Boj o právo na život (Seznam základních požadavků na křesťanské politiky II)
Mezi základní témata, která si vyžadují od křesťanské politiky mimořádnou pozornost, patří lidská práva. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že mluvíme-li o lidských právech, jsou to skutečná lidská práva, tj. lidská práva křesťansky pojatá, ne jejich karikatura založená na ateismu či pohanství. Protože prvním a nejdůležitějším lidským právem je právo na život, probereme ho dnes jako první a samostatné.
Křesťanství nám říká, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a ke službě Bohu. To mu propůjčuje důstojnost a ochranu, z níž se odvíjejí jeho lidská práva. V tom si jsou rovni všichni lidé po celé trvání svého pozemského života, tj. od početí po smrt. To stanoví rozsah povinností jednotlivců i státu vůči jedinci. A protože stát je zde od toho, aby chránil lidská práva a důstojné životní podmínky svých občanů a všech, kdo na jeho území žijí, je jeho povinností chránit lidský život v celé jeho délce. A povinností křesťanů (a v prvé řadě křesťanských politiků) je za takovýto stav bojovat – snažit se ho navodit, pokud ještě neexistuje, a snažit se ho udržet, pokud již existuje. Pokud tak nečiní, nemají ani nejmenší právo nazývat se křesťanskými politiky. Která témata s tímto souvisí?
První je téma potratů a potratových jevů (třeba při umělém oplodnění). Dnes již věda zcela jasně a jistě ví, že nový lidský jedinec vzniká splynutím vajíčka a spermie, což automaticky znamená, že úmyslné zničení embrya v jakékoliv fázi jeho vývoje je vraždou. Proto musí být potrat bezpodmínečně zakázán a patřičně trestán, jak ostatně Církev zdůrazňuje ve všech podstatných dokumentech, které se k tomuto vyjadřují. Dokonce výslovně říká, že žádný stát nemá právo potraty povolit a že propotratové zákony se natolik příčí Božím zákonům, že je nikdy nelze považovat za platné a katolík je nesmí respektovat. Je mimořádně frustrující, že v této zemi není žádná větší strana, která by toto respektovala…
Zde cítím potřebu odbočit a podat malé vysvětlení: nepovažuji KDU-ČSL za příliš malou stranu. Jen jsem coby člen její Zdravotní komise (kde zasedám za Mladé křesťanské demokraty) se smutkem zjistil, že tento jediný správný a Církví požadovaný postoj v ní kromě mne NIKDO nehájí, dokonce ani ti, co neustále nosí na klopě znak hnutí pro-life, mluví v televizi o možném omezení potratů či o volbách vylepují pro-life plakáty. Když jsem navrhl některé pro-life položky do lidoveckého programu, byl jsem zasypán frázemi o tom, že se KDU-ČSL musí vyhnout fundamentalismu, či jakou katastrofou (!!) by byl zákaz potratů, pokud by k němu někdy došlo. Zkrátka a dobře, potřebujeme nové lidovce nebo jinou, lepší stranu.
Dalším tématem je euthanasie, akt kombinující vraždu se sebevraždou. My křesťané dobře víme, že člověk nemá ani právo spáchat sebevraždu, nemluvě tedy o tom, že by měl právo někoho žádat, aby ho zavraždil. Navíc pro sebevraždu je velmi těžké hledat nějaký legitimní důvod, neboť lidský život má cenu sám o sobě. Je tedy zcela zcestné mluvit o dožívajícím životě, o bezcenném životě starého, nemocného nebo postiženého člověka. Ať je člověk jakkoliv nemocný, jakkoliv závislý na ostatních, vždy zůstává člověkem a jeho důstojnost je nedotčena. Není proto možné zavádět euthanasii, která by relativizovala cenu lidského života, naváděla lidi k sebevraždě a otevírala bezpočet cest, kterými by byli lidé k sebevraždě dotlačeni.
Poslední otázka je otázka trestu smrti. Z hlediska křesťanské víry je trestat smrtí vpodstatě nepřijatelné, neboť sebevětší zločinec zůstává člověkem. Přesto je možné trest smrti v extrémních případech ukládat – ovšem nikoliv jako trest, ale jako obranu společnosti tehdy, když ji nelze chránit jinak. V dnešních katechismech často nalezneme tvrzení, že dnes už trest smrti není potřeba. Troufám si tvrdit, např. při pohledu na Somálsko, že to v některých částech světa neodpovídá realitě. U nás jsem ale za neexistenci trestu smrti rád.
Ignác Pospíšil
Hmmm, souhlas, jen snad možná by bylo zajímavé z biologického hlediska polemizovat kdy skutečně dochází k zformování jedince.
Je to skutečně okamžik při splynutí spermie a vajíčka jak říkáš? Jestliže jedinec dostává svou jedinečnost a důstojnost při splynutí gamet, je to okamžik kdy je obdarován duší?
Nejde o formální otázku.
Jak je to s dvojčaty? Tedy s jednovaječnými dvojčaty? Splynutím spermie a vajíčka vzniká zygota, ta prochází několika fázemi až do fáze blastocystu (kolem 7.-8. dne), pokud se kdykoliv do té doby zygota rozdělí, vzniknou dvě embrya a mohou se narodit dva jedineční lidé.
Pokud tedy říkáš: „Dnes již věda zcela jasně a jistě ví, že nový lidský jedinec vzniká splynutím vajíčka a spermie“ tak musím konstatovat, že věda to takto jasně zcela jistě neříká a neví. Jedinec ve smyslu jedinec.. s určitostí není formován až do osmého dne (hypoteticky by mohlo dojít k samovolnému rozdělení i později, to je, pak ale tragické a vede k siamským dvojčatům).
A jak z toho odvozovat lidskou jedinečnost pak tedy přímo také nevím, ale věřím, že dvojčata nemají jednu duši.
Můj, biologův, pocit je, že přechod k jedinečnosti lidské bytosti odpovídá až okamžiku, kdy se shluk stejných buněk zygoty začne formovat do jedinečného embrya (8. den), moment, po kterém nelze umožnit aby z embrya vzniklo víc lidí, embryo buď může růst a vyvinout se v člověka či zemřít.
Jaký je v tomto oficiální postoj Církve? S jakou určitostí/neurčitostí je stanoven na splynutí gamet? Vyvíjel se tento pohled nějak?
Na postojích k potratům to nic nemění. Nemůže.
Promiň, ale pokud jde o biologii, nemohu s Tvým pohledem souhlasit. Jedinec nepochybně je už zygota. Možnost vzniku jednovaječných dvojčat nemá s touto otázkou nic společného – mnoho jednodušších živočichů má možnost nepohlavního rozmnožování zachovanou i po delší úsek svého života, někdy dokonce na celý, a není to důvodem pro tvrzení, které zde chceš předkládat v případě člověka (tj. že není jedinec, pokud se může nepohlavně rozmnožit dělením).
Pokud jde o okamžik oduševnění, je to složitá otázka. Nejrozšířenější je názor, že duše vzniká společně s tělem – tedy při vzniku zygoty. Není to ale myslím dogma a existují ale i jiné názory, ale víceméně to nemá vliv. Ať už křesťanští učenci zastávali jakoukoliv teorii o tom, kdy člověk dostane duši, vždy se shodli na tom, že potrat je smrtelný hřích a těžký zločin i v případě, že by v plodu duše ještě nebyla.
Netuším, jak je vyřešena duše u jednovaječných dvojčat, možná vznikne nová, možná se může duše rozdělit taky, možná jsou dvě už od začátku. Nepovažuji to za důležité. Nicméně myslím, že se o tom diskutovalo tady: http://cirkev.wordpress.com/2009/12/30/zahada-jednovajecnych-dvojcat/
Velmi zajímavé, díky Ti za odkaz a za dopověď. Je zajímavé (a nepochyboval jsem o tom) , že tuto otázku řešili již Církevní otcové.
S tím potratem, věřím, že máš pravdu – konec konců na konci svého příspěvku jsem taky naznačil, že na vadnost potratu to nemá vliv :). Ale, také koneckonců už to že o tom církevní otcové přemýšleli, naznačuje že nepodstatné to jako celek není (viz dole).
Pokud tvou argumentaci chápu a shrnu, pak případ jedn. dvojčat chápeš tak, že nejdřív jeden lidský jedinec vznikl už splynutím gamet a ten již mohl jedincem definitivně zůstat, případně, když dojde k rozdělení, prostě dojde k rozmnožení tohoto člověka a první jedinec se neukončí, nýbrž jen ještě jeden jiný jedinec přibude.
Určitě bych z čistě biologického hlediska neoperoval s pojmem jistoty ohledně tvorby jedince, přeci jen, stav o kterém mluvíme, je značně odlišný např. od Mořské sasanky, která se může začít dělit. Všechny buňky v Marule jsou v každém okamžiku plně totipotentní a vzájemně rovnocenné, každá z nich je samostatně životaschopná v jakékoli budoucí roli. Z mého pohledu – v okamžiku rozdělení, které je symetrické, původní „jedinec“ pokud existoval, existovat přestal a místo toho by vznikli dva zcela noví jedinci A to, že marula je pernamentně totipotentní v každém svém bodě apriori zpochybňuje nějakou pevnou podstatu tohoto jedince, zpochybňuje existenciální jedinečnost.
(U některých typů organismů a to sám víš, které se rozdělují asexuálně se skutečně také o jedincích ani nemluví)
To symetrické dělení buněk jdoucí až k blastule je dosti obyčejný proces. Největším zázrakem, kterému dosud nikdo tak úplně nerozumí je okamžik samoorganizace jinak stejných buněk do složitějších struktur, jejich náhlá differenciální diferenciace v náhle vzniklém morfogením gradientu a neuvěřitelná kreativita embryogeneze, která nastává poté. To je opravdu zázrak. Zázrak zrození.
Vlastně mne na tom teď ta biologie taky zas tak nezajímá :), ale to oduševnění. Ať se na to koukám, jak chci, teprve okamžik, kdy je zabit člověk s duší, je to vražda. Smrtelný hřích. Lidská duše.
Když by se lidský jedinec rozdělil, co s lidskou duší?
Pro většinu potratářů to rozdíl není, naprostá většina potratů se děje až po sedmém dni a to je IMO tedy vražda vždy a zároveň potrat může být a bude špatný i přesto, že by to přitom nebyla přímo vražda.
To co by to, ale, v mých očích mimo jiné znamenalo je, že lidské tělo by nemělo potenciální „konstrukční vadu“, v tom smyslu, že by nedocházelo k miriádám úmrtí lidkých jedinců v miriádách případů v prvních hodinách po splynutí gamet (protože těm vlastně ještě duše nebyla vložena), které jsou součástí obyčejné lidské biologie. Mnoho zygot – miriády – se nedostane do fáze embrya a odejde z těla.
Nedávno jsem četl web věnovaný těhotným ženám. Viděl jsem také jak trpí ty, které samovolně potratili a ty okamžiky prvních dnů, kdy ještě ženské tělo nedrží život děťátka při životě za každou cenu, ale jak je to zcela mimo volní kontrolu matek, které by to dítě chtěli. Jenže v těch prvních dnech se ještě prostě rozhoduje samo tělo podle dosti biologických kritérií.
Všichni někdy zemřeme, to není vada, to je přirozenost… Nicméně uznávám, že určitou eleganci by pozdější oduševnění v tomto smyslu mělo…
Jinak s tím zánikem nesouhlasím, tak se to bere u jednobuněčných, protože nezůstává žádná původní buňka. Ale to u moruly neplatí. V tomto má morula rozhodně blíž k sasance, než bakterii.
S autorem souhlasím kromě posledního odstavce, kde píše o trestu smrti. Trest smrti považuji v některých případech za oprávněný za zvlášť závažné zločiny (např. vražda, nevyprovokované znásilnění). Trest smrti schvaloval sv. Tomáš Aq. (např. v II-II q. 64 a. 2), sv. Alfons z Liguori. Též katechismus vydaný z rozkazu tridentského sněmu učí, že je dovoleno odsoudit a popravit zločince.
Jako cíl trestu se uvádí ochrana společnosti, náprava provinilce a nastolení spravedlnosti. Jestliže je dosaženo cíle, přestává to, co jest k cíli. Ale v soudní praxi se neděje, že když se zločinec napraví, je hned propuštěn z vězení nebo vůbec nezavřen. Stejně tak není jeho trest hned ukončen, když už přestane být možné, že by nadále škodil společnosti z důvodu jeho zdravotního stavu. Z toho plyne, že ochrana společnosti nebo náprava zločince nejsou hlavním cílem trestu, ale jen vedlejším. Hlavním cílem trestu je proto nastolení spravedlnosti tím, že zločinec si odpyká trest úměrný velikosti jeho zločinu, což nevylučuje, aby mu bylo prokázáno milosrdenství (milost). Proto mám za to, není pravda, že trest smrti je dovoleno aplikovat jen za podmínky, že společnost nelze jinak ochránit.
Co se pak týče eventuálního opětného zavedení trestu smrti v naší zemi, stejně jako autor mu nejsem nakloněn (snad kromě některých případů, kdy je zcela nezpochybnitelné, že dotyčný skutečně spáchal zločin). Důvod spatřuji v současné prohnilosti celého policejního a justičního systému.
Ten Boj o právo na život… jsou samé zákazy a příkazy. Nechce se mi to líbit. Ráda o sobě rozhoduji sama
Přesně to si jistě myslel Ďábel.
Jak to můžete vědět? To je pouze spekulace. Nový zákon o té záležitosti něco píše? mluvi o tom někde Ježíš? mám N.Zákon k dispozici, kde to mám hledat?
Hmmm, Desatero je co?
Jo přikázání.
Aha!
To z Desatera není jednoznačné-
Co je nejednoznačné na pokynu „nebudeš vraždit“?