Anamnese

Jak už jsme poznamenali v předchozí části, vlastní text proměňování je jádrem rozsáhlejšího textu, který začíná slovy Quam oblationem a má – zejména viděn v doslovném českém překladu – formu blízkou jediné souvislé, i když složitě strukturované větě. A tato „věta“ pokračuje po proměňování vína dále následujícím textem:

Unde et mémores, Dómine, nos servi tui sed et plebs tua sancta, ejúsdem Christi Fílii tui, Dómini nostri, tam beátæ passiónis, nec non et ab ínferis resurrectiónis, sed et in cælos gloriósæ ascensiónis: offérimus præcláræ majestáti tuæ de tuis donis ac datis, hóstiam puram, hóstiam sanctam, hóstiam immaculátam, Panem sanctum vitæ ætérnæ, et Cálicem salútis perpétuæ.

Unde je latinská spojka odpovídající našim výrazům „z čehož“, „odkud“, „odtud“, „proto“, „a tedy“, „a tak“ a „pročež“. Tento text tedy přímo navazuje na předchozí slova: „Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit“, vyslovená těsně před pozdvižením kalicha, a nazývá se anamnesí, což je řecky „vzpomínka“, resp. „připomínka“. Jeho doslovný překlad je následující (jako v předešlých částech i nyní zachováváme kvůli lepší čtenářově orientaci v překladu interpunkční znaménka):

„Proto i pamětlivi, Pane, my služebníci tvoji a lid tvůj svatý, téhož Krista Syna tvého, Pána našeho, jak blahého umučení, i zajisté z podsvětí zmrtvýchvstání, ale i na nebe slavného vystoupení: obětujeme přeslavné velebnosti tvé z tvých věnování a darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, Chléb svatý života věčného a Kalich spásy věčné.“

Slova donis a datis mají velmi podobný význam, který vystihuje naše slovo „darů“, a tak jsme první z nich přeložili slovem věnování. Tento doslovný překlad, strukturovaný stejně jako v latinském originálu, lze do schůdnější češtiny formulovat takto:

„Proto, Pane, i my, tvoji služebníci a tvůj svatý lid – majíce na paměti jak blahé umučení, tak i zmrtvýchvstání z podsvětí, ale i slavné vystoupení na nebe téhož Krista, Syna tvého, Pána našeho – obětujeme tvé přeslavné velebnosti z tvých věnování a darů oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, svatý Chléb života věčného a Kalich věčné spásy.“

Celebrant pronáší od začátku anamnesi s rozepjatýma rukama (ovšem se spojenými konci palce a ukazováčku, což musí respektovat až do tzv. malého pozdvihování – viz níže), před slovy hostiam puram však ruce sepne a ihned pravou rukou učiní třikrát znamení kříže nad Kristovým Tělem i kalichem s jeho Krví. Přesně vzato, každé z tříd znamení vyjde časově na jeden z větných členů hostiam puram, hostiam sanctam a hostiam immaculatam. A pak hned – při slovech Panem sanctum – činí celebrant znamení kříže ještě nad Kristovým Tělem a – při slovech Calicem salutis – nad kalichem. Jde tedy o velmi podobná posvátná gesta jako při modlitbě Quam oblationem před proměňováním (viz minulá část výkladu). Poté celebrant pokračuje opět s rozepjatýma rukama.

Další modlitby po proměňování

Supra quæ propítio ac seréno vultu respícere dignéris: et accépta habére, sícuti accépta habére dignátus es múnera púeri tui justi Abel, et sacrifícium Patriárchæ nostri Abrahæ: et quod tibi óbtulit summus sacérdos tuus Melchísedech, sanctum sacrifícium, immaculátam hóstiam.

Tato věta je vlastně přívlastkovou větou rozvíjející rozšířený předmět „svatý Chléb života věčného a Kalich věčné spásy“, kterým celebrant ukončil větu předcházející. V doslovném překladu zní takto:

„Na něž milostivým a jasným pohledem shlédnout rač: a přijata mít, jako přijata mít jsi ráčil dary sluhy tvého spravedlivého Ábela, a oběť patriarchy našeho Abrahama: a kteroužto ti přinesl nejvyšší kněz tvůj Melchisedech, svatou oběť, neposkvrněnou žertvu.“

Pro toho, kdo trochu ovládá moderní románské nebo germánské jazyky jako němčinu, angličtinu, francouzštinu či italštinu, je pochopitelné, že „přijata mít“ znamená cosi jako „už přijmout“. Pro lidi jednadvacátého století je pak obtížné porozumět jemnému rozdílu mezi slovy sacrificium a hostia a dokonce je přeložit do češtiny, kde odpovídající termín „oběť“ se používá v celém spektru významů. A tak např. P. Marian Schaller celou složitou větu přeložil do srozumitelné, téměř současné češtiny takto:

„Na něž s milostivou a vlídnou tváří rač shlédnouti a je sobě oblíbiti, jakož jsi sobě ráčil oblíbiti dary spravedlivého sluhy svého Ábela a oběť praotce našeho Abrahama a onu svatou oběť, neposkvrněnou obětinu, kterou tobě přinesl nejvyšší kněz tvůj Melchisedech.“

Na to celebrant ruce sepne a hluboce se ukloní, takže dlaně vlastně položí na oltář, a pokračuje:

Súpplices te rogámus, omnípotens Deus: jube haec perférri per manus sancti Ángeli tui in sublíme altáre tuum, in conspéctu divínae majestátis tuae: ut, quotquot * ex hac altáris participatióne sacrosánctum Fílii tui Cor+pus, et Sán+guinem sumpsérimus, omni + benedictióne caelésti et grátia repleámur. Per eúndem Christum, Dóminum nostrum. Amen.

Když čte celebrant místo označené hvězdičkou, políbí oltář a pak se napřímí, aby při slově Corpus udělal znamení kříže nad Kristovým Tělem a při slově Sanguinem nad kalichem, a při slovech omni benedictione se sám znamená (velkým) křížem. Pak sepne ruce a už zůstává napřímen. Tento text navazuje na větný předmět předešlé věty, tj. hostiam (oběť) a v doslovném překladu znamená (poslední slovo repleamur musíme v češtině přeložit dvěma slovy, totiž „byli naplněni“):

„Pokorni tě prosíme, všemohoucí Bože: nařiď ji přenést skrze ruce svatého anděla tvého na vznešený oltář tvůj, k pohledu božské velebnosti tvé: aby, kdokoliv z tohoto oltáře účastí svatosvaté Syna tvého Tělo, a Krev přijmeme, vším dobrořečením nebeským a požehnáním byli naplněni. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“

Vzpomínka na zemřelé

Závěrečná věta potvrzená slovem Amen nám napovídá, že centrální úsek kánonu je ukončen. Kánon pokračuje vzpomínkou na zemřelé:

Meménto étiam, Dómine, famulórum famularúmque tuárum …, qui nos praecessérunt cum signo fídei, et dórmiunt in somno pacis.* Ipsis, Dómine, et ómnibus in Christo quiescéntibus locum refrigérii, lucis et pacis ut indúlgeas, deprecámur. Per eúndem Christum, Dóminum nostrum. Amen.

Tato modlitba je jakýmsi protějškem vzpomínky na živé, která je v kánonu před proměňováním a kterou jsme popsali v části nazvané Kánon (viz TD 2/08, str. 62): ve svém začátku má stejná slova a celebrant při ní postupuje podobně; na začátku rozepne ruce, když dojde na místo, které jsme zde vytečkovali, ruce sepne a mírně skloní hlavu a vzpomene v prosbě Bohu na ty zemřelé, za které mešní intenci koná. Slova uvedená zde před hvězdičkou do té prosby zahrne. Když pak pokračuje slovy Ipsis, Domine, ruce rozepne a napřímen pokračuje a až na závěrečnou větu Per eúndem… je znovu sepne a mírně skloní hlavu. V doslovném překladu zní vzpomínka na zemřelé takto:

„Vzpomeň také, Pane, služebníků a služebnic tvých …, kteří nás předešli se znamením víry, a odpočívají ve spánku klidu. Těm, Pane, a všem v Kristu odpočívajícím místo odpočinku, světla a pokoje abys dopřál, prosíme. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“

Nobis quoque peccatoribus

Poznáváme, že centrální část kánonu je zarámována mezi vzpomínku na živé a vzpomínku na zemřelé. Toto zarámování je umocněno tím, že za každou ze vzpomínek je ještě vyjádření jednoty s církví vítěznou, při kterém jsou jmenováni její konkrétní reprezentanti: zatímco po vzpomínce na živé se uvádí hierarchie obsahující apoštoly a další svaté římským křesťanům zejména v době konstituování kánonu zvlášť blízké, po vzpomínce na zemřelé jsou svatí jmenovitě reprezentováni velkými mučedníky a mučednicemi:

Nobis quoque peccatóribus fámulis tuis, de multitúdine miseratiónum tuárum sperántibus, partem áliquam et societátem donáre dignéris, cum tuis sanctis Apóstolis et Martýribus: cum Joánne, Stéphano, Matthía, Bárnaba, Ignátio, Alexándro, Marcellíno, Petro, Felicitáte, Perpétua, Ágatha, Lúcia, Agnéte, Caecília, Anastásia, et ómnibus Sanctis tuis: intra quorum nos consórtium, non aestimátor mériti, sed véniae, quaésumus, largítor admítte. Per Christum, Dóminum nostrum.

Uveďme doslovný překlad:

„Nám pak hříšníkům-služebníkům tvým, v množství slitování tvých doufajícím, účast nějakou a společenství darovat uznej, s tvými svatými apoštoly a mučedníky: s Janem, Štěpánem, Matoušem, Barnabášem, Ignácem, Alexandrem, Marcelínem, Petrem, Felicitou, Perpetuou, Agátou, Lucií, Anežkou, Cecílií, Anastásií, a všemi svatými tvými: mezi jejichž nás společenství, ne (jako) hodnotící zásluhy, ale (jako) odpuštění, prosíme, dárce přijmi.“

Do „čtivější“ české podoby lze úsek po výčtu svatých převést takto: „… všemi svými svatými: do jejichž společenství nás, prosíme, přijmi, ne jako hodnotící (naše) zásluhy, ale jako dárce odpuštění“. Zde použité slovo largítor znamená sice v latině „dárce“, ale na rozdíl od jiných termínů pro toto české slovo je v kmenu „larg“ skryt význam „štědrost“, takže nejde o obyčejného dárce, nýbrž o dárce, který přímo rozhazuje, o štědrého dárce.

Celebrant říká celou modlitbu s rozepjatýma rukama (až na závěrečnou formuli Per Christum…), avšak na samotném začátku se bije pravou rukou v prsa a odpovídající slova Nobis quoque peccatoribus vysloví poněkud nahlas. Je to sice zbytek dávné praxe (v podstatě ovšem existující ve mši sv. s asistencí dodnes), kdy podjáhen s velem na svých ramenou, v němž držel paténu, klečel na stupních oltáře celou dobu od obětování a celebrantova slova byla pro něho signálem, aby vstal a paténu přinesl celebrantovi; avšak i při mši sv. bez asistence (dokonce i při tiché) má tento signál smysl, pokud ministranti po proměňování zůstali klečet u osy oltáře: na uvedená celebrantova slova vstanou, pod stupni oltáře pokleknou na obě kolena, vrátí se na svá místa a tam si kleknou.

Závěr kánonu

Po závěrečné formuli Per Christum, Dominum nostrum neříká celebrant Amen, nýbrž ji rozvíjí nejprve slovy

Per quem haec ómnia, Dómine, semper bona creas, sanctíficas, vivíficas, benedícis et praestas nobis.

V češtině:

„Skrze něhož toto všechno, Pane, vždy (jako) dobré tvoříš, posvěcuješ, oživuješ, dobrořečíš a poskytuješ nám.“

Na každé ze slov sanctíficas, vivíficas, benedícis dělá celebrant znamení kříže nad Kristovým Tělem a nad kalichem. Pak poklekne na pravé koleno, vstane, odejme pallu z kalicha, vezme jej do levé ruky a palcem a ukazováčkem pravé ruky uchopí Kristovo Tělo. Na to vysloví tato slova:

Per ipsum, et cum ipso, et in ipso, est tibi Deo Patri omnipoténti, in unitáte Spíritus Sancti, omnis honor, et glória.

Což znamená v češtině:

„Skrze něho, a s ním, a v něm je tobě Bohu Otci všemohoucímu, v jednotě Ducha Svatého, všechna čest a sláva.“

Při každém z tří výskytů tvaru slova ipse činí celebrant Kristovým Tělem nad kalichem kříž (ve vodorovné rovině). Pak, při slovech Patri omnipotenti a při slovech Spiritus Sancti, jím činí vždy kříž (rovněž ve vodorovné rovině) mezi sebou a kalichem. A na slova omnis honor et gloria dá pravou ruku držící stále Kristovo Tělo nad kalich a obojí trochu pozvedne. Tomuto úkonu se říká malé pozdvihování. Kristovo Tělo pak celebrant vrátí na korporál, kalich přikryje pallou a opět poklekne na pravé koleno a vstane. Kánon pak zakončí slovy buď nahlas pronesenými nebo zpívanými Per omnia saécula saeculórum, na který ministranti nebo lid odpoví Amen. O tomto zakončení si však sdělíme více v dalším výkladu.

Poznámky pro věřící

Ty jsou velmi prosté. Věřící během celého zde popisovaného úseku mešní liturgie stále klečí (z ciziny k nám importovaný zvyk postavit se ihned po vlastním proměňování, tak rozšířený pro pokoncilní ritus, je naprosto nevhodný a nelogický). Pokud jde o akustickou stránku, je nejvhodnější „posvátné mlčení“, jak doporučuje relativně nová, a tedy u nás ne příliš známá instrukce z roku 1958 (přesně: Instructio de musica sacra et sacra Liturgia ad mentem literarum Encyklicarum Pii Papae XII „Musicae Sacrae disciplina“ et „Mediator Dei“, 3. September 1958), takže ani varhany by neměly hrát (když už to nejde, např. z důvodů tradice ve farnosti, měl by varhaník improvizovat v klidném a tichém stylu – tedy žádnou tradiční fugu či toccatu – ovšem mimo advent, půst a předpostní dobu – viz příští výklad). V naší zemi existovala praxe, že při tiché mši sv. s lidovým zpěvem se zpívala během zde popisované části kánonu sloka nazvaná obvykle „Po proměňování“ a k této příležitosti složená. I když to není zdaleka ideální přístup, lze to tolerovat. Při zpívané mši svaté by ovšem mělo být zachováno ono posvátné mlčení, jak už jsme poznamenali v části otištěné v TD 2/08. V případě gregoriánského chorálu to není problém, u většiny vícehlasých prokomponovaných a kůrovými zpěváky prováděných mší je třeba s tím „bojovat“, jak už jsme uvedli dříve ve výkladu k Prefaci a Sanctus. A snad nemusíme připomínat, že zcela zrůdné je zařazení nějaké sólové „vložky“.

Pokud jeden nebo dva ministranti při proměňování klečí u osy oltáře, pak je nejlépe, když tak zůstanou až do počátečních slov Nobis quoque peccatoribus, která celebrant vyslovuje poněkud slyšitelně (viz výše). Až na ně vstanou, je-li třeba, sejdou ze stupňů dolů, pokleknou (na obě kolena) a vrátí se na svá místa.

V českých diecézích byla tradice v závěru kánonu nezvonit. V důsledku přerušení praxe tridentského ritu se k nám dostal ze zahraničí zvyk jednou krátce zazvonit při malém pozdvihování a zdá se, že už u nás zdomácní.

Evžen Kindler

Toto je desátý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2008/4.