Obětování – druhá část (O tridentské mši svaté VI)

Okuřování, které následuje, vlastně patří do slavné mše svaté, ale není zakázáno ani při zpívané. Jelikož v dnešní době se mše svatá podle tridentského ritu přijímá vesměs jako cosi výjimečného, co chápeme s velkou vděčností, není od věci počítat s tím, že bude slavena s největší pečlivostí, tedy i s okuřováním.

S okuřováním jsme se setkali už dříve, v druhé části, tam však šlo jen o okuřování oltáře, kdežto při obětování jde o okuřování obětních darů (obě okuřování nejsou nezávislé úkony – chybí-li jedno, není možno připustit v téže mši svaté to druhé).

Celebrantovy úkony a modlitby

Celebrant vloží kadidlo do kadidelnice (na stejném místě jako před introitem) se slovy:

Per intercessiónem beáti Michaélis Archángeli, stantis a dextris altáris incénsi, et ómnium electórum suórum, incénsum istud dignétur Dóminus benedícere, et in odórem suavitátis accípere. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.

Kdo je poněkud ostřílený v latinské (nebo i v anglické) liturgické terminologii, vztahuje termín incensum ke kadidlu. Jde o jistou nepřesnost, latinsky se kadidlo řekne tus a incensum má vztah k ohni. Do češtiny se tradičně překládá jako zápal. Takže předešlá modlitba znamená slovo za slovem:

Na přímluvu blaženého Michaela Archanděla, stojícího po pravici oltáře zápalného, a všech vyvolených svých zápal tento kéž ráčí Pán požehnat a jako vůni lahodnosti přijmout. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Na začátku uvedené celebrantovy modlitby by měl říci ten, kdo kadidelnici přinesl: Benedícite, pater reverende (doslova: Požehnejte, otče důstojný), a celebrant pak vloží do kadidelnice kadidlo, a to tak, aby je už v kadidelnici na slovo benedícere mohl požehnat. Pak jde s kadidelnicí ke středu oltáře a okouří nejprve obětní dary třikrát formou kříže; vždy vede kadidelnici nejprve směrem k sobě a pak zleva doprava (viz obr. 1, kde kruh K reprezentuje kalich, H hostii a C místo, kde celebrant stojí) a pak ještě třikrát kolem nich (první dva kruhy jsou proti pohybu hodinových ručiček – viz obr. 2 –, zatímco poslední je v jejich směru).

Při okuřování ve tvaru kříže se celebrant modlí (slova oddělená pomlčkami říká postupně pro jednotlivá břevna křížů):

Incénsum – istud – a te – benedíctum – ascéndat – a te, Dómine.

(Zápal – tento – tobě – požehnaný – kéž vstoupí – k tobě, Pane.)

A při okuřování kruhem se modlí (pomlčkami jsou odděleny úryvky pro jednotlivé okruhy):

Et descéndat super nos – misericórdia – tua.

(A kéž sestoupí na nás – milosrdenství – tvé.)

Kněží s větší praxí při kruhovém okuřování dělají nad obětními dary menší kruhy, než bylo třeba, s tím, že těleso kadidelnice je vedeno odstředivou silou do kruhů větších.

Snad není nutné upozorňovat, že na rozdíl od východních liturgií, kde celebrant drží i při okuřování kadidelnici zcela nahoře a odtamtud jí dává směr pohybu, je v římské liturgii praxe držet vrchol kadidelnice levou rukou a pravou ji uchopit (a směrovat) až co nejblíže víčku vlastního tělesa kadidelnice (pánve). Tento způsob je praktický nejen při úkonech okuřování dříve (a výše) popsaných, ale i při úkonech následujících. Jedno takové nasměrování budeme nazývat tahem. Mezi tahy mohou být „odpočinky“, kdy na moment ruce s kadidelnicí poklesnou; jde o jisté rytmizování tahů seskupování v jakési takty a v tomto výkladu budeme termínů jednodobý, dvoudobý a třídobý takt používat ve smyslu jeden, dva či tři tahy, za nimiž následuje jeden odpočinek.

Poté celebrant zpředu třemi dvoudobými takty okouří oltářní kříž. Další pokračování výkladu musíme rozdělit do dvou variant, jedné věnované okuřování tradičního oltáře a druhé zaměřené zejména na případy, kdy byl původní oltář zlikvidován a k dispozici je jen obětní stůl. Lze očekávat, že snaha po obnovení tradiční liturgie půjde ruku v ruce se snahou po autenticitě architektury presbytáře, i kdyby měl v pohledu na obřad u tradičního oltáře překážet před ním postavený obětní stůl (který lze ovšem často bez problémů odnést pryč), a tak začněme tou první variantou.

Obr. 3

Pokud jsou v pozadí oltáře schránky s ostatky nebo alespoň obrazy svatých, okouří celebrant nejprve je a dělá to vždy od středu, tj. ve dvou tazích směrem na evangelní stranu, pak se vrátí a okouří postupně ty na opačné straně. Pokud na oltáři nic takového není, přejde se přímo k následujícímu okuřování jeho svrchního povrchu a postranních stěn. Přestože pravidla pro to vypadají na první pohled složitě, jsou velmi prostá. Okuřují se zvlášť nejprve epištolní strana (viz obr. 3, kde je naznačen střed oltáře – tedy kříž a případně svatostánek – tahy 1 až osm) a pak evangelní (tahy 9 až 16), na každé straně se nejprve okouří část vzdálenější od celebranta (tahy 1 až 3, resp. 9 až 11) a pak část k němu bližší (tahy 6 až 8, resp. 14 až 16), ale když se má celebrant vracet, okouří ještě bok oltáře, nejprve na (značně) nízké úrovni a pak výše (tahy 4 a 5 a 12 a 13).

Je vhodné si uvědomit, že celebrant okuřuje v pomalé chůzi (na obr. 3 naznačeno náklonem šipek, které tak trochu reprezentují pohyby dolní části kadidelnice).

Když byl takto okouřen povrch oltáře a jeho boky, přistoupí celebrant k okuřování přední části oltáře (viz obr. 3, tahy 17 až 22): od středu se vrátí na evangelní stranu, odtud jde směrem k epištolní straně a při tom čelní stranu okouří v šesti tazích. Tam pak odevzdá kadidelnici. Při okuřování oltáře se modlí:

Dirigátur, Dómine, orátio mea, sicut incénsum, in conspéctu tuo: elevátio mánuum meárum sacrifícium vespertínum. Pone, Dómine, custódiam ori meo, et óstium circumstántiae lábiis meis: ut non declínet cor meum in verba malítiae, ad excusándas excusatiónes in peccátis.

Jde o druhý až čtvrtý verš žalmu 140 podle Vulgáty a v doslovném překladu to znamená:

Kéž se vznese, Pane, modlitba má jako zápal před pohledem tvým; pozdvižení rukou mých (kéž je jako) oběť večerní. Postav, Pane, stráž k ústům mým a pevné dveře ke rtům mým, aby se neuchylovalo srdce mé ke slovům zla, k omlouvání výmluv k hříchům.

A když vrací celebrant kadidelnici, modlí se:

Accéndat in nobis Dóminus ignem sui amóris, et flammam aetérnae caritátis. Amen.

V doslovném překladu narážíme na lingvistický problém, že pro amor i caritas máme v češtině stejný termín „láska“, a tak – aby se zamezilo opakování téhož slova – se tato modlitba obvykle překládá slovy:

Kéž zažehne v nás Pán oheň svého milování a plamen věčné lásky. Amen.

A nyní druhou variantu výkladu. Pro případ, že je dispozici jen obětní stůl anebo nějaký oltář sice původní, ale přesto umožňující okouřit jej i zezadu (aniž by celebrant mizel někde za zdí), nabízí tridentský ritus následující postup.

Obr. 4

Okouří se kříž a – pokud jsou na oltáři ostatky nebo obrazy svatých – také ty, a to stejným způsobem, jak je popsáno výše. Pak se začne oltář okuřovat od středu proti směru hodinových ručiček (viz obr. 4, tahy 1 až 16) s tím, že když se okuřuje zpředu, okuřuje se jeho povrch, (tahy 1 až 3 a 14 až 16), zatímco jinde se okuřuje ze stran (tahy 4 až 13). Upozorňujeme, že na rozdíl od okuřování popsaného v první větvi se každý z boků oltáře okouří dvěma kroky, které se neliší úrovní, nýbrž horizontálně, dle toho, jak celebrant oltář obchází (tahy 4 a 5, a pak 12 a 13). Modlitba je stejná jako v prvním případě.

Úkony ministrantů

Okuřování je vhodné zařadit, jen pokud jsou k dispozici tři nebo více ministrantů. Dva z nich dělají to, co je třeba dělat i tehdy, když okuřování není, a třetí má právě na starosti kadidelnici (a ovšem lodičku s kadidlem), a tak ho budeme nazývat turiferářem (tus, genitiv turis, je latinsky „kadidlo“, fero je latinsky „nesu“). Další případní ministranti nemají žádné povinnosti, jeden z nich však může těm prvním dvěma usnadnit činnost tak, že směrem od evangelijní strany hned na začátku okuřování odnese misál (s jeho pultíkem) a – otočen čelem k oltáři a s misálem v rukou – čeká pod oltářními stupni až do tahu 19, po němž misál vrátí na původní místo. Jinak má takto na starosti misál ten ministrant, který podával konvičku s vodou. Ten má dost času obejít oltář a jeho stupně od epištolní strany k evangelijní, zatímco celebrant okuřuje obětní dary a kříž.

Druhý ministrant spolu s turiferářem provázejí celebranta při okuřování, turiferář po jeho pravici a ministrant po jeho levici.

Když celebrant vrátí turiferáři kadidelnici, zůstane směrem k němu otočen a turiferář – také otočen čelem k němu – mu třemi dvoudobými takty okouří hlavu a hruď. Pak k celebrantovi přistoupí výše zmínění ministranti k provedení lavaba (viz další oddíl). Turiferář mezitím za nimi počká, po lavabu je také okouří (každého jedním jednodobým taktem), pak okouří i ostatní ministranty, resp. osoby přítomné v presbytáři a pak jde k ose presbytáře, otočí se k lidu a okouří jej třemi jednodobými takty, z nichž první je nasměrován k ose chrámu, druhý směrem k přítomným stojícím na evangelní straně a třetí směrem k přítomným stojícím na straně epištolní. Pak odejde dát kadidelnici k péči v sakristii.

Zatímco je okuřován lid, dění u oltáře může mírně pokračovat. Ale o tom už v následujícím odstavci. Uzavíráme popis okuřování upozorněním, že neplatí pro slavnou mši svatou (tj. s asistencí), kdy některé úkony ministrantů i turiferáře přecházejí zejména na jáhna.

Závěr offertoria

Celebrantovo lavabo, totiž mytí rukou, následuje, ať bylo okuřování nebo ne, a jak fyzicky, tak symbolicky reprezentuje fakt, že v další fázi má celebrant obě ruce – přesně řečeno jejich palce a ukazováčky – k té nevznešenější činnosti, která člověku přísluší (a kterou tridentský ritus povoluje jen rukám posvěceným alespoň k jáhenské službě), totiž k držení Kristova Těla.

Jeden z ministrantů vezme konvičku s vodou (pokud nebylo okuřování, má ji ještě stále v ruce) a tácek a postaví se směrem k celebrantovi, který buď už na epištolním konci oltáře stojí, jak byl okuřován, nebo – pokud je mše svatá bez okuřování – tam přišel od středu po modlitbě Veni Sanctificator (viz minulá část výkladu). Ten sepne na každé ruce palec a ukazováček, dá je k sobě nad tácek a ministrant mu na ně pomalu a pečlivě nalije vodu z konvičky tak, aby si konce uvedených prstů mohl opravdu umýt od všeho, co na nich mohlo ulpět. Nesmí však vypotřebovat všechnu vodu z konvičky.

Prsty je třeba utřít, k čemuž slouží ten plátěný šáteček, o kterém jsme už v minulé části výkladu uvedli, že je normálně složen a položen přes obě konvičky (jako ochrana, aby do nich nic nespadlo). Pro právě popisovaný akt mytí se však rozloží a měl by jej celebrantovi podat k dispozici druhý ministrant, který jej drží za dva sousední rohy. Pro případ, že je přítomen jen jeden ministrant, byly v různých diecézích (ba i farnostech) různé „nedostatkové“ způsoby řešení, jako např. ten, že si ho ministrant přehodil přes levé předloktí, nebo ten, že ho načechral na epištolní konec oltáře, obojí tak, aby celebrant šáteček snadno uchopil a po utření vrátil na stejné místo. Mytí prstů se nazývá lavabo, a to podle prvního slova modlitby, kterou se celebrant při mytí a utírání modlí.

Lavábo inter innocéntes manus meas: et circumdábo altáre tuum, Dómine:

Ut áudiam vocem laudis, et enárrem univérsa mirabília tua.

Dómine, diléxi decórem domus tuae et locum habitatiónis glóriae tuae.

Ne perdas cum ímpiis, Deus, ánimam meam, et cum viris sánguinum vitam meam:

In quorum mánibus iniquitátes sunt: déxtera eórum repléta est munéribus.

Ego autem in innocéntia mea ingréssus sum: rédime me et miserére mei.

Pes meus stetit in dirécto: in ecclésiis benedícam te, Dómine.

(Glória Patri, et Fílio, et Spirítui Sancto.

Sicut erat in princípio, et nunc, et semper, et in saécula saeculórum. Amen.)

Jde o šestý až dvanáctý verš žalmu 25 dle Vulgáty; v doslovném překladu:

Umyji mezi nevinnými ruce své a budu chodit kolem oltáře tvého, Pane.

Abych slyšel hlas chvály a vyprávěl o všech divech tvých.

Pane, zamiloval jsem si krásu domu tvého a místo přebývání slávy tvé.

Neznič s bezbožnými, Pane, duši mou a s lidmi krve život můj,

na jejichž rukou nepravosti jsou, pravice jejichž plna jest darů (úplatků).

Já však v nevinnosti své jsem kráčel; vykup mne a smiluj se nade mnou.

Noha má stála na cestě přímé. Ve shromážděních tě budu oslavovat, Pane.

(Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,

Jakož bylo na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.)

Podle pravidel uvedených už v části II (Introit a Gloria) se poslední dva verše (tedy malá doxologie – v závorkách) vynechávají ve mších za zemřelé a v době od Smrtelné neděle do Zeleného čtvrtka včetně. Celý úryvek žalmu je také na mešní tabulce umístěné na epištolní straně.

Celebrant se pak vrátí ke středu oltáře, tam se skloní tak, že o hranu oltáře opře sepnuté ruce, a modlí se:

Súscipe, sancta Trínitas, hanc oblatiónem, quam tibi offérimus ob memóriam passiónis, resurrectiónis et ascensiónis Jesu Christi, Dómini nostri: et in honórem beátae Maríae semper Vírginis, et beáti Joánnis Baptístae, et sanctórum Apostolórum Petri et Pauli, et istórum (*), et ómnium Sanctórum: ut illis profíciat ad honórem, nobis autem ad salútem: et illi pro nobis intercédere dignéntur in caelis, quorum memóriam ágimus in terris. Per eúndem Christum, Dóminum nostrum. Amen.

(Přijmi, svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blažené Marie, vždy Panny, a svatého Jana Křtitele, a svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto (*), a všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby se za nás přimlouvat ráčili na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.)

Ukazovací zájmeno, za kterým jsme zde přidali hvězdičku, se týká těch svatých, jejichž ostatky jsou v oltářním kameni. Celebrant při ukončení celé modlitby políbí oltář.

Zatím ministranti měli dost času, aby uložili konvičky, složili a na ně položili šáteček pro lavabo a vrátili se od epištolní strany. Jdou až k ose oltáře a kleknou si vedle sebe na nejnižší stupeň (je-li ministrantů víc, pak jen dva, kteří obsluhovali při lavabu).

Celebrant se pak (směrem za svou pravou rukou) obrátí čelem k věřícím a vyzve je:

Oráte, fratres: ut meum ac vestrum sacrifícium acceptábile fiat apud Deum Patrem omnipoténtem.

Nejméně první dvě slova vysloví poněkud hlasitěji, při nich rozepne a opět sepne ruce a pak se obrátí zpět k oltáři (směrem za svou levou rukou). V překladu jeho výzva zní:

Modlete se, bratři, aby moje i vaše oběť přijatelnou se stala u Boha, Otce všemohoucího.

A ministranti hluboce skloněni ve jménu všech tlumočí odpověď přítomného lidu:

Suscípiat Dóminus sacrifícium de mánibus tuis ad laudem et glóriam nóminis sui, ad utilitátem quoque nostram, totiúsque Ecclésiae suae sanctae.

(Kéž přijme Pán oběť z rukou tvých k chvále a slávě jména svého, k užitku jak našemu, tak i celé Církve své svaté.)

Celebrant odpoví potichu Amen a v misále si nalistuje odpovídající modlitbu zvanou tichá, latinsky secreta. Jde o proměnnou část, sledující velmi podobná pravidla jako kolekta (viz část II našeho výkladu), paralelně k ní může být složena i z více částí a mít dva závěry a stejně jako kolektu ji celebrant čte s rozpjatýma rukama. Také různé tvary závěru sledují stejná pravidla, jak jsme uvedli pro kolektu v části II. Na rozdíl od kolekty (a od pokoncilní analogie zvané Oratio super oblata) však tichou modlitbu celebrant nevyslovuje nikdy nahlas ani nezpívá. Tedy s výjimkou posledních závěrečných slov, ale o tom až příště.

Ministranti mezitím opustí místa v ose oltáře, vrátí se na svá místa na stranách stupňů a tam – pokud mezitím tichá modlitba neskončila – si kleknou.

Pokyny pro lid

Až na výjimky by měl lid během celého offertoria klečet, ti starší a nemocní mohou sedět. Jen když jsou okuřováni, by měli lidé přítomní v lodi pokud možno vstát a mírně se uklonit (stejně se směrem k nim uklání i ten, kdo je okuřuje). Na modlitbu Orate, fratres by měli všichni klečet, takže – jelikož při mši sv. s okuřováním uvedená modlitba přichází brzy po okuřování – lze doporučit, aby všichni na závěr okuřování hned poklekli (na obě kolena).

Během zpěvu offertoria ovšem stojí schola. Pokud je tento zpěv nahrazen lidovou písní (např. rorátní), lid může při ní sedět. Různé náhražky hudby, ať už ze strany chrámového sboru nebo dokonce sólistů, jsou naprosto proti duchu tridentského ritu (i když až do šedesátých let minulého století přímo bujely a občas bují i během jakéhosi obětování v pokoncilním ritu); když duchovní správce znovu zavádí mši svatou podle tridentského ritu, měl by striktně odmítat všechny návrhy na podobnou lidovou (pseudo)uměleckou tvořivost a případně i kontrolovat sbor, zda opravdu zpívá předepsaný text offertoria. Výjimku činí některé všeobecně známé jednohlasé zpěvy, při nichž se může účastnit lid, jako je Adeste fideles nebo Puer natus in Bethlehem pro vánoční dobu, Attende Domine pro půst, O filii et filiae pro Velikonoce, hymnus Veni Creator Spiritus pro svatodušní týden a Rorate caeli pro advent. V žádném případě však nesmí tyto zpěvy nahradit předepsaný text, ale vyplnit časový prostor po jeho zazpívání (k čemuž obvykle dochází jen, je-li okuřování). S výjimkou odpovědi na Orate, fratres (Suscipiat…) – např. při recitované mši sv. – lid svou mluvou nemá do obětování zasahovat (poznamenejme, že celebrant ani při recitované mši svaté neříká kromě slov Orate, fratres nic příliš nahlas).

Evžen Kindler

Toto je šestý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2007/5.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *