Po tom, co celebrant nechá smísit část hostie přepodstatněné na Kristovo Tělo s jeho Krví v kalichu, přikryje kalich pallou, poklekne na pravé koleno a povstane, sepne ruce a skloněn recituje Agnus Dei:

Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.

Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.

Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, dona nobis pacem.

Předpokládáme sice, že český význam těchto slov je notoricky znám, pro všechny případy však přesto doplňujeme, že první dvě věty znamenají „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi“ a třetí věta v překladu zní „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj“. Při každé z uvedených tří vět se celebrant bije pravou rukou v prsa.

Celebrantovy modlitby před jeho přijímáním

Při zpívané mši sv. se tentýž text začne zpívat nezávisle na tom, kdy jej začne recitovat celebrant, a zpěv obvykle trvá déle. Podobně je tomu při mši sv. s lidovým zpěvem; to by se ovšem měla zpívat sloka s odpovídajícím slovním i hudebním obsahem. A tak, když celebrant ukončí recitaci Agnus Dei, zbývá dostatek času na další tři modlitby. První z nich navazuje na předchozí embolismus, na prosbu Pax Domini sit semper vobiscum a na závěrečná slova Agnus Dei a celebrant v ní prosí za mír pro katolickou církev (upozorňujeme, že zatímco od preface přes celý kánon až do této chvíle se celebrant obracel k osobě Boha Otce, od této modlitby se bude obracet k osobě Ježíše Krista):

Dómine Jesu Christe, qui dixísti Apóstolis tuis: Pacem relínquo vobis, pacem meam do vobis: ne respícias peccáta mea, sed fidem Ecclésiae tuae; eámque secúndum voluntátem tuam pacificáre et coadunáre dignéris: Qui vivis et regnas Deus per omnia saécula saeculórum. Amen.

To zní v doslovném českém překladu takto (podobně jako v překladech v předešlých částech i zde zachováváme interpunkci latinského originálu):

„Pane Ježíši Kriste, jenž jsi pravil Apoštolům svým: Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám: nehleď na hříchy mé, nýbrž na víru Církve své; a jí podle vůle své mír-udělit a jednotu rač: jenž žiješ a vládneš Bůh po všecky věky věků. Amen.“

Latinské slovo pacificare známe i z počeštělého „pacifikovat“, které ovšem nese poněkud pejorativní odstín ve smyslu násilné intervence, jejímž cílem je odstranit zvůli a navrátit pořádek. Původní latinský termín je však mnohem obecnější a lze jím vystihnout jakoukoliv činnost, jejímž výsledkem je mír. Proto jsme toto jedno slovo přeložili jako spojení „mír-udělit“. Další dvě modlitby jsou už přímo zaměřené k přijímání. Slova první z nich jsou:

Dómine Jesu Christe, Fili Dei vivi, qui ex voluntáte Patris, cooperánte Spíritu Sancto, per mortem tuam mundum vivificásti: líbera me per hoc sacrosánctum Corpus et Sánguinem tuum ab omnibus iniquitátibus meis, et univérsis malis: et fac me tuis semper inhaerére mandátis, et a te numquam separári permíttas: Qui cum eódem Deo Patre et Spíritu Sancto vivis et regnas Deus in saécula saeculórum. Amen.

V doslovném překladu:

„Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, jenž z vůle Otce, spolupůsobícím Duchem Svatým, skrze smrt svou svět jsi oživil: osvoboď mě pro toto svatosvaté Tělo a Krev svou od všech nepravostí mých, a všeho zla: a učiň mě k tvým vždy lnout přikázáním, a od tebe nikdy se oddělit povol: Jenž s týmž Otcem a Duchem Svatým žiješ a vládneš Bůh na věky věků. Amen.“

Dvě „kondenzované“ vazby infinitivů s akuzativem ve větě učiň … povol raději ještě přepíšeme do dnešní češtiny, pro kterou je infinitiv s akuzativem nezvyklý: „učiň, abych lnul vždy ke tvým přikázáním“; „a nedopusť, abych se kdy od tebe odloučil“. A další modlitba zní:

Percéptio Córporis tui, Dómine Jesu Christe, quod ego indígnus sumere praesúmo, non mihi provéniat in iudícium et condemnatiónem: sed pro tua pietáte prosit mihi ad tutaméntum mentis et córporis, et ad medélam percipiéndam: Qui vivis et regnas cum Deo Patre in unitáte Spíritus Sancti Deus, per omnia saécula saeculórum. Amen.

V překladu (rovněž doslovném):

„Požití Těla tvého, Pane Ježíši Kriste, jež já nehodný přijmout se odvažuji, kéž mi nedopadne k odsouzení a zatracení: ale pro tvou dobrotivost kéž prospívá mi k ochraně mysli i těla, a k vyléčení dosažení: Jenž žiješ a vládneš s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků. Amen.“

Všechny tři právě popsané modlitby vyslovuje celebrant skloněn a s rukama sepjatýma, jemně opřenýma o oltářní hranu.

Poznámky

Přerušme nyní popis toho, jak obřad mše svaté probíhá, a všimněme si jednak některých výjimek v právě popsané fázi mše svaté a jednak pravidel pro lid, jak se při ní má chovat.

Předně, na rozdíl od pokoncilního ritu, se lidu netýká žádné vyjádření pozdravu pokoje. Důsledkem je, že po odpovědi Amen na Pax Domini sit semper vobiscum se na nic nečeká. Neznamená to, že se okamžitě po Amen vpadne se zpěvem Agnus Dei. Lidé by si měli v klidu kleknout (tentokrát i včetně případné scholy, a stejně i ministranti) a začít zpívat. Pokud se zpívá některé z chorálních Agnus Dei, nabízí se transponovat je do tóniny tak, aby navázalo na tóninu předešlé invokace. Při recitované mši svaté říká celebrant pro každou z tří vět slova Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, a lid se přidá na zbytek. Při následujících třech modlitbách celebranta, stejně jako během jeho přijímání se může kdokoliv z lidu ve své mysli připravovat na své vlastní přijímání, ať už skutečné, nebo duchovní. Ministranti se při recitované mši svaté mohou připojit k lidu, při tiché nebo zpívané (slavné) však sami s celebrantem slova Agnus Dei nikdy neříkají. Není také vhodné, aby při mši svaté zpívané nebo s lidovým zpěvem se lid připojil k celebrantově recitaci Agnus Dei a až pak začal zpívat.

Při slavné mši svaté si dává klérus pozdravení pokoje ve formě symbolického polibku po ukončení první modlitby, což je jeho zcela logické umístění v čase. Začíná celebrant pozdravením jáhnovi; i při tom drží palec dotýkající se ukazováčku tak, jak jsme to popsali v části o proměňování. Nejde tedy o žádné potřásání rukou, které by se mělo šířit dokonce snad až k lidu, jak je tomu běžným zvykem při pokoncilním ritu. Je to logické, neboť při podávání rukou se mohou nevědomky předávat i drobné úlomky proměněné hostie, které pak končí kdovíkde a hrozí tedy zneuctění Kristova Těla. První modlitba (a případné pozdravení pokoje mezi klérem) se vynechává při mších svatých za zemřelé, na Zelený čtvrtek a na Bílou sobotu. To je v jistém vztahu k modifikacím textu Agnus Dei: při mších za zemřelé se v něm místo miserére nobis říká (zpívá) dona eis réquiem („dej jim odpočinutí“) a na místě dona nobis pacem je dona eis requiem sempitérnam („dej jim odpočinutí věčné“); na Zelený čtvrtek se odpovídá třikrát miserére nobis a na Bílou sobotu odpadá Agnus Dei vůbec (což lze vysvětlit tím, že obřady Svatého týdne, konkrétně dle Ordo Hebdomadae Sanctae instauratus z roku 1955, sledují co nejdůsledněji nejstarší známá římská pravidla a ta jsou starší než pravidlo, které Agnus Dei definitivně zařadilo do mše svaté).

Přijímání celebranta

Po ukončení třetí z výše popsaných modliteb celebrant poklekne na pravé koleno, povstane a vysloví:

Panem caeléstem accípiam et nomen Dómini invocábo,

což je v češtině:

„Chléb nebeský přijmu a jméno Pána budu vzývat“.

Během těchto slov – mírně skloněn – uchopí mezi konce palce a ukazováčku levé ruky z patény obě části proměněné hostie a okraj patény pod nimi vsune mezi ukazováček a prostředníček téže ruky. Takto drženou paténu a Kristovo Tělo pak velmi mírně nadzvedne. Je zvykem obě části proměněné hostie držet vedle sebe tak, jak ležely na paténě, a to tak, že celebrant na hostii hledí, jako by byla ještě celá a jako by si ji sám ukazoval. I když to v tomto popisu vypadá jako kdovíjaká ekvilibristika, stačí na začátku praxe s tridentským ritem trochu přemýšlení a trochu tréninku a ukáže se, že to jde docela dobře (od let druhé větové války až do doby před reformou v roce 1969 jsem viděl nemálo starých kněží s revmatickými a nestabilními prsty a všichni to bez problémů dokázali). A celebrant říká třikrát:

Dómine non sum dignus, ut intres sub tectum meum: sed tantum dic verbo, et sanábitur anima mea.

Což je známý výrok setníka z evangelia:

„Pane nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou: ale pouze řekni slovem, a bude uzdravena duše má.“

Při každém vyslovení uvedeného textu se bije pravou rukou v prsa. První čtyři slova (Domine … dignus) vysloví poněkud hlasitěji, aby ministrant, který možná přes něj nevidí, poznal, o co jde, a dal o tom lidu signál zvonkem. Před rokem 1969 existovaly různé zvyklosti, jak zvonit, dnes proniká pod zahraničním vlivem vcelku rozumný zvyk, že na první vyslovení vydá ministrant jeden úder zvonkem, na druhé dva údery a na poslední tři údery. V souvislosti s tím je třeba doporučit ministrantům, aby od odpovědi Amen na Pax Domini… dávali pozor; ačkoliv se to zdá nemožné, už jsem v posledních měsících zažil, že celebrant se po uvedené odpovědi zamyslel, lid začal zpívat a ministrant zvonil chybně už na Agnus Dei, když zpozoroval, že se celebrant bije v prsa.

Pak se celebrant napřímí, při tom uchopí palcem a ukazováčkem pravé ruky obě části proměněné hostie, vzájemně je posune (ale nepřeklápí) tak, aby se dotýkaly jedna druhé co možná největší plochou, s nimi takto spojenými učiní před svým obličejem znamení kříže (paténu, kterou drží stále v levé ruce ve vodorovné poloze, při tom pozvedne tak, aby chránila případné částečky, které se mohou případně odlomit). Přitom potichu říká:

Corpus Dómini nostri Iesu Christi custódiat animam meam in vitam aetérnam. Amen.

Což v češtině znamená:

„Tělo Pána našeho Ježíše Krista kéž zachová duši mou pro život věčný. Amen.“

Tridentský obřad přijímání lidu bude popsán v příští části. Čtenář, který jej zná, si snadno uvědomí paralelu dvojice právě uvedených textů Domine non sum… a Corpus Domini… s tím, co při svatém přijímání slyší, případně říká lid.

Po pronesení těchto slov se celebrant poněkud skloní a obě části proměněné hostie najednou přijme. Pak položí paténu na korporál, napřímí se, sepne obě ruce a chvíli setrvá v soukromém rozjímání. Poté poklekne na pravé koleno a povstane, odkryje pallu z kalicha, uchopí za okraj paténu do pravé ruky (opět mezi její ukazováček a prostředníček) a případné úlomky proměněné hostie, které jsou na korporálu, na ni nabere a pak vysype do kalicha. Při tom říká potichu slova žalmu:

Quid retríbuam Domino pro omnibus, quae retríbuit mihi? Cálicem salutáris accípiam, et nomen Dómini invocábo. Laudans invocábo Dóminum, et ab inimícis meis salvus ero.

V tomto textu se vyskytuje nejen přechodník laudans („chvále“) a s ním spojená ozdoba spočívající v dynamickém opakování slova invocabo („budu vzývat“), ale i další básnická ozdoba založená na opakovaném použití tvarů slovesa retribuo, které znamenalo a znamená „vrátit“. Takže v doslovném překladu text znamená:

„Co vrátím Pánu za vše, co vrátil mně? Kalich spasení vezmu, a jméno Pána budu vzývat. Chvále budu vzývat Pána, a od nepřátel svých osvobozen budu.“

Zatímco česky pochopitelnější je znění:

„Čím se odplatím Pánu za vše, co mi udělil? Vezmu kalich spasení a budu vzývat Pánovo jméno. Budu chválit a vzývat Pána a budu osvobozen od svých nepřátel.“

Když celebrant vysype do kalicha úlomky, které měl na paténě, položí ji na korporál, do pravé ruky uchopí za nodus kalich, požehná se jím před svým obličejem podobně jako před tím Kristovým Tělem a přitom říká:

Sanguis Dómini nostri Iesu Christi custódiat animam meam in vitam aéternam. Amen.

Což v doslovném překladu znamená:

„Krev Pána našeho Ježíše Krista kéž zachová duši mou pro život věčný. Amen.“

Nato přijme celebrant celý obsah kalicha. Pro tuto příležitost není liturgicky předepsána žádná chvíle pro soukromé rozjímání. Pokud se nečeká přijímání lidu, může celebrant ihned přistoupit k čištění kalicha a mytí svých prstů; pokud se přijímání lidu předpokládá, je možné, že bude pro celebranta k dispozici chvíle, během které bude čekat na ukončení vyznání víry od lidu, resp. ministrantů. O obou variantách následuje výklad v dalších částech.

Prof. Evžen Kindler

Toto je třináctý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2009/1.