Příroda není hodnotou sama o sobě
Chalupská slať
Magazín ChristNet.cz zveřejnil rozhovor s otcem Markem Váchou, kde tento mluví o tom, že druhá polovina 20. století přidala ke třem tradičním rozměrům, kterými se vždy etika zabývala (vztah k Bohu, k ostatním lidem a k sobě), ještě čtvrtý rozměr, kterým má být vztah k přírodě. Mluví též podivným způsobem o „právech zvířat“. Domnívám se, že nemá pravdu a že jeho pohled je z hlediska křesťanství minimálně extremistický, spíše ale přímo křesťanství cizí…
Už samotné dělení objektu etiky na výše zmíněné tři typy vztahů je dle mého soudu značně účelové a zavádějící, neboť pokud půjdeme do hloubky, rychle zjistíme, že ve všech třech případech jde především o vztah k Bohu. Neboť náš vztah k ostatním lidem i k sobě stojí na našem vztahu k Bohu. Koneckonců veškeré směřování člověka, veškerá jeho cena, se odvíjí od toho, že byl stvořen Bohem, jehož je obrazem, majetkem a služebníkem. Jinými slovy, tyto tři typy vztahů nejsou nezávislé nebo rovnocenné, náš vztah k lidem i k sobě samému je jen podmnožinou a odvozeninou našeho vztahu k Bohu.
Přidat k tomu všemu ještě čtvrtý typ vztahu, vztahu k přírodě, je už úplně pochybné a zavádějící. Ten je totiž opět jen derivací předchozích tří. Jsem plně přesvědčen o tom, že křesťané mají chránit přírodu. Ale ne kvůli tomu, že by příroda byla nějakou fantastickou hodnotou sama o sobě. Příroda, to je relativně přirozená podoba světa, který nám Bůh dal ke správě a k žití. A příroda, ve smyslu zachovaných divokých koutů přírody, kde (téměř) vše stojí tak, jak nám to daroval Bůh, je střípkem Božího stvořitelského díla. Rezervace s pralesem či bažinou je něco jako div světa, ovšem Div vybudovaný samým Bohem. Otázka našeho chování k prostředí okolo nás, i k takzvané přírodě, je tedy otázkou našeho vztahu k Bohu Stvořiteli. A zároveň je samozřejmě také otázkou našeho vztahu k ostatním lidem a k nám samým, neboť co s ní my lidé uděláme, to se nám (či našim dětem) dříve či později vrátí.
Považuji za extrémně nevhodné, když otec Vácha mluví o ochraně bezmocných a dává přitom do nepatřičných souvislostí práva lidí a zvířat. Cituji: „Křesťanství se vždycky staralo o ty, kteří byli nějakým způsobem bezmocní: domovy důchodců, hospice, špitály, dnes nemocní AIDS. Ale také ochrana života, který buď ještě anebo už není schopný artikulovat svá práva. Tím připomínám nervozitu, která se týká potratů či euthanasie. Otázka dnes zní, zda nemáme hájit také „němé tváře“, které nejsou schopné artikulovat svá práva vůbec. Neměli by křesťané jít v první linii a bojovat za ochranu, řečeno slovy svatého Františka z Assisi, malých bratří a sester?“
Bylo by jistě zajímavé, kdyby někdo prozkoumal a zpracoval uceleně pohled sv. Františka z Assisi na dílo Stvořitele a na naše „menší bratry a sestry“. Neznám je bohužel dostatečně, abych zde o něm mohl psát. Nicméně jsem přesvědčen, že by tento světec jako první protestoval a byl pobouřen tím, jak otec Vácha zneužívá jeho památku, lásku ke zvířatům a úctu k dílu Stvořitele. Člověk a zvíře jsou dvě zásadně odlišné věci a vždycky budou. Zvíře ve striktním smyslu slova nemá žádná práva srovnatelná s právy lidskými. Je součástí světa, který Bůh věnoval člověku, aby jej spravoval a využíval ke svému prospěchu. Srovnávat tzv. „práva zvířat“ s nejzákladnějšími lidskými právy, zde konkrétně s právem člověka na život, je z morálního hlediska zvrhlé (ponechme stranou přiměřenost použití slova „nervozita“ ve vztahu k mimořádně odpudivému a masovému vraždění).
Samozřejmě, naše úcta ke Stvořiteli si žádá úctu k celému jeho dílu. Náš úkol spravovat Zemi, kterou nám Bůh dal, si žádá hospodárné a šetrné zacházení s jeho dílem i uchovávání tohoto díla. A součástí toho jsou samozřejmě i takové věci, jako slušné zacházení s vyššími živočichy, které zahrnuje naši povinnost brát ohled na jejich cenu coby díla Stvořitele, i na to, že mohou pociťovat bolest. Takže zbytečně je netrápit, nezabíjet je bez smysluplného důvodu. Ale zároveň si pamatovat, že ostatní organismy jsou zde k našemu užitku, a že žádné zvíře nebude mít nikdy cenu člověka. Což ale neznamená, že nemá žádnou cenu a je zde pro uspokojení všech našich choutek. To v žádném případě.
Ignác Pospíšil
Poznámka: Přírodu demonstruje fotografie Chalupské slati, kterou v srpnu 2006 pořídil Aktron. Podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported, je tedy možno ji šířit a upravovat pod podmínkou uvedení autora a zachování licence. Převzata ZDE.
Ač uznávám, že není žádná apostáze, pokud věřící přijímá evoluční princip (Církev, pokud se nemýlím, trvá pouze na bezprostředním stvoření nesmrtelné duše v „okamžiku Adama“:), je mi z „evolucionismu“ poněkud špatně. Je příliš blízko špatné metafyzice. Existují křesťané, kteří opravdu mít „živočišného předka“ nemusí:) (ostatně Adam, když vystřízlivěl, povstal z opice a z toho je ta evoluční teorie:))))). P. Orko Vácha je jistě inteligentní člověk, ale jeho „evolution“ – není to „theology fiction“???
Mohu se mýlit.
(tichý přáznivec „Intelligent design“ a svobodomyslného kreacionismu, „evoluci“ chestertonovského“ typu nevylučující…:)))
Jan
Církev především trvá na jednotnosti pokolení lidského, čili že veškeré lidstvo má svůj původ od prvního člověka – Adama. A to je to, co evolucionisté často popírají, a to bez pádných důvodů. On vůbec celý jejich komplex navzájem si odoprujících a nikdy nedokázaných hypotéz stojí na vratkých základech. Od počátku je tato „teorie“, jak se snaží nazývat, moderní pohádkou pro dospělé sloužící jako náhražka náboženství. Marka Orko Váchu chápu jako smutnou oběť moderní doby, jejíž mašinérii se nekriticky propůjčil … pravda časný prospěch a světskou slávu to evoluční tlachání přináší.
Co se samotné evoluční teorie týká, pak je třeba ji odmítnou z vědeckých důvodů pro její neprůkaznost a nevědeckost. Neexistuje pro ní jediný pozitivní důkaz. Všechna ta fakta, která ji mají dokazovat (často dokonce přímo podvrhy, jak se ukázalo po desítkách let již mnohokrát!), se vždy točí v bludném kruhu, kdy předpokládají to, co chtějí dokázat, příp. věci budoucí jsou příčinou věcí minulých.
Proč je někdo příznivcem ID bych prosil vysvětlit. Mám na ID názor podobný jak na evoluční teorii – jedna hypotéza fantastičtější než druhá. Možná pěkná pohádka, ale špatná věda.
Předně by bylo třeba vymezit, co ID přesně znamená. Rozhodně neznamená, že svět byl stvořen, i když stvoření světa není s ním v rozporu.
Já bych ho chápal tak, že současný stav světa je natolik uspořádán a „rozumný“, že je jasné, že není výsledkem náhody. Stojí tedy za ním nějaká inteligentní síla či bytost, která ho do tohoto stavu přivedla (jen uspořádala či stvořila). Jestli z nějaké prvotní látky nebo bez ní (stvoření ex nihilo) je otázka, na kterou ID neodpovídá. Křesťanské učení o stvoření světa zahrnuje myšlenku, že svět byl stvořen podle Božích idejí, tak jako umělec podle své ideje tvoří své umělecké dílo.
Hodně povedený rozhovor s o. Váchou. Jsem za něj vděčný.
S Ignácem Pospíšilem souhlasím. Ještě poznámky:
Vácha píše: „Národní parky jsou tedy úplně stejné kulturní bohatství jako slavné chrámy, hrady, zámky či obrazy.“ To není kulturní bohatství, je to Boží dílo, které člověk nezničil zničit. Jen v tom smyslu je jejich existence projevem kultury.
Příroda je samozřejmě Boží dílo, ale nerozumové povahy, tedy nižší než jsou andělé a člověk. Jak čteme v 1. kap. Geneze, má si ji člověk podmanit, aby mu sloužila. V důsledku pádu člověka se mu ale zčásti stává nepřítelem a je jím také postižena. Samozřejmě nemáme přírodu vykořisťovat. Biodiverzita je jistě jistou hodnotou, ale živočich či rostlina jako jedinec nemá žádná práva. Zabít zvíře pro potravu je zcela dovolené, zabít člověka ne.
Nevnímám též dobře vypíchnutí nemocných AIDS. Tito lidé z velké míry (i když samozřejmě ne výlučně) si svůj stav zavinili nezřízeným sexuálním životem či jako narkomani používáním infikovaných jehel. Většinou to nejsou oběti, jako není obětí alkoholik s cirrhosou jater.
Nepatřičné také je, jak bylo naznačeno, hovořit o „nervozitě“ ohledně potratů či euthanasie. Toto zlo mělo být pojmenováno jasně, napadá mi např. slovo „zločin“.
S tou poznámkou o AIDS nesouhlasím. Dříve se často šířila transfúzemi, šíří se z matky na plod, v Africe se často šíří znásilněními (podle rozšířené pověry v některých afrických zemích sex s pannou nemoc vyléčí). Šíří se i z nevěrného manžela na druhého. Je proto nefér takto zobecňovat.
Napsal jsem z „velké míry“, takže tu nejde o zevšeobecňování. Uvedené případy, kdy se někdo nakazí nezaviněně, samozřejmě existují. Kolik procent je to celkově a kolik třeba v Evropě, to tedy nevím.
Přírodu, zvláště v civilizovaných částech světa je potřeba chránit. A to poměrně důsledně.
Zvíře může mít v některých případech větší hodnotu než člověk a to pokud se jedná o ohrožený druh zvířete, kterému na jeho území konkuruje člověk nízké inteligenční úrovně. A se zároveň masivně rostoucí nepříliš technologicky vyspělé a tudíž nevzácné populace. Typické je to třeba v Africe.
S prvními dvěma větami souhlasím, zbytek je ale zvrácený nesmysl. Sebevzácnější zvíře má menší cenu, než kterýkoliv člověk. Pokud si myslíte něco jiného, tak zjevně nejste křesťan.
Zcela souhlasím. Pokud bych se měl rozhodnout, zda má přežít zcela zdravý živočich na pokraji vyhynutí, nebo (i postižený) člověk, pak člověk nutně musí zvítězit. Z křesťanského pohledu není jiná možnost.
Díky za hezkou ukázku zelené demagogie.
Přírodu mám radši, než města, vesnice, ale i přesto je pro mne příroda dobrým Božím stvořením a teprve s člověkem se stává velmi dobrým.
Lidský život nelze stavět na rovinu k životu zvířecímu. Protože člověk zvíře není. Člověk je Boží obraz.
Problém existuje zřejmě v tom, že díky evolučnímu chápání biologie i antropologie je zřejmé, že koncepty jako „druh“ a tedy i „člověk“ nemohou být jasně rozlišitelné a jedná se o pouhé pomocné termíny. Samozřejmě, že člověka asi dokážeme odlišit od jiných druhů, když posoudíme jeho genetickou informaci, ale vzhledem k tomu, že nevíme, co to je vlastně „druh“ – definice jako „soubor jedinců, jejichž potomci jsou schopni rozmnožování“ se ukazuje jako pouze účelová a nedostatečná, se dostáváme do situace, kdy nedokážeme přiliš hodnověrně zdůvodnit údajně kvalitativní rozdíl mezi člověkem a jinými živočichy. Když si pak uvědomíme, že nikdy nedokážeme přesně říci, kdo je ještě člověkem a kdo je třeba již příslušníkem jiného druhu z člověka se vyvivnuvšího, stejně jako tento problém nastal v počátcích lidského rodu, kdy pokud bychom řekli, že Adam byl prvním člověkem, – můžeme si tuto myšlenku nechat jako spíše metaforický koncept – je nepochybné, že první lidé (koho vlastně považujeme za lidi? – jakékoliv homo sapiens, nebo jen homo sapiens sapines, nebo celý rod homo) se křížili se svými zvířecími ((!!!)) předchůdci. Právě z tohoto pohledu se přinejmenším problematizuje, ne-li stírá rozdíl mezi „lidmi“ a „zvířaty.
S cílem argumentace Ladilava nesouhlasím. Jinak vystihl problém.
Když půjdu dál, tak ten problém je v nominalismu. Když se opustí myšlenka podstaty, zbývají jevy. Pak ty rozdíly nejsou zřejmé. Ignácova argumentace vychází z klasické metafysiky (a také z křesťanslkého učení), že člověk se liší od zvířete svou rozumovou přirozeností, zatímco zvíře může mít jen schopnost jakéhosi odhadování (vis aestimativa). Proto je člověk řádově vyšší a cennější bytostí než zvíře. Na úrovni jevů je může být zvíře ale „inteligientnější“ než nenarozené dítě, mimino či idiot s poškozeným mozkem.
Musíme ale rozvážit, jestli klasická metafyzika není příliš jednostranná v tom smyslu, že pojednává o „objektech“, respektive věcech, ačkoliv ve skutečnosti zřejmě spíše existují, respektive probíhají – procesy. Takovým procesem jsem i já jakožto člověk, když nedokážu říci, co presně jsem já – když v každé vteřině miliony mých buněk odumírají, miliony se rodí, některé ze mě odpadají apod. Za pár let se proměním takřka úplně. Proto scholastický realismus může jen těžko odpovídat dynamice světa, který má vždy i časový rozměr. A tento problém velmi přesvědčivě zachycuje evoluční – tedy proměnlivé a nestálé chápání – světa, které tak nabízí spoustu výzev k tomu, abychom si zdůvodnili své intuitivní postoje. Člověka odlišujeme od zvířat pomocí rozumu – tedy zřejmě inteligence, ovšem inteligence je pochopitelně vlastní všem nervovým soustavám. Určili jsme si tedy, že si člověka tolik vážíme, protože má – průměrně – vyšší inteligenci než ostatní živočichové. Co však může být více arbitrární rozhodnutí? Je to podobné, jako když si určíme, že člověkem je lidský plod od tří měsíců. Samozřejmě neříkám, že to je rozhodnutí špatné a že by mělo být zcela zavrženo, ale myslím, že není důvodu o případných odlišujících kritériích diskutovat a případně je přehodnotit. A především, jak se zachovat v situaci, kdy se setkáme s živočichem s vyšší inteligencí, než jakou disponuje člověk?
1. Není dokázáno, že dnešní člověk má biologického předchůdce.
2. Rozdíl mezi lidmi a zvířaty je z křesťanského pohledu zřejmý: člověk má duši.
Rozdíl mezi lidmi a zvířaty, a to podstatný, je dokazatelný i bez křesťanského pohledu na svět čistě rozumovou analýzou z projevů člověka a zvířete. To je také důvod (filosofický), proč člověk se ze zvířete vyvinout samovolně nemůže, neboť rozdíl mezi člověkem a zvířetem není pouze ve stupni.
Příspěvek Ladislava staví na asi 12 nedokázaných domněnkách, z nichž vyvozuje další a další, jak to evolucionisté dělají běžně, a to bez jakéhokoliv metafyzického základu, neboť metafyzika je pro ně prakticky nadávkou. A tam, kde se opovrhuje metafyzikou, tam začínají bujet všechny bludy, jak psal již sv. Pius X. v památné encyklice Pascendi.
1)Co považujete za dnešního člověka? Jak jsem psal dříve, definice toho, co považujeme za člověka může být pouze účelová a v dynamickém procesu přeměny lidského rodu příliš nepomůže. Podívejte se, jen jak se změnil člověk za posledních 40 000 let. Každopádně Ramapithecus, Australopithecus, Homo habilis nebo homo erectus zřejmě našimi předky, nebo alespoň příbuznými našich předků jsou. Také příliš nevím, co si představit pod tím, že dnešní člověk nemá biologického předchůdce. Bezpochyby před ním život existoval, jeho přesný vývoj si asi jen těžko můžeme dokázat opakovaným experimentem.
2)Věta, že člověk má duši, respektive jste zřejmě měl na mysli nesmrtelnou duši, je v souladu s křesťanským učením a vyplývá z ní i rozdíl mezi člověkem a zvířetem, ovšem nejde o výrok. Nemůžeme určit jeho pravdivost, protože nelze říci, co to duše je, respektive je to záležitost víry.
Vzhledem k tomu je pochopitelné, že P. Vácha mluví jazykem, který je srozumitelný obecenstvu, k němuž mluví. Dnes již málokdo má představu, že ví, co je to duše nebo Bůh. Proto P. Vácha mluví o etických pravidlech chování vůči přírodě, která jsou dnes naopak široce přijímáná a existuje intuitivní pocit, že existují – pokud lze tedy hovořit o přirozené existenci norem. V minulosti nebo i dnes v odlišných kulturách byly takto intuitivně přijímány pojmy Boha nebo duše. Chápu, že P. Vácha mluví o tom, co považuje za aktuální a přínosné. Samozřejmě si netroufnu tvrdit, že by třeba nemohla zaujmout i klasická myšlenka katolického Boha a duše, ovšem jistě existuje přinejmenším spousta indicií k tomu podněty, které P. Vácha jistou odezvu nachází.
Ad duše – klasický epiristický blud. Pán nečetl svatého Tomáše? Velmi výživné a zajímavé. Naučí vás to pokoře před vědou, jež se zove teologie, respektive filosofie.
To 🙂 Rozdíl mezi lidmi a zvířaty, a to podstatný, je dokazatelný i bez křesťanského pohledu na svět čistě rozumovou analýzou z projevů člověka a zvířete. –
Ano, jistěže existuje rozdíl projevů člověka a jiných živočichů, jenž lze nějak popsat, ale takový rozdíl samozřejmě existuje mezi jakýmkoliv živočišným druhem a zbylými živočichy. A je pak otázkou hodnocení, zda bereme např. produkty lidské civilizace za „větší“ rozdíl než třeba schopnost produkce intenzivních pachových stop skunkem smradlavým, jež ho odlišuje od jiných živočichů. Neumím si tedy představit, co myslíte rozdílem dokazatelným rozumovou analýzou a především nevím, na jakém základě by tento rozdíl měl být „jiný“ než rozdíl mezi jiným druhem a zbytkem živočichů
———–
Příspěvek Ladislava staví na asi 12 nedokázaných domněnkách, z nichž vyvozuje další a další, jak to evolucionisté dělají běžně, a to bez jakéhokoliv metafyzického základu, neboť metafyzika je pro ně prakticky nadávkou. A tam, kde se opovrhuje metafyzikou, tam začínají bujet všechny bludy, jak psal již sv. Pius X. v památné encyklice Pascendi.
Bohužel přesně nevím, jaké domněnky máte na mysli. A co přesně myslíte metafyzikou?
No, takže jsme u bazální otázky, jestli Adama měl pupek nebo ne. Já to ponechávám bez odpovědi.
zajímavý text http://www.jariiivanainen.net/evolutionofman.html