Kostel a Madona v Rudolfově

Kostel sv. Víta v Rudolfově

Asi sedm kilometrů severovýchodně od Českých Budějovic směrem na Třeboň leží město Rudolfov. Zvláště od roku 1547 tu nastal takový rozvoj dolování stříbrné rudy, že doly převýšily výtěžkem Jáchymov i Kutnou Horu. Roku 1585 povýšil Rudolf II. osadu zvanou do té doby „Velké Hory“ na královské horní město. Za stavovského povstání bylo jedním z opěrných bodů protestantských vojsk Matyáše z Thurnu, roku 1619 bylo vypáleno císařským vojskem Karla Buquoye a později darováno Českým Budějovicím. Půdorys města je nepravidelný a svědčí o chaotické živelné zástavbě v době rozkvětu hornictví. Farní kostel sv. Víta, v rámci jižních Čech ojedinělá renesanční luteránská stavba ze šestnáctého století, slouží po roce 1620 katolíkům. Bývalý Marradasův zámeček je veřejnosti nepřístupný. Až do roku 1945 byl Rudolfov národnostně smíšenou česko-německou obcí (Rudolfstadt). Roku 1890 tu žilo celkem 1 317 obyvatel, z toho 55,8 % německých, roku 1921 celkem 1 725 obyvatel (z toho 23,2 % německých), 9,8 % příslušníků čsl. církve, roku 2001 2 390 obyvatel, z toho 32,2 % katolíků a 1,4 % čsl. církve husitské.

Farní kostel sv. Víta

Kostel na Velkých Horách (dnešním Rudolfově) byl postaven v letech 1556–83 v osadě založené v rudním revíru bohatém na stříbro. Místní obyvatelé, vesměs horníci, pocházeli z řad německých přistěhovalců, zejména z oblasti Krušnohoří. Asi v 80 procentech se jednalo o nekatolíky, nejvíce bylo luteránů, ale setkali bychom se tu i s utrakvisty (podobojí), římskými katolíky, Jednotou bratrskou („pikarty“), kalvinisty („helvity“) a dalšími konfesemi. Král Ferdinand Habsburský (1526–64), přesvědčený katolík, respektoval ještě staroutrakvisty. Ti měli k římským katolíkům velmi blízko a lišili se od nich, kromě několika méně podstatných záležitostí, vlastně jen ve způsobu podávání svatého přijímání, který umožňoval přijímat Krista z kalicha i laikům. Avšak luteráni a k nim inklinující čeští novoutrakvisté byli v zemi nežádoucí, stejně jako jiné směry vzešlé z reformace. Protestanti se proto víceméně „naoko“ hlásili k utrakvistům, kteří měli svá práva na základě Ferdinandova slibu dodržovat basilejská kompaktáta, Římem ovšem již zrušená. Ve druhé polovině šestnáctého století nabylo luteránství v Čechách na síle. Navíc bylo po celé střední Evropě rozšířeno i mnoho sekt a dle Böhnela se na Rudolfov stěhovali i náboženští emigranti, např. z Rakous, Štýrska, Korutan.

Není vyloučeno, že stavbě kostela předcházela existence menší kaple, o níž však nevíme nic bližšího. Již roku 1554 byl v hornické osadě zřízen hřbitov a o dva roky později znovu nařídil Ferdinand I. vystavět pro havíře i kostel, u něhož měl působit utrakvistický kněz podobojí, tedy nikoli luterán. Zvláště zmínění luteráni a jiní reformační křesťané budili nelibost obyvatel Budějovic, kteří se i v době husitismu naprostou většinou hlásili k římskokatolické církvi a uznávali papeže jako nástupce sv. Petra. Protože Rudolfov vznikal na pozemcích města Budějovic nebo jeho poddaných z Vráta, měli právo Budějovičtí do záležitostí na Velkých Horách mluvit. Jejich povinnost bylo také postavit v hornické osadě kostel. Není však divu, že stavět kostel pro nekatolíky odmítali. Stěžují si na místní obyvatele, že zavádějí nové zvyky, že odvracejí okolní lid od katolické víry, že mají jiné obřady, že nedrží půst, že určují svátky dle svého kalendáře a další výčty znaků hereze a neposlušnosti. Proto také stavbu kostela pro „kacíře“ na Velkých Horách oddalovali. Avšak dne 15. 6. 1556 vydal sám hormistr Matyáš Morgenstern rozkaz ke stavbě kostela. Nejprve povstalo kněžiště, loď s věží byla dostavěna až v době vlády Rudolfa II., za něhož byla osada povýšena na město a obdržela jméno Rudolfov. Jako rok dokončení stavby kostela je uváděn letopočet 1583, tedy dva roky před zmíněným povýšením na město. Věž byla dostavěna údajně až roku 1614.

Ačkoliv dle Ferdinandova povolení se mělo jednat o kostel utrakvistický, ve skutečnosti sloužil luteránům. Traduje se, že hlavní prostor sloužil luteránům a katolíkům byla vyhrazena malá boční kaple na jižní straně (dnešní kaple Panny Marie Lurdské). Nevíme o tom, zda došlo k výstavbě fary, a zdá se spíše, že kazatelé museli i se svými rodinami bydlet ve vlastních domech nebo v podnájmu.

Po vypuknutí vzpoury stavů proti císaři vyplenila roku 1619 císařská a budějovická vojska Rudolfov jako sídlo hlavního stanu stavovského vojska a „hnízdo kacířů“. Zničené a vylidněné horní město postoupil Ferdinand II. v prosinci roku 1620 Budějovicím. Teprve za tři roky se zde začínají usazovat noví obyvatelé, tentokrát většinou zemědělci, jen někteří původní osídlenci se vrátili zpět. Roku 1628 se tito lidé již hlásí k římskokatolické církvi v souvislosti s rekatolizací, tedy úsilím císaře a katolické církve sjednotit lid v jediné pravé víře Kristově. Jediným povoleným náboženstvím v Čechách a na Moravě byl katolicismus, výjimku tvořili pouze Židé (kteří neměli vinu na vzpouře a jejichž náboženství se Habsburkové snažili tolerovat jako prastarý kořen křesťanství), všechny ostatní protestantské denominace a sekty musely ze země odejít.

V Rudolfově působilo i několik řádových misionářů, ve třicátých letech sedmnáctého století víme např. o augustiniánu P. R. Stramansovi a o proslulém jezuitském knězi P. Adamu Kravařském. Jeho misie byly díky svatému životu a osobnímu charismatu neobyčejně úspěšné nejen zde, ale i po celých Čechách. Dosavadní luteránský kostel byl opraven (pod poškozenou klenbu pořízen plochý dřevěný strop), rekonciliován, přeměněn na katolický a zasvěcen jednomu z patronů Čech – sv. Vítu (snad i v souvislosti se dnem vydání Morgensternova příkazu ke stavbě?). Pravděpodobně roku 1640 byla postavena také budova katolické fary v místě, jak ji známe dnes.

Koncem sedmnáctého století již dochází k určité stabilizaci náboženských poměrů, katolická víra zapouští díky intenzivní výuce své kořeny. Roku 1698 darovali rudolfovskému kostelu českobudějovičtí kapucíni oltář Panny Marie Pasovské (do dnešní doby bohužel nedochovaný) s gotickou sochou Rudolfovské Madony. V první polovině osmnáctého století, v době vrcholného baroka, kulminovala vlna náboženského vzepětí a nadšení. Každý rok chodilo z Rudolfova procesí k Panně Marii do Dobré Vody, na Staré Město do Budějovic, do Borovan, do Doudleb, do Lišova, a též na svátek sv. Auraciána, k ostatkům tohoto starořímského mučedníka, uloženým v budějovickém farním kostele sv. Mikuláše. V den 21. listopadu (od roku 1713) pak také k Panně Marii Budějovické do dominikánského kostela v Budějovicích v souvislosti se slibem v době morových epidemií. O slavnostech Božího Těla se konaly honosné průvody na veřejnosti. Při příležitosti svatořečení sv. Jana Nepomuckého putovalo také z Rudolfova procesí do Prahy. Lidé se vzájemně zdravili „Pochválen buď Ježíš Kristus“ a účast na nedělní mši svaté byla samozřejmostí.

Roku 1715 byl zrušen starý hřbitov u kostela sv. Víta a založen nový v sousedství školní zahrady, kde se nachází dodnes. Za zmínku stojí, že v letech 1713–34 působil v Rudolfově zbožný a neobyčejně schopný kněz, P. Jakub Achart, kterému se mj. nakrátko podařilo obnovit místní těžařství. Vnější vzhled budovy kostela se ani v tomto období nijak výrazně nezměnil.

Doba josefinismu – v porovnání s dobou barokní – přináší náboženskou vlažnost, kterou lze sledovat ještě v první polovině devatenáctého století. Toto století se pak na rozdíl od předešlého věku začíná zabývat více otázkami nacionálními než otázkami spásy a věrouky. Roku 1830 byl rudolfovský kostel vyloupen a znesvěcen. Zloděj se odvážil vztáhnout svatokrádežnou ruku i na svatostánek a uloupit monstranci a ciborium se svatými hostiemi. V Rudolfově, kde vedle sebe žili Němci a Češi, byl národnostní spor velmi žhavý. Kolem poloviny devatenáctého století získal P. Adalbert Chum svolení střídat bohoslužby v českém a německém jazyku, později Němci vytloukli faráři P. K. Melicharovi okna na faře, protože zaváděl české bohoslužby.

O průběhu dvacátého století se zmíníme jen letmo. Zvláště v prvním desetiletí československé republiky došlo v euforii a pod heslem „Pryč od Říma!“ k odpadu části rudolfovských obyvatel od katolické církve a u některých k přestupu do tzv. československé církve (od roku 1956 s vlastní budovou sboru). Po skončení druhé světové války byli začátkem roku 1946 odsunuti němečtí obyvatelé. V roce 1939 byl v Rudolfově katolickým knězem P. Josef Plojhar, na rudolfovské faře nacisty zatčený a vězněný v koncentračních táborech. Neblaze však později proslul jako kolaborant s komunistickým režimem. Až do roku 1994 zde sídlili správci farnosti, od té doby je Rudolf spravován ze sousedních farností.

Renesanční vzhled kostela, pokud se týká hmoty a dispozice, se v podstatě nezměnil až do současnosti. Po stránce uměnovědné proto rudolfovský kostel sv. Víta patří k nejcennějším ukázkám renesančních luteránských kostelů v Čechách. Typické znaky renesančního stylu vykazují okna s přechodem lomeného a půlkruhového oblouku, trojlodní dispozice s tribunami, maltová žebra nepravé síťové klenby a hřebínkové klenby v postranních lodích.

Rudolfovská Madona

Bočnímu oltáři Panny Marie ve farním kostele sv. Víta v Rudolfově patří gotická socha Madony s Ježíškem, jedna z nejstarších v Čechách. Sochu věnovali do Rudolfova roku 1698 budějovičtí kapucíni s oltářem Panny Marie Pasovské (který se však do dnešních dnů nedochoval). Je vyřezána z jedlového dřeva a má výšku 141 cm. Dřevořezba je některými odborníky (Rulíšek) datována do let poslední vlády Přemysla Ot. II (1270–80), jiní ji však většinou datují až do počátku čtrnáctého století (Kutal) nebo do doby kolem roku 1340 (Denkstein). Původně snad patřila dominikánskému klášteru v Českých Budějovicích.

Typologicky je Madona z Rudolfova odvozena z gotického sochařství francouzských katedrál. Charakteristická je uzavřenost hmoty a strnulá hieratičnost. Ježíšek oděný v dlouhou řízu držel v levé ruce (torzo) zřejmě zeměkouli či jablko, pravou ručkou se dotýká matčiny brady. Tělo Ježíška je spolu se zápěstím levice Panny Marie vyřezáno z jednoho kusu dřeva a je připevněno dvěma dřevěnými čepy. Hlava Madony je uvnitř dutá a v minulosti došlo k jejímu seříznutí, takže temeno chybí. Vlasy byly po stranách původně pokryty bílou rouškou, jež spadala spolu s pramenem vlasů přes ramena na prsa. Při někdejších opravách byly plastické cípy roušky odřezány. Šat Madony měl karmínově červenou barvu, šat Ježíška korálově červenou. Některými prvky jsou příbuzné Madony z Březence u Chomutova, ze Strakonic, z Rouchovan na jihozápadní Moravě či ze štýrského Admontu. Avšak přímou analogii pro tuto Madonu zatím neznáme. Vladimír Denkstein zařazuje Madonu Rudolfovskou s její „robustní hmotností, tělesností a zejména kulatým obličejem s podbradkem a zavalitým krkem do oblasti švábské z první poloviny čtrnáctého století“.

V sedmnáctém a osmnáctém století požívala Madona Rudolfovská veliké úcty. Roku 1740 udělil papež Benedikt XIV. mariánskému oltáři plnomocné odpustky. K poctě Madony byla založena mariánská družina, socha byla oblékána a nošena na nosítkách v procesích na Dobrou Vodu u Českých Budějovic a na jiná poutní místa. Při oblékání do rozličných šatů Madona zřejmě přišla o pravou ruku, která se zachovala jen v torzu. Socha rovněž obdržela mnohé votivní dary (zpráva z roku 1692 uvádí, že byla oloupena o tolar).

Roku 1771 pořídila farnost nový oltář pro sochu Rudolfovské Madony. Náklady hradili z větší části rolníci z přifařené obce Vráto. Matěj Graman našel na svém poli při orání poklad – peníze z války a ty použil na zvelebení kostela. Na mense mariánského oltáře je tento výjev znázorněn drobnou malbou v kartuši s písmeny M. T. G. a letopočtem 1771. Ještě ze začátku devatenáctého století máme záznamy svědčící o tom, že rudolfovské ženy hojně obdarovávaly Madonu různými šaty ze vzácných látek.

Madonu objevil na bočním oltáři rudolfovského kostela roku 1937 historik umění Vladimír Denkstein z Městského musea v Českých Budějovicích. Socha byla až k soklu oblečena do roušky z těžké látky, temeno hlavy zakrývala barokní korunka a tvář pokrývala silná vrstva přemalby. Roku 1947 došlo úsilím Adolfa Trägera k zápůjčce Městském muzeu v Českých Budějovicích. Dle reversu ze dne 2. 9. 1947 ji převzalo Městské muzeum v Českých Budějovicích na neurčitou dobu za účelem zjištění jejího stáří, eventuálně jejího restaurování, s podmínkou, že zůstává depozitem a je ve vlastnictví kostela v Rudolfově. Následujícího roku dokončil restaurování Madony prof. Bohuslav Slánský a vrátil soše půvab raně gotické plastiky. Při průzkumu zjistil čtyři vrstvy přemaleb a pod nimi původní zlacení vlasů a původní polychromii na obličeji Madony a Ježíška, zbytky modře v záhybech svrchního roucha a někdejší karmínově červené barvy na spodním rouchu, jejichž lazury ztratily stářím průhlednost. Po vzniku Alšovy jihočeské galerie roku 1953 se Madona dostala do Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Teprve roku 1956 nechala galerie pořídit sádrovou kopii pro rudolfovský kostel. Originál je dnes vystaven v tamní expozici a zůstává majetkem farnosti. Rudolfovská Madona patří k nejcennějším památkám raně gotického sochařství v rámci celé České republiky.

Jiří Černý

Poznámka: Cílem tohoto příspěvku je upozornit na některé zajímavé momenty české kulturní historie. Nebyl psán s úmyslem vytvořit historickou studii, ale s určitým zjednodušením popularizovat dějiny. Jako hlavní podklady posloužily především monografie B. Böhnela Dějiny města Rudolfova (1956) a článek F. Vavrušky ve Farním věstníku pro České Budějovice a okolí (1936).

Převzato z časopisu Te Deum 2009/3. Původně článek vyšel na stránkách Katolická kultura.

Fotografie kostela sv. Víta, jejíž autorkou je Jitka Erbenová, byla převzata z Wikimedia Commons pod licencí Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported. Je možno ji sdílet a upravovat – při zachování licence a uvedení autora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *