Modlitby těsně před proměňováním

V této části pokračujeme v popisu mešního kánonu mše svaté podle tridentského ritu. Popis je zaměřen na ústřední část kánonu a eucharistické liturgie vůbec, na proměňování. Začneme však modlitbou, která by vlastně měla být popsána už ke konci části předcházející. Důvod, proč ji popisujeme až nyní, spočívá v tom, že je doprovázena prvními z gest, podle nichž mohou ministranti (a nepřímo všichni věřící a zvlášť varhaník) snadno poznat, že celebrant vyslovuje tiše právě tuto a následující modlitbu a že tedy proměňování je opravdu blízko. Celebrant se modlí:

Hanc ígitur oblatiónem servitútis nostræ, sed et cunctæ famíliæ tuæ, quǽsumus, Dómine, ut placátus accípias: diésque nostros in tua pace dispónas, atque ab ætérna damnatióne nos éripi, et in electórum tuórum júbeas grege numerári. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.

V doslovném překladu to znamená (upravujeme jen infinitivy s akuzativy):

„Tuto tedy oběť služebnosti naší, ale i vší rodiny tvé, prosíme, Pane, abys usmířen přijal: a dny naše ve svém pokoji spravoval, k tomu od věčného zavržení abychom byli vytrženi a do vyvolených tvých, kéž ustanovíš, stáda přičteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen“ (pro lepší porozumění si přesuňme slova „kéž ustanovíš“ hned za slova „k tomu“).

Slovo famíliæ v první větě je v latině nejen genitiv našeho slova rodina, ale i toho, co vyjadřujeme slovy „blízcí“, „příbuzenstvo“, „čeleď“, „služebnictvo“, ba i „majetek“. Ve všech významech lze slovo famíliæ v případě, o který zde jde, interpretovat.

Podobně jako předešlá část kánonu, modlitba Communicantes čili Mezi úkonem (viz předcházející část výkladu) i modlitba Quam oblationem je někdy rozšířena, ale – na rozdíl od Communicantes – jen o velikonočním a svatodušním oktávu; tehdy se v ní explicitně připomínají ti, kdo byli nově pokřtěni při příslušné vigilii. Začátek zní takto:

Hanc ígitur oblatiónem servitútis nostræ, sed et cunctæ famíliæ tuæ, quam tibi offérimus pro his quoque, quos regeneráre dignátus es ex aqua, et Spíritu Sancto, tríbuens eis remissiónem omnium peccatórum, quǽsumus, Dómine, ut placátus accípias: …

Což v překladu (opět doslovném) znamená (slovo kteroužto se vztahuje k té oběti, ne k  rodině):

„Tuto tedy oběť služebnosti naší, ale i vší rodiny tvé, kteroužto tobě obětujeme za ty také [rozuměj „také za ty“], které jsi znovuzrodit ráčil z vody, a z Ducha Svatého, uděliv jim odpuštění všech hříchů, prosíme, Pane, abys usmířen přijal: …“

Víme už z předešlého výkladu, že výše zmíněnou část Communicantes  (Mezi úkonem) čte celebrant celou s rozepjatýma rukama, jen na konci (na slova Per Christum…) ruce sepne. Na začátku modlitby Hanc igitur vloží – podobně jako velekněz nad starozákonní oběti – ruce nad obětní dary (trochu nad pallu, tedy se darů nedotýká) rovno­běžně a dlaněmi dolů s nataženými prsty, a tak je drží až do závěrečné věty Per Christum…, při které je sepne podobně jako při tomtéž závěru předcházejícího Communicantes.

Po závěru právě popsané modlitby, tedy po jejích slovech Per Christum, Dominum nostrum. Amen, následuje více méně souvislý běh ani ne tak samostatných modliteb jako spíše jen na sebe postupně navazujících vět jednoho souvislého úseku mešního kánonu, a to úseku, který obsahuje i konsekrační slova (všimněme si při dalším čtení, že žádný z nich není zakončen právě zmíněnou formulí Per Christum …).

Celebrant nejprve pokračuje následující „větou“, při které třikrát žehná kalich s vínem i hostii společně (naznačeno prvními třemi křížky ve slovech benedictam, adscriptam a ratam) a pak ještě žehná zvlášť hostii při slově Corpus a kalich při slově Sanguis. Na to se sepjatýma rukama větu dokončí:

Quam oblatiónem tu, Deus, in omnibus, quaésumus, bene+díctam, adscrí+ptam, ra+tam, rationábilem, acceptabilémque fácere dignéris: ut nobis Cor+pus, et San+guis fiat dilectíssimi Fílii tui, Dómini nostri Jesu Christi.

Naznačme její význam v dosloveném překladu (opět se zachovanou latinskou interpunkcí):

„Kteroužto oběť, Bože, ve všem, prosíme, dobrořečenou, přivlastněnou, platnou, důstojnou a přijatelnou učinit kéž ráčíš: aby nám Tělem a Krví se stala nejmilejšího Syna tvého, Pána našeho Ježíše Krista.“

Nad překladem se musíme zamyslet. Jestliže jsme uvedli, že ho „naznačujeme“, chtěli jsme poukázat na velmi těžko zvládnutelné vyjádření tohoto textu v nelatinských jazycích. Blíží se vrchol eucharistické liturgie, zpřítomnění Kristovy oběti na kříži, a ve větě je jmenováno pět adjektiv, která mají její charakter alespoň trochu přiblížit. Všimněme si každého z nich.

Bene-dictus je doslova „dobro-řečený“ a vyskytuje se na příklad v latinských verzích biblických modliteb ve spojení s chválou Boha (Benedicam Dominum – Budu dobrořečit Pánu [Ž 33], Benedic anima mea Domino – Dobrořeč, má duše, Pánu [Ž 102 a 103], Benedictus Dominus [Ž 143], Zachariášův chvalozpěv, zpěv mladíků v ohnivé peci apod.), případně Panny Marie (v Ave Maria). Často se překládá jako požehnaný, což je pravda, pokud ovšem toto české slovo nechápeme v jeho běžném či spíše povrchním významu, např. jako něco, nad čím někdo prostě udělal křížek nebo dokonce ve smyslu „fajn“, jak se to někdy bezmyšlenkovitě používá ve frázích jako „Pámbu požehnej“ nebo „požehnané Velikonoce“ (za zmínku stojí i to, že v rubrikách misálu se to, co v češtině vyjadřujeme slovem požehná *, kde hvězdička značí předmět, tedy „co“, vyjadřuje slovy signat super *, tedy „dělá znamení nad *“. Ad-scriptus znamená „při-psaný“, a následkem toho i „přivlastněný“,“přijatý“ a v přeneseném smyslu i „zasvěcený“ – na otázku „komu“ v kontextu příslušného textu rozuměj „tebou, Bože, přivlastněnou“, „tobě, Bože, zasvěcenou“ apod.

Ratus znamená „platný“, „jistý“, ale i „schválený“ (v našem případě rozuměj „tebou, Bože, schválenou“). Velký problém překladatelům dělá termín rationabilis, což je pozdně latinské slovo z doby apoštolské či těsně následující, překládané lingvisty jako „rozumný“, „účelný“ či „správný“, což souvisí se slovem ratio, které má však široké spektrum významů, mezi nimiž figurují „počet“, „poměr“, „záměr“, „obchod“,  „způsob“, „rozum“, „rozmysl“, „řád“, „důvod“ a další. Do češtiny bývá překládán nejen jako „důstojný“, ale i jako „duchovní“ (resp. „zduchovnělý“) a „rozumný“. V řečtině mu odpovídá termín logikos, jehož český ekvivalent „logický“ je nasnadě, avšak v analogii na biblické (novozákonní) používání mu odpovídá i to, co vyjadřujeme v češtině jako „duchovní“ (srovnejme s 2. veršem 2. kapitoly  1. listu sv. Petra). Čtenáře může právem napadnout vztah k významu „nemateriální“ (vždyť jde o to, že přicházející proměňování se na fyzických – materiálních – vlastnostech obětních darů neprojeví) a tváří v tvář takto širokému spektru významů snad čtenář i vycítí vnitřní hloubku latinského termínu rationabilis, stejně jako to, že např. jen ve vztahu posledních dvou interpretací „duchovní-rozumný“ je tento latinský termín beznadějně těžko vyjádřitelný jedním výrazem našeho jazyka.

Konečně acceptabilis doslova znamená „přijatelný“, přeneseně pak „vítaný“, obojí však v modlitbě zní poněkud povrchně, takže to bývá přeloženo jako „příjemný“, „(tebe, Bože) hodný“. Jde o termín ještě pozdější než rationabilis, možná pociťovaný jako moderní „technický“ termín samotným autorem mešního kánonu sv. Řehořem Velikým.

Doplňme, že i to slovo digneris, které brzy po uvedeném výčtu následuje, lze chápat jako konjunktiv nejen od slovesa ráčit, ale i od „uznat za vhodné“.

Pokyny pro ministranty a ostatní

Když celebrant vloží ruce při první větě nad obětní dary, je to pokyn pro ministranta, aby si vzal do ruky zvonek; a pak, když celebrant dary žehná, by měl ministrant dát jednoduchý signál zvonkem – nejlépe stejný jako na začátku obětování. Je to signál v prvé řadě pro varhaníka, aby bezpodmínečně přestal hrát, a ovšem pro ostatní věřící, aby věděli, že proměňování už za moment nastane. Měli by si kleknout, až na těžce nemocné, všichni. Je rozumné, že zvonek má ministrant klečící na epištolní straně, protože on vidí na celebrantova gesta nejlépe. Ten ministrant nato vstane, jde před střed oltáře, tam poklekne a vystoupí po stupních – dle prostorových možností – až na ten nejvyšší, kde ještě nebude překážet celebrantovi, a tam na obě kolena poklekne. Je-li ministrantů více, pak totéž učiní ještě jeden ministrant, který klečí na evangelní straně, takže se oba pod stupni před středem oltáře sejdou a dále pokračují jeden vedle druhého, jak jsme uvedli.

Během části kánonu až doposud popsané žehná celebrant obětní dary dvakrát, a to hned po Sanctus a pak tak, jak jsme zde popsali. Někdy se stává, že celebrant se při Sanctus poněkud zastaví v modlitbě a ve vnitřní přípravě na kánon a při prvním z obou žehnání se může ministrantovi zdát, že už jde o to druhé, to před proměňováním. Z těchto důvodů je nutné zdůrazňovat, aby ministrant opravdu sledoval vše, co celebrant po Sanctus činí, a nenechal se zmást: zvonit má teprve, až když celebrant před žehnáním opravdu ruce nad dary vztáhl. Jde o důležitý požadavek na ministrantovu pozornost, aby nemátl všechny přítomné.

Proměňování hostie

Pokud se proměňují i hostie pro věřící, pak by měly být už od začátku mše svaté na oltáři v ciboriu přikrytém víkem a postaveném tak, že je nyní poněkud vpravo od své „velké“ hostie. V tom případě celebrant na první slova textu, který dále pronáší, poklop sejme a postaví vedle ciboria.

V každém případě říká tato slova:

Qui prídie quam paterétur, accépit panem in sanctas ac venerábiles manus suas, et elevátis óculis in caelum ad te Deum, Patrem suum omnipoténtem, tibi grátias agens, benedíxit, fregit, dedítque discípulis suis, dicens: Accípite, et manducáte ex hoc omnes. Hoc est enim Corpus meum.

Tato slova znamenají v doslovném překladu (včetně interpunkčních znamének):

„Který [totiž Kristus, jmenovaný na konci předešlé modlitby] den před tím, než trpěl, uchopil chléb do svatých a ctihodných rukou svých, a pozdvihnuv oči [zcela doslova: při pozvednutých očích] k nebi k tobě Bohu, Otci svému všemohoucímu, tobě díky čině, požehnal, rozlámal, a dal učedníkům svým, řka: Přijměte, a jezte z toho všichni. Toto je zajisté Tělo mé.“

Celebrant při slovech accepit panem … („uchopil chléb…“) uchopí hostii oběma rukama mezi palec a ukazováček, při slovech elevatis oculis… („pozdvihnuv oči…“)  pozvedne zrak co nejvýše, jak může, při slovech gratias agens („díky čině“) se hlavou naopak ukloní a při slovech benedíxit („požehnal“, resp. „dobrořečil“, viz rozbor tohoto termínu výše) pravou rukou udělá nad hostií kříž a hned ji znovu uchopí jako před tím. Je zřejmé, že celebrant i těmito gesty naznačuje, že jedná jako alter Christus („druhý Kristus“). V pokoncilním mešním řádu se vyskytly i pokusy lidové liturgické tvořivosti, v nichž analogie šla ještě dál – při slovech fregit (rozlámal) celebrant hostii rozlomil. To však je proti rubrikám mše svaté tridentského ritu, a důvody jsou nasnadě: jednak v případě mše svaté se – na rozdíl od Kristovy poslední večeře – nepodává jeho Tělo ihned po proměnění, za druhé se dle rubrik láme až před přijímáním, a – za třetí – jde o praktickou stránku věci: viděl jsem celebranta (celebroval totiž čelem k lidu), jak hostii rozlomil, a pak na obě části dost bezradně koukal, protože si uvědomil, že má plné ruce.

Během slov Accipite … omnes se celebrant skloní k hostii, tak zůstane a tiše, ale jasně a zřetelně pronese k ní (a k ciboriu, pokud je na oltáři) konsekrační slova – Hoc est enim corpus meum. Takto zní konsekrační „formule“ v tridentském ritu, poměrně nedávná snaha doplnit je přívlastkovou větou, jak je tomu ve východních liturgiích a v pokoncilním ritu, a tak se s ním poněkud vyrovnat, nemá nic společného ani s tridentským ritem, ani s jeho mírnou modifikací v misále Jana XXIII. z roku 1962.

Pozdvihování

Nyní už je pod způsobou hostie reálně přítomen Kristus, a tak první, co celebrant udělá, je, že poklekne na pravé koleno. Pak vstane, pozvedne Kristovo Tělo do výše tak, aby je věřící mohli spatřit (stále je drží oběma rukama), nato je uloží na korporál a pak opět poklekne. Od okamžiku, kdy položí Kristovo Tělo na korporál, drží celebrant na obou rukou palec a ukazováček u sebe (tak, jako by mezi nimi byla hostie), aby zabránil možnému odpadnutí a následujícímu zneuctění případných drobtů a úlomků, které se z Hostie mohly oddělit a na prstech během konsekračních slov ulpět; nezapomeňme, že i malá část je materií svátostí, pokud je viditelná. Celebrant takto drží oba prsty až do jejich ablace (omytí) po přijímání. Když jsou proměňovány i hostie v ciboriu, celebrant ještě před závěrečným pokleknutím ciborium víkem uzavře – poznamenejme, že už teď aplikuje právě vysvětlené držení prstů a víko ciboria, zpravidla ozdobené křížem, za něj uchopí mezi ukazováček a prostředníček. Je pravda, že uvedené držení prstů může dělat potíže při obracení listů v misále, a proto jsou ty listy, na nichž je kánon, (a několik dalších listů) opatřeny zpravidla koženými záložkami, které umožňují bezproblémové obracení.

Při obou celebrantových pokleknutích – před pozdvižením Kristova Těla i po něm – ministrant zazvoní a měl by nějak zvonit i mezitím, tj. když je celebrant ukazuje lidu. V našich zemích jsou různé zvyky a tradice, a snad nejvkusnější z nich spočívá v tom, že na každé z obou pokleknutí ministrant dá podobný signál jako dříve, při žehnání darů, tedy tři zazvonění časově blízko sebe, a během pozdvihování zazvoní také třikrát, ale tak, aby údery byly zhruba rovnoměrně rozloženy v čase mezi oběma pokleknutími. Pokud chce ministrant svým zvoněním opravdu přispět k důstojnému průběhu mše svaté, měl by inteligentně odhadnout čas mezi oběma celebrantovými pokleknutími a podle toho rozprostřít ony tři jednoduché signály, a nesnažit se o nějaké hokusy-pokusy s rytmy rumby či polky či jinými.

Je velmi rozšířen zvyk, že během celebrantových obou pokleknutí i v době mezi nimi přidržují ministranti jemně jeho kasuli – když je přítomen jeden, tak ji přidržuje levou rukou za prostředek dolního lemu (pravou rukou ovládá zvonek), když jsou dva, pak přidržují kasuli za její levou a pravou část dolního lemu – ten na evangelní straně pravou rukou a ten na epištolní straně levou rukou (pravou obvykle ovládá zvonek). Je třeba jemně uchopit kasuli už před konsekračními slovy, aby celebrant nebyl ani trochu rušen v těch nejdůležitějších okamžicích liturgického shromáždění. Tento zvyk má důvod v péči, aby si při pokleknutí celebrant kasuli nepřišlápl, a není liturgicky předepsán. Pokud se nedodržuje, pak není ani důvod, aby ministranti vystupovali po stupních: mohou zůstat na svých místech nebo přejít ke středu (k ose) oltáře a tam dole na prvním stupni klečet.

Proměňování vína

Potom říká celebrant podobný text, týkající se vína:

Simili modo postquan cenátum est, accípiens et hunc praeclárum Cálicem in sanctas ac venerábiles manus suas: item tibi grátias agens, benedíxit, dedítque discípulis suis, dícens: Accípite, et bíbite ex eo omnes.

Hic est enim Calix Sanguinis mei, novi et aetérni testamenti: mystérium fídei: qui pro vobis et pro multis effundétur in remissiónem peccatórum.

Haec quotiescúmque fecéritis, in mei memóriam faciétis.

V doslovném překladu to znamená:

„Podobným způsobem, když povečeřeno bylo, přijímaje i tento přeslavný Kalich do svatých a ctihodných rukou svých: rovněž tobě díky čině, požehnal, a dal učedníkům svým, řka: Přijměte a pijte z něho všichni.

Tento je totiž Kalich Krve mé, nové a věčné závěti: tajemství víry: který za vás a za mnohé bude vylit k odpuštění hříchů.

Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit.“

Během prvních slov celebrant sejme z kalicha pallu, na slova accípiens… jej vezme do obou rukou (připomínáme, že mezi ukazováček a prostředníček!) a pak koná podobně jako při proměňování hostie: při slovech item tibi… se ukloní hlavou, při slově benedixit pravou rukou kalich požehná (drží jej tuto chvíli jen v levé ruce a pak jej opět uchopí jako před tím oběma rukama) a mírně nadzvednutý ho k sobě předkloní tak, aby konsekrační slova mohl skloněn – opět jemně a tiše, ale jasně a zřetelně – orientovat přímo k obsahu kalicha.

Konsekrační slova jsou ta v druhém odstavci. Čtenář vychovaný v pokoncilním ritu se může tázat, kde se v nich vzala slova mysterium fidei. Odpověď je, že v nejstarších dobách je vyslovoval jáhen jako upozornění, že jde o tajemství víry, a později přešla do konsekračních slov. Pokoncilní ritus se v této věci snažil vrátit konsekračním slovům původní formu, ale je to zbytečné. Už jen prvních šest slov stačí ke konsekraci (podobně jako tomu je v případě hostie) – kdyby tomu tak nebylo, museli bychom vážně odmítnout i českou verzi s výrazem „za všechny“ jako větu, která se konsekraci příčí.

Když celebrant vysloví konsekrační slova, postaví kalich na korporál a při tom vysloví – stále potichu – text uvedený v třetím odstavci. Pak poklekne, drží kalich v pravé ruce (tam, kde je jeho „uzel“ – viz 4. část výkladu „Bohoslužebná roucha a nádoby“), volnými prsty levé ruky ho přidržuje za spodní část dříku a kalich pozvedne do výše tak, aby jej mohli ostatní přítomní vidět. Pak jej položí na korporál, přikryje pallou a znovu poklekne.

Ministrant při tom zvoní stejně jako při pozdvihování Kristova Těla (bylo by naprosto nepřirozené a pro ostatní věřící těžko srozumitelné, kdyby zvolil jiný způsob, jen je třeba mít na paměti, že v případě pozdvihování kalicha je mezi oběma pokleknutími o něco delší doba, protože celebrant musí ještě přikrýt kalich pallou).

Další doporučení

Proměňování je dokončeno. Ministranti by nyní měli zůstat tam, kde dosud byli. Rovněž ostatní věřící by měli zůstat klečet. Zvyk, zaváděný k nám ze západních zemí pro praxi pokoncilního ritu, totiž že se klečí jen během vlastního proměňování a pak se ihned vstane, nemá logický důvod. Na rozdíl od pokoncilního ritu se nic neodpovídá ani nezpívá. V první polovině minulého století v některých kostelech zaváděná hlasitá recitace českých modliteb „Pozdraveno budiž svaté Tělo Ježíše Krista…“ není liturgická a šlo tehdy vlastně o snahu (často marnou) přimět vlažné přítomné osoby, aby si uvědomily, o co v proměňování jde. Jelikož lze předpokládat, že ti, kdo touží po mši svaté v tridentském ritu, si důvody této touhy uvědomují a „vědí, komu uvěřili“, je takováto recitace i zbytečná, a porušuje i to nejdůležitější, co lze pro tyto chvíle doporučit, totiž tichou a zbožnou adoraci Krista, který právě mezi nás ve svátosti reálně vstoupil.

Některému čtenáři se může zdát, že pokyny tridentského ritu jsou – zvláště pro proměňování – příliš komplikované. Ale není tomu tak. Mnohá gesta tím, že je celebrant dělá podle textu kánonu a tedy podle biblického popisu toho, co činil Kristus při poslední večeři, zdůrazňují fakt, že při proměňování vystupuje celebrant jako alter Christus, v moci Kristově. Některé úkony mají blízko praktickým záležitostem – např. přikrývání kalicha pallou chrání jeho obsah, aby do něho nepadal nejen prach, ale ani např. hmyz, který může u oltáře být i proto, že jej tam přitahuje květinová výzdoba. A napadne-li někoho, že proti pokoncilní liturgii má při proměňování celebrant těch poklekání nějak mnoho, pak je třeba mu připomenout fakt, že podstata hostie, resp. vína se mění ihned vyslovením konsekračních slov, zatímco pokoncilní ritus vychází vstříc luterské nauce, podle níž to nejsou konsekrační slova, která mají svátostnou moc, nýbrž víra shromáždění, takže teprve až toto shromáždění, když je pozdvižením příslušné látky upozorněno, o co jde, způsobí proměnění. Takový přístup je ovšem fatální hereze.

Evžen Kindler

Toto je devátý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2008/3.

Použitý obrázek je dílem Kněžského bratrstva sv. Petra a je uvolněn ke svobodnému užití za podmínky uvedení autora. Podrobnosti ZDE.