„Co máme dělat, aby naše děti příliš nezlobily, aby z nich vyrostli svědomití lidé, dobří křesťané?“ Takové otázky táhnou myslí všem křesťanským rodičům.

Kdo jsou svědomití lidé? Jistě ti, kdo mají svědomí a řídí se podle něho.

Pojďme sledovat, jak se v dítěti svědomí tvoří a jak máme jeho správný rozvoj podporovat. Vývoj svědomí od raného dětství do dospělosti je samozřejmě plynulý, jak všechen růst, ale přesto můžeme pozorovat vývojové stupně. Našim vychovatelským úkolem je, pomáhat dětem z jednoho stupínku na druhý.

I. Nácvik svobody

Jakýmsi předstupněm svědomí je přizpůsobování dítěte pořádku rodinného života. Dobré je to, co pravidelnému pořádku odpovídá, zlé je, co je nezvyklé, znepokojivé, co běh známého světa ruší. Pro první čas života platí, že pořádek je půl života.

Ale pozor! Kde je té snahy o pořádek přespříliš, až je z toho drezúra, kde se dělá, jakoby pořádek byl celý život, kde není trocha ohebnosti, přizpůsobivosti, tam se brzdí pozdější vývoj dítěte ke svobodě a spontánnosti, dítě je nepohyblivé, jeho fantazie chudá. Tedy pořádek ano, drezúra ne. A není vždy tak snadné, najít tu pravou tvář.

Když děti pořád jen narážejí na zákazy, když slyší jen samé tvrdé nesmíš – a ještě se zamračenou a nelaskavou tváří, tam se kladou základy celoživotní neradostné a pasivní povahy.

A naopak, kde dítě udělá zkušenost, že každé jeho zakňourání přivede dospělé do pohybu, že je obskakují, že každé přání se setkává s povolnou ochotou, tam si dítě nevštípí – a pak už po celý život nevštípí – že jsou tu hranice jeho přání, že jsou tu druzí a mají také potřeby – zkrátka vznikne sobec, asociál, egoista.

II. Autorita rodičů

Druhým stupněm vývoje svědomí je přizpůsobování dítěte autoritě rodičů. Dobré je to, co rodiče chválí a odměňují, zlé je, zač se rodiče hněvají a co trestají.

V tomto popisu jsou už jmenovány i nástroje, kterými rodiče na dítě působí. Odměna a trest, to jest projevení nebo odmítnutí lásky.

Rodiče tu mají velmi užitečné nástroje moci nad dítětem, ale pozor na správné užívání! Na jedné straně je třeba dopřát dítěti co nejvíc svobody, bez ní by se křivil jeho charakter. Na druhé straně musí dítě znát, že ta svoboda má řád, hranice, že existuje energické a neodvolatelné ne, že existuje nejen odměna, ale i trest.

Není snadné zachovávat vždy rovnováhu mezi obojím, správně vždy rozpoznat, kde končí svoboda a začíná zvůle, kde musí skončit velkorysost a nastoupit přísnost.

Nevhodné odměňování může z dítěte udělat přičinlivého obchodníčka, který si při každém posloužení, při každém hnutí prstem hned počítá, co za to. Kdo neumí správně odměňovat a trestat, ten by se k dítěti neměl vůbec přibližovat.

Jako podnět k přemýšlení si tu uveďme několik zásad, jak je rodičům předkládá zkušený kněz vychovatel.

l) Odměňování i trestání musí být spravedlivé a důsledné. Kdo za tutéž věc dnes potrestá a zítra ne, smazává výchovný účin trestu.

2) Jen ten trest působí výchovně, kde dítě jasně ví, za jaké provinění je trestáno. A víš-li ty, proč chceš trestat, není ještě jisté, že to správně pochopilo dítě.

3) Používej toho nejnižšího trestu, který je na dítě ještě účinný. Silnější kalibry si nechávej do zásoby.

4) Odměňovat mladší sourozence mohou i starší děti. Trestat by neměly. Pochvala povzbuzuje, ale škodolibost a posměch vede ke vzdoru.

5) Pochval osobně dítě, trestej neosobně špatný čin.

„Mám radost, že jsi dnes hodný.“ – „To lhaní musíme potrestat. – Tu ručičku, co pořád chce tatínkovy brýle, musíme pokárat: ty, ty, ty!“

6) Pochval ať je vždy víc, než pokárání. Nesmí vzniknout v dětech pocit: „Nikdy nic neudělám dobře.“

7) Výše trestu ať se řídí výší viny, ne výší způsobené škody. Sebevětší způsobenou škodu, ale bez zlovolného zavinění, trestat nesmíš.

8 ) Nikdy netrestej ve hněvu. Příslib potrestání je také trest, a za hodinu čekání můžeš použít trest uvážený a mírnější.

9) Když slíbíš odměnu nebo trest, vždy to dodrž. Proto si předem uvaž, že dítě bude škemrat o odpuštění. Dáš-li se uškemrat, raději hned trest ohlas jako podmínečný. Rozlišuj, kde je trest nezbytný a kde projev lítosti a slib napravení stačí k odpuštění.

lO) Hned po odpykání trestu musí být vše jak bylo, všechna vina smazána. Tedy žádné předstírání dítěti: „Já se na tebe ještě zlobím.“

11) Nikdy nechval nezaslouženě, – a nikdy neopomeň pochválit, kde je to oprávněné. Nemůžeš-li pochválit, projev důvěru: „Já vím, že to podruhé dokážeš, že mi uděláš radost.“

III. Mravní zásady

Vývojové období, kdy se u dítěte ztotožňuje autorita rodičů s mravní normou dobra a zla, nemá trvat dlouho. Brzo má začít přerůstat do dalšího stupně: tvoření samostatných mravních norem. Dítě se učí znát, co je správné a co je špatné, – co je dobro a co je zlo vždy a všude, bez vztahu k pochvale nebo trestu rodičů. Teprv až se ukáže, že malý vzpurník dobře ví, co dělat má, a přece dělá opak, musí pohrození trestem dobro nějak podepřít. Ale nezapomeňme, že ten náš svět je pro malé dítě jaksepatří nehostinný! Vždyť je to samé „nesmíš“! Tátovy blejskavé brýle lákají po uchopení, jenže ouha: „To nesmíš!“ Maminčiny korále jsou hračka přímo nádherná, ale zase jsou tu ti hrozní dospělí se svým: „Nesmíš!“ – Budík tak zajímavě tiká, copak to v něm asi je? – „Nesmíš!“ Všude samé nesmíš, jak to má ten malý človíček vydržet. A tak mějte s ním, vy dospělí, trpělivost, než pochopí dobro a zlo ve vší složitosti.
IV. Jako ti druzí

Čtvrtý stupeň vývoje dětského svědomí se vytváří stykem dítěte se světem, s lidmi, s dětmi. A řekněme si hned: je to vývoj nebezpečný. Platí tu, že dobré je to, co dělají jiné děti venku, zlé je to, čemu se děti posmívají. Tento tvrdý diktát prostředí, který hrozí zlomit samostatnou osobnost dítěte někdy na celý život, podporují některé nerozumné maminky, když neustále zdůrazňují: „Podívej, co jiní chlapci dělají, nedělají, – co by lidé řekli, kdyby tě viděli…“

Rodiče, pozor na to!

Jestli chcete dávat děcku za vzor ty na ulici, pak si uvědomte, že ti také dělají leccos, co není správné! A logika morálky „co by lidi řekli“ je přímočará. Ti na ulici nejdou do kostela, proč bych tam měl chodit já? – Druzí se nemodlí, druzí nevěří, druzí neposlouchají rodiče – proč bych měl já? Pomáhejte dítěti, aby se vyvinulo v samostatnou osobnost, která neotročí tomu, co „se“ nosí, co „se“ dělá, nepapouškuje, co druzí říkají. To je velký úkol výchovy.

Vrcholem výchovy svědomí je poznávání Boha jako nejvyššího Dobra. Poznání, že smyslem života je žít ve víře, naději a lásce jako v nejvyšší normě svědomitého jednání. Dokážeme své děti tak vychovat? Jen tehdy, když touto cestou půjdeme před nimi.

Modlíme se:

Pane Ježíši, naše svědomí bude tvým hlasem v nás, když se odmala učíme orientovat je podle tvého hlasu, jak jej slyšíme v evangeliu. Prosíme tě za všechny naše rodiny:

– Ať usilujeme o rozumný pořádek, uprostřed mezi puntičkářstvím a lajdáctvím.
– Ať máme na mysli, že moc odměňovat a trestat děti je rodičům propůjčena od Boha, proto jí mají užívat zodpovědně a promyšleně.
– Ať nikdo netrestá ve hněvu, ve zlosti.
– Ať trest nikdy nedoprovází škodolibost nebo posměch.
– Ať nechválíme, kde není co chválit, ale ať neopomeneme pochválit, kde je k pochvale důvod.
– Ať učíme děti rozeznávat dobro a zlo podle zákona Božího, nejen lidského.
– Ať vedeme děti od falešného pohledu: „Co by řekli lidé“ ke správnému: „Co říká zákon Boží?“

Bože, ty jsi dobro absolutní, v tobě je dokonalý řád. Víme, že my nebudeme nikdy zcela dokonalí a že to ani po nás nežádáš. Ať nechceme mít z dětí „dokonalé“ ctižádostivce, ale děti hodné, veselé a šťastné, které denně vstávají s novou dobrou vůlí žít podle zásad Ježíše Krista.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je sedmnáctá kapitola knihy „Společně k Bohu“, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.