Pěkně to říká svatý Pavel: „Buďte všichni zajedno, ať nejsou mezi vámi hádky.“ – A leckterá maminka nebo babička si asi povzdechne, když to slyší: Však u nás by to tak hezké bylo, jen kdyby ty děti nezlobily.

Každý kněz a každý vychovatel z povolání slyší občas starostlivé otázky rodičů: „My už nevíme, co už máme dělat s naším děckem. Takové hodné dítě to bylo. Teď, co jí jsou tři roky, jako by byla vyměněná. Nechce poslouchat – já sama! – NE! – všechno chce dělat jen sama, i když to neumí, a když ji nutíme poslechnout, tak brečí a vzteká se tak, že je nám za ni až hanba.“

Ještě dobře, když se ti rodiče přijdou zeptat. Vydechnou si úlevou, když se dozvědí, že je to naprosto v pořádku, když se u jejich dítěte v tomto věku objevuje paličatost. Ta jejich Eva totiž právě udělala velký objev: sebe sama. Objevila svou osobu, svou vůli. Dosud si sebe sama nijak zvlášť neuvědomovala, a vůli – tu měli dosud dospělí.

Teď to objevila: sama vyleze na stůl, sama chce jít po chodníku. Je to nádherný pocit a proto stále říká: já šama. Je to nádherné, že může říkat dospělým NE a taky to říká.

Na Jávě prý toto období dětského vývoje nazývají „obdobím malého krále“.

Je to doba, kdy se rodí vlastní osobnost dítěte, vlastní vůle. Škobrtavě zpočátku a neuměle. Proto je tu tolik příležitosti ke konfliktům s okolím, s rodiči. Ale když rodiče vědí, že všechna ta paličatost je jen přechodný vývojový stupeň, že to zas přejde a zatím se to musí vydržet, podobně jako když se děcku řezaly zoubky nebo když bylo nemocné, pak už to není tak zlé. Pak už se rodiče raději konfliktu vyhnou, nenavádějí situace, které by vedly k měření sil, kdo z koho. „To bych se na to podíval, kdo poslechne,“ říká otec, sám zlostný a nervozní, a jde výpraskem napravovat hlavu tříletého človíčka, který chce být samostatný.

Lépe je v této době na dítě s rozkazem nespěchat. Dát dítěti čas, aby se na příští činnost přeorientovalo. Probudit v něm zájem o to, k čemu je chceme teď získat. Např. maminka 5 minut před obědem řekne: „Evičko, za chvíli budeme obědvat a já budu při stole vypravovat, koho jsem dnes potkala na ulici.“ Kdyby ani po tomto upozornění nešla po dobrém ke stolu, pak bude ten den za trest jíst sama.

Na většinu těch nesprávně vyhlášených „ne“ je nejlépe možno reagovat tak, že je maminka neslyší, zato dobře strefená „ne“ maminka slyší a pochválí za ně.

Rodiče si musí stále připomínat, že jejich úlohou není být soudcem svých dětí – tj. vznášet rozsudky a tresty, ale že je spíš něco jako trenér na hřišti: když vidí chybu svých svěřenců, není to důvod k trestání, ale pracovní úkol, aby je to naučil lépe, správně.

Kde jsou potíže s posloucháním u starších dětí, kde se k neposlušnosti přidávají i záchvaty zlosti, válení po zemi a vzdorovitost, tam není vina v dítěti, ale v jeho okolí, rodičích, v rodině. A rodiče by měli co nejrychleji vyhledat odborníka, aby jim pomohl najít a odstranit, kde a v čem s dítětem špatně zacházejí:

l) Častá příčina dětské neposlušnosti bývá v náladovosti rodičů. Oni sami neberou své rozkazy vážně. Jednou si dítě může dovolit všechno – to když mají dobrou náladu -, ale jindy, když jsou rozzlobení, je zle pro každou maličkost. Dítě potřebuje pravidelnost a důslednost, trvání na rozkazu, když už byl jednou dán.

Ovšem důslednost nesmiřitelná je také špatná. Dítě má zažít, že rodiče jsou milosrdní, že odpustí, když vidí opravdovou lítost a dobrou vůli. Pokud je nutno na zákazu trvat, přidej u starších rozumné vysvětlení.

2) Jindy může být příčina dětské neposlušnosti v nejednotnosti dospělých. Dítě se dovede moc dobře zorientovat, ke komu se v čem proti komu obracet: „Babí, tatínek mě chce bít.“

3) Překážkou poslušnosti bývá také mnohomluvnost rodičů. Kde maminka nezavře pusu a v jednom kuse mluví, jak si z toho má dítě vybrat, co je a co není důležité. Copak je v dětské moci, poslouchat pořád tu nekonečnou tirádu? – Je čas vyprávění s dítětem, je čas aby si dítě hrálo samo, je i čas na rozkazy. Ale těch ať je co nejméně.

4) Další příčinou vzdorovitosti dětí je jejich přepínání. Maminka z ctižádosti nutí dítě, aby četlo a počítalo už před školou, aby se učilo odříkávat dlouhé básně, aby předstihlo všechny ostatní. A pro předškolní dítě je nejlepší školou života ještě hra. Nedrážděte děti k neposlušnosti nepřiměřeným a nevčasným poroučením. Svět dospělých je v očích dítěte samé musíš a nesmíš. Neztěžujte jim zbytečně poslušnost.

5) Falešná argumentace je také pomocník neposlušnosti: „Jak neposlechneš, hodím tě do rybníka.“ Jenže malý dávno ví, že nehodí a tak nedbá. Nikdy nestraš ničím, co bys nemohl a nechtěl udělat. – „Když poslechneš, dostaneš bonbon.“ – Tohle přece zrovna dráždí vyzkoušet, jestli by se dalším odmítáním poslušnosti nedaly vydolovat z maminky bonbony dva nebo celý sáček.

Pochvala, pohrození, odměna a trest, to jsou čtyři hybné páky dětské poslušnosti. Auto má také čtyři hybné páky. Ale to každý ví, že nelze jen tak bezmyšlenkovitě šlapat na ten a pak zas na onen pedál, jen tak přehazovat rychlosti: Mnozí rodiče to tak dělají s pedály výchovnými – slibem, hrozbou, odměnou a trestem. – Bez rozmyšlení jednou to, jednou ono. Co z toho může vzejít jiného než havarovaná výchova dítěte.

6) Rodiče si u dětí musí uchovat autoritu a lásku. Muž, který se opíjí, který je hrubý a surový, neměl by se ženit, neměl by mít děti – zkazí je. – Žena, která je náladová, uzlobená, hádavá, ta nevytvoří radostný a šťastný domov, ta se nemá vdávat.

7) Platí také toto všeobecné pravidlo: Čím blíž jsou si manželé navzájem, tím větší prospěch má z toho jejich dítě.
A naopak. Když se některý z rodičů váže víc na dítě než na manžela, je tím poškozen nejen manželský vztah, ale i dítě.

8) Naše poslední, ale ne méně důležitá zásada zní: Rodiče nesmějí zapomenout, že není jejich úkolem při výchově dítěte jeho vůli zlomit, ale vést ji. Pevná vůle je součást lidské osobnosti. Je na nás, abychom dítě naučili správně ji používat.
Malé dítě se rádo směje. Každé dítě má smysl pro humor, pro žert, pro legraci, pro slovní hříčky. Jak prokázaly nejnovější průzkumy, smích neznamená jen zdraví a pohodu. Existuje u dítěte přímý vztah mezi jeho schopností pro žert a mezi intelektuálním vývojem, měřitelným kvocientem inteligence.

Dávejme pozor, abychom v dětech smysl pro radost a pro humor nezahubili přílišnou přísností a zbytečným poroučením, vždyť humor je důležitý vitamin správného vývoje.

S dětmi vždy raději po dobrém než po zlém.

Modlíme se za naše děti:

Bože, z tvé lásky se zrodil člověk. Z lásky muže a ženy se rodí dítě. A jen v lásce rodičů může dítě vyspět v celého člověka, který je tvým obrazem.

Abychom to vše správně pochopili, prosíme tě o pomoc:

– Dej sílu k trpělivosti rodičům malých dětí, které trucují.
– Ať rodiče nezapomínají, že nejsou soudci svých dětí, ale vychovateli a pomocníky.
– Ať se rodiče chrání náladovosti a nedůslednosti.
– Ať nezaměňují důslednost za tvrdost nebo neústupnost.
– Ať své děti dobře pozorují, aby je nezatěžovali neúměrnými požadavky.
– Ať se rodiče nepřipraví o autoritu u svých dětí a o jejich lásku.

Pane Bože, ať dokážeme v našich domovech vytvořit předobraz nebe, ať umíme žít jako radostné a šťastné děti Boží podle evangelia našeho Pána Ježíše.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je osmnáctá kapitola knihy „Společně k Bohu“, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.