté svátosti, abychom po každém úpadku mohli znovu získat Boží přízeň. Odpustil nám tolikrát, kolikrát jsme projevili zkroušenost srdce. Po celé roky čekal na naši nápravu, ale my ho bez přestání uráželi. Prahnul po našem spasení, ale my jsme byli zaslepeni zlem. To my sami ho nutíme, aby nad námi vynesl ortel věčného zavržení: „Běžte, prokletí, abyste se spojili s tím, koho jste následovali za života! Já vás neznám. Můj hněv bude trvat věčně!“

Skrze ústa jednoho z proroků Pán vyzývá hříšníky – muže i ženy, bohaté i chudé – a  chce se s nimi soudit, chce zvážit jejich činy na váze svatosti. Jaká to strašná chvíle pro hříšníka, ať se podívá na svůj život z kterékoli strany, vidí skoro samé přestupky a žádné dobré skutky. A co se potom bude dít? Na světě člověk vždy něco najde na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svátosti smíření, kde přece by měl sám na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu!
Říkáte, že prý jste nevěděli, že je to hřích. „Ach, ubožáci,“ odpoví Ježíš Kristus, „kdybyste se narodili mezi modloslužebníky, kteří nikdy neslyšeli o pravém Bohu, mohli byste se ohánět nevědomostí. Ale vy jste křesťané, vyrostli jste v lůně katolické církve, světlo vám nechybělo. Od nejranějších let jste byli poučováni o věčném štěstí, o prostředcích k jeho dosažení, byli jste káráni za své výstřelky a uváděni do ctností. A tedy jste si svou nevědomost zavinili vy sami. Nešťastníci! Vaše omluvy na vás stahují ještě větší prokletí. Běžte do pekla spolu se svou nevědomostí.“
Řeknete, že jste byli slabí a ovládala vás silná pokušení. Pán vám tehdy připomene, že jste přece byli vybízeni k bdělosti, k umrtvování se, k boji s vášněmi. Proč jste nechtěli poslouchat ta spásná napomínání? Proč jste poslouchali tělo a hledali příjemnosti? Přece jste věděli, že máte tuto slabost, tak proč jste se nesnažili o křesťanskou statečnost, která by vám pomohla zvítězit v boji s ďáblem? Proč jste podceňovali svátosti, skrze něž jste mohli obdržet všechny milosti potřebné k ctnostnému životu? Proč jste podceňovali Boží slovo, které vám ukazovalo cestu do nebe? Lidé nevděční a zaslepení! Proč jste nechtěli využívat ty spásné prostředky? Jděte pryč ode mě, bídáci! Znali jste svou slabost, ale nechtěli jste prosit Boha o pomoc.

Někdo jiný řekne, že měl obecně více příležitostí k hříchu. Pravda, v každém stavu jsou nebezpečí. Je třeba vědět, že příležitosti ke zlému jsou trojího druhu. Jedny vznikají ze závazků našeho stavu. Druhé jsou ty, které se objeví samy, ačkoli je nevyhledáváme. A konečně jsou příležitosti, kterým se bez řádného důvodu sami vystavujeme. Ty nás před Bohem neospravedlní. Nejednou hříšníci mluví, že slyšeli nemravné písničky, klení a pomluvy. Sami jsou vinni, protože se přátelili s lidmi bez víry, chodili do podezřelých domů nebo přímo vyhledávali špatnou společnost. Kdo se bezdůvodně vystavuje nebezpečí, ten v něm zajde. A naopak – i když někdo upadne, aniž by se vědomě vystavoval nebezpečí, ten se lehce pozvedne a příště bude postupovat ještě mnohem opatrněji a rozvážněji. Bůh svoji pomoc v pokušeních přislíbil těm lidem, kteří pokušení nevyhledávají dobrovolně. Není divu, že na Posledním soudu nepomůže tato výmluva a že se tehdy Bůh obrátí na ty po levici: „Běžte pryč ode mě, protože sami ve své opovážlivosti jste na sebe přivedli záhubu!“

Možná budete namítat, že jste měli špatné příklady. Tak proč jste raději nenásledovali příklady dobré než špatné? Viděla jsi přece, že ta dívka chodila do kostela a přistupovala k přijímání. Tak proč ty sama jsi raději chodila na zábavy a tancovačky? Viděl jsi, jak ten mladík chodil do kostela na adorace Nejsvětější svátosti, tak proč ty jsi v té době šel do hospody? Nelíbila se ti úzká cesta, která vedla do nebe, vybral sis širokou, která vede do záhuby. Příčina tvých pádů a tvého zavržení však netkví ve špatných příkladech, ani ve špatných příležitostech, ani v slabosti, ani v nedostatku milosti. Zahubil ses, protože jsi následoval vášně, zahubil ses, protože jsi to sám chtěl.

„Říkáte nám, že Bůh je dobrý.“ Ano, Bůh je nekonečně dobrý a tolikrát jste poznali jeho dobrotu a milosrdenství už za života. Ale teď panuje pouze jeho spravedlnost a pomsta. Ach, kdyby v té strašné chvíli se mohl zavržený vyzpovídat, kdyby mu bylo dopřáno aspoň pět minut, jak by je uměl využít, jakou lítost by projevil ve svátosti pokání, ačkoli předtím cítil ke zpovědi odpor. Ale na nápravu už nebude čas!

Král Bogorys byl narozdíl od nás moudřejší. Po přijetí křesťanské víry ještě neopustil světské příjemnosti. V té době řízením Boží Prozřetelnosti jeden křesťanský malíř, který zdobil jeho palác, místo toho, aby namaloval hon na divoké zvíře, jak mu bylo poručeno, vyobrazil tam Poslední soud. Užaslý král náhle spatřil namalovaný svět v ohni, dále Ježíše Krista uprostřed blesků a hromů, napůl otevřené peklo, které mělo každou chvíli pohltit hříšníky, a v pekle jakési strašné postavy. Tehdy si král uvědomil, co ten obraz přestavuje, a v jeho paměti ožily úvahy misionáře o tom, co je třeba dělat k záchraně před ohněm pekelným. Okamžitě po této události změnil svůj způsob života, zanechal rozkoší a pozemských útěch a oddal se pokání a umrtvování. I kdyby se král neobrátil, ty pozemské útěchy by jej ve chvíli smrti stejně opustily a jeho duše by trpěla v pekle. Ale takto je v nebi, šťastný a spokojeně očekává Poslední soud. Bůh mu jeho hříchy prominul a už nikdy nebudou před lidmi vzpomenuty.

Také sv. Jeronýma přiměla k tvrdému pokání na poušti myšlenka na smrt a Poslední soud. Říkal, že se mu zdálo, jako kdyby měl každou chvíli uslyšet hřmot archandělské trouby a stanout před Kristovým soudem. Ta samá myšlenka naplnila strachem a úlekem krále Davida. Také vyděsila sv. Augustina pohrouženého v pozemských příjemnostech. Ten čas od času říkal svému příteli Alipiovi: „Drahý příteli, přece jednou musíme stanout před Božím soudem a za to, co děláme, a přijmout trest, nebo odměnu. Opusťme tedy cestu hříchu a následujme příklad spravedlivých a už ode dneška se připravujme na tuto strašnou chvíli.“

Vedle sv. Jana Klimaka i svatí řeholníci po životě stráveném v pokání projevovali v hodině smrti obavy. Aby je ďábel zastrašil a přivedl k zoufalství, stavěl jim před oči nejrozmanitější hříchy. A co se stane s námi, když nám zlý duch začne připomínat nejen naše vědomé hříchy, ale také všechna zanedbání dobrých skutků, které jsme měli udělat, ale neudělali?
A jaké z toho pro nás vyplývá poučení? Když budeme bez milosrdenství odsouzeni, naše hříchy budou zjevné očím celého světa a čeká nás za ně věčné zavržení. Jsme nemoudří, pokud teď nevyužíváme čas a neděláme pokání, abychom obdrželi odpuštění hříchů a zajistili si nebe. Teď je čas milosrdenství a odpuštění, na Posledním soudu pro nás nebude žádné záchrany. Teď z hloubi srdce volejme k Bohu: „Bože můj, dej, abych nikdy z očí neztratil tu strašnou chvíli. Ať na ni pamatuji hlavně při pokušení, abych neupadl a nesouhlasil se hříchem. Abych ve chvíli Posledního soudu mohl slyšet ta sladká slova: ‚Pojďte, blahoslavení mého Otce, a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.‘ “

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): I tak kázal Jan Vianney, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)