Idealizujeme si dobu, ve které bychom rádi žili? Vidíme ji v takových barvách, které jsou našim očím příjemné?

Nepochybně ano. Dopouštíme se tak stejného prohřešku, jako ti, kdo naši zamilovanou část dějin spásy naopak haní a polévají hnojůvkou. Ale kdo má větší vinu?

Najdou se jistě lidé, jako jsem já sám. Chtěli by prožít svůj čas v době, která se vyznačovala největším vzepětím lidského ducha – době vrcholného středověku, době katedrál, době neznámých mistrů uměleckých děl, pro něž sláva věčná byla hodnotnější, než pomíjivý světský potlesk. Proto často neznáme jejich jména.

Ptáme se, proč nás dobrý Pán Bůh umístil tam, kde si tak často nepřipadáme šťastní. Bůh je přece moudrý, spravedlivý, ví proč. Tak jak je možné, že nám dá tolik modliteb, tolik přemýšlení, než pochopíme, kde je naše místo v životě? A pochopíme vůbec někdy? Máme jistotu, že své hřivny nezakopáváme? Neumíme naslouchat tichému vánku, padajícímu listu v liduprázdném lese? Je to jen naše vina, nebo i vina někoho jiného?

Žijeme ve světě, prostředí, které jsme si nevybrali. Byl vybudován (především v posledních letech) na úkor právům a příkazům Božím. Na úkor toho, co chceme milovat nade vše a je nám nade vše drahé. Vše v tomto světě nás sráží k zemi s poukazem na naši živočišnost, pouhou vyvinutou opici, podmíněnost morálky, podmíněnost pravdy.

Jaký je tedy rozdíl?

V dobách, které tak neobratně popisuji, člověku většina společnosti napomáhala k cestě do náruče Panovníka. Vstoupil jsi do kláštera a měl jsi jistotu, že v tomtéž klášteře také zemřeš. Tomtéž řádě, tomtéž denním pořádku. Budeš mít stejnou víru, jako jsi měl, když jsi vstoupil. Bratři budou dělat vše, abys mohl být svatým. Jistěže se najdou i černé ovce, které budou pouze využívat zdánlivě bezpracného života. Ale těch potkáš minimum.

Dočkáš se nádherné liturgie, dočkáš se úcty, kterou si tvůj věnec zaslouží.

Jak to vypadá dnes?

Vstoupíš do kláštera v Čechách. První, co tě zarazí, jsou bratři, kteří nenosí řeholní oděv. Dobrá, překousnu. Následuje stále puštěná televize s libovolnými filmy. Dobrá, překousnu. Další na řadě jsou lascivní vtípky a opilecké blábolení převorovo, dnes děkanovo. Dobrá, překousnu. Před svátkem svatého Jana přijde převor a zjišťuje, že konsekrovaná hostie, Tělo Panovníkovo, nevejde se do parádní monstrance. Vezme tedy nůžky a Panovníka rozstříhá na kusy. Aby se vešel. Tohle už nepřekousneš.

Chceš posty, chceš umrtvování, chceš žínice? Smůla, chlapče. Odměnou a žebříčkem k cestě do pekel ti budou žranice s celebritami, kostel plný filmařů, nová plasma.

Chceš se dívat na porno skrze svůj osobní počítač na cele? Beze všeho, jen do toho. Pokud tě nikdo neuvidí, nikomu to nevadí.

Chceš liturgii takovou, aby se ti srdce zastavilo, když se bude kadidlo vznášet ke klenbě barokního kostela? Ale chlapče, to chceš moc! Dostaneš odvar bez chuti a zápachu, senilní kázání obšlehnutá z internetu, vychlastaný baryton převorův, nové Volvo v garáži. Myslíš, že někdy zajde k nemocným? Myslíš, že ve svém „nabitém“ programu má místečko pro nemocnice, zaopatřování? Ale kde to žiješ? Vyjížďky na lodích a vysávání prachů na lahve alkoholu zabere spoustu času.

V konventu je vás pět. Jeden rozhádaný milenec jiného člena, druhý si hledí především svých věcí a o spolubratry se nestará, takže když si přivedeš holku, je to všem vlastně jedno. Další bratry vidíš občas při společné modlitbě (pokud tato neodpadne), častěji při kuchtění dobrůtek.

Jo, ty bys chtěl výuku řehole, konstitucí, zájem o tvůj duchovní život od klerikmistra? Ptal se tě někdo někdy, kam chodíš ke zpovědi, jak často se modlíš mimo breviář? Neptal, viď. To víš, moc práce s opékáním prasátek na zahradě.

Doufáš, že ve škole se to srovná. Ale ty můj naivo! Nahustí do tebe teorie o neexistenci Mojžíše, Q prameni, neexistenci pavlovského autorství, děkan tě bude přesvědčovat, že k celibátu není důvod, ženy by měly být svěceny. Spirituální teolog začne cosi o ministrantkách jako požehnání pro pravého, zralého kněze (jak zralý je chlap, který nereaguje na odhalená břicha, zadnice a další části těla tvých spolustudentek už se ale nedozvíš). Moralista ti požehná pornografii, co ideální inspiraci pro manžele.

Utíkáš a nemůžeš se zastavit.

Klid najdeš až tam, kde ho hledali tvoji předchůdci. Na mši svaté prosté všeho hluku, všech výstřelků. Teprve teď objevuješ staré autory – Tomáš, Ignác, Alfons, Dacík, Durych, Deml, Čep, Štorm, Bernanos. Vidíš tu krásu života, jež se v Matce schovávala. Zároveň máš před očima septik, který ti předvedli „bratři“ rytířci.

Chceš jít k prameni a povolání naplnit tam, kde vidíš Světlo? Máš smůlu, brachu. Bratříci jen tak neodpouštějí, že jsi jim řekl, co si myslíš. Kamarádí se s dalšími správci tvého osudu a tito se rozhodně nenechají kompromitovat někým, kdo si zavdal. Inu, milosrdenství především, důstojní pánové. A pravda vás osvobodí.

Takže jsi znovu ztracen ve světě. Jedinou oporou je ti občasná mše svatá, svatá zpověď, šňůrka s korálky naší Paní.

Zkusíš to jinde a jindy. Chceš nastoupit do vlaku, který ti ujíždí, ale už to není možné. Nacházíš karikatury kněží, slávy chtivé prelátky, hloupoučké primitivy, jimž je lež více vlastní, než pravda.

Někdo namítne: „Ale prosím tě, morální trosky se v Církvi schovávaly vždy.“ Ano, pravda. Ale nikdy nebyli velkou většinou hierarchie kryti jak morální zvrhlíci, tak kazatelé bludných nauk.

Co zbývá z ideálů?

Která doba byla pro člověka lepší? Která společnost mu pomáhala do nebe a která ho táhne čertovým ocasem do pekla?

Ty už odpověď znáš.

Jakub Augustin Valenta