„Narodil se Kristus Pán, veselme se…“ Maminka si se synkem vyzpěvuje koledu a najednou malý stojí před maminkou s otázkou: „Mami, a jakpak se ten Ježíšek veselmese narodil?“

Nebo jindy: Z radia zní vytrvalé zpívání „Mámo, kup mi brášku“ a čtyřletý mladík vyrukuje najednou s otázkou: „Mami, a kde se brášci kupují?“ Maminka najednou neví, co říct. Má udělat dětský obchodní dům z porodnice? Má dělat, že choulostivou otázku přeslechla? Má malého odbýt nevrlou odpovědí, aby se tak hloupě neptal?

V takové situaci se různé maminky chovají různě. Správná je jen jediná věc: Odpovědět dítěti pravdivě, bez rozpaků, ale tak, aby to bylo přiměřené věku a chápání dítěte. „Choulostivé“ otázky dětí, to jest takové, na které by neměly právo na pravdivou a srozumitelnou odpověď, žádné nejsou.

Už mezi 3. – 4. rokem, jak si děti začínají uvědomovat samy sebe, můžeme čekat dětské otázky, které bychom mohli přeložit do řeči nás dospělých asi otázkou: „Kde jsem se tu vzal? Čemu děkuji za svou existenci?“

Moudří rodiče ty otázky uvítají. Mohou tak dětem povědět, proč se mají rádi, proč tak k sobě patří. Ještě je však dost rodičů nemoudrých, kteří říkají: „Jen ať si děti zachovají co nejdýl svou nevinnost.“ – Ale copak nevinnost je totéž jako nevědomost, neznalost? Nevinní, tj. bez viny, bez hříchu, jsou přece i manželé, rodiče dětí. Každý, kdo se neproviňuje, kdo nehřeší, je nevinný.

Jiní říkají: „Když jsou děti dobře vedené, jako naše, tak se na nic takového ani neptají.“ – I ti se mýlí. Všechny děti se ptají. Co se nedovědí doma, na to se ptají na ulici.

Většina z vás rodičů si teď asi říká: „My to uznáváme, že děti mají být řádně a včas o pohlavních věcech poučeny, jenže nevíme, jak to správně povědět.“

Nebojte se toho. Není to tak složité, když při tom odpovídáme na to, na co se děti ptají, tedy odpovídáme z pohledu dětí a ne nás dospělých, – dále když jsme si vědomi, že pohlavní pud v člověku a pohlavní život v manželství není nic hříšného ani špatného, vždyť tak Bůh člověka stvořil, vždyť k rodičovství byli přece rodiče při oddavkách posvěceni.

Kdy a nač se má dětem odpovídat? Odpovídej, když se začnou ptát, a na to, nač se ptají. „Pohlavní výchova dětí, to není jedno vysvětlení. To trvá od třetího do pětadvacátého roku života.“ Tak to při přednášce v Praze řekl známý odborník na náboženskou výchovu a předseda papežské katechetické komise, Klemens Tilmann, když jej biskup Tomášek pozval, aby přednášel o moderní náboženské výchově.

Poslechněme si, co tento zkušený kněz říkal:
„My starší jsme vyrůstali v době, kdy pohlavnost byla zaměňována za nečistotu a kdy byla celá tato oblast v opovržení. A nejen to. Každé mluvení a přemýšlení o pohlavních věcech bylo považováno za hříšné, ba dokonce mnohdy i za těžký hřích. Tyto mylné nekřesťanské názory pronikly hluboko i do praktického života nás, křesťanů. Dnes si už uvědomujeme, že pohlavní sílu stvořil Bůh a že je proto dobrá.“

Poslechněte, jak pěkně to umí pan profesor Tilman vysvětlovat malým dětem:
Tříletému dítěti, které se ptá, jak přišlo na svět, řekneme, že děti daruje rodičům Pán Bůh. Ale ne tak, jak si to snad myslí docela malé děti, že je „dělá“ v nebi. Kdepak. Pán Bůh chce, aby mu lidé pomáhali. Jídlo je také dar od Boha, ale tatínek vydělal peníze, aby se mohlo jídlo nakoupit a maminka je uvařila a připravila, aby nám chutnalo.

Podobně nechává Pán Bůh růst děťátko v maminčině bříšku. I tys napřed rostl v maminčině bříšku.

Když se ptá čtyřletý, povíme mu více: „Byls napřed tak malinký, jako špendlíková hlavička, pak jako tenhle palec. Tos ještě neuměl sám ani jíst ani pít, ba ani dýchat. Maminka všechno musela dělat za tebe, proto tak patříte k sobě a máte se rádi.“

Později se má dítě dovědět, že za devět měsíců, když už umělo jíst a dýchat, vyšlo z maminky ven, že se narodilo. Pro maminku to bylo hodně namáhavé, to narození, i pro dítě to byl velký úkol, najednou být samostatný člověk. Proto se ten den narozenin každý rok slaví, vzpomínáme na něj.

Malé děti nemají ještě smysl pro pohlavní rozdíly. Známá je historka, jak se babička ptá vnoučka, s kým si to u rybníka hrál, jestli s chlapečkem nebo děvčátkem a malý říká: „Babi, my jsme byli nahatí a tak jsem to nemohl poznat.“

Proto dochází na složitější otázky dětí až mezi osmým až desátým rokem. Dítě třebas uslyší, že tamto děvčátko má jen maminku, že nemá tatínka. A už je tu otázka, jestli maminky, které mají jen děvčátko, nepotřebují žádného tatínka? A jak se vlastně dítě dostane do maminčina bříška? Dobré vysvětlení je novým podnětem k lásce dítěte k rodičům, když dítě slyší: „Jednou si tatínek s maminkou řekli, že nechtějí být sami, ale chtějí mít děti, aby se mohli mít navzájem rádi. Tatínek pak zasel do bříška maminky své semeno, a to se ujalo v maminčině vajíčku a začalo růst. Proto jsi ty také kousek tatínka a kousek maminky, proto máme my rodiče rádi tebe – jsi z nás a náš, a proto máš také ty rád nás, rodiče. A všichni společně máme rádi Pána Boha, že to vše tak krásně zařídil a uspořádal, aby to tak bylo.“

A zkušený vychovatel končil:
„O jevech dospívání, nočních polucích a menstruacích mluvme s dětmi dříve, než se dostaví, abychom nenechávali děti samotné a bezradné. S patnácti a šestnáctiletými mluvíme stále hlouběji o tom, co je vlastní i druhému pohlaví a postupně před nimi otevíráme svět erotiky a sexu. Cudně, ale ne úzkostlivě a nejasně, nýbrž důstojně a otevřeně.“

Kterýsi světec řekl, že člověk se nemá ostýchat nazývat jménem věci, které se Pán Bůh nestyděl stvořit.

Psychoanalýza nás naučila, že cílem výchovy není pudy potlačovat, ale usměrňovat. Potlačování pudů vede k vytvoření různých způsobů náhradního uspokojení, k výstřelkům nebo k ohrožení vitality.

Mlčení vytváří falešné tabu a dává volné pole zkresleným a škaredým představám.

Člověk je Boží tvor, Boží obraz. Celý. Učme děti úctě k sobě, k vlastnímu tělu a k rodičovskému poslání. Ušetříme tak děti mnoha omylů a mnoha trampot a bude to velká pomoc do vyrovnaného života.

Modlíme se:

Nebeský Otče, víme dobře, že rodičovské poslání si žádá osobní velikost takového Jana Křtitele. Ne třtiny větrem se klátící, ale proroky Boží velikosti a moudrosti mají být rodiče dětem. Proto tě prosíme:

– Dej rodičům trpělivost rolníka, který zasévá dobré semeno, i když úrodu – výsledek – ještě žádný nevidí.
– Dej jim potřebnou laskavost, aby nikdy nezesměšňovali otázky dětí.
– Dej rodičům potřebnou moudrost, aby dětem odpovídali i na tak zvané „choulostivé“ otázky pravdivě podle úrovně a chápání dětí.
– Dej jim úctu k moudré lásce Boží a vděčnost, že smějí být spolupracovníky Boha Stvořitele při vzniku nového života.
– Dej dětem dobré věřící přátele, kteří by jim byli oporou
v dobách nejistot a pochybností.

Veliký Bože náš, velebíme tě za to, že nám dáváš život, že nás živíš, že nás zahrnuješ svou láskou.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je čtrnáctá kapitola knihy „Společně k Bohu“, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.