Bohoslužebná roucha

V této části si odpočineme od popisu toho, jak mše svatá podle tridentského ritu probíhá, a zastavíme se jednak u toho, co má dle liturgických pravidel na sobě mít celebrant, a jednak u předmětů, kterým se stručně (i když ne zcela přesně) říká bohoslužebné nádoby.

V době nesvobody sloužili kněží, kterým stát nedal souhlas, mši svatou doma, v lese, ve stanu, v hotelovém pokoji a podobně, a ti ve věznicích i na vlastní hrudi v noci pod dekou na posteli. V době pronásledování, je-li příležitost být na mši svaté ojedinělá, je něco takového s vděčností přijato jak se strany účastníků, tak jistě i samotným Bohem, přesto že proti oblečení celebranta by mohl mít liturgický nebo i jiný pedant řadu námitek. Je-li však více nebo méně svoboda celebrování mešního ritu, je povinností vyjádřit svou vděčnost Bohu za přijímanou svátost i oděvem, a to v první řadě u celebranta samotného. Už od nejstarších dob se Církev snažila odvrátit své kněžstvo od jakýchkoliv módních výstřelků a kreací, a tak se to, co celebrant u oltáře nosí a čemu se říká mešní roucha nebo paramenta, vyvíjelo daleko klidněji než oblečení laiků; výsledkem je, že dnešní stav (a řekněme přímo střih) mešních rouch nese na jedné straně hluboké stopy oblečení běžného v antice a na druhé straně je tak charakteristický pro příležitost obřadu, že nám v současné době nevadí ani zbytky toho, co znalec dějin oblékání může dát i do souvislosti s úlitbou módě příslušné doby; na příklad zlaté plastické vyšívání ornátu, které má prý svůj původ v podobně vyšívaných světských kabátcích vysoké společnosti konce středověku, nám pro svou časovou odlehlost nevadí, zatímco celebrace ve fraku nebo smokingu by nám asociovala osobu celebranta s typem lidí, pro které italská mládež výstižně používá slovo padroni (fotři).

Tradičně má kněz chodit v klerice, nebo – je-li to řeholník – v hábitu svého řádu. Slovo klerika zní latinsky, tedy mezinárodně, to je pravda, ale je to téměř československý unikát. Mezinárodnější je termín sutana, ten ale jednak není z latiny, nýbrž z italštiny, a nadto je u nás poněkud zdiskreditován výmysly typu zlých jezuitů z povinné školní četby Jiráskových spisů, totiž „černokabátníků“, kteří v kontextu takové literatury mohou být podezříváni, že pod svými sutanami nosí kromě seznamů tajných nekatolíků a zakázané literatury snad i pancéřovou pěst. Proto má v češtině termín sutana hlavně u starší generace do jisté míry pejorativní přídech. Jiný termín zaměňovaný s klerikou je talár, občas ve vztahu k ní chápaný s jistou ironií, avšak pod tímto termínem je skryt oděv s jakousi rozhalenkou u krku, jak to nosí soudci nebo při promocích univerzitní hodnostáři; takže toto pojmenování pro kleriku také není vhodné.

Zůstaneme tedy u kleriky a – jak už jsme právě poznali – ta se zapíná až ke krku, má hustou řadu malých knoflíků a svou barvou – ba i střihem – informuje o úřadu a svátostné moci svého nositele. Stručně řečeno, barvou kleriky je vyjádřen i úřad jejího nositele (biskupové a někteří jiní hodnostáři mají kleriky či některé jejich detaily fialové, kardinálové červené, papežové bílé a ostatní kněží černé). Šířit se dnes o významu střihu (knoflíků na rukávech, límci) jako odznaků některých diecézních poradců je dnes téměř anachronismus a nadto při mši svaté jsou tyto odznaky zakryty jinými paramenty.

V každém případě však platí, že ať už je kněz na ulici oblečen jakkoliv, je logické, že si svůj tradiční oděv (kleriku či hábit) vezme jako základní šat, když má celebrovat mši svatou, a až přes ni nosí další roucha, nejprve barvy bílé a přes ně roucha barvy liturgické. Bílé barvy je v první řadě humerál (v praxi pokoncilního ritu vymizelý), což je plátěný obdélník velikosti o něco menší než metr krát půl metru, s delšími tkanicemi (vlastně pruhy bílého plátna) na dvou koncích své jedné delší strany. Celebrant si jej touto stranou dává kolem ramen, zatočí přes ramena dopředu a upevní tkanicemi nejprve křížem přes prsa, pak v podpaždí dozadu kolem zad a zpět dopředu, kde tkanice zaváže.

Přes humerál a kleriku si oblékne albu, což je plátěný šat splývající až ke kotníkům a s rukávy, který v podstatě překrývá kleriku i humerál. Správnou délku alby nad zemí si celebrant upraví tím, že ji převáže delším a tlustším lněným provazem zvaným cingulum. Ten je na obou koncích ozdoben třapcem; po jeho zavázání (vpředu) by měly zůstat ještě dosti dlouhé konce, a ty se od uzlu vedou jeden každý na jednu stranu dostatečně daleko směrem k boku a tam se pod cingulem podstrčí tak, aby třapce splývaly od pasu níže.

Humerál, alba a cingulum jsou tedy bílé barvy, alba může být na dolním lemování a na rukávech zdobena krajkou. Další části parament už musí sledovat liturgickou barvu a je velmi žádoucí, aby byly z jedné série, tj. aby si odstín jejich barvy i styl zdobení odpovídal.

Jde v prvé řadě o štolu, kterou nosí celebrant při mši svaté v tridentském ritu hned přes albu. Je vhodné připomenout zásadu, že ve všech křesťanských liturgiích je štola výstižným odznakem duchovního stavu; její nositel může být buď jáhen, a v tom případě má štolu nesymetricky (tak říkajíc přes rameno), nebo kněz (biskup,…), který má na sobě umístěnu štolu symetricky. V římskokatolické církvi je štola úzký dlouhý pruh, jehož střed si dává kněz vzadu kolem krku a oba konce nechává splývat přes svá prsa a níže směrem ke kolenům. Jakožto odznak své kněžské moci se bere takto štolu kněz při každém úkonu, který mu přísluší, třeba i jen přes kleriku, když dělá nějaký jednoduchý úkon, jako je žehnání medailky nebo růžence. Pro celebrování mše svaté dle tridentského ritu si však celebrant splývající pruhy štoly na prsou překříží (ten pruh z pravého ramene jde přes ten druhý) a oba pruhy podstrčí pod cingulum.

Pod vlivem pokoncilového ritu je dnes už téměř zapomenuto, že při mši svaté dle tridentského ritu nosí celebrant na levém předloktí manipul, který na první pohled vypadá, jako by někdo zkrátil štolu, její střední část obtočil kolem předloktí a poměrně krátký zbytek sešil a nechal z předloktí volně splývat. Na rozdíl od štoly je však manipul typickým mešním paramentem – kněz jej nikdy jindy neobléká a dokonce i při mši svaté jej odkládá během promluvy (homilie).

Podobně typicky mešním paramentem je to poslední, zvané odborně (a internacionálně) kasule, v češtině však běžně ornát. Ve starých dobách měl celebrant na sobě během mešní liturgie kasuli ve formě širokého a dlouhého pláště bez zapínání a s jediným otvorem pro hlavu, takže v tomto plášti měl zahalen celý zbytek těla včetně rukou. Kvůli nim musel ovšem často takový oděv stranách zvedat, a tak se ve středověku kasule v latinské Evropě po stranách postupně zkracovala, což za renesance pokračovalo až k dnešním ornátům, které mají tvar dvou podobných dílů v podobě U, v horní části sešitých až na otvor pro hlavu a splývajících jeden vpředu a druhý ze zad. Za baroka šlo zmenšování ornátu ještě dále, jak lze vidět na některých barokních obrazech světců-kněží, jejichž ornát je jakýsi kruh z látky kolem krku, z něhož vpředu i vzadu vystupují asi dva decimetry široké pruhy splývající ke kolenům. Tato barokní praxe dnes neexistuje, avšak skoro celé století už trvá snaha uvést do praxe „gotický ornát“, který splývá po straně s ramen poněkud směrem k loktům. Praktičnost tohoto střihu umožňuje jednak moderní technologie umožňující snížit hmotnost textilu a jednak střídmost ve zdobení. Experimentování s ornátem, kdy jeho střih jde až k jeho historickým kořenům a zdobení mizí tak, že se někdy nerozpozná liturgická barva a dokonce ani ornát od alby, je pro tridentský mešní ritus nepřípustné.

Ornát je charakteristickým paramentem pro mši svatou – nejen že jej celebrant musí při ní mít a nesmí jej nosit při jiné příležitosti (výjimkou je žehnání vína na svátek sv. Jana Evangelisty, pokud se koná ihned po mši svaté), ale nesmí jej obléci při mši svaté ani nikdo jiný u oltáře, i když je to kněz. Jáhen má na sobě dalmatiku (i když ho zastupuje kněz) a podjáhen velmi podobnou tunicelu, které jsou zcela odlišného střihu: i když jsou ve stejné liturgické barvě a stejným stylem zdobeny jako ornát; jejich přední a zadní část se spojuje na bocích olivkami a stejně se spojují i velmi široké rukávy jdoucí od ramen k loktům. Když je – dejme tomu při biskupské mši svaté – přítomen další kněz, např. takzvaný ceremonář, pečující o hladký průběh liturgie, může mít na sobě nejvýš pluviál, tj. roucho, které se používá např. při průvodech, požehnáních Nejsvětější Svátostí apod.

Oblečení je ve svých kořenech praktickou záležitostí, avšak úzký vztah výše zmíněných parament k tomu nejvznešenějšímu v liturgii – ke mši svaté – vedl od nejstarších dob k tomu, že jednotlivá paramenta se stávala duchovními metaforami – např. alba pro čistotu srdce, cingulum pro zdrženlivost od zlých žádostí, manipul pro namáhavou kněžskou činnost, která má vzor v utrpení Kristově, štola pro posvěcující milost, ornát pro jho kněžského povolání a humerál (který se původně nosil vzadu přes hlavu a tak ho přibližně nosí i nyní řeholníci přes kapuci, pokud tvoří část jejich hábitu) pro přilbu spásy, o níž píše sv. Pavel v závěru listu ke Koloským. Tyto metafory se promítají jednak do modliteb, které má celebrant při oblékání pronášet, jednak do některých úkonů – např. celebrant se dotýká humerálem temena své hlavy, když si jej dává na ramena – a jednak do zdobení – např. humerál mívá tam, kde se má dotknout hlavy celebranta, vyšitý křížek a kříže jsou i na těch paramentech, které jsou v liturgické barvě: na koncích štoly a manipulu a velký kříž je vyšit nebo aspoň stylizován přes celou zádovou část ornátu.

Kněz a členové některých řádů nosí pod kleriku (resp. k hábitu) normálně (tj. i mimo kostel) kolem krku kolárek (bílý pás z tvrdšího materiálu) a ten neodkládají ani při mešní liturgii. Ten však není pod albou a humerálem vidět. Součástí kněžského oděvu je pokrývka hlavy zvaná biret, také téže barvy jako klerika (výjimku tvoří doktoři teologie, kteří mají právo nosit biret červený). Pokud šel kněz v klerice, nosil dříve biret i mimo kostel. V dnešní praxi může (ale nemusí) mít kněz biret ve zpovědnici, při udělování svátostin (včetně pohřbu), a když přichází k oltáři a když jej opouští. V posledním případě se během liturgie stará o biret ministrant, který jej má vhodně uložit. Když kněz usedá během Gloria a Vyznání víry na sedes, může si biret vzít na hlavu s tím, že jej smeká vždy, když je předepsána úklona (viz 2. a 3. část cyklu). Z toho důvodu bývá praxe, že ministrant ukládá biret na vedlejší sedadlo, aby jej na začátku Gloria, resp. Vyznání víry celebrantovi podal. O tom, jak biret vypadá, se čeští věřící mohou seznámit při pohledu na téměř všechny sochy sv. Jana Nepomuckého, který je s biretem v ruce nebo na hlavě skoro vždy znázorňován.

Bohoslužebné nádoby

Jazykově odpovídá termínu bohoslužební nádoby kalich a paténa, která připomíná jak svou materiální funkcí, tak svým tvarem talířek (vskutku, latinsky je „patina“ mísa, resp. pánev). Mešní řád tridentského ritu vyžaduje, aby paténa i kalich (alespoň jeho vrchní část, vlastní nádoba) byly pozlaceny, a nepřipouští nějaké experimenty s kameninou, štoudvemi či květináči. Tradiční tvar kalicha není výsledkem nějakého staromilství, nýbrž praktický důsledek požadavku, že celebrant, když jej drží po proměnění hostie, musí mít palec a ukazováček u sebe, aby neupustil případné nepozorované částečky Kristova Těla, které mu zůstaly na prstech tam, kde je držel: kalich tedy celebrant drží za dolní část úzkého „dříku“, pod jeho vypuklým přerušením zvaným nodus (uzel).

K čištění kalicha slouží purifikatorium, což je úzký pruh plátna. Kalich se přikrývá paténou nebo – v jiných fázích liturgie – pallou, což je bílá čtvercová tuhá plátěná pokrývka. Hostie proměněná v Kristovo Tělo se pokládá na takzvaný korporál, což je čtvercový lněný šátek, přibližně devětkrát (3x3krát) větší než palla. Je tak velký, že složený třikrát na délku a třikrát na šířku odpovídá takto velikostí pallu. Právě proto, že na něm leží proměněná hostie, je s korporálem nutno zacházet s největší pozorností, a tak je – složený, jak jsme právě uvedli – přenášen v burse, což je čtverhranná plochá schránka, vlastně dva čtverce o málo větší než palla spojené po třech stranách, mezi které se korporál vkládá.

Když celebrant přináší kalich k oltáři, nese spolu s ním všechny ostatní právě popsané předměty; přes kalich dá purifikatorium tak, že jeho střední část mírně vsune dovnitř kalicha, ten přikryje paténou, na které je hostie určená k proměňování, na ni položí pallu a vše přikryje tak zvaným vélem, které upraví do charakteristického tvaru, jenž zepředu připomíná lichoběžník. Nahoru, tam kde velum sleduje tvar pod ním ležící pally, položí bursu se vsunutým korporálem. Kalich drží za dřík v levé ruce a pravou přidržuje mírným tlakem proti ní bursu. Stejným způsobem odnáší vše až na hostii, když odchází na konci mše sv.

Předměty viditelné při přenášení, tj. vélum a bursa (resp. její vrchní strana) mají mít odpovídající liturgickou barvu a jsou zdobeny křížem ve stejném výtvarném stylu jako odpovídající paramenta. Palla, korporál a purifikatorium by měly být zdobeny vyšívaným malým křížkem (zvláště palla nabízí na své svrchní straně mnoho možností). Zatímco kalich bývá často na své vnější straně bohatě zdoben, někdy i jako miniaturní architektonické dílo, vnitřek kalicha a paténa zůstávají hladké, aby se v nich nezachycovaly ani částečky proměněné hostie, ani kapky proměněného vína. Paténa může mít tvar mělké, všude mírně zaoblené misky, nebo tvar rovného kruhu uprostřed se stejnoměrným prohloubením velikosti vnitřku kalicha: s tímto prohloubením bezpečně zapadne do kalicha a do tohoto zahloubení se zase dobře vejde hostie, což je výhodné mimo jiné při přinášení k oltáři.

Kalicha a patény se dotýká Kristovo Tělo a Krev, a tak se jich smí dotýkat pouze ten, kdo má aspoň jáhenské svěcení. Mešní konvičky jsou také nádoby, avšak musí se jich nutně dotýkat ministranti, a tak se o nich obvykle pojednává zcela odděleně. Jsou tradičně skleněné a není vhodné aplikovat na ně nějakou byť dobře míněnou lidovou tvořivost (např. používat kovové nebo porcelánové) – skleněné umožňují mimo jiné rozlišit zrakem tu s vodou od té od vína (už jsem zažil mši svatou s pozlacenými konvičkami, kdy jejich záměnu zpozoroval celebrant, až když přijímal vodu s kapkou vína, a tak honem vyměnil obsah kalicha a v rychlosti se snažil „sfouknout“ kánon s proměňováním, než se lidé přiblížili k oltáři).

Jak poznáme v příštím výkladu, musí celebrant do kalicha přidat kapku vody. Někdo dokáže tuto kapku zručně odlít z konvičky, někteří kněží řeší tento úkol tak, že si namočí v konvičce špičku ukazováčku a pak z něho nechají stéci kapku do kalicha, a jiní používají k tomuto účelu speciální miniaturní pozlacenou lžičku, pomocí které kapku z konvičky naberou a nechají do kalicha odkápnout; při příchodu k oltáři stejně jako při odchodu tuto lžičku zavěšují na lem kalicha.

Mešní tabulky

Když už informujeme o předmětech, které jsou během mše svaté na oltáři, musíme se zmínit o takzvaných mešních tabulkách, které sice nepatří ani mezi nádoby, ani mezi paramenta a které celebrant, resp. ministranti k oltáři nepřinášejí, nýbrž jsou na oltáři stále, i mimo slavení mše svaté. Jsou na nich vytištěny texty, které se nemění, a jejich úkolem je připomenout tyto texty celebrantovi, pokud mu náhodou vypoví paměť. Nejsou tedy na oltáři položeny, nýbrž opřeny tak, aby na ně celebrant dobře viděl. Mešní tabulky jsou tři, jedna na epištolní straně, jedna na evangelní straně a jedna – obvykle větší – uprostřed oltáře. Ještě se k nim vrátíme později, teď jen poznamenejme, že na střední tabulce je vytištěno Gloria, Credo a mešní kánon.

Několik dodatků; významy termínů

Když se pojednává o bohoslužebných nádobách, počítají se k nim i textilní předměty výše uvedené, které k nim mají jistý funkční vztah. Logicky patří mezi bohoslužebné nádoby např. ty na sv. oleje nebo ciborium. O ciboriu se zmíníme později a ostatní nádoby nemají přímý vztah k mešní liturgii.

O bohoslužebných barvách jsme se stručně zmínili už v druhé části, a důkladněji je probereme v budoucnosti. Příslušnou barvu by mělo obrážet i oblečení ministrantů, které se skládá z komže (alespoň v povrchním pohledu jakési analogie kleriky), bílé rochety a límce. Komže a límec by právě měly mít stejnou barvu jako celebrantův ornát, avšak bez zdobení; velmi často ovšem nejsou obleky ministrantů všech barev k dispozici, a tak je v takovém případě standardním řešením použití komže a límce v černé barvě, jež vizuálně připomíná černou kleriku kněží, případně kleriků nižších svěcení, kteří vypomáhají při liturgii.

Už jsme se zmínili, že termín paténa odpovídá latinskému patina, ale to bylo převzato z řeckého výrazu „patané“ pro misku (avšak pozor, řecko-byzantská liturgie, která má také paténu, ji nazývá diskos). Kalich je česká modifikace latinského „calix“, což znamená nejen kalich, ale původně i číše, pohár a také miska. Český termín purifikatorium je přepisem latinského originálu „purificatorium“, což je pozdně latinská konstrukce od slova „purus“ (čistý), tedy cosi jako utěrka. „Corpus“ je tělo, „corporalis“ (zčeštěné korporál) je tělesný, tělový, v liturgii jde o vztah ke Kristovu Tělu na korporál pokládanému. „Velare“ je zahaliti či opatřiti plachtou, „velum“ je plachta a přeneseně opona, záclona, něco, co zahaluje; v římské liturgii je používáno častěji, např. pro velký hedvábný ozdobený pruh, který si bere kolem ramen kněz, když žehná Kristovým Tělem nebo je nese v průvodu, při čemž monstranci (či ciborium) nedrží přímo v rukou, ale přes konce tohoto vela. „Bursa“ je pozdně latinský termín pro měšec (Italové i dnes říkají peněžence borsa), přeneseně pro pouzdro. „Palla“ znamenala původně vrchní roucho významných osob, ale význam tohoto slova se brzy rozšířil na obecně jakékoli přikrytí.

„Humerus“ je latinsky rameno, takže humerál (latinsky „humerale“) znamená ramenní nebo pro ramena. Slovo klerika odvozujeme od slova klerik, což je cizí výraz pro duchovního („clericatus“ je pozdně latinský výraz pro církevní úřad). „Alba“ znamená v latině bílá a „cingulum“ opasek. Slovo štola vzniklo německo-českým vyslovením latinského slova „stola“, které v klasické latině značilo dlouhý (ženský) šat a postupně se rozšířilo i na jiné typy říz (bylo použito např. na řízu anděla, který v Markově evangeliu oznamuje ženám, že Kristus vstal z mrtvých) až se v raném středověku ustálilo na obleku charakterizujícího svého nositele jako kněze, a v této funkci zůstalo, i když se tento oblek zmenšil na pouhý pruh látky; připomeňme však, že už do latiny přešlo z řeckého termínu „stolé“ pro dlouhé roucho. Při slově manipul se nám vnucuje příbuzné slovo manipulovat, což odpovídá faktu, že manipul je na ruce a že se vyvinul z příručního šátku pro utírání potu; v latině mu však ve slově „manipulus“ odpovídá jednak hrstka či svazek (tedy množství, které se vejde do ruky) a jednak menší vojenský oddíl; toto latinské slovo je složeno z „manus“ (ruka) a přípony „-pulus“ nejasného původu a významu. „Casa“ je latinský výraz pro domeček, resp. doupě, a jeho zdrobnělina „casula“ – tedy miniaturní domeček – vystihuje poetickým způsobem vrchní šat; připomeňme, že z něho se vyvinulo i české slovo košile. Ornát (latinsky „ornatus“) znamená ozdobený a slovo bylo přeneseně používáno pro výstroj, výzbroj a také obecně pro oblek.

Evžen Kindler

Toto je čtvrtý díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2007/4.