Církev nám po celý rok zpřítomňuje činy našeho Pána Ježíše. Po celý rok nás volá do chrámu, abychom život Pána Ježíše prožívali při bohoslužbě. A co jsme v chrámu společně začali, má pokračovat doma. V rodině máme dál a společně prožívat svátky církevního roku.

Jak prožívat v rodině dobu vánoční, o tom jsme už mluvili. Je možné prožívat podobně celý církevní rok? Je to možné i v dnešní době? Věřte, že je, i když televize nabízí zábavu, při které se nic nemusí, jen sedět a koukat. Ale právě o to víc je třeba, aby se doma něco dělalo, zpívalo, hrálo, debatovalo, aby z dětí nevyrostla generace pasivních konzumentů.

A tak se pojďte učit slavit a svátečně žít.

Především jsou tu neděle. Jen si všímejte, jací chudáci jsou lidé, kteří přestali chodit do kostela. Ani se v neděli svátečně neobléknou. Celou neděli jako za dob roboty dřou na „svém“, když v týdnu dělali na „našem“. Lidé neradostní, – štvou sebe i jiné a neznají, co je to uvolnění, klid pohoda.

To první, čím se totiž doma slaví svátek, je pohoda. Sváteční pohoda znamená: dnes mám čas, mohu si dělat, co mě baví.

Kde děti odmala žijí v ovzduší nedělní pohody, budou to umět později i samy, budou z nich sváteční lidé.

Sváteční pohoda, to je i sváteční bohoslužba v kostele, na kterou jde dle možnosti celá rodina pospolu. To je sváteční společný oběd. To je i krásné odpoledne, kdy každý má právo si dělat, co ho baví. To vše patří ke slavení svátku, neděle. Končí společnou večerní modlitbou, společným děkováním.

Krom nedělí je tu ještě okruh svátků, rodinných výročí, svátky svatých. Popelec má být společným startem do doby postní, kdy každý zápasí se svými zlozvyky, postí se od svých chyb. Kde se doma spoluprožívá postní doba, tam je velikonoční týden, vrcholící Zmrtvýchvstáním, podobně krásným prožitkem, jako doba vánoční. Jen dbejme na to, aby naše svátky nezpohanštěly: plný stůl a prázdné srdce.

Pro úctu svatých platí totéž, co jsme si řekli o úctě mariánské: Dítě v předškolním roce nedovede rozeznávat prosebnou modlitbu k Bohu a přímluvnou modlitbu k svatým. Proto v předškolním věku opatrně s modlitbou Zdrávas, Maria, – opatrně s prosebnou modlitbou k svatým!

Ve městě si děti pod andělem strážným někdy představují pana strážníka, co ho vidí na ulici. A co to v jejich hlavičkách může udělat, když je babička zavede do barokního kostela, plného soch a začne vysvětlovat, že na svatého Antoníčka se mají obracet, když ztratí klíče, zatímco naproti němu svatý Florián, ten s putýnkou vody, je ochráncem před požáry, a svatý Josef je patron rodin a toho prosíme, aby se tatínek s maminkou nehádali, aby byli na sebe hodní…

Mluvme dětem o líbezné mamince Pána Ježíše, Marii, mluvme jim jak ten či onen svatý muž věrně miloval Boha. Ale v předškolním věku se spokojme, že seznamujeme děti se svatými jako vzory pěkného života, jak sloužili Pánu Bohu. Vynechme přitom i drastické výklady o mučení a zázraky. Jinak ze svatých vzniknou v dětské hlavě konkurenti Pána Boha.

Když tak stále čtete, jak je nutno při výchově dětí dávat pozor na každé slovo, na každý rozkaz, dáte jistě za pravdu zásadě, že dobrý vychovatel víc dítě pozoruje a přemýšlí o něm, než mu poroučí.

Je třeba opravdu stále se ptát: „Jak tomuhle dítě porozumí? Jak si to vysvětlí?“ Je třeba se snažit vidět svět očima dětí, jejich představivostí.

A ještě jedno mějme u dětí na paměti: abychom jim vštípili víru živou a myslící. Ta je v životě nejlíp uchrání od pověry a nevěry.

Děti jsou konzervativní, chtějí mít vše kolem sebe stále stejné. Změny je zneklidňují, novot se bojí. I pohádku chtějí ty nejmenší slyšet stále doslova stejně.

Jestli z toho pomocí moudré výchovy nevyrostou, stanou se z nich nepřízpůsobiví, nedůtkliví, nevynalézaví lidé. Na co jsou navyklí, to považují za normální, nezměnitelné. Namísto přemýšlení používají zvykové šablony: takhle se to dělalo vždycky!

Konzervativnost utvrzuje v dítěti také taková náboženská výchova, která předává dětem křesťanství jako hotový systém, v němž všechny otázky jsou už vyřešeny a zodpovězeny. V dospělosti pak už nebudou schopni pochopit, že křesťan každé ráno začíná znovu žít, znovu se vydává na cesty za novým poznáním, vstříc Bohu.

Pozor tedy, abychom nevzbudili v dětech představu, že zcela přesně víme vše, co Bůh chce, co si Bůh myslí, že
uvěřením se staneme jaksi vševědoucími. Jsou takoví křesťané, kteří vědí vše lépe než ostatní, ať se jedná o cokoliv, a není s nimi lehký život. Chtějí, aby vše zůstalo tak, jak je, a podle jejich představ.

Živá víra naopak ví, že to, co jsem právě dosáhl, je jen východiskem další cesty. Ví, že obrazem křesťanova života je putování vyvoleného lidu do zaslíbené země. Že víra, živá víra, dává odvahu nechat vše včerejší za sebou a každé ráno znovu vykročit, dál, blíž k líbezné zemi zaslíbené.

Modlíme se:

Bože, dnes tě prosíme za naše rodiny:

– Uchraň je bídy, uchraň je nadbytku, – ať mají to, co k dobrému životu potřebují.
– Dej rodičům laskavou trpělivost s dětmi a dětem trpělivou lásku k rodičům.
– Aby manželé snášeli jeden druhého takového, jaký je.
– Aby neděle a svátky byly v našich rodinách dny pohody a odpočinku.
– Abychom pochopili význam stolu Páně v kostele a společenství rodinného stolu doma.
– Abychom před dětmi a s dětmi uvažovali o věcech víry a vštípili jim víru přemýšlivou, ne bezmyšlenkovitou a pasivní.

Bože, tvé lásce svěřujeme naše rodiny. Ať jsou tvou církví v malém, společenstvím poutníků na cestě do země zaslíbené ve stopách Ježíše Krista, našeho Pána.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je šestnáctá kapitola knihy „Společně k Bohu“, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.