Má-li někdo misálek, např. Schallerův, může se poněkud divit tomu, že je v něm přijímání věřících nějak odbyto. Je to mimo jiné důsledek toho, že v tridentském misále přijímání věřících není. A to je zase mimo jiné důsledkem toho, že mše svatá může být celebrována i bez přijímání, resp. účasti věřících vůbec, čili může při ní přijímat jen celebrant. Ritus přijímání věřících je dán ne v misálu, nýbrž v rituálu, a tak v případě přijímání věřících na příslušnou stať v rituálu celebrant „odskočí“ a po ukončení přijímání věřících se z rituálu do misálu „vrátí“ (pro moderního člověka pracujícího s počítačem nejde o nic zvláštního, nejvýše může obdivovat to, jak katolická církev dokázala „programátorsky myslet“ už před staletími).

Naznačená nezávislost přijímání věřících na misále (ale ovšem nejen ona) umožnila Janu XXIII. v roce 1960 jeho ritus poněkud zkrátit. A tak si nejprve popišme, jak probíhá přijímání věřících dle původního ritu, a pak, jak bylo zkráceno.

Původní forma přijímání věřících

Její začátek používá texty totožné s Confiteor ministrantů, následujících Misereatur a Indulgentiam a příslušných odpovědí Amen (viz O tridentské mši svaté I – stupňové modlitby na str. 74-77 v prvním čísle z roku 2007 našeho časopisu, kde jsou v plném znění i v překladech). Zhruba řečeno, ministranti by měli začít Confiteor, když vidí, že se celebrant připravuje k přijímání z kalicha. Během modlitby Confiteor celebrant dokončí přijímání, otevře svatostánek, kde je ciborium s proměněnými hostiemi, a poklekne před ním na pravé koleno. Ještě lepší je, když se ministranti během několika mší svatých poučí, kdy by měli Confiteor začít, aby už byl při celebrantově pokleknutí ukončen (jinak celebrant na ukončení čeká), a na ono pokleknutí zazvoní, a to jednoduchým způsobem, tedy podobně jako např. na začátku obětování (viz O tridentské mši svaté V – obětování na str. 66-69 v pátém čísle TD z roku 2007). Celebrant vyjme ciborium ze svatostánku, odklopí jeho víko (případně i s velem, pokud ono na ciboriu je), pak poodstoupí poněkud vlevo, tedy směrem k evangelní straně, a za pravou rukou se otočí k věřícím. Poté celebrant vysloví modlitbu Misereatur se sepjatýma rukama, na kterou ministranti odpovědí Amen, a na to vysloví modlitbu Indulgentiam, při které znamená směrem k věřícím velký kříž jako při žehnání. Ministranti odpovědí rovněž Amen.

Celebrant se pak obrátí za svou levou rukou zpět k oltáři, opět poklekne před svatostánkem a uchopí ciborium u jeho nodu do levé ruky tak, že má stále palec s ukazováčkem spojen, otočí se za pravou rukou směrem k věřícím (tentokrát bez předchozího úkroku stranou), z ciboria, které drží před svou hrudí, vezme mezi palec a ukazováček pravé ruky jednu z hostií, pozvedne ji nad střed ciboria, ne příliš, ale tak, aby ji věřící mohli vidět, a říká: Ecce Agnus Dei, ecce qui tollit peccáta mundi, a na na to třikrát Dómine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum, sed tantum dic verbo et sanábitur anima mea. První věta přeložena slovo za slovem znamená „Hle Beránek Boží, hle, který snímá hříchy světa“, a druhou už známe z přijímání celebrantova popsaného v minulém výkladu: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale jen řekni slovem a bude uzdravena duše má.“

Věřící se skloní a při každém opakování druhé věty se bijí v prsa a říkají ji spolu s celebrantem. Totéž činí i ministranti až na jednoho, který na začátku každého opakování dá jednoduchý signál zvonkem (stačí jediný úder).

Pokud je to technicky možné, přejdou v krátkém intervalu mezi druhým Amen a celebrantovými slovy Ecce Agnus… ministranti každý „za svůj roh“ a kleknou si tedy na nejnižší stupeň proti sobě navzájem. Je to proto, aby během přijímání věřících neklečeli zády ke Kristovu Tělu, které nese a rozděluje celebrant. Pokud to není technicky možné, zůstávají klečet tam, kde byli předtím. Pokud se některý z ministrantů rozhodne přijímat, přejde k ose oltáře a poklekne na nejvyšší stupeň, aby přijímal první a aby se celebrant nemusel k němu extrémně nahýbat. Pokud pak nejde k věřícím s paténou (viz dále), zařadí se ihned po svém přijímání k ostatním ministrantům, aby nepřekážel celebrantovi v sestupu ze stupňů.

Celebrant jde k přijímajícím věřícím, kteří klečí (nikdy nestojí), a to zpravidla u mřížky, pokud je k dispozici, a ze svého pohledu jim postupně odleva doprava rozděluje Kristovo Tělo. Po jeho pravé ruce se k němu připojí jeden z ministrantů, který si ke konci celebrantova přijímání dojde pro „paténu“ a dává ji k bradě každému přijímajícímu věřícímu, aby se na ni zachytily případné padající úlomky proměněné hostie nebo – v případě nehody – sama celá hostie.

Dali jsme slovo paténa do uvozovek, abychom naznačili, že jde o jiný předmět, než je paténa, kterou používá celebrant. Nazývá se také paténa (někdy slangově „tácek“). Bývá z praktických důvodů širší, někdy s menší rukojetí.

Celebrant udělá nad obličejem každého přijímajícího s podávanou proměněnou hostií kříž a pronáší slova Corpus Dómini nostri Jesu Christi custódiat animam tuam in vitam aetérnam. Amen, což slovo za slovem znamená „Tělo Pána našeho Ježíše Krista kéž zachová duši tvou k životu věčnému. Amen.“ V tridentské liturgii neexistuje nějaké přijímání „na ruku“, ani nějaká odpověď přijímajícího (i to závěrečné Amen vysloví celebrant), takže přijímající ke konci otevře dostatečně ústa, dostane na jazyk proměněnou hostii a ústa zavře. Když přijme poslední věřící, celebrant se vrátí k oltáři, tam s ním jde po jeho pravé straně doprovázející ministrant a položí paténu na oltář, když byl předtím na jedno koleno poklekl.

Zkrácená forma přijímání věřících

Výše popsaná původní forma nevyšla zdaleka z užívání – viděl jsem ji např. v květnu 2008 v bazilice Panny Marie v Lurdech. Byla však, jak už jsme poznamenali, rozhodnutím Jana XXIII. z roku 1960 zkrácena tak, že všechny texty opakující se ze stupňových modliteb byly vypuštěny. Znamená to, že po svém přijímání celebrant ihned otevře svatostánek, poklekne před ním, vyjme ciborium, odklopí jeho víko, otočí se k věřícím a s pozvednutou hostií pronáší Ecce Agnus Dei… Pak už vše proběhne jako v původní formě. I v tomto případě ovšem platí, že neexistuje žádné přijímání na ruku ani žádná odpověď přijímajícího.

V obou formách – původní i zkrácené – celebrant po návratu k oltáři přiklopí na ciborium víko, vloží ciborium do svatostánku, poklekne před ním a zavře jej. Ministrant dává při pokleknutí signál zvonkem, a to stejný jako prve, při pokleknutí před právě otevřeným svatostánkem.

Příležitostné modifikace

S ciboriem mohou nastávat některé komplikace. Během liturgických „reforem“ mohl být např. svatostánek zlikvidován a ciborium je uchováváno někde dál, např. v pastoforiu nebo ve svatostánku oltáře v postranní lodi. V takovém případě jde pro ciborium celebrant sám a nenechává se v tom zastupovat nějakým „eucharistickým asistentem/asistentkou“. Když na příslušné místo ani jeden z ministrantů nevidí, pak ten se zvonkem jde před celebrantem (ostatní, pokud jsou přítomni, zůstávají klečet na svých místech). Před prostorem, kde ciborium je, celebrant poklekne (na jedno koleno), ministrant na obě, a dále se pokračuje podobně, jako by tomu bylo u oltáře: celebrant dvířka daného prostoru otevře, poklekne, ministrant zazvoní, celebrant ciborium vysune a odnese k oltáři, u něhož celebruje. Ministrant jde před ním a pokračuje, jak bylo výše uvedeno. Podobně i po přijímání věřících celebrant, doprovázen ministrantem, odnese ciborium tam, kde má být uschováno, vloží je dovnitř, poklekne, ministrant přitom zazvoní a celebrant prostor uzavře.

Může se stát, že nejsou k dispozici hostie v ciboriu, a tak během mše svaté celebrant promění nově naplněné ciborium (viz část O tridentské mši sv. IX. – Proměňování na str. 74-78 třetího čísla TD z loňského roku) a z něho bude rozdílet přijímání věřícím. V tom případě poklekne u středu oltáře (vlastně před ciboriem s nově proměněnými hostiemi) podobně, jako by to bylo před právě otevřeným svatostánkem, a pak pokračuje v původní, nebo zkrácené verzi (odklopí víko ciboria atd.). Může se naopak stát, že při rozdílení věřícím ciborium vyprázdní. V tom případě už nekleká před svatostánkem a prázdné ciborium nechává na oltáři, aby ho vyčistil spolu s kalichem, jak bude popsáno v příští části.

Někde bývalo zvykem, že bylo-li více ministrantů, jeden nebo dva vzali svíci a buď chodili s celebrantem rozdílejícím přijímání věřícím, nebo během tohoto přijímání každý u jednoho konce mřížky. Lze to tolerovat, i když to není liturgicky vyžadováno. Může se ovšem stát, že není žádný ministrant. V tom případě vezme celebrant paténu sám, a to do pravé ruky mezi ukazováček a prostředníček a dá ji prvnímu přijímajícímu, který musí pochopit, že si ji má sám podržet pod bradou a pak předat svému sousedovi. Nějaká liturgická lidová tvořivost ze strany věřících, např. to, že si drží pod bradou otevřený zpěvník, jaká se občas vyskytla někdy před půlstoletím, je zcela nepřípustná.

Není ovšem přípustná ani liturgická tvořivost celebrantova, např. organizovat nějaká kolečka přijímajících věřících, jak to lze občas pozorovat v souvislosti s pokoncilním ritem. Naopak by každý věřící měl u mřížky po přijímání malou chvíli (asi jednu sekundu) v kleče setrvat a využít tuto chvilku pro nejdůvěrnější komunikaci s Ježíšem, a pak od mřížky odejít sice beze spěchu, ale bez dalších akcí (poklekání apod.), aby nepřekážel těm, kdo přicházejí po něm. Výjimky jsou dvě: ti věřící, kdo přijímají na levém konci mřížky, mohou zůstat klečet o něco déle a vstát až potom, co kolem nich přejde celebrant vracející se směrem k začátku mřížky. Druhou výjimkou jsou věřící v poslední řadě. Pokud si toho všimnou a vědí, že na jejich místo u mřížky už nikdo nečeká, mohou zůstat klečet déle a vstát, až když se ozve signál zvonku oznamující, že celebrant zavře za ciboriem svatostánek.

Na mřížce bývalo k dispozici bílé plátno, které k ní po obou jejích úsecích bylo přivázáno a viselo směrem k oltáři, zatímco během přijímání věřících bylo obráceno na horní povrch mřížky. To udělal ministrant před Confiteor a navrátil do původního stavu po svých povinnostech, které budou popsány v příští části. I když se o tomto plátnu zmiňují rubriky tridentského ritu, je dnes jeho použití problematické, když mřížky jsou většinou zlikvidovány.

Další pokyny pro věřící a zpěv

Zaobíráme se zde chováním věřících podrobněji, neboť jejich „aktivní“ účast je při přijímání největší, a tak vzniká i nebezpečí, že se může stát i tou nejchaotičtější částí.

Při úvodních slovech původní i zkrácené verze věřící klečí. Pro původní verzi je vhodné, když celebrant říká modlitby Misereatur a Indulgentiam nahlas a když odpovědi na ně vysloví všichni věřící. Předcházející Confiteor by měli recitovat jen ministranti, kteří v tom reprezentují ostatní věřící (poznamenejme, že při mši sv. s asistencí zpívá Confiteor jáhen!). Jak už jsme naznačili, je v původní i zkrácené verzi vhodné, když to trojí opakování Domine non sum dignus… říkají všichni věřící. Pokud však se na kůru zpívá nějaká vícehlasá mše, bývá její část Agnus Dei obvykle tak dlouhá, že ani při začátku přijímání věřících není její konec. Pro tento případ je možno nechat všechny uvedené texty na celebrantovi a ministrantech. Je to nejen proto, aby nedocházelo k překřikování zpěvu, ale i proto, že tato praxe byla v tridentském ritu (v jeho původní verzi) zákonitá (slovní účast věřících se ustálila až v souvislosti s verzí zkrácenou).

Pokud byl zpěv Agnus Dei chorální nebo alespoň časově přiměřený, existují pro hudební doprovod přijímání věřících různé možnosti. Předně, varhaník může celou dobu mírně preludovat. Za druhé, a to zejména, je-li k dispozici schola, která zpívá proprium, lze z tohoto propria zpívat část Communio, dle počtu přijímajících ji opakovat i několikrát s proložením příslušného žalmu; přiměřený počet jeho veršů by měl být uzavřen dvěma verši doxologie Gloria Patri…, podobně jako v případě introitu – viz část O tridentské mši svaté II – Introit a Gloria na str. 68 druhého čísla TD roku 2007 (a podobně jako se doxologie nepraktikuje v introitu ve dvou týdnech před Velikonocemi, je třeba ji v uvedené době opustit i při této praxi zpěvu communia). Žalmy zpívané ke communiu jsou explicitně vypsané pro večerní mši sv. na Zelený čtvrtek v Ordo Hebdomadae Sanctae instauratus (viz např. ve vydání Usuálu z roku 1964 na str. 680-674), jinak je musí vedoucí scholy určit tak, aby byly pokud možno z téhož žalmu jako samo communio nebo z nějakého jiného biblického textu, který textu communia obsahově odpovídá či je doplňuje (v případě, že text communia není z žalmu); jistým podnětem mohou být i žalmy k jednotlivým communiím doporučené v Graduálu Pavla VI. (avšak pozor, ne všechna communia jsou v pokoncilním ritu zařazena na tytéž liturgické příležitosti jako v tridentském ritu).

Další možnost spočívá v tom, že se communio zazpívá až po přijímání věřících. Taková byla praxe v tridentském ritu do roku 1958 a do jisté míry odpovídala praxi figurálních mší, v nichž byla část Agnus Dei tak dlouhá, že často trvala přes přijímání věřících. Tato praxe je přijatelná i dnes ve dvou případech: předně tehdy, když je přijímajících málo a jsou mezi nimi zpěváci scholy, a za druhé když je přijímajících větší počet a je i příležitost během přijímání věřících zpívat ještě nějaké „varium“ nebo hymnus (např. Attende Domine v postě, Adeste fideles nebo Puer natus in Bethlehem ve vánoční době, O filii et filiae ve velikonoční době, Veni Creator Spiritus o svatodušním oktávu, Ave maris stella o mariánském svátku, Adoro te devote kdykoliv během roku atd.). Podobná praxe se nabízí i tehdy, když účinkuje sbor a Agnus Dei není neúměrně dlouhé – vhodná skladba může být prokomponována i pro vícehlas, případně s instrumentálním doprovodem. Samotné instrumentální kompozice (např. smyčcový kvartet, triová sonáta nebo produkce dechového orchestru) jsou zcela nevhodné, stejně jako kytarovky, hosanovky a rovněž „vložky“ zazpívané sólistou (i když lze pozorovat, že ty se dnes vracejí do liturgické praxe i v rámci pokoncilního ritu a pod bdělým okem hierarchů, kteří jasně tento ritus i co největší zapojení věřících do slyšitelných zvuků doporučují). V Francii jsem byl při pokoncilním ritu svědkem toho, že na přijímání věřících stiskl celebrant tlačítko magnetofonu, který měl postaven vlevo od kalicha, a spustila se hudba z magnetofonového pásku. Je vhodné připomenout, že při liturgii je reprodukovaná hudba zakázána, a to nejen během přijímání věřících.

Jde-li o mši sv. s lidovým zpěvem, lze zpívat buď odpovídající sloky mešní písně nebo – zejména pokud je přijímajících více – nějakou eucharistickou píseň či píseň k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Žádný liturgický předpis neupravuje ani pořadí, jak mají věřící k přijímání přistupovat, ani jak mají být oblečeni. Je věcí nikoliv liturgie, ale společenského taktu přizpůsobit se farním, krajovým, resp. národním zvyklostem, např. že věřící přistupují k mřížce podle toho, jak zaujímají v lavicích místa (časté ve Spojených státech), nebo že mají dlouhé rukávy (např. ve Francii), ale je vhodné si uvědomit, že společenský takt se logicky staví na hlavu, dělá-li se to křečovitě (před čtyřiceti léty, kdy v Itálii patřilo ke společenskému taktu, že přijímající ženy měly hlavu pokrytou, jsem pozoroval, že řada tak asi osmnáctiletých děvčat si předávala současně s paténou z hlavy na hlavu minikapesníček nadvakrát složený – to nebyl společenský takt, ale fraška). Celebrant ovšem může vyžadovat – případně na to i na začátku promluvy upozorňovat –, že se přijímá na kolenou a do úst. Pamatuji si na událost v pražském kostele Panny Marie před Týnem, kam v době, kdy se tam pod vlivem častých návštěv z Německa už „podávalo na ruku“, přišel zákaz této praxe od kardinála Tomáška; když otec Dr. Reinsberg měl před sebou přijímajícího s nastavenýma rukama, hostii mu přiblížil k ústům, a pohybem hlavou (jakýmsi vybídnutím) naznačil něco jako „otevři pusinku“, a každý hned pochopil, o co jde.

Prof. Evžen Kindler

Toto je čtrnáctý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2009/2.

Fotografii pořídil Marko Tervaportti v Tallinnu (prosinec 2009). Celebrantem je biskup Athanasius Schneider O.R.C. Převzata z Wikimedia Commons pod licencí Creative Commons Attribution 3.0 Unported. Je možno ji sdílet a adaptovat pod podmínkou uvedení původního autora.