Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: „Mami, co to je, kdo je to?“ „Teď,“ řekneš si. „Je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.“

Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů.

Poslechněte si vyprávění jedné mladé paní z jejího dětství, odstrašující příklad adventní katechese v rodině, která poškodila celý náboženský život dětí až do jejich dospělosti.

„Na první adventní neděli postavila maminka doma betlém a řekla nám dětem: °Tenhle malý chlapeček, to je Ježíšek, Boží Syn. Je u Otce v nebi a Bůh Otec mu předal všechnu moc nad celým světem. O vánocích sestoupí Ježíšek s nebe na zem a bude hodným dětem dávat dárky.°

Odpoledne přišla maminka z nákupu a řekla: °Představte si, děti, já jsem dnes potkala Ježíška.° Zůstali jsme bez dechu. Ani jsme se nedivili, že se Ježíšek ukázal mamince a ne nám. Věděli jsme už od maminky, že Ježíšek se dá uvidět jen těm nejhodnějším dětem, které pokaždé dojedí všechno z talířků, které nestrkají krajíce za skříň, které si nenadávají. K takovým vzorným dětičkám jsme nepatřili. Teď šlo tedy o to, co Ježíšek říkal, jestli se na nás nezlobí, jestli nás má rád.
A maminka využívala situace plným rukama: °Ježíšek se mě ptal, jestli teď před vánocemi jste hodnější a já mu přece musela říct pravdu. Ale máte ještě čas do vánoc se polepšit.° A tak byl náš advent plný křečovitého pachtění a snahy, abychom byli pořád a pořád hodní.

Na Štědrý den jsme tábořili u dveří pokoje a nakukovali klíčovou dírkou, jestli Ježíška nezahlédneme. A zas to byla maminka, která se podívala a hned volala: °Děti, teď jsem zahlédla andělíčka!°“

Je to krásná představa, že se nebe otvírá a přichází napřed svatý Mikuláš, pak sám Ježíšek. Že navštěvují děti a dávají jim dárky. Ale je to představa nepravdivá, pohádková. Když pak dítě slyší – a často velmi hrubě – povídat, že nechodí Mikuláš, ani Ježíšek z nebe, že dárky kupují rodiče, pak není divu, že se zhroutí celý svět dětské víry a nemoudří rodiče tak ohrozí víru dítěte.

Nedávno se mi dostaly do rukou vzpomínky dcery Karla Marxe. Vzpomínky na domov, na tatínka. Stojí za to si přečíst, jak tento otec poučoval své děti o Kristu:

„Jednou jsme zašli do katolického kostela a slyšeli tam nádhernou hudbu. Moc to na mne zapůsobilo a tak jsem se s tím doma svěřila Mouřenínovi (tak říkaly doma děti tatínkovi Karlu Marxovi). A Mouřenín nám svým klidným způsobem všechno prostě a přesvědčivě vyložil. Vyprávěl nám ten teskný příběh tesařského syna, kterého boháči zabili. A vyprávěl to tak krásně, jak to snad ještě žádný táta svým dětem  nevyprávěl. Často říkával: Křesťanství můžeme odpustit mnohé chyby za to, že nás naučilo milovat děti.“

Naši křesťanští tatínkové by měli umět mluvit svým dětem o Ježíši lépe, než Žid Karel Marx. Krásně, ale bez pohádkových nepravd o nebeské poště malého Ježíše. Jako o Pánu Ježíši, kterého poslal lidem dobrý Bůh Otec, aby je učil, jak se mají mít mezi sebou rádi.

A vánoční poselství, vánoční nadílka? Pověz to třeba takto: „Některé docela malé děti si myslí, že mikulášské dárky a nadílka pod stromečkem jsou přímo od Ježíška z nebe. Vy už tomu jistě rozumíte líp. Říkáme, že je to nadílka od Ježíška proto, že to byl Pán Ježíš, kdo naučil lidi, že mají mít rádi malé děti a že jim mají dělat radost dárky. Představte si, jaké to bylo na světě hrozné před Pánem Ježíšem. To se rodiče v mnoha zemích o děti vůbec nestarali. Když se dítě narodilo, ukázali je otci. Ten se na ně podíval a když se mu nelíbilo, ukázal palcem dolů. To znamenalo, že mají dítě zabít. To je pak hodili do řeky nebo do kanálu. Když tatínek nechal dítě naživu, zas nezůstalo u rodičů – dali je na vychování jiným lidem – otrokům. Kdepak, aby se rodiče s dětmi bavili nebo si s nimi hráli: kdepak aby jim dávali dárky nebo dělali radost. Teprv až byly děti dospělé, začali se s nimi rodiče stýkat. Teď už rozumíte, proč říkáme, že dárky dětem jsou od Pána Ježíše: to on naučil rodiče, aby měli děti rádi, aby se o ně starali a dělali jim radost dárky.“

Nebudeme také při rozhovoru o Pánu Ježíši zdůrazňovat čas minulý. Tedy ne Ježíš, který byl, žil, kdysi dávno, ale Ježíš, který žije, je. Teď už je zase u Otce, ale nám stále blízko, aby nám mohl pomáhat.

Na této základní informaci nemusí dítě při dospívání nic měnit. Naopak, může k ní připojovat stále větší poznatky, jak Pána Ježíše postupně poznává, jak roste jeho láska k němu.

Aby si dítě mohlo Pána Ježíše snadněji představit, má nad postýlkou jeho obrázek. Nejlépe obrázek dospělého, živého, laskavého Ježíše, třebas, jak žehná dětem. To je pro dítě nejsrozumitelnější představa.

Ještě bychom si měli povědět, co říci dítěti v tomto věku o Duchu svatém. Děláme kříž a dítě se zeptá. Zlé by bylo říci dítěti: „Duch svatý je také v nebi spolu s Bohem Otcem a Synem.“ Také ne: „Duch svatý je také Bůh.“ Nepokoušejme se ještě objasnit nějak tajemství Nejsvětější Trojice. Stačí vyjít zase z pohledu dítěte: „Protože nás Bůh má rád, dal nám do srdce něco ze svého světla, ze své lásky. To je Duch svatý, jeho duch v nás. Pomáhá nám, abychom byli hodní. Dává nám radost a sílu.“

Pro dítě je nejdůležitější, že mu Ducha svatého nepředstavujeme kdesi daleko v nebi, ale zcela blízko, přímo v něm, jako dárce lásky.

Při mši se modlíme vyznání víry, které je dlouhé a složité. Je pro dospělé. Poděkujme s radostí Bohu, že ho svým dětem můžeme hlásat a představovat zcela prostě a přece stejně pravdivě: „Bůh je láska.“

Modlíme se:

Nebeský Otče, jsme si vědomi, že na nás záleží, co se naše děti dovědí o Pánu Ježíši, a nakolik toto vědění bude odpovídat pravdě. Prosíme tě:

– Za všechny lidi, kteří jsou ve styku s dětmi, aby jim nikdy neříkali, co není pravda.
– Abychom dobře vysvětlili dětem, i nejmenším, proč se říká, že Ježíšek nosí dárky.
– Než nadílí svatý Mikuláš, abychom dětem uměli vysvětlit, že je to krásná hra.
– Aby děti pochopily, že Pán Ježíš je ten, kdo naučil dospělé, aby měli rádi malé děti a dělali jim radost.
– Abychom děti učili znát Ježíše, který je s námi a žije s námi, – ne jako někoho dávno zesnulého a vzdáleného.

Bože, kéž se nám podaří pochopit, jak prostá a krásná je naše víra a kéž se nám podaří o tom mluvit prostě a krásně.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je třináctá kapitola knihy „Společně k Bohu“, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.